Obroční.
Veselý byl masopust;
po jídle i víně
pan obroční nad jiné
má se k punčovině.
Pan obroční popíjí,
až mu tváře rudnou,
rád by jakous zaplašil
upomínku trudnou.
Popil... Vozka s obročním
v korbu zasedli si...
Bílá cesta, padlý sníh,
v nebi mraky visí.
Všechno mlhou zastřeno,
chumelí se, sněží,
vítr vzlyká, sténá les,
půlnoc krajem leží. –
30
Jeli hustou roklinou,
jeli kolem mlází,
kde spí spánek poslední
bědní samovrazi.
Zachvěl se pan obroční,
snad že jen tak maní;
mračno s hlasem člověka
tíhlo poblíž saní:
„Počkej, pane obroční,
rok a den je právě,
co jsem život za tvůj čin
vzal si na šatlavě.
Věru, pane, dobře víš,
proč a jak se dálo –
na sýpkách že hojných dřív
zrna bylo málo.
Věru, pane, dobře víš,
zapomněl’s však hravě;
z čeho já byl obviněn,
prohýřil jsi právě.
Spěchám se ti ohlásit –
viz, ty černé mraky
plny jsou, jak pytle zrn...
nes, dřív nosil’s taky!“ –
31
Na novo mrak šíří se,
ruce má i boky,
z mlhovitých hrstí svých
těžké vrže vloky.
Pan obroční vyděšen
v koutek hlavu skládá:
„Probůh, vozko, do korby
samé zrní padá!“
„Věru, pane, led a sníh
zrovna jako zrna,
v obličej-li udeří,
rudá zbude skvrna.“
„Zrna jsou, což nevidíš?
Tady z toho mlází,
oběšený před rokem
šafář sem je hází!“
„Ach ten spí – Bůh milostiv
buď mu za vše viny,
celá ves dnes dobře ví,
zlodějem že jiný!“
„Mlč a koně poháněj!
Tvář i hruď mi planou,
každý vloček padá v tvář
zrn ohnivých ranou.
32
Cválej, cválej, zahynem,
v hlavu mi to buší!...“
„Neujedeš!“ – slyší zas –
„aspoň ne svou duší!“
Zděšen křikl obroční:
„Běda, stále hází!“...
K zámku vozka dorazil
z jedlového mlází.
Nechce z korby obroční –
divě vyjí psové – –
vrátný nese mrtvého
k pani obročňové.
Když mu kožich rozpjali,
žasne vozka trna,
na podlahu padala
žita těžká zrna.
Obročního obličej
rudé skvrny nese...
paní vzkřikla zděšeně,
čeleď křižuje se!
33