Přátelství duší.

Otokar Březina

Přátelství duší.
Nám v jediný refrén roztála romance mládí. V šer dnů pohledy naše se líbaly, jak v jediném objetí zachvění dvojí. S rozkoší dýchal jsem vůni tvé krve a v zahradách snů jak milenku u pějících vod má duše hledala tvoji. K nám mluvila touha a vášeň, hrůza a síla a hřích i zastřené tajemství zkamenělé přírody jedinou řečí; má myšlénka s tvou měla na tváři jeden jiskřivý smích i stejné stažení svalu a zblednutí bolestnou křečí. A nádheru nocí dušema dvěma jsem jímal a ssál, jemné fluidum hudby chytal jsem dvojí nervovou spletí, a zázrak krásy, dvojím vězněný zrakem, v smutku mém hrál, jak paprsek dvojitě broušeným sklem když rozžhaven sletí. Dnů setlelých mlho, jež házíš do duší rozklad i žel! Neznámých moří mrtvých výpary žhoucí a solné, v nichž vadnou aleje rozvitých nálad a žíravý pel do květů na růžové žvlněnízvlnění vůní se sráží a prolne! Kdo rozložil slitá dvě světla? Kdo úsměv můj v tváři tvé zhas? Kdo našemu hlasu dal cizí přízvuk, že smyje se s duší? Kdo ochromil jemné chvění dotyku? A hodil tajemný kvas do našeho vína, jenž jeho žehnutí opojné ruší? Proč v sadě mém záhon tvých lilijí léta vypráhl zmar? Jak plovoucí ostrov urvaný z břehu mizíš mi v dáli. veVe flakonu vzpomínek mých zhořkl tvých essencí čar, v němž hvězdy minulých nocí a záře mých úsvitů vtály. A cizí mi touha tvá, jak žena, z níž piješ rozkoš svých dnů. Z mých očí již neteče příval tvých slzí v bratrském zdroji a jenom nad hroby minulých jar na hřbitovech snů, jak fantom milenky mrtvé má duše potkává tvoji. 11

Básně v knize Tajemné dálky: