Vůně zahrad mé duše...

Vůně zahrad mé duše...
Vůně zahrad mé duše, ve mdloby teplých vlnách mi nalité po znavených tvářích, vůně zdvihlé ze záhonů přikrytých tisícem nocí. Houstnete v zrychlené výdechy kolébajících se kaditelnic (příšerné kaktusy dýmu vyrostlé ze žhavého zrní) za přidušeného zvonění řetězů stříbrných při smuteční mši pontifikální. Zapařená vanutí rašelinišť a tlejících mechů nad slehlými vrstvami popela uloženého staletími, vůně bývalých nálad, zkácených lesů a jar, která zhasla! O lázně mlhy otrávené nad vodami nepohnutými, v krajině umírajících vegetací a v smrtelné žízni bílých úpalů letních, jež vypily stříbrnou rosu z kalichů odbarvených žárem a vyssály průzračnou vláhu rozlitých stínů! Jste vůněmi zavřených komnat, kde na provlhlém loži ve mdlobách léčivých essencí a v šeru spuštěných záclon, (zatím, co život zpívá pod okny v poledním hlaholu zvonů a v opojení slunečních září) svou hlavu boří do měkkých polštářů snění má Vzpomínka bdící. Z vás cítím nářek uschlých ratolestí jasmínových, jež položila bílá, chvějící se ruka do knihy modlitební. Vůni setlelých listů, kde se smytého písma kouří se křečovité modlitby vášně, jež rozněcovaly oheň ve zracích dávno vyhaslých. Vůni pokojů v otcovském domě prodaném cizinci, a výčitku, jež dýchá ze záhybů tlícího šatu mé matky modlící se za mne mezi Svatými. Vůni rozžehlých hromnic za naříkajících nocí, sepjatých ve fialové řetězy blesků, a vůni kouřící z černého knotu uhaslé svíce, jíž byla obnášena tvář umírajícího. 34 Úsměv uvadlých fial, jež neutrhla pro mne milující ruka a nepodala mi v den mého narození. Vůni neznámých květů, jež prýští se v jediném rythmu se štkáním vodotrysků v modravém zátiší zamčených parků (o milující!), kam abych vkročil nikdo mi nepodal klíčů. Vůni rozpuštěných vlasů a bělostných rozchvění těla, z něhož do cizích dní lilo se opojení hvězdami pršících nocí, které se pro mne nesešeřily. Vůně zahrad mé duše, vůně zdvihlé ze záhonů přikrytých tisícem nocí! Vůně palmových hájů a stepí rozkvetlých lilií, nápoji sládnoucí ve chvílích dohořívajících soumraků, na zpocené čelo vlídné zavanutí stydnoucího dechu od břehů mlčících řek, jež ústí do zálivů Smrti! Ó, pozdravení letící větrem ze vzdálených oás, hřmící hymno vodopádů neviditelných za modravým pohořím země zaslíbené! Ó, vůně nepřístupných ostrovů za odvátými mlhami světla, barev a tvarů! – Pod vašimi oblaky táhly se sbory mých zemřelých snů jak processí unavených poutníků k zázračným zřidlům na posvěcených pahorcích a ke kathedrálám! Dýchaly ještě na mne životem těch podivných květů, jež zavřeny slunci otvírají se slavnému mlčení hvězd: ve chvílích bolestného mrazení nad nevyslovenými výkřiky písně! nad posečenou a sežloutlou úrodou odkvetlé touhy! z mystických věnců modliteb u loží ustlaných naposled! v zelených soumracích mdloby, které mněmne objaly v chrámě! v umdleném klesnutí rozpjaté náruče po usměvavém stínu! když nepřátelská duše vyšla mi naproti z milovaných zraků! když čekal jsem marně, až pokvete červánků zlato v polárních nocích a vychladnou zádumčivé resonance, z nichž nízkým kouřem se valí žal Minulosti a úzkosť Nepoznaného. 35