*** Svůj žal jsem položil na stůl tvůj obětní,

Otokar Březina

***
Svůj žal jsem položil na stůl tvůj obětní,
Svůj žal jsem položil na stůl tvůj obětní,
ó Teskná v září hvězd a v světel písni ranní, jež tiskneš v tajemství svůj prsten pečetní paprsků ztlumených a spících zvuků paní! V květ snění uvadlý tvůj soucit rosou dých a v lože vlhké slet mi, když v němé bolesti jsem poklad hodin tvých jak černé krystaly ti vylamoval ze tmy.
Když střel se blankyt můj mlhami zatížen nad smutkem neznámých a nepřístupných moří, a sbor mých nadějí, jak zástup bledých žen, holkol mého lože stál a plakal v tichém hoři. Ze zahrad věčných jar když úsměv vál mi v tvář, jak hudba stínů v sadech, a život můj se třás, jak v jeho zrudlou zář z bran otevřených Tajemství by průvan zadech. Když náraz věčných sil mou duší spěněn vřel hnán tíhou zničení a galvanismem bolu, jenž mlnem žíravým se střebe v život těl a zemi obíhá od polu krouže k polu, v žeh jisker prokmitá se v řasách jemných cev, do uzlů žil se slívá, a pulsem zrychleným na žhavou tepe krev a škálou bolestí po strunách nervů splývá. A tichuv tichu dráždivém když v němém zápase vln jemným přílivem narážel v bytosť mojí, jak chvění magnetické jehly v kompase mou duši zastavil a k svému táhl zdroji. A sklíčen tušením, jež úzkosť provází a v těžký soumrak šíří, proud jeho cítil jsem, jak v krev mi přechází a k polům Tajemství mi žití jehlou míří. 24