Zlatý prach (1887)

1883-1887, Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze
ZLATÝ PRACH
BÁSNĚ JAROSLAVA VRCHLICKÉHO
TISKEM A NÁKLADEM J. OTTY V PRAZE.
[I] SVÉ ŽENĚ J. V.
[III] (1883 – 1887)
[IV]
VĚNOVÁNÍ.
Celý život lidský rondeau jesti, jeden chvat ve kruhu, jeden shon za motýlem, který sluje štěstí; perem, dlátem, štětcem, slovem, pěstí k výši hřmí to a pak v zvolný sklon. Sotva svět že zaplá ratolestí, sotva ptačí že tu zazní tón, a juž v šeré zaplétá se scestí celý život. Duše drahá, kterou v píseň kvésti musí vše, čím ňader chví se zvon, smím Ti rondeau v písně věnec vplésti? Smí ta píseň, bludný alkyon, oblétati Tobě sladkou zvěstí celý život? [V]
ZLATÝ PRACH.
Zlatý prach se v slunci jako hvězdy třese, v kouzelnou sluj mění tiché jizby šer, hvězdných světů snad mi pozdravení nese zlatý prach? Atomů hle spousta! Chceš-li, rychle ber! Pod mikroskop písně vlož je, rozklene se před zdiveným okem taj nesměrných sfer. Život duše tvojí jako ve pralese; křídly sterých větrů, kdo zná jejich směr? by zúrodnil květykvěty, padá – štěstí! plese! zlatý prach! 1
RONDEAU.
Rondeau je kalich zlatý kolem vrouben drahokamy, z nichž srší v lomu světla barev pestrý svitsvit, a tanec, v kterém lesk, zvuk, barva stíhají se samy, rondeau je. Myšlénka osa a větrná růže cit k ní tíhne, jí se vyhýbá, s ní spojen oklikami, vše arabesek hra je rytá v chrysolit. Venuše náramek a démantová střela Kâmy. Hra zvonků jeho plaší i kolébá v klid, slavíka plesný trilek utlumený fialkami rondeau je. 2
AŤ LEŽÍ!
Ať leží třeba ještě sníh na stráni i na spícím luhu, přec v zlatých slunce paprscích juž vítám kvetoucích niv duhu a slyším zvonit ptačí smích. Nechť jeden štěbot v závějích se tulí vrabčáci druh k druhu a diamanty na větvích ať leží! Však brzy v slzných krůpějích ty skanou, listí sedne v kruhu na haluz, rolník sáhne k pluhu. Tak v jaro věčné patřím tich a stáří sníh na vlasech mých ať leží! 3
FIALKY.
Fialky v dubna slunných dnech se modrým okem dívají, kde kypří opět hnědý mech a ptáci v houští zpívají, sníh taje v stříbra pramenech. Tak písně v mládí sladkých snech v básníka duši kývají, v kalíšku lásky vonný dech fialky! Leč sotva blesk že mrakem šleh’ a rány hromu splývají, bez vůně, smutny stmívají se v mokrých deštěm lupenech. Tak život – bouř, vás písně zžeh’, fialky! 4
HNÍZDO.
Hnízdo visí ve náručí snětí, časem vítr zavane tam květ, časem peří, lupínek tam sletí, rosných perel bys v něm nespočet’. Pestrých vajíček, hle tají pět hnízdo. Šero kol a vůně v listů změti; věru chová blaha celý svět zkřivených dvou větví ve objetí hnízdo. V keři ruch – pták s písní k němu letí, každý lupen začíná se chvět, jakoby se k retu skláněl retret, staré verše říkám po paměti. Dospělých jest cíl a hračka dětí hnízdo. 5
KOS.
Kos nad slavíka pták je lásky, slyš, jak je sladký jeho hvizd! Zem ztrácí sněhové své vrásky, slyš, na buku se chvěje list, i v luhu kvítek sedmikrásky! Kos král je zpěvné ptačí chásky, když kolem zeje prázdno hnizd, tu zpívá sladké jara zkazky kos. Já hladě hnědé tvoje vlásky, v tvých zraků patře amethyst, jsem spokojen a šťasten, jist, že vyjdu vítěz z žití sázky, jsemť v písni, v lásce bez otázky kos! 6
LÁSKA.
Láska, ten velký, boží div, k nám přišla jako na návštěvu, pak zvykla, dítě, tvůj to vliv, tvých zabrala se do úsměvů. Můj zpěv přestal být zádumčiv. A v zlatu hroznů, v modru sliv a ptačí písně ve záchvěvu se chvěla jako v ráji dřív láska! Jí také množství jaktěživ v tom světě bolesti a hněvu jsem nezřel, neobsáhnul v zpěvu: Tož, bych jí vždy byl pamětliv, mi s okna drobný kvítek kýv – láska. 8
SKŘIVÁNCI.
Skřivánci, smích a jásot smavý do modra letí vesele, vylétli z klínu vlhké trávy a z osení a z jetele; v jich zpěvu jaro příchod slaví. Hle, kterak hloh se pohnul tmavý, i třešně květy z úběle, co v zpěvu svém se neunaví skřivánci. A sedmikrásy opět baví svou věštbou dívky nesmělé, jež, růže studu na čele: „Má rád mne, hodně, nejvíc!“ praví, a v ňadrech se jim nezastaví skřivánci. 9
VČERA JAKO DNES.
Na zámek dnes celý kraj se žene, mladá paní slaví tam svůj vjezd, u vchodu se velká brána klene, kvítím posypán je písek cest; kantor šňup’ si z pyksly pozlacené. Farář na boha dnes nevzpomene, vrchní přehlíd’ robotníkům trest. Paní vjíždí v bryčce otevřené na zámek. Silnicí dvě babky nahrbené do lesa jdou zatím, sbírat klesť, o vrchnosti mnohou divnou zvěsť vypravují z duše roztrpčené; nedají si huby rozhorlené na zámek. 10
ČERVÁNKY.
Červánky opět na blankytu svých rozhazují růží nach a v jednom třpytu, svitu, kmitu jich let v svou náruč azur stáh’, na vlnách žhnou i na hor štítu! Jak možno, dítě, bez soucitu v jich plamen patřit? Či snad nach ti kouzlí na tvá líčka v třpytu červánky? Tvých krásných očí pod záštitu se utíkám v svých myšlenkách! Tvé srdce hoří, na poplach je slyším bíti v sladkém citu, když líbám čílka, šíje v skrytu červánky! 11
SLUNÍČKO.
Sluníčko drobné vidím lézti, na rudém štítku teček pět. Já plakal bych, toť lidské štěstí tak malé v tento velký svět, by neulétlo, jak je nésti! Po květné leze ratolesti, ni klásku neohýbne snět; tak tiše jde a blaho věstí sluníčko. Pták v houští zpívá jara zvěsti, jak malina tvůj hoří ret, ó nech mne zlíbati jej hned, má lásko, úsměv tvůj mi klestí v ráj cestu, štěstí tobě jesti, sluníčko! 12
JABLOŇOVÝ KVĚT.
Jabloňový květ se na zahrádce usmívá a sladkým dechem voní, kůra stromů jak umyta hladce, mravenci jak zlatí lezou po ní! Bože! což má jaro všady práce. Drahokam je okno v každé chatce, nad ním z hnízda pěnkavy se kloní, pod ním v besídce zas dítě k matce, jabloňový květ. Na sněti dva vrabčáci jsou v hádce, v každém květu čmel neb včela zvoní, v každou stezku květů sta se roní, celý svět je zaklet ve pohádce. Do růžova tebe zlíbám sladce, jabloňový květ! 13
PETRKLÍČE.
Petrklíči otevírá jara bránu slunce svit, s lupení jim rosu stírá, do kalíšků se jim chyt’ a z nich zlatým okem zírá. Vánek lesem vůni sbírá, rozsívá ji na pažit, zmdlen pak sladkou touhou zmírá v petrklíči. Jako básníkova lyra lesů šum zní a v něm skryt volá, pláče sladký cit: Otevřte sese, srdce sirá, vstup k vám láska, štěstí, víra petrklíči! 14
PST!
Pst! Zříš na rudém jeteli, jak kolébá se motýl bílý, ó nevyplaš jej, anděli; hleď, kterak dvorně křídla chýlí, přej mu ten život veselý! Tvé oči jak se zaskvěly: a polibkem mým hned v té chvíli se tvoje rety zachvěly: Pst! Či odvážit se neměly v to blaho, po němž píseň kvílí? Ó nediv se, že touhou spilí víc odříkat se nechtěly; dost záhy život povelí: Pst! 15
HLE, JUŽ LETÍ!
Hle, juž letí modrou výší labuť, vlaštovka i čáp; luhy čerstvou travou dýší, bouří hučí horský slap, topasy jsou okna chýší! Anděl chodí noční tíší, fialka je, tam kde šláp’, motýlové z kukel skrýší hle, juž letí! A co tyto řádky píši, jako prška na okap poslyš, drahá, klap a klap! Pijme radost plnou číší, čáp je střeše bližší, bližší, hle, juž letí! 16
V HVĚZDNÉ ZOŘI.
V hvězdné zoři nebe hoří, zlatých světel dav a dav! Kde je konec tomu moři? Duchu, bezdnem tím se plav, mez tam je tvým snům a hoři! A duch vzlet’; čím hloub se noří v tento nebes zlatohlav, rostou křídla jeho oři v hvězdné zoři. Cherub nad ním. Nepokoří se tvá pýcha? Let svůj stav! A hle, mečem svým juž máv’, hvězdy blednou, svět se boří. Duch však nový svět si stvoří v hvězdné zoři! 17
MELOUNY.
Melouny v zlatém hávu plají, kam sahá stará, nízká zeď, ty zralé a ty rozkvétají, nad nimi včel a brouků změť; v zahrádce farní jako v ráji. Pod nimi broskve zardívají se jemně jako dívčí pleť, však září svou je překonají melouny. Hle, dvířka, slyš, se otvírají a tiše, sehnuv každou sněť pan farář sem jde zvolna teď; jak stanul u zdi na pokraji, dva na sebe se usmívají melouni. 18
VĚJÍŘ.
Vějířem třtin, kam zrak můž’ dosáhnouti, se modrá jezero a tiše směje; vějířem třtin labutě vidím plouti, půl tmavý stín a půl je zlato kreje; ni jívy lístek nechce vánek zdouti. Za labutěmi na jich tiché pouti sta leknínů se proplétá a chvěje; zřím v oko tvé, jen kdybys chtěla hnouti vějířem. Či nová pouta chceš mi ještě kouti a nechati mne zmírat bez naděje? A přece láska s tahů tvých se leje. Jí chtějí vlny ty mne zahrnouti, za krajek tvojich jež se vidím dmouti vějířem. 20
ROSA THEA.
Rosa thea v hrnci malovaném (mandarini s velikými copy a v županu pestře květovaném svítí na něm) plaše kalich klopí, lístek šeptá k lístku: Svadnem, skanem! V líčku jako z pavučiny stkaném slabý nádech růže a slz stopy zřela, kterak hyne každým ránem rosa thea. V žití dlouhém, utrpením štvaném, v němž se oko často v slzy stopí, kde se darmo ruka ruky chopí, duše její mdlá ve snění planém roztála se lehkým vůně vanem, – rosa thea. 21
PAMPELIŠKY.
Samé zlato celá mez; ve rozkvětlé pampelišky obalil bys celou ves, kostel, faru, chudé chyžky! Pampelišek celý les! A v tom kvítí jaký ples! Včely berou pod kožíšky, na fůře bys neodvez’, samé zlato! Motýlů a brouků směs, vosy se zlatými bříšky pijí zlaté ony číšky, v lese zvoní flétna kdes. Ký div, sen v mou duši kles’ samé zlato! 22
ASTRY.
Kvetou astry na záhonu, vítr jejich květy cuchá. Dnové jdou a léto v sklonu, ptáky táhne k jihu tucha, slétají se v pestrém shonu. Skryj své touhy pod záslonu, v knize lásky – růže suchá, jen když v srdce puklém zvonu kvetou astry. Ještě jednou tisíc tónů dotýká se tvého ucha, ale duše sirá, hluchá, nezná starou píseň onu, jí teď v hvězdách skrz mlh clonu kvetou astry. 24
HLOH A STŘEMCHA.
Hloh a střemcha jarní kvítí, stráně jím jsou malované, rosa v perlách v nich se třpytí a s nich v ptačí hnízda kane; cítíš, jak je sladko žíti. Drahá, nech se políbiti, co se státi má, se stane; mezi mnou a tebou svítí hloh a střemcha. Stalo se! Chceš líčko skrýti, že ti hoří zulíbané, jako vlčí mák že plane? Hleď, jak s tebou soucit cítí, chvátá květů déšť tam schvíti hloh a střemcha. 25
PAPRSLEK.
Paprslek mračen pronikl řasy, co barev vsypal mi do šera, z prachu si nitě tká podivné krásy, elfů a vil jak duhové vlasy, jaký to lesk a nádhera! Po hřbetech knih, jež odřely časy, v nichž světa moudrost je veškerá, skotačí, míhá se vesele, hrá si paprslek. Odkud jen ke mně zabloudil asi v pochmurné stíny večera? Přišla s ním síla a důvěra, setba snů v duši vlní se v klasy, cítím, že příbuzný k němu se hlásí paprslek! 26
NA PASECE.
Na pasece s ostružinou maliny a jahody pod haluzí klenbou stinnou skví se plné lahody, korálky se v mechu vinou. Plaché kroky – a zas minou, Laňka, jak duch svobody, mihla se tam za mýtinou na pasece. Bukvice se v listí řinou, haluz skřípne z náhody, a tam v dálce u vody šedé olše vážně kynou. Cvrček spustil píseň línou na pasece. 27
V PARKU.
V parku dlouhé aleje se tmějí, jasan s olší, habr mluví s bukem, zlatá světla na cestách se chvějí, datel přísným ozývá se tlukem, s větví stíny s lupením se lejí. Zámek pustý celý otáčejí břečtan s planým vínem, v kterém s lukem slepý Amor stojí. Ptáci pějí v parku. V noci měsíc plá zde kouzelněji, flétna z dálky kvílí žalným zvukem, fontan pláče smutně táhlým hlukem. S parukou a muškou v obličeji vybledlé se stíny procházejí v parku. 28
BÁSNÍCI ROND.
Psát rondeau, to je krásná věc, jak psal je Charles z Orleanu; je slavíka si chytit v klec a v květný kalich nebes mannu psát rondeau. Voiture v boj i na obranu pro dívčí smích a ruměnec v ně spjal svých citů karavanu. Ó kouzlo formyformy, zvoň mi přec, chci také, v chválu tich i hanu, za nimi, „opozděný žnec“, psát rondeau. 30
SOUZVUK.
Souzvuk jesti skrytá duše světa, všady srdce strun se dotýká, z různých tónů mocný akkord splétá v bouři moře, v písni slavíka, tísní hvězd, jež modrem rozeseta. V zimě, když je po radostech veta, cvrčkem v teplém krbu zatíká; v dětských očích nezabudkou zkvétá souzvuk. Duše! Čím ti muka dlouholetá, těžký boj a bolest všeliká? V souzvuk věř, jenž vesmír proniká! Symfonie poslední jak věta s křídel smrti na skráň tobě slétá souzvuk! 31
RUBÍNY.
Rubíny hoří v diademu kol vlasů tvých ve hvězdném lemu, i myslím, když zrak vzhledne k nim, že bol tam zasel hložím svým tu krev, kterou vzal srdci tvému. A retu mému palčivému, a dlouhým postem zemdlenému rtů nachem kynou vábivým rubíny. A věren ráji ztracenému, bych ulevit moh’ trudu svému, do písní věkům budoucím já zasazuji v zlata rým vlastního srdce – ó věř jemu! – rubíny! 32
V LÉTĚ.
Jaké parno! Žhavý dech sálá výhní z lesa hloubi, do žeřava hoří mech, strouchnivělé stojí houby, jehly dští se stromů všech. Odhoď knihu, práce nech – neúprosným modrem vroubí nebe obzor. Svět dlí v snech. Jaké parno! Se skrání pot v pramenech myslivec si utřel v doubí, leh’ a spí a nad ním v loubí vever šiškou v tvář mu šleh’ a zas odběh’ – jaký žeh! Jaké parno! 33
DVĚ POHÁDKY MÉ BÁBY.
I.
PERNÍKOVÁ CHALOUPKA. PERNÍKOVÁ CHALOUPKA.
 Perníková chaloupka je skryta v hloubi lesa, kde k ní není cest; hnědý mech jí v střeše zlatem zkvítá, v okně měsíc spí a zástup hvězd, bílých holoubků roj tady lítá. Jdeš a křoví za nohy tě chytá. Tady byla, ptáš se, kde teď jest? Propadla se, travou ještě kmitá perníková chaloupka. A tvá duše touhy nikdy sytá vidí kol jen suchou lesní klest; o chaloupce zní jen plachá zvěst, u krbu když zima děti vítá... Lidské štěstí, tys ta neodkrytá perníková chaloupka! 34 II.
AŽ PŘEJDOU! AŽ PŘEJDOU!
 Až„Až přejdou přes tu lávku jen ty ovce, kde jim kyne stáj, pak dopovím ti příběh ten. Jsou pod skalou, teď vešly v háj a pastýř hrá jim na šalmaj.“ Po chvilce za zástěry kraj jsem tahal bábu neskojen, a ona klidně: „Jen si hraj, až přejdou!“ Teď přešel mládí zlatý máj a starostí tu den co den – jich plný den a plný sen. Co platno? Kde jest onen ráj? Tu myslím na tu starou báj: Až přejdou! 35
KUKAČKY.
Kukačky, kde pestrá mez, vroubí polní stezky lem; skřivan jásá jeden ples, rosou hoří celá zem. Pravý jarní svátek dnes! A kde tmí se skalní tes, slyším volat navzájem na buku a dále kdes kukačky. Smích se k mému uchu nes’, samé perly hrály v něm, hledím snětí závojem: Děti sedly v zkvětlý vřes, v rudých šatcích patří v les kukačky! 36
HUDBA. (ZDEŇKU FIBICHOVI.)
Hudba jesti tepna všehomíra, rhytmus klíč jest k věčným záhadám; celá příroda jest velká lyra, pták a motýl, strom a sluncí plam tóny jsou, jež do akordů sbírá. Perla cit, myšlénka drahokam mrtvy jsou, když věnec nezavírá jako démant a nezáří tam hudba. Labuti má, ježjež, kdy noc je čírá, jitru pěješ vstříc a navzdor tmám, za Tvou píseň co Ti v odvet dám? Slovo, ach, je vlaštovice sirá, fenix je však a ten neumírá hudba. 38
MADRIGAL-RONDEAU.
Hlohu ratolest v bílých krůpějích sype v kolej cest stříbro květů svých. Je snad zimy lest tento vonný sníh hlohu? Láska hloh ten jest v žití závějích – Žel jen, v krutý trest v sporých kadeřích trn se vidíš plést hlohu! 39
JASMÍN.
Jasmín v lehkých hvězdic tvaru kvete lesem na terase, dýchá ve poledním žáru, dýchá při měsíčném jase; na stonku dva kvítky v páru. Klavír ztich’ a při poháru hlučný smích teď rozléhá se, láká v noci svěží páru jasmín. Kde je abbé? Chtěli k zdaru připít mu, kde vězí zase? S komornou v témž vešli čase. Hle, abbému na taláru a jí chví se v zlatém vlase jasmín. 40
JEŠTĚ RONDEAU.
Rondeau motýl jest stkaný z rajských duh, kol sije pel hvězd rondeau. Trubadourů duch zaklet v písně zvěst zvoní v něm v můj sluch. Kol čílka se plést vidím v zlatý kruh, v důlku brady kvést rondeau. 42
OSENÍ.
V osení mladém vítr si hraje, do vln je lehce kadeří, na meze hezky po oba kraje usedla douška mateří, vonná ta duše českého kraje. Sluníčko boží vesele plaje, každý zde v štěstí uvěří, skřivan své nad ním trilkuje báje v osení. Malé to hnízdo, sotva tam zraje chmýř písklatům těm do peří, pěnice zpívá na keři, a co jde duší, na písně taje; myšlének vlní se v srdci a vlaje osení! 43
KOČIČKY.
Kočičky se na vrbách juž třpytí, stříbrem plají na bezlisté sněti, slunce měkkou opřádá je sítí, zlatou kapkou kolem včela letí, motýl šťasten v letu k nim se řítí. Kočičku když v náručí si chytí dívka jako růže ve poupěti hrou jen slova, háj zřím, v kterém svítí kočičky. Obou divné kouzlo srdce cítí, ruka div se může udržeti obě pohladit, však ve zápětí strach ji váže a zkušenost žití – Umějí své ostré drápky skrýti kočičky. 44
ŠPIČKY.
Špičky se družně k sobě tulí pod uschlým listím lonské zimy, ty jako vížky pod kopulí, ty s paraplátky nahnědlými. Pojď v les, udělej mi to k vůli! Jdem, sotva k nim jsme pokleknuli, jak’s utrhla je prsty svými, mé rty ve chvatu jich se tknuly špičky. Ty’s utrhla, já zůstal v půli na cestě k štěstí, růžovými rty zněl tvůj smích, a s švitornými se ptáci křídly rozlétnuli; já cítil v jejich bujné zvůli špičky. 45
LESEM.
Lesem často o polední chvíli, kdy se žárem strom i keř zdá spilý, náhle táhne těžký, hlubý vzdech, cosi zalká, cosi žalně kvílí, až se zachví strom a trne mech. Snad to duše zašlých vesen byly spící v zvadlých, mrtvých poupatech; jeseně snad příští tucha pílí lesem? Nevím; znám však tón ten zasmušilý na vrcholu štěstí v lásky snech; je to lítost, je to žití spěch? Vím jen: Srdce blíž se k srdci chýlí, jak poutníci večer zabloudilí lesem. 46
SVĚTLO.
Za oknem, které tmavé, vidím chvět se jako rudou slzu světlo malé; teď skočí, teď se mihne, klidně hned za oknem. Zda sklání dívka nad šití tvář stále? Zda studenta nad knihou chví se ret? Zda děti spat jdou v jizbě začernalé? Zda myšlénka tam pučí v rajský květ? Zda hříchů jabko klesá s větví zralé? Jak jdu, tak celý stkávám sobě svět za oknem. 48
PRVNÍ SNÍH.
První sníh se zvolna k zemi snáší, šero kol, v něm rudne světla kmit, zima přijde, rozmar z duše plaší první sníh. Ve srdci se budí teskný cit, mrtvé lásky símě krví raší... Staré spory: Věřit, doufat, žít! Každý vloček nit je ku rubáši, v kterém bude země tiše snít. Jak jdu, slzy do oka mi práší první sníh. 49 OBSAH.
Věnování.Věnování Zlatý prach1 Rondeau2 Ať leží! (s vyobr.)3 Fialky4 Hnízdo (s vyobr.)5 Kos (s vyobr.)6 Láska8 Skřivánci (s vyobr.)9 Včera jako dnes10 Červánky11 Sluníčko12 Jabloňový květ (s vyobr.)13 Petrklíče14 Pst! (s vyobr.)15 Hle, juž letí!16 V hvězdné zoři17 Melouny (s vyobr.)18 Vějíř20 Rosa thea21 Pampelišky (s vyobr.)22 Astry24 Hloh a střemcha25 Paprslek26 Na pasece (s vyobr.)27 V parku (s vyobr.)28 Básníci rond30 Souzvuk31 Rubíny32 V létě33 Dvě pohádky mé báby: Perníková chaloupka34 Až přejdou!35 Kukačky (s vyobr.)36 Hudba.Hudba (Zdeňku Fibichovi)38 Madrigal-rondeau (s vyobr.)39 Jasmín (s vyobr.)40 Ještě rondeau42 Osení (s vyobr.)43 Kočičky44 Špičky45 Lesem (s vyobr.)46 Světlo48 První sníh49
E: dp + sf; 2002 [50]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan
(Tiskem a nákladem J. Otty v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [VI]+50

Věnování: Podlipská, Ludmila
(Své ženě J. V.)