I.
NA PRAHU ZEMĚ ZASLÍBENÉ
[7]
NEMLUVNĚTI.
(Jitce Reinerově).Reinerově.)
V čas bouře děl jsi přišlo, v pušek hřmění,
ó dive lidské lásky v poupěti,
v čas rozpoutaných světoborných dění,
kdy lidská smrt a much se stejně cení,
v čas pláče, nářků, slzí, prokletí.
Kdy otcové a synové a bratří
kdes v dáli neznámých nám hor a niv
dnem, nocí v ledovou tvář smrti patří,
kdy otrok nové doby trpí za tři
a zmírá neznám hlavu nakloniv.
Kdy zpustošené země peklem hoří,
co jinými se plíží žlutý hlad,
kdy tisícům smrt kyne na dně moří,
kdy však i trůny chvějí se a boří,
jichž zápas věků nemoh rozviklat.
V čas bouře, bídy, zoufání a děsu –
však také nenadálé naděje,
jež jako prvosenka pokraj lesů,
jak protěž zkvétá skalním na útesu,
kde dosud byly sněhu závěje.
Tak zrodila se nám jak ty, ó děcko,
když nejméně jsme se jí nadáli,
když osud vzal nám, co jsme měli, všecko,
když byli jsme jak zotročené Řecko,
než Byron k němu vyplul do dáli.
9
Tak milá jest jak Ty, ó dcerko drobná,
však stejně nemluvná a tajemná,
snům našim rovna a zas nepodobna,
jen slibující, radost stonásobná
že může vyrůst z ní nám do temna.
Ó rosť a zkvétej, poupě nerozvité,
naděje naše, smavý symbole;
ať zaskvějí se krásy tvoje skryté,
ať jimi z nevěrců jsou proselyté,
ať utěšíš je v zemském pádole!
Ať rozvineš se vonným června květem
a s tebou snad i naše naděje –
my, zanechavše tento život dětem,
žít budem dále ve vás, vaším vznětem,
jenž novým sluncem se vám zaskvěje!...
29. dubna 1917.
10
KROKY ČASU.
Těžké kroky Času do světa dálky duní...
Zem se otřásá pod nimi jako bezpočtem kopyt,
jak by oř tisícerý divým šílenstvím opit
pod mrakem, na výsluní,
rovinou, horami, v údolí,
cestou i necestou, po poli
rozlét se, zvlněném bohatým klasem,
po lukách se zlatým květem,
po hájích, po lesích šíleným letem,
tichými vískami, třídami měst,
stínem i jasem,
přes květy, plody, mlází i klest,
od hory k hoře
pohádkovými, stomílovými skoky,
od lidu k lidu, od země k zemi,
na břehy širého, siného moře,
přes jeho dálku, vlny a hlubiny
bez konce dále a dále a roky a roky...
Kopyta drtí osení, kvítek na lukách nevinný,
čistý a němý,
hebký po lesích mech
i haluze keřů, i větve na stromech,
potom i staré stromy lámou a drtí,
jako slámu zdupávají staleté hvozdy,
plaší a bijí laně i jeleny,
doupnáky, drozdy –
doškové drtí střechy i paláce, města,
kudy jich cesta,
naseto zřícenin, země jsou v pouště zničeny –
úderem kopyt sta, tisíce lidí umírá smrtí,
11
kopyta buší do lebek, hrudí a oudů,
tisíce mrtvých množí se v miliony,
krev teče v potoků proudu,
vzduch plní nářky a stony –
kopyta buší
do srdcí, duší,
zůstavují v nich krvácející rány,
smutek a zoufalství, kletbu a hněv...
Černý jen havran kráče a vrány,
kde se dřív ozýval skřivánčí zpěv...
Těžké kroky času duní do světa dálky,
tíhou nesmírnou drtí, hubí a ničí;
kamkoli stoupnou, zdvíhá se divoký pokřik války,
pod kopyt úderem tisíce nářků křičí –
ale tím duněním hlubokým, jako je dunění hromu,
ale tím pokřikem divokým z tisíce hrdel a hrudí
cosi se budí.
Co bylo ztraceno jako za mrazů míza stromů,
co bylo zapomenuto jak snění zemřelých lidí,
co bylo pohřbeno jako pravěké lesy
vrstvami hlíny, tvrdého kamení vrstvami,
co bylo uspáno, aby se neprobudilo –
povstává náhle, aby zas plným životem žilo;
co bylo v dálce přešlosti ztraceno kdesi,
vrací se v přítomnost, kterou překotné děje řídí...
Pod kůrou stromů zas míza stoupá,
do listí raší a vyhání v květ;
příroda, za zimy předlouhé skoupá,
12
navrací zpět,
co byla chladem a za vichrů vzala –
pravěké hvozdy, zčernalé v uhlí,
které po věky země ukrývala,
stlačila ve tvar nehybný, ztuhlý,
pojednou žárem se nítí,
vzplanuly ohněm a do příštích dálek svítí –
a mrtvých praotců sen,
který jim zářil jak mudrcům betlémská hvězda,
ale zdál s nimi se pokosen,
snem se již náhle být nezdá...
Hromové dunění kročejů velké Doby
jako by zotvíralo i hroby:
vstávají velcí minulých časů,
vstávají pohřbívaní národové,
tisíce hlasů
z minula, přítomna volá po době nové...
Na polské pláně se navrátil Kościuszkův duch,
rozčtvrcená si Polska protírá oči –
a v tiché zemi, kol níž se hory do kruhu točí,
v níž už jen píseň much
do ticha zněla, kde jindy se ozýval lev,
povstává z pradávna zjev:
hranice tichého proroka svítí,
zástupy lidu táhnou, sudlice na ramenou a cepy,
zpívají chorál velkolepý,
za nimi páni, kteří své složili hlavy
nad hrobem pokleslé slávy,
a kam oko po vlastech sahá, všude vstávají z hrobu,
aby uzřeli žádoucí dobu,
13
velicí, malí, vznešení, prostí, v dlani své knihu,
a k nim z dálky šedivé, s půlnoci k jihu
duchové vyhnanců míří,
klére zhltila studená cizina,
rozvála jako chmýří,
až je teď volá návratu hodina,
na kterou marně do smrti čekali;
na konci zástupu, s pomezných hor se vhlížeje do dáli
Zaslíbené země,
velebný kmet si povzdychá jemně,
na zemi svatou postaviv svou nohu:
„Živ buď, národe posvěcený, v Bohu!...“
30. října 1917.
14
ČESKÉ SRDCE.
(Paní Růženě Svobodové).Svobodové.)
České srdce, zprobodané
nespočítanými meči,
na křížovou cestu štvané
lupiči a povaleči,
když se schýlil den,
zas a zase po staletí
pukající novým žalem,
když tvé křižovali děti,
když jsi zřelo, Jeruzalém
tvůj žeť opuštěn!
Kde jsi bralo, srdce, síly,
k hořké cestě na Golgatu,
na níž děti, ženy kvílí,
když jsi zřelo, v ruce katů
jak byl syn tvůj dán,
jak mu řízu rudou strhli,
jak jej zprobodali hřeby,
jak jej mučil žoldák zvrhlý,
a jak v smrti volal k nebi:
Opustil mne Pán!
Krvácelos, krvácelo,
trnovou když pod korunou
kleslo zesinalé čelo,
mřel, kdož pod sluncem a lunou
věčným být se zdál.
Když jej ve hrob uložili,
vytesaný v tvrdé skále,
15
když naň kámen přivalili,
krvácelos neustále,
bušilos však dál.
Minul den, věk dlouhý celý –
ztišilo ses. Mnili kolem,
že tvůj sval je zkamenělý –
a tys jenom velkým bolem
ztichlo v mlčení.
Minul druhý – viděl škůdceškůdce,
že ses hnulo v dětí pluku.
Třetí zde – ty bušíš prudce,
za hřímání děl a hluku
čekáš vzkříšení!
Krvácíš zas pod ranami,
pod halenou tisícerou,
s muži cítíš za horami,
doma s opuštěnou dcerou,
v pláně, v úvaly
spěcháš, kde plá slza s brvy,
strádající tulíš děti,
napájíš je vlastní krví,
těšíš: Hle, již anděl letí,
kámen odvalí!
30. června 1918.
16
DOMŮ!
Domů!... Čarovné to slovo padlo konečně!
Ve všech srdcích tkvělo jako jádro v skořepině,
na retech se chvělo, v duších táhlo společně,
jako v ševelení táhne vítr po sítině –
ale jako by je v poutech mělo mocné kouzlo,
jádro nevypadlo, slovo se rtů neuklouzlo...
Až ráz pěsti zdrtil slupku, že se rozlétla,
zlomil kouzlo, jádro vyrval ze tmy do světla,
vítr vznesl ze třtin ke korunám stromů –
a les hučí a ret každý volá: Domů, domů!
Jako z dusna, jímžto úd i duše zemdlívá,
jako z mračna, které můrou letí nad krajinou,
když se náhle kmitne blesku stuha ohnivá,
osvítí vše prudce oslnivou září sinou,
hromu třeskem vzbudí všecky ozvěny, jež spaly,
vzbudí bouře hlas, jenž letí od hor k horám v dáli,
vichry vzbudí, všecky spící hvozdy rozšumí –
tak to u nás šlehlo teskné, chmurné do dumy,
a již od hor k horám letí burácením hromu
sterou ozvěnou a hlasem bouře: Domů, domů!
Co vše zní v tom slově, v jaké sahá hlubiny!
Skřivan s písní vzlétá nad osení širé lány,
dole s polí dívčí popěvek zní nevinný,
s Beskyd fujar tóny zvučí v seker duté rány,
17
od Šumavy z dávna dudy bručí ze hluboka,
dumné podtatranské zpěvy slzy loudí z oka,
českých bratří píseň steskem srdce probodá,
„kdož jste boží bojovníci, jeho národa“
jako průvod varhan hlučí z dálky věků k tomu –
a vše v jedno volání se slévá: Domů, domů!
Domů za hradby, jež pravěk země postavil,
aby muže chránily i ženy, děti slabé,
domů v nivy, vrch i dol, jež předek oslavil,
kde se valí Hron i Morava i Labe,
domů, kde v stín Sudet, Šumavy i Tater schován
od věků žil, oral, trpěl, dumal Čechoslovan,
domů z cizích dvorů, cizích od vrat, od dveří
za svůj práh, v svou chatu, v svého sadu zášeří,
nikde nežebrat již, neotročit pranikomu,
všecky hlavy, všecky ruce, všecky síly domů!
Těsně k druhu druh a k ruce věrně pravici,
zpátky navraťme se k domácího ohně žáru,
kdož jsme byli bludní, hledající poutníci,
zpátky třeba k chudé hroudě, třeba k suchopáru,
zpátky k vlastní duši, která nad spoustou a tříští
most nám sklene z velké minulosti v blahé příští:
jasnou hvězdu na očích, jež předkům zářila,
mlatů, pluhů, štětců, per se chopme, do díla!
Velká doba kráčí v zbraní třeskotu a lomu –
v pevný šik se srazme, na rtech heslo: Domů, domů!
24. října 1917.
18
VÍTR.
Vítr, můj bratr, v haluzích šelestí,
koruny kolébá, šumí a šumí,
zpívá v nich píseň svobody, o štěstí
volných čarovnou pohádku umí.
Na křídla vzal mě lehčí než kolibří,
silnější, nežli jsou peruti orlí,
vznesl mne k světlu, které vše postříbří,
letí a hýří, hlučí a horlí.
Přes pláně letí, přes pole, zahrady,
ve skalních skulinách divoce hvízdá,
v doubravě pln zas veselé nálady
v haluzích ptačí kolébá hnízda.
Od země vzhůru vznáší se k oblaku,
pod nebem honí jej, tvar jeho mění –
já tu s ním letím zbavený útlaku,
není zde úzkosti, bázně ni chvění.
Oblak, náš bratr, zhalil mne mlhavý,
zakryl mně hory i doliny země –
vítr nás oba unášel v dálavy,
zdola jen děla k nám duněla temně.
Nevím, jak dlouho výškou jsme neseni,
není zde času. Teď zdá se, že stojím.
Dole je ticho po zemětřesení,
vůně sem vznáší se, proniká chvojím.
19
Vůně tak známá, milá a předrahá –
naše jen voní tak domácí lesy.
Oblak se zdvihl – pohled kam dosahá,
domov můj, nejsem již daleko kdesi.
Má je to země, a přece tak jinaká,
než ji znám od času, co umím chápat –
červánkem východu barví se oblaka,
ne jako v tesklivý, krvavý západ.
Nebloudí smutek od meze k pomezí,
nezírá na Prahu s pustého zámku,
neřinčí v každém pohybu řetězy,
nenosí na čele pohany známku –
Chodí zde radost od horstva k pohoří,
do hradu přivedla zástupy lidu,
volné má ruce, svobodně hovoří,
na hrdém čele zář blaha a klidu.
Není zde mrtvé, nehybné ovzduší,
v němžto se morová nákaza rodí,
do mozku vniká, do srdce, do duší,
citu a vůle chorobu plodí –
volný vzlét vítr přes hory, po pláni,
od Sněžky k Boubínu, od něho k Tatře,
nákazu otroctví, smetí, prach vyhání, –
aby tu neznělo „pane“, jen „bratře“.
Radost a sílu vane mi do duše,
náhle že cítím je za miliony –
20
odevšad slyším fanfáry z Libuše,
odevšad velkonoc hlaholí zvony.
Nejsme již tedy země své nehodni,nehodni.
Nejsme již bídnými, kleslými raby,
jsme tedy přece, konečně svobodni,
nikdo z nás není již podlý a slabý!...
Vzkřikl jsem – vítr v haluzích šelestí,
stojím tu probuzen z kouzelné dumy.
Chmurno jest vůkol, vítr jen o štěstí
volných čarovnou pohádku šumí...
1. září 1918.
21
SMUTNÁ ZEMĚ.
(Památce Frant. Hradeckého).Hradeckého.)
Smutná země. Kudy zdiven kráčíš po ní,
všude tušíš velké minulosti dech;
v zadumání skráň svou všude ve dlaň kloní,
na vrších i pláních, na omšených zdech.
Přítomností chmurnou, z níž se bolest prýští,
blesky křižují se, z hloubi duní hrom,
přítomností chmurnou blíží se k ní příští,
jehož kroky tuší tráva, stvol i strom.
Minulost je tuší, duše této země,
z dlaní hlavu zdvíhá, kterou pokryl sníh,
poslouchá, co blíží se to přetajemně
přes pomezní hory, nivou, po pláních.
Člověk jenom, který na té zemi oře,
zrno v zemi vkládá, sžíná zralý klas,
necítí té země bolesti a hoře,
netuší, co tajný mluví k němu hlas.
Netuší, že kdesi žití u kořene,
který v zem tu vrostl, nový vzniká ruch,
z hlíny, která voní, z větru, jenž se žene,
praotcův že k němu vážný mluví duch.
Nepřítel jak v Písmě přišel, v srdce jeho
mezi pšenku zlatou vhodil koukole –
černá zrnka z rukou nepřítele zlého
zdusila, co zasil otec na pole.
22
Co tam kdysi rostly, všecky dávné ctnosti,
které praotec tam za praotcem klad,
všecky udušeny, všecky v minulosti –
místo nich tam bují po mamonu hlad.
Královstvím kdys božím slula země tato,
božím bojovníkem býval její lid,
svatou knihu střehl nad poklady, zlato,
z labyrintu světa prchal v srdce klid.
Nebylo v něm chudých, býval bohat láskou,
nebyl tvrdým kovem, který dutě zněl –
nyní o dar země s cizí kupčí cháskou,
na soucit i lásku, na vše zapomněl.
Zmírající bratr marně chleba prosí,
zatvrdil se v srdci člověk země té;
cizí bída jeho oka nezarosí,
slepotou jej stihlo kouzlo prokleté.
Ústa každodenně o chleba se modlí,
ale srdce neví, čím ret hlaholí –
za chléb od žebračky sukni přijme podlý,
jímž mu požehnáno bylo na poli.
Jeho děd i praděd po věky pil drahné
nápoj úkoje a síly z kalicha –
vnuk den po dni více po mamonu prahne,
čím víc pije, tím víc hrdlo vysychá.
A čas velký kvapí, blíží se a blíží
přes moře a pláně, od hor k pohoří,
23
těm, jež přibíjeli k potupnému kříži,
o životě novém k duším hovoří.
Všem jej slibuje, kdož duchem budou velcí,
rukou bez poskvrny, srdcí z úběle –
neslyší jen hlasu jeho zatvrzelci
se znamením lidské šelmy na čele...
Smutná země čeká, spřádá věčné dumy –
zda jí porozumí pozdní její vnuk?
Pochopí, čím její žitné lány šumí,
co se z lesů vznáší, vůní táhne z luk?
Oči minulosti v srdce zatvrzelá
dívají se vážně, pevně, upřeně –
nad nimi se klenou rozbrázděná čela,
pod nimi jsou údy v selské haleně.
Hledí na potomky, zda se kouzla sprostí,
zdali ze svých srdcí koukol vyplení?...
Hodina již bije – kroky budoucnosti
k zemi té se blíží v bouře dunění...
Ona čeká s dechem utajeným v hrudi,
v žilách krev jí proudí věky prolitá –
čeká, z omámení zda se pravnuk vzbudí,
když jí po staletích jitro zasvitá...
20. srpna 1918.
24
MÉMU LIDU.
Má národ jako člověk svědomí –
a jsou-li dbalí jeho hlasu,
nic na světě jich nezlomí,
ni nejstrašnější bouře času.
Tvým svědomím, můj lide, pochodeň je Hus,
jest Komenský, nit v labyrintu světa,
jest Karel, alpský Prometheus tvůj,
jsou božích bojovníků zástupy
a pevných trpitelů za svobodu mysli:
těch světlo poháněj tvé srdce v klus,
nit jejich tebe voď, kde stezek bludiště se splétá,
kde oni stáli, neoblomně stůj,
dbej, zděděný meč pravdy ať se neztupí,
i v utrpení buď jak oni duchem nezávislý –
a dojdeš cíle šťastných národů.
Nuž, ve vítězství pevnou víru,
kam svědomí tě volá, k pochodu
dál za hvězdou, jež plá ti ve vesmíru!
16. ledna 1918.
25
II.
V ZEMI ZASLÍBENÉ
[27]
JSME SVOBODNI!
(Duchu Svatopluka Čecha)Čecha.)
SlyšSlyš, duchu básníka,
jenž cítil bídu milionů
a v jejich povzdechu a stonu
se rozezvučel zněním zvonu,
jenž v ledví proniká,
by vzbudil ponížené raby,
jak dávní proroci
je burcoval, že nejsme slabí,
moc všech že hory zvedala by –
slyš hlas náš po noci:
již nejsme otroci!
Již dozněl řinkot pout,
jenž provázel nás v každém kroku
ne po deset, ne po sto roků
a budil chabou slzu v oku
i ochromoval oud –
v pout studeném a tvrdém kruhu
již ruka nevězí,
jenž činíval z nás národ sluhů
a tažné síly v cizím pluhu –
teď z hranic k pomezí
již nezní řetězy!
A zní-li jejich chřest,
to v pádu rozlomených na zem,
to v pádu rozdrcených rázem
sil vyšších, vrahům nade srázem
jež nesou trest –
29
a zní-li tvrdém na kamení
přec ještě jejich zvuk,
to volá v bílé světlo denní,
že Čech již nevolníkem není,
by množil vrahů pluk –
žeť konec jeho muk!
Co dnes se rozlétá
ven z Prahy k Šumavě i v Tatry,
je hlas, že nejsme národ chátry,
že v radosti jsme všichni bratry,
že bída prokletá
je z našich zemí na útěku,
že v světa povodni
a ve vln pěnění a vzteku
již nezhynem, že po stech věků
v své dlani s pochodní
jsme volni, svobodni!
Na úsvitě 29. října 1918.
30
DEN RADOSTI.
Zář slunce na nebi a v každém oku,
co procitlo jich českých po zemích –
zas ponejprve u nás po stech roků
se radost rozešla a zazněl smích.
Vše srdce zajásala, všecka ústa,
všem volno jako vyšlým z vězení,
vše cítí, velkého cos jak nám vzrůstá,
co v svobodné nás lidi promění.
Dnes mezi námi není stínu smutku,
jenž chladil nás jak mlhy podzimní,
smích přerýval nám, jak by při zlém skutku
nás dopadl, že z úst nám v žalář zní.
Dnes radost v širou rodinu nás pojí,
jak zemi když byl zvolen Jiří král,
že konečně jsme ve své vlasti svoji,
že sladký plod nám spad, jenž krví zrál.
Tam, kde nám kdysi krále vyvolili,
nám prohlásili smavou vládkyni,
již tušívali jsme jen, když jsme snili,
let sta když věznili ji zlosyni.
Tam předvedli ji před tvář všeho lidu:
proud vlasů s hlavy bez koruny vlá,
jen rudá čapka na nich září vidu
a pod ní tvář jak divem omládlá.
31
A tělo nehalí se v zlatohlavu,
jen v lehkou řízu bílou, červenou –
a jako občanka hned mluví k davu
řeč zvukem sladkou, ohněm plamennou.
A všecka srdce bouřně vstříc jí bijí
a ruce vše se týčí k přísaze,
že budem jejím lidem přímých šíjí,
s ní půjdem v radosti i v nesnáze.
I usmála se – a my pocítili,
že boháči jsme, včera žebráci –
pak zavolala Volnost ze vší síly:
„Teď radujte se a pak: ku práci!“
29. října 1918.
32
MASARYKOVI OSVOBODITELI.
Duch světa zavolal Tě a Tys mlčky šel,
když orloj ku dvanácté hodině se blížil,
když lid Tvůj vyzván, aby znovu krvácel,
by za toho mřel, jenž ho jhem a pouty tížil.
Duch dějin jasně dráhu Tobě ukázal
z Tvé vlasti v dál hor alpských přes hřbety a čela –
Tys na pout obraz její jen v své srdce vzal,
jak po nové se ráně více odmlčela.
Svou družku ještě políbils a děti své,
Tvůj zrak jen uvábila Hradčan silhouetta,
Tvou mysl velcí minulosti stínové –
a pevně vydal jsi se do širého světa.
A jak jsi s velikými předky rozprávěl,
jak v mysli s nimi znovas díla jejich prožil,
zář rudá jejich ohně, činů jejich běl
a síla obého se vlévala Ti do žil.
Z niv jihočeských Chelčického, Žižkův duch
Tě naplnil a síla táboritských ramen,
od alpských údolí byl Havlíček Tvůj druh
a z dálné Kostnice Tě Husův prožeh plamen.
A čím jsi dál se od své vlasti vzdaloval,
tím blíž Ti Amos byl, jenž jako Ty se vydal
v pout dalekou, by za vlast prosil, úpěl, zval,
až k Tobě se jak Poutník v Labyrintu přidal.
33
Tak síly věků svého národa jsa pln
v zem ze země jsi spěl, v díl ze světa šels dílu,
ni mořské neděsil ses hlubiny a vln –
neb měl jsi milionů vůli, vzlet a sílu.
Tvůj lid byl umlčen, Ty byl jsi jeho ret
a jazyk, Ty jsi za něj před mocnými mluvil,
Tys žaloval, jak ve vlasti byl štván a klet,
jak cizí lupič věnec trnový mu uvil.
Tys jeho syny, rozptýlené po světě,
v dál vyštvané jak vlkem ovce bez pastýře
v šik shledával a volal vzhůru k odvetě,
jak prorok sílil jsi je v odvaze a víře.
Hlasatel pokoje jim do ruky dals meč,
boj poslední by ještě za vlast bojovali,
svou za svobodu, za lid, za sladkou svou řeč –
a oni rádi za všech život umírali...
Cíl Tvůj teď dostižen, vlast zbavena je pout,
a Ty se můžeš vrátil, Osvoboditeli!
Dík uvítá Tě, že ho nelze vystihnout,
jímž naplněn jest národ od hor k horám celý.
Dík přítomných i minulých i budoucích,
že pouto čtyrstaleté činem Tvým se láme –
my, růže na tvářích či na temeni sníh,
že hodni chcem být svobody, Ti přísaháme!
30. října 1918.
34
ARCHA NOEMOVA.
Pýcha králů vyrostla nad štít Himaláje,
umínila si, že vzroste do nebes,
všecek lid že zotročí a všecky kraje –
zvolala, a rozlétl se války běs.
Od pluhu bral muže, od knih, od kladiva,
ozbrojil si miliony otroků,
výš a výš se piala jeho touha divá,
by i Bůh mu sloužil v nebes vysoku.
Odvrátil Bůh tvář svou od šílené země.
V mracích pohasla zář slunce spanilá,
blesky vzhořely, hrom rozduněl se temně,
rána za ranou svět celý zděsila.
Moře z břehů odevěkých vystoupilo,
dál a dále řvaly jeho příboje,
zhlcovaly země, vše, co na nich žilo,
štvaný člověk neměl nikde pokoje.
Jenom národ Noe, za pravdu jenž boží
povstal kdys a za ní věky krvácel,
pouta na rukou a kolem skráně hloží,
nezachvěl se, víry v pravdu neztrácel.
Po sto let již budoval si archu pevnou,
nebál se, že potopa ji pohltí,
mlčky vstoupil v ni, ač s tváří neúsměvnou,
v loď svou, jíž chce věren zůstat do smrti.
35
Vlny kolem pěnily se, bouří řvaly,
nejvyšší již pohoří v nich zmizela –
jenom archu vznesly, jenom koráb malý,
co vše pohltila hloubka setmělá.
Klid byl v srdci lodi, Noe tiše čekal,
Bůh až shlédne zase na zem proradnou –
vlny vzdýmaly se, on se nepolekal,
trpělivě ždál, až vody opadnou.
Všecko zhltly vlny, císaře i krále –
on měl ve své arše z vůle boží hrad.
Teď se zastavila v plavbě nenadále –
na svůj vrchol vlídně vzal ji Ararat!
1. listopadu 1918.
36
BÍLÁ HORA.
(Věnováno spolku „Český Bratr“ k Bělohorskému večeru 10. listopadu 1918).
Věčně chmuřila se silhouetta Hvězdy,
co ji hrůzou zděsil osmý listopad.
Ať si jara, léta slavila v kraj vjezdy,
zde jak vždy by podzim byl a vanul chlad –
zdi jak útěk vojů viděly by vezdy,
jak tu hlouček malý do jednoho pad.
Věčný smutek bloudil bělohorskou plání,
i když pode Hvězdou znělo veselí.
Výskot zněl tu v dáli jako zavzlykání
při vzpomínce nu tu dávnou neděli,
kdy zde při svou čeští prohrávali páni
a kdy nad vlastí se mraky setměly.
Smutek usedal tu, v dlaně chýlil čelo,
snil, jak rozlétli se odtud rejthaři,
k nim jak cizích dravců hejno přiletělo,
zlata hlad a žízeň krve ve tváři,
jak té země lidu rozsápali tělo,
že, co císařovo, patří císaři.
Snil, jak pouta kladli na ruce i nohy,
měnili té země syny v otroky,
snil, jak k upálení knihy kladli v stohy,
krví nevinnou jak rudly potoky,
boží lid jak byl teď žebrák přeubohý,
v cizinu jejž honil žoldák divoký.
Snil tak po léta a snil tak po staletí,
čím dál mrtvější tu rozkládal se klid,
37
jak by měl ten kraj být věčném ve prokletí...
Potom zas sem počal přicházeti lid,
nová pokolení, nové doby děti,
volali, že chtějí za vlast zápolit.
Smutek hlavu zdvih a cos mu stáhlo líci
jako po hořkém a trpkém ovoci:
ach, to nejsou dávní boží bojovníci,
nejsou to ni volní, smělí uskoci;
horlí, avšak slyš v jich slova chřestot znící –
v řetězích a poutech jsou to otroci...
Zadumal se zas, a léta nad ním táhla,
až jej ze sna vzbudil nenadálý ruch:
pušky rachotí a z děl hřmí kdesi znáhla,
v dálce zuří boj kol české země v kruh.
Dávný smutek vlní touha neobsáhlá,
tuchou cos jej plní, že jest blízko Bůh.
Pouta sic kol chřestí, ale co zní z dáli
víc vždy ze hluboka a vždy bouřněji,
božích bojovníků zpěv jest nenadálý,
jehož zvuky celou zemi rozchvějí,
kterou staré rány neustále pálí –
smutek poslouchá a jihne v naději.
Naděj povstává a bystří všecky čivy:
tuchou stává se a cítí, kolem kol
velcí stínové že vznášejí se živí,
pronikají zemi, v každé trávy stvol,
naplňují hory, údolí a nivy
vírou, z nížto vstal té země apoštol.
38
A teď ráz – a rabi náhle pouta lámou,
v radosti se valí Bílou na horu...
Zazpívejte na ní předků píseň známou,
která zaznívala ve zdech Táboru,
ať se také pouta duší vašich zlámou,
jimiž vnuk byl se svým předkem v odporu!
Naplňte se duchem Husovým a Bratří,
jímž k vám z minulosti mluví Jednota,
obroďte se jím – a pak ať směle patří
oko do budoucna, kam svět kolotá;
volni zapomeňte chmurné věky na tři,
s vírou do nového vzhůru života!
1. listopadu 1918.
39
NA STAROMĚSTSKÉM RYNKU KONCEM ROKU 1918.
Na rynk staroměstský před radnicí šedou
Svobody krev tekla rudá nad růže.
Věk jde za stoletím, za ruce se vedou –
na rynku jsou stále krve kaluže,
kroky potomků v nich nevědomě bředou,
žádný příval deště smýt jich nemůže.
Týnské dvojvěží k nim hledí v ustrnutí,
gotický k nim patří starých domů štít –
všecko zamyšleno, všecko beze hnutí,
v smutku pro Svobodu, jíž tu bylo mřít,
pro divadlo, jímž tu nepřátelé krutí
zemi té a lidu počali se mstít.
Pro stínané hlavy, pro rdoušená hrdla,
pro žen, dětí, matek usedavý pláč,
pro dlaň, která v cizím otročení ztvrdla,
pro čest panen, kterou bral jim cizí dráč,
pro psance, jež hnala z domů cháska zhrdlá,
v černé sutaně když pokynul jí štváč.
Kalich s Týna svrhli, husitského krále,
vítězné tam církve dali znamení,
na rynk postavili vprostřed opodále
vítězného sloupu, sochy kamení,
aby hlásalo i vnukům neustále,
že jsou zolročenizotročeni, že jsou potřeni...
Věky minuly. Jak přelud obrovitý
na rynku skráň vztyčil nad potomky Hus,
40
nad minula zjevy, bratry, nad husity,
nad symboly síly, velkosti i hrůz,
jak by hlásat chtěl, že nepohasly svity
jeho hranice ni pravdy jeho kus.
Ale proti němu stále sloup se tyčí,
zlatá socha na něm, dole andělé
meči ozbrojeni v davy lidu křičí,
co mu bělohorská vzala neděle –
a kol mlčky proudí národ holubičí,
ruce v poutech, ve jhu šíje nesmělé...
Věky přešly. České minulosti duše
zapředla se ve sny, v kámen ztrnula,
radnicí a Týnem zdvíhala se hluše
ve dny přítomnosti nové z minula –
v lidu, jenž tu za svou denní prací kluše,
jak by bez návratu, navždy usnula...
Náhle zajásání ze statisíc hrudí
rozlehlo se Prahou v staré náměstí,
že i zšedlý kámen ze snění se budí:
slyší, na bývalých místech bolesti
lidé včerejška jak ohněm citu rudí
blouzní o zítřku a jeho o štěstí.
Pouta lámou, která věky tísnila je,
zpozorovavše, že rozežral je rez,
radost nepoznaná na tvářích jim hraje,
shrbené kdys šíje nesou zpříma dnes –
bělorudý prapor nad hlavami vlaje,
jásot netlumený letí do nebes.
41
A kam Hus se dívá, kde se balkon zdvíházdvíhá,
s místa, na němž hlavy mečem stínali,
nad zástupy lidu, s něhož spadla tíha –
za výkřiků štěstí, blaha, pochvaly,
bez bázně, že kdesi ještě zrada číhá,
paní vystoupla a volá do dáli:
„Raduj se a plesej, Husův lide boží,
Svoboda ti vstala věky pohřbená,
místo koruny, již upletli jí z hloží,
haluz lipová ji rodná znamená,
k prosbám Komenského Bůh jí řekl: Ožij! –
deska odvalena s hrobu kamenná!...“
A lid jásal, vítal usměvavou paní,
jejíž líce tak mu sladce zářila,
májové jak slunce z jitra nade strání;
byla jako vesna kvítím spanilá,
měla řeč jak v lesích ptačí píseň ranní –
že se v očích rosa štěstí zperlila.
Radostí lid plakal, slzy hojně tekly
v půdu, mučednickou krev jež pila kdys –
objímal druh druha náhle citem změklý,
nebyl pánem, sluhou, zmizel robství rys,
že jsou bratřími zas, radostně si řekli –
a již Svobodu si vedou svoji, viz.
Rozvinuli prapor červený a bílý,
rozvinuli dávný prapor kalicha,
starou zazpívali píseň ze vší síly,
při níž žilami krev tryskem pospíchá,
42
branou mosteckou šli, vítr kde jen kvílí,
vyšli bělohorské pláně do ticha –
aby Svoboda tam k žití probuzená
sňala s místa bídy dávné prokletí,
aby zvolala tam ubitá kdys žena,
ve hrob uložená po tři staletí,
že se novým jarem všecko zazelená,
nad čím listopadu dáno vzúpěti.
A když úsměv její ozářil ta pole,
zase v Prahu zpátky na břeh Vltavy!
Slunce zapadlo a stíny jsou již dole –
Svobodu v svém středu, zástup stohlavý,
tisíc’hlavý, s pouty více nezápole,
v pochodní svit volá pozdrav hřímavý.
Na rynk zpátky proudí... Rána zahřímala –
týnské věže budí – srdce žene v klus – –
Sloup, jejž vítězova pýcha vznésti dala,
roztříštěn tu leží, rozbit v mnohý kus,
bleskem sražen bouří, jež se tudy hnala...
Z rynku sám se tyčí obrovitý Hus...
Sám tu roste k nebi z noci chmur a temna,
rozjásaný lid když zmohla spánku tíž –
od radnice k Týnu jen jak pára jemná
stíny minulosti vznášejí se blíž,
které clona smrti skryla přetajemná
české na Golgotě, kde jim kynul kříž...
A když vzešlo jitro, věže patří v žasu,
v udivení patří starých domů štít:
43
co nesmyly deště v chodu dlouhých časů,
smyla štěstí slza – krve sled je smyt,
kaluž zmizela a slunce vzešlo v jasu
na svobodný, volný, husitský zas lid...
Krev, jež tady tekla, usmířena, smyta,
na rynk stíny chmur se stále nekladou,
zmizel sloup, v němž pýcha vítězova skryta,
v radosti sem volní zástupové jdou –
nad nimi se tyčí postať obrovitá:
Hus jim ukazuje cestu za pravdou...
8. prosince 1918.
44
PO ROCE.
Žalář zbořen. Jásal všecek lid,
písně Svobody si v zříceninách zpíval –
a když nejvýše se vzedmul cit,
nadšení když vzrostlo v mocný jarní příval,
Svobody šli chrám si postavit.
Heslo letí od hor ku horám,
ruce horečnatě odstraňují rumy,
základ kopou, teší kámen, trám,
zdi a sloupy vztyčují, jak nejlíp umí –
a již Svobody tu září chrám.
Vzrušen díval jsem se k oltáři,
před nímž rozradostnělý se národ modlí
k té, již držívali v žaláři,
jejíž údy na kříž rozpiali a zbodli.
Odešel jsem radost na tváři.
A když přišel jsem v ta místa zas,
na prahu mi žasem zkameněla noha:
lid tu byl, však svatý žár mu zhas,
chrámem vlní se, však ne by hledal Boha,
písně nezněly, jen kletby hlas.
Nad stolky se měnců kloní líc,
chtivě po penězích vztahují se dlaně,
kupčík chválí zboží z plných plic;
tržnici si učinili z domu Páně,
klenbou rozléhá se: kdo dá víc!
45
Na oltáři kdosi jak by štkal:
Svoboda tam krvácí z ran starých znova.
Cháska však jest jako kámen skal,
cit jí zhasl, kupčí, rouhavá má slova...
Kde je Kristus, by ji vymrskal!
25. září 1919.
46
ŠTEFÁNIK.
Letí vítr od východu
ze slovenské země,
nade hnízdy ptačích rodů
šumí přetajemně:
píseň šumí o rekovi,
který jako Ikar nový
vzlétl na peruti,
z cizích zemí k dálné vlasti
přes hory a přes propasti
letěl v touhy hnutí...
Jako v báji o Tátoši
vzlétal ve svět širý,
druhům velel: „Vzhůru, hoši,
plni svaté víry!
Vzhůru, hoši, na lupiče,
který doma splétá biče
na otce a matky,
pod naše se krovy dere,
co tam najde, vše nám bere,
i náš jazyk sladký!
Hubí nás již po staletí,
učinil z nás raby –
z nás však, nové doby děti,
nikdo nebuď chabý.
Ve svých srdcích pevnou víru
napněme zde v světa šíru
odplaty své luky –
věřte, že i z dálky světa
47
najdou cestu v prsa kletá,
v lupičovy pluky!“
Sílu vléval bratrům do žil,
které v srdci nosil,
pilnou prací pole množil,
které láskou osil.
K výšinám, kde slunce hoří,
denně vzlétal na svém oři
s obrovskými křídly –
rostl jeho oheň mladý,
rostly jeho druhů řady,
nepřátelské řídly.
A když poslední byl střelou
sražen lupič němý,
ucítil i krev svou vřelou
z rány kanout k zemi.
Druzi jeho zajásali,
doma ozvaly se skály
tisícerým echem –
on jen chvíli v dálku zíral,
touhou neúkojnou zmíral
dýchat vlasti dechem.
Vidět nad Váhem i Hronem,
pode štítem Tatry,
na polích i v háji vonném
nespoutané bratry.
Rodnou píseň uslyšeti
radostně jak Nitrou letí,
volně, beze stesku –
48
kde dřív jenom žalovala,
jak teď v rozjásání cválá
v bujném očí lesku.
„Ještě jednou na Tátoši
do výše se vznesu,
vzletím ke Kriváni, hoši,
ke Štrbskému plesu“.plesu.“
Bratři oblétli jej rojem:
„Zůstaň, oř tvůj sláb je bojem,
mdlá jsou jeho křídla,
nedoletí!“ – „Nezůstanu,
poletím, by rodnou stranu
duše aspoň zhlídla!“
Vzletěl křídly svého oře
nad vysoké hory,
dřespřes ledovců, sněhu moře –
kůň však slábne chorý.
Pobodl jej: „Napni svaly,
tam již Dunaj proudy valí –
za něj, umřít doma!“
Skok – a s koněm jezdec němý
v pádu líbá rodnou zemi
krvavýma rtoma.
27. září 19191919.
49
DÁL!
(Dr. Edvard Beneš.)
Kvapí se schodů a přes dvůr na ulici –
s jedné strany Seina, s druhé Saint Germain.
Ještě ohlédl se, stín mu přelét lící,
v ústech náhle hořkost, jakou chová rmen;
ale za okamžik setřel chmuru dlaní,
hořkost rychle spolkl, v tváři jak by vzplál,
oko zahořelo, ústa v pousmání
za pokynu ruky povelela: Dál!
A již vůz jak vítr letí po Paříži –
ale duch se vznáší do minula zpět:
v dobu uplynulou vzpomínkou se hříží,
kdy svrh pouta rabská, aby dal se v svět.
Ještě zjev mu vyvstal zlatovlasé ženy,
který beze slova prosit se jej zdál,
ještě cítil v duši pohled zarosený –
on však pěst jen zaťal a šel v temnu dál.
Zmizel otrokářům, na svobodné zemi
vypověděl válku vrahům svobody;
v horku dne i parnu, sněhu závějemi
vodil svoje druhy v nové pochody,
neúnavný za dne, v noci bez oddechu
vždy byl v prvních řadách, nikdy opodál,
nikdy nezaváhal, v chvatu jen a spěchu
za svým cílem mířil přes překážky dál.
Neměl jiné zbraně nežli pravdy ocel,
kterou vůlí pevnou zkoval v mlat a meč –
s pevnou vírou však a minulosti pocel
maje na čele se v práci dal a v seč.
50
Stínal hlavy lži a v bašty její bušil,
za nimiž se netvor českou krví hřál –
časem obraz ženy, jejíž hoře tušil,
kmitl se mu... on však útok vedl dál.
Kámen za kamenem drolí se a řítí,
ve zdech pevnosti již zejí trhliny,
jimi do zajetí národů je zříti,
lež kde se svými se kryje zločiny.
Světu odhalena hněvem jeho hyne...
v zříceninách žalář – skutkem, čeho ždál.
On však neodpočal, dílo chopil jiné:
bořil dřív, teď stavět! Plnou silou dál!
Stavěl, kámen svážel za dne, za večera,
by měl dům lid jeho jako praotci –
úsilím byl život jeho dnes jak včera,
pochybnosti neznal, znal jen pevné: chci!
Stojí dům; vnitř teplo, ruce neozebou –
na cimbuří prapor, jako v dávnu vlál.
Tam si odpočine... Prudce pohnul sebou,
oko blesklo, ruku vztáh a volá: Dál!
Dále jako dosud k předu, bez oddechu,
domů sic, však ne tam složit rukou v klín,
mech by z pohodlí nám nezarostl střechu,
dole u zdi by se neusadil blín!
Dále jako děd, jenž pilně pravdy hledal,
oči odvrátiti od pluhu se bál,
stále k předu mířil, zdržeti se nedal –
tak i teď a příště bez oddechu dál!
24. září 1919.
51
NÁVRAT LEGIÍ.
V svět vyhnali nás do čtyř stran,
my krváceli za tyrany
a stávali se hodem vran,
co domov zůstal bez obrany...
Však náhle slyšeli jsme hlas,
jenž volal z uplynulých věků
tak ze hlubin, jak v dávný čas
když mluvíval Bůh ke člověku.
Hněv husitů v něm z dálky hřměl,
jak bouř když táhne nade střechy –
pláč Jednoty v něm tiše zněl
a vyháněných Bratří vzdechy.
l štišli jsme hned, kam volání
nás vyzývalo zašlých rodů –
hor do cizích a do plání
v boj velký šli jsme za svobodu.
A cítili jsme, našich řad
že počet dávné stíny množí,
nás vítězit i umírat
že učí bojovníci boží...
My s nimi v boj šli – po boji
teď s nimi vracíme se domů.
Vlast naše rány zahojí
a přitulí nás v stínu stromů.
52
Kdys otroci, teď vítězi
se vracíme v kraj sladce známý –
duch Bratří z dálných pomezí
se po staletích vrací s námi.
14. října 1919.
53
POUTA.
Pouta nosili jsme dlouhá po staletí,
od kolébky k hrobu, z jitra do noci,
nosili je muži, ženy, starci, děti –
od železných kruhů nikde pomoci.
V nohy zarůstaly, poutaly je v kroku,
aby chodily jen plaše, nesměle,
volný rozmach rukou strhovaly k boku,
i těch zmozolených, i těch z úběle.
Náhle přišla bouře, burácely hromy,
křížily se blesky se všech světa stran;
ten se mrtev kácel, ten se vracel chromý –
v posled pouta pukla od hromových ran.
S rukou, nohou spadla, když se končil říjen,
kdy již stromy stály holé, bez plodu –
lid, jenž byl vždy týrán, křivděn, opomíjen,
provolal v své zemi volnost, svobodu.
Jak jest volno rukám bez železných kruhů,
jak jest nohám volno bez železných pout!
V tanci radostném se družka vine k druhu,
všem jest lehko náhle, jenom povzlétnout.
Ale síla jakás přec je táhne k zemi,
jako když je pouta ještě tížila –
marně ve vzduch bijí ducha perutěmi,
marně oko pohled k ptáku vysílá.
54
Nelze povzlétnouti. Bloudi, nevidíte,
na vašich že duších pouta utkvěla,
věky ukovaná? S nimi nevzletíte
k výšinám, kde vzniká záře přeskvělá!
Strhněte ta pouta, jež jsou hanbou vaší:
od těch jsou, kdož bili vaše proroky.
Strhněte je v městech, po vsích, na salaši,
ať ni duše vaše nejsou otroky!
Ať jsou jako ptáci, kteří nebe brázdí,
ať jsou jako světlo, které šíří den –
ať již nejsme jako ve vězení za zdízdí,
ať jest národ zcela, vpravdě svoboden!
25. září 1919.
55
SÝČKŮM.
Houkáním svým, kulichové,
neberte nám víru –
my věříme v slunce nové,
ne v noc netopýrů!
Vyšli jsme již z noční hluše,
jitro se nám směje –
nevolejte v slabé duše
červa beznaděje.
Nechceme, by děsily je
nářky noční sovy –
chcem, ať každá radost pije
z písně skřivanovy.
Svobodná zem budoucnosti
před námi tu leží
v jitřní záři – noční hosti,
zpátky do svých věží!
27. září 1919.
56
VĚŘÍM!
Jsme tu na ostrově, vůkol moře hučí,
ku břehu se valí v sterém příboji,
jako šelma dravá vyje, řve a skučí,
bouří prudkou hrozí, že nás rozdvojí,
rozčtvrtí a stopí hlubin ve náruči –
a já přece doufám, že je veslem zčeřím,
až se vysíleno vůkol spokojí,
že náš ostrov bídně neutone, věřím!
Draví ptáci nad ním krouží ostrých zraků,
slídí po kořisti, než se naděje,
by se na ni vrhli s nepřátelských mraků–mraků –
a můj duch se přece bázní nechvěje.
Máme šípů hroty, máme kámen praku,
srazíme ty ptáky dravé s cizím peřím,
místo nich se skřivan s výšin rozpěje,
až i mraky prchnou. Nebojím se, věřím!
Otrokáře tělo mrtvé kdes tu leží,
moru nákazu zde šíří hnilobou,
krev nám otravuje, která v žilách běží,
jak nás za života trávil porobou,
když nás ještě držel za žaláře mřeží –
a já zoufale přec v skráň se neudeřím:
rychle každý z nás rýč rukou do obou,
pohřbít, co je mrtvo! Zdrávi budem, věřím!
Potom v ruce pluhy, hluboko vše zrýti,
dobrým zrnem osít v době pohody,
k cestám štěpy sázet, kolem domů kvítí,
57
nad vše milovat svůj ostrov svobody,
ať si malý je, ať příboj se naň řítí –
a zřít můžem klidně k budoucnosti dveřím:
ještě budem šťastni mezi národy,
ještě velcí budem, děj se co děj, věřím!
27. září 1919.
58
POŽEHNÁNÍ STARCOVO.
(Adolfu Heydukovi).Heydukovi.)
Nechci věřit zraku, osláblému věkem,
citu vetchých rukou, jenž mi praví to,
že mi pouta spadla, jimiž jsem bil vztekem,
dokud sílu měl jsem v mládí předalekém,
že až rámě bylo krví podlito.
A přec pravda je to, na vrcholu stojím,
jenž se hochu, muži nedostižným zdál –
volný vzduch tu vane prosycený chvojím,
a co vůkol zřím, až vyslovit se bojím:
země zaslíbená všude v šíř i v dál!
Šťastnější než Mojžíš vidím zemi svatou,
stoje na vrcholu hory prostřed ní,
dříve v okovech, teď posléz volnou patou,
šťasten po bolestech, jimiž vrchovatou
měrou dařili mne dnové nesčetní.
Stár jsem, bratří, návěj sněhu nade skrání,
ruce mé jsou těžké jako z kamene –
podepřete mi je, ať se v požehnání
vztáhnou nad vrcholem, údolím i plání,
nad zemí, jíž slunce vzešlo plamenné!
Slunce svobody nám budiž požehnáno,
žes nám zasvitlo, když mně se blíží noc!
Požehnáno budiž nové doby ráno,
kdy, co poutalo nás, náhle zpřetrháno,
a nám zazvučely zvony velkonoc!
59
Požehnáním velkým, větším MojžíšovaMojžíšova,
budiž na vše časy požehnán ten den,
kdy jak z rozkázání všemocného slova
vyšla ze žaláře vlast má, sirá vdova,
kdy i její syn zas vyšel svoboden!
Požehnány buďte všecky příští rody,
které na té zemi láska rozmnoží:
za dnů slunečných i za dnů nepohody,
ať si sladké jim či hořké zrají plody,
jen když volni budou, nikdy v podnoží!
Požehnána budiž,budiž práce všechněch rukou,
které na té zemi budou pracovat,
ať si rádlo řídí, ať si kámen tlukou,
ať si tvoří, co jim svitlo srdce mukou,
ať je pod zem žene věčné práce chvat!
Požehnána budiž tato jejich země,
do níž budou házet hrsti zlatých zrn,
která pod tesáky zníti bude temně,
k srdcím myslitelů mluvit přetajemně,
rodit bor i klas i květy bez poskvrn!
Požehnány buďtebuďte, všecky příští časy,
které nad zemí tou v dál se pošinou:
co tu zbylo zla a bídy, vše ať spasí,
vše ať rozezvučí v chorál jednohlasý,
v radosti a štěstí píseň jedinou!
Až mé mrtvé tělo zemi tuto zmrví,
nad níž ruce mé jste vztáhli, v jejíž lán
60
přejde, co kdys bylo rudou mojí krvíkrví,
ještě prvky moje šumět budou drvy:
Kraji, národe můj, budiž požehnán!
12. října 1919.
61
OBSAH:
I. Na prahu země zaslíbené
Nemluvněti9
Kroky času11
České srdce15
Domů!17
Vítr19
Smutná země22
Mému lidu25
II. V zemi zaslíbené
Jsme svobodni29
Den radosti31
Masarykovi Osvoboditeli33
Archa Noemova35
Bílá Hora37
Na staroměstském rynku koncem roku 191840
Po roce45
Štefánek47
Dál!50
Návrat legií52
Pouta54
Sýčkům56
Věřím57
Požehnání starcovo59
[63]
Jan Rokyta (Adolf Černý)
PÍSNĚ OSVOBOZENÉHO OTROKA
Vytiskl V. Horák a spol., knihtiskárna v Praze
Obálku dle návrhu K. Reichla kreslil Th. Reichel
Vydal spolek „Český Bratr“, ústředí mládeže při Jednotě Bratrské v Čechách (Praha II., Hálkova 5) k 28. říjnu 1919
E: tb; 2006
[64]