NEMLUVNĚTI.
(Jitce Reinerově).Reinerově.)
V čas bouře děl jsi přišlo, v pušek hřmění,
ó dive lidské lásky v poupěti,
v čas rozpoutaných světoborných dění,
kdy lidská smrt a much se stejně cení,
v čas pláče, nářků, slzí, prokletí.
Kdy otcové a synové a bratří
kdes v dáli neznámých nám hor a niv
dnem, nocí v ledovou tvář smrti patří,
kdy otrok nové doby trpí za tři
a zmírá neznám hlavu nakloniv.
Kdy zpustošené země peklem hoří,
co jinými se plíží žlutý hlad,
kdy tisícům smrt kyne na dně moří,
kdy však i trůny chvějí se a boří,
jichž zápas věků nemoh rozviklat.
V čas bouře, bídy, zoufání a děsu –
však také nenadálé naděje,
jež jako prvosenka pokraj lesů,
jak protěž zkvétá skalním na útesu,
kde dosud byly sněhu závěje.
Tak zrodila se nám jak ty, ó děcko,
když nejméně jsme se jí nadáli,
když osud vzal nám, co jsme měli, všecko,
když byli jsme jak zotročené Řecko,
než Byron k němu vyplul do dáli.
9
Tak milá jest jak Ty, ó dcerko drobná,
však stejně nemluvná a tajemná,
snům našim rovna a zas nepodobna,
jen slibující, radost stonásobná
že může vyrůst z ní nám do temna.
Ó rosť a zkvétej, poupě nerozvité,
naděje naše, smavý symbole;
ať zaskvějí se krásy tvoje skryté,
ať jimi z nevěrců jsou proselyté,
ať utěšíš je v zemském pádole!
Ať rozvineš se vonným června květem
a s tebou snad i naše naděje –
my, zanechavše tento život dětem,
žít budem dále ve vás, vaším vznětem,
jenž novým sluncem se vám zaskvěje!...
29. dubna 1917.
10