ČESKÉ SRDCE.
(Paní Růženě Svobodové).Svobodové.)
České srdce, zprobodané
nespočítanými meči,
na křížovou cestu štvané
lupiči a povaleči,
když se schýlil den,
zas a zase po staletí
pukající novým žalem,
když tvé křižovali děti,
když jsi zřelo, Jeruzalém
tvůj žeť opuštěn!
Kde jsi bralo, srdce, síly,
k hořké cestě na Golgatu,
na níž děti, ženy kvílí,
když jsi zřelo, v ruce katů
jak byl syn tvůj dán,
jak mu řízu rudou strhli,
jak jej zprobodali hřeby,
jak jej mučil žoldák zvrhlý,
a jak v smrti volal k nebi:
Opustil mne Pán!
Krvácelos, krvácelo,
trnovou když pod korunou
kleslo zesinalé čelo,
mřel, kdož pod sluncem a lunou
věčným být se zdál.
Když jej ve hrob uložili,
vytesaný v tvrdé skále,
15
když naň kámen přivalili,
krvácelos neustále,
bušilos však dál.
Minul den, věk dlouhý celý –
ztišilo ses. Mnili kolem,
že tvůj sval je zkamenělý –
a tys jenom velkým bolem
ztichlo v mlčení.
Minul druhý – viděl škůdceškůdce,
že ses hnulo v dětí pluku.
Třetí zde – ty bušíš prudce,
za hřímání děl a hluku
čekáš vzkříšení!
Krvácíš zas pod ranami,
pod halenou tisícerou,
s muži cítíš za horami,
doma s opuštěnou dcerou,
v pláně, v úvaly
spěcháš, kde plá slza s brvy,
strádající tulíš děti,
napájíš je vlastní krví,
těšíš: Hle, již anděl letí,
kámen odvalí!
30. června 1918.
16