POUTA.
Pouta nosili jsme dlouhá po staletí,
od kolébky k hrobu, z jitra do noci,
nosili je muži, ženy, starci, děti –
od železných kruhů nikde pomoci.
V nohy zarůstaly, poutaly je v kroku,
aby chodily jen plaše, nesměle,
volný rozmach rukou strhovaly k boku,
i těch zmozolených, i těch z úběle.
Náhle přišla bouře, burácely hromy,
křížily se blesky se všech světa stran;
ten se mrtev kácel, ten se vracel chromý –
v posled pouta pukla od hromových ran.
S rukou, nohou spadla, když se končil říjen,
kdy již stromy stály holé, bez plodu –
lid, jenž byl vždy týrán, křivděn, opomíjen,
provolal v své zemi volnost, svobodu.
Jak jest volno rukám bez železných kruhů,
jak jest nohám volno bez železných pout!
V tanci radostném se družka vine k druhu,
všem jest lehko náhle, jenom povzlétnout.
Ale síla jakás přec je táhne k zemi,
jako když je pouta ještě tížila –
marně ve vzduch bijí ducha perutěmi,
marně oko pohled k ptáku vysílá.
54
Nelze povzlétnouti. Bloudi, nevidíte,
na vašich že duších pouta utkvěla,
věky ukovaná? S nimi nevzletíte
k výšinám, kde vzniká záře přeskvělá!
Strhněte ta pouta, jež jsou hanbou vaší:
od těch jsou, kdož bili vaše proroky.
Strhněte je v městech, po vsích, na salaši,
ať ni duše vaše nejsou otroky!
Ať jsou jako ptáci, kteří nebe brázdí,
ať jsou jako světlo, které šíří den –
ať již nejsme jako ve vězení za zdízdí,
ať jest národ zcela, vpravdě svoboden!
25. září 1919.
55