SMUTNÁ ZEMĚ.
(Památce Frant. Hradeckého).Hradeckého.)
Smutná země. Kudy zdiven kráčíš po ní,
všude tušíš velké minulosti dech;
v zadumání skráň svou všude ve dlaň kloní,
na vrších i pláních, na omšených zdech.
Přítomností chmurnou, z níž se bolest prýští,
blesky křižují se, z hloubi duní hrom,
přítomností chmurnou blíží se k ní příští,
jehož kroky tuší tráva, stvol i strom.
Minulost je tuší, duše této země,
z dlaní hlavu zdvíhá, kterou pokryl sníh,
poslouchá, co blíží se to přetajemně
přes pomezní hory, nivou, po pláních.
Člověk jenom, který na té zemi oře,
zrno v zemi vkládá, sžíná zralý klas,
necítí té země bolesti a hoře,
netuší, co tajný mluví k němu hlas.
Netuší, že kdesi žití u kořene,
který v zem tu vrostl, nový vzniká ruch,
z hlíny, která voní, z větru, jenž se žene,
praotcův že k němu vážný mluví duch.
Nepřítel jak v Písmě přišel, v srdce jeho
mezi pšenku zlatou vhodil koukole –
černá zrnka z rukou nepřítele zlého
zdusila, co zasil otec na pole.
22
Co tam kdysi rostly, všecky dávné ctnosti,
které praotec tam za praotcem klad,
všecky udušeny, všecky v minulosti –
místo nich tam bují po mamonu hlad.
Královstvím kdys božím slula země tato,
božím bojovníkem býval její lid,
svatou knihu střehl nad poklady, zlato,
z labyrintu světa prchal v srdce klid.
Nebylo v něm chudých, býval bohat láskou,
nebyl tvrdým kovem, který dutě zněl –
nyní o dar země s cizí kupčí cháskou,
na soucit i lásku, na vše zapomněl.
Zmírající bratr marně chleba prosí,
zatvrdil se v srdci člověk země té;
cizí bída jeho oka nezarosí,
slepotou jej stihlo kouzlo prokleté.
Ústa každodenně o chleba se modlí,
ale srdce neví, čím ret hlaholí –
za chléb od žebračky sukni přijme podlý,
jímž mu požehnáno bylo na poli.
Jeho děd i praděd po věky pil drahné
nápoj úkoje a síly z kalicha –
vnuk den po dni více po mamonu prahne,
čím víc pije, tím víc hrdlo vysychá.
A čas velký kvapí, blíží se a blíží
přes moře a pláně, od hor k pohoří,
23
těm, jež přibíjeli k potupnému kříži,
o životě novém k duším hovoří.
Všem jej slibuje, kdož duchem budou velcí,
rukou bez poskvrny, srdcí z úběle –
neslyší jen hlasu jeho zatvrzelci
se znamením lidské šelmy na čele...
Smutná země čeká, spřádá věčné dumy –
zda jí porozumí pozdní její vnuk?
Pochopí, čím její žitné lány šumí,
co se z lesů vznáší, vůní táhne z luk?
Oči minulosti v srdce zatvrzelá
dívají se vážně, pevně, upřeně –
nad nimi se klenou rozbrázděná čela,
pod nimi jsou údy v selské haleně.
Hledí na potomky, zda se kouzla sprostí,
zdali ze svých srdcí koukol vyplení?...
Hodina již bije – kroky budoucnosti
k zemi té se blíží v bouře dunění...
Ona čeká s dechem utajeným v hrudi,
v žilách krev jí proudí věky prolitá –
čeká, z omámení zda se pravnuk vzbudí,
když jí po staletích jitro zasvitá...
20. srpna 1918.
24