HRDÉ PÍSNĚ
[3]
PÍSEŇ NADŠENÁ
Pějte se mnou všichni, žár jimž v očích svítí,
pějte se mnou píseň, slavnou píseň žití,
pějte se mnou píseň o krvavé zoři,
o slunci, jež lidstvu stejně plá a hoří,
pějte se mnou píseň, píseň radování,
pějte se mnou, pějte, druzi milovaní!
Pějte se mnou všichni, které svírá tíseň,
pějte se mnou lásky, velké lásky píseň,
pějte se mnou píseň o zániku zloby,
pějte se mnou píseň synů nové doby
pějte se mnou píseň lásky vítězící,
pějte se mnou, pějte, hrdí bojovníci!
5
Pějte se mnou všichni, kdož hledáte spásy,
pějte se mnou píseň o království krásy,
o budoucím krásy světovládném trůnu,
pějte se mnou píseň nadšených děv, junů,
kdož jste zvyklí tmě a bídy šerednosti,
pějte se mnou píseň krásy budoucnosti!
Pějte se mnou všichni, žár jimž v očích svítí,
pějte se mnou píseň, slavnou píseň žití,
pějte se mnou všichni, které svírá tíseň,
pějte se mnou lásky, velké lásky píseň,
pějte se mnou všichni, kdož hledáte spásy,
pějte se mnou píseň o království krásy!
6
JÍZDA VÍTĚZŮ
Pojedem na moři v daleká pohoří,
pojedem na moři v tušený ráj,
pojedem na moři, až slunce zahoří,
v daleká pohoří, jež se nám vynoří
tam kdesi za moři, kde věčný máj.
Vyjedem z černých měst, v nichž vládne lež a lest,
vyjedem z černých měst, v nichž páchne kal,
vyjedem z černých měst, uzříme růže kvést,
uzříme růže kvést na konci dlouhých cest,
v dálce za kouřem měst, na vrchu skal.
Pojedem na moři v daleká pohoří,
pojedem na moři v tušený ráj.
7
BUŘIČSKÁ
Buřiči jsme. Jdem kácet staré modly,
před námi hroutí mosty lži se v prach,
zahynout musí, kdož jest zlý a podlý,
zhynouti musí ukrutný náš vrah.
Pochodeň vzpoury nad hlavou nám září –
předsudků hloupých bořit jdeme hráz,
tož slyšte všichni, škůdcové a tmáři,
buřiče kleté slyšte volat nás:
Nechcem déle psanci býti, nechcem déle v jařmu žít,
ze zřídel všech chceme píti, chceme vše, co naše, mít!
Nás trýznili a mučili nás věky,
v nás dlouho sili sémě odboje,
z nás učinili nepodajné reky,
bez bázně jdeme nyní do boje.
Jsme buřiči, jsme odbojníci smělí,
my vetché řády rozmetati jdem,
ovládnout chceme širý svět ten celý
a korunu na hlavu posadit si chcem.
Chceme slunce, chceme světlo, chceme víno, chléb a květ,
chceme, by vše znovu zkvétlo, chceme nový, lepší svět!
8
NOVÝ KRÁL
Po mramorových schodech stoupal vzhůru,
po schodech chrámových se bral vždy výše,
šel s hlavou vzpřímenou a čelem hrdým,
král mocný, slavný nové zítřka říše.
Z děr tmavých, kde vál mor a červi lezli,
se svatozáří vyšel kolem hlavy.
Jej fanfár silné zvuky provázely,
když zasednout šel na trůn zlatý slávy.
To bylo v jitra záblesku, to bylo v jarní době,
šel Člověk dosud zdeptaný, šel Člověk vládnout soběsobě.
9
PŘIJEDOU NA OŘÍCH Z DALEKÝCH KRAJŮ...
Přijedou na ořích z dalekých krajů,
budou pět písně o Novém Žití,
vjedou do prastarých, posvátných hájů,
trhat si budou červené kvítí.
Pak slunci hlasitě pozdrav svůj vzdají,
budou chtít hory objímat v dáli,
zaženou slaboučkou, nervosní láji,
stanou se všichni novými králi.
Přijedou ze smutné říše Slzících,
od krajů tmy a věčného lkání,
přijedou ve velkých, sražených šicích,
s vavřínu věncem kolem svých skrání.
10
KVĚTY ODBOJE
[11]
ODE DNE KE DNI
(NA STEJNOJMENNOU SOCHU ŠALOUNOVU)
Ode dne ke dni
balvan sám nese,
ode dne ke dni
s přírodou rve se.
Ode dne ke dni
úpí pod tíží,
ode dne ke dni
do dálky vzhlíží.
Ode dne ke dni!
Ode dne ke dni
ve skálu buší,
vždy stejná, těžká
práce jej kruší.
Ode dne ke dni
proklíná žití,
vždy větší odboj
v duši své nítí.
Ode dne ke dni!
13
Ode dne ke dni,
k skále když kráčí,
zří krásné květy,
slyší zpěv ptačí.
Ode dne ke dni
touží po spáse,
po vykoupení,
volnosti, kráse.
Ode dne ke dni!
Ode dne ke dni
balvan sám nese,
ode dne ke dni
úmorně dře se.
Ode dne ke dni
úpí pod tíží,
ode dne ke dni
smutně se plíží.
Ode dne ke dni!
14
VÝBUCH
„Ve sklárnách kotel prask’
a roztrhl se v kusy“
– tak od úst k ústům šlo –
„ten dělník, ach, ten zkusí!“
To silný výbuch byl,
tak jako výstřel z děla,
na zemi zanechal
tři zohavená těla.
V své krvi válí se
tři hlavy proletářů,
tři hlavy šedivé
ubohých, chudých sklářů.
15
Lká žen tré, naříká
hromada drobných dětí,
zří otce, muže zde
v té divé údů změti.
Většími reky jsou,
než o kterých kdes stojí,
že padli udatně
ve vítězném prý boji.
Ti padli na jatkách,
z nichž druh zas druha skolí,
však oni hrdinně
na čestném práce poli.
16
POD RŮŽOVÝM KEŘEM
Pod růžovým keřem, vůní jenž dýše,
na lavičce úzké sedíme tiše,
do ruky mé ruka něžná tvá pílí
a čelo mé k čelu tvému se chýlí,
bez hlesu do očí stále si zříme,
do očí, v nichž množství hrdých snů dříme
a duše má noří v tvoji se duši,
jež zase v mém nitru sebe zřít tuší.
Je nedělní jitro, nebe se směje
a sluneční paprsk mile nás hřeje,
viz, v oblaka modrá skřivan se vznáší
a nadšeně zpívá o lásce naší,
o dvojici, jež se k sobě teď shýbá,
pod růžovým keřem dlouho se líbá.
Toť černé syn šachty s továrny dcerou
a oba dva strastí zmučeni sterou.
17
...Já šest dní jsem kopal železnou rudu
i od rána bušil do noci v hrudu,
tys nahoře v dusné továrně stála
a obrovských strojů výpary ssála,
já celý jsem týden po tobě toužil
a ve vzduchu zrak tvůj nad šachtou kroužil
a nyní, když v náruč opět se béřem,
jsme svoji zas zde pod růžovým keřem.
Hle, milko má, v klín ti růže teď padla,
hle, slzy tvé perla do ní se vkradla,
ó, zvedni ji, zvedni, podej sem blíže,
já s sebou ji vezmu do svojí chýže
a ráno, až v šachtu odejdu temnou,
ta červená růže musí jít se mnou
a mnít budu, tebe že líbám zase
pod růžovým keřem v slunečním jase.
18
NAD KRBEM
Praská v krbu, hoří uhlí,
teplo milé proudí z kamen,
usedl jsem, mrazem ztuhlý,
u krbu a hledím v plamen:
jak to uhlí pálí, hřeje
a jak divnou píseň pěje!
„V nitru země, tam se plazí,
s lopatou a rýčem v rukou,
muži černí, polonazí
i ti do nás buší, tlukou;
tlukou, tlukou, buší, buší,
z klidného nás spánku ruší.“
V kamnech Iká a v kamnech sténá –
„Démanty jsme správně zvány,
neb v nás velká vězí cena,
to jsou vzdechy, pot a rány.“
...Praská v krbu, uhlí hoří,
duše má se v sebe noří.
19
TY KRÁSNÉ, ČERNÉ OČI...
Dvé krásných, černých očí,
v nichž smutek velký tkvěl,
dvé krásných, černých očí
jsem v slzách tonout zřel.
Z těch krásných, černých očí
vábivý zářil svit,
těch krásných, černých očí
snivostí byl jsem spit.
Dvé krásných, černých očí
továrny skryl mně dým,
ty krásné, černé oči
já dosud plakat zřím.
20
DĚVČE Z OBCHODU
Kadeře havraní
vlály jí po skráni,
azurným zrakem svým kolkolem zírala,
nad zboží hromadou
svěsila hlavu svou,
bělostnou ručkou svou slzu si stírala.
Vřelo jí ve hlavě,
v pestré té záplavě
nádherných látek a hedvábí, stuh,
od rána musí stát
za stolkem, slyšet lát
pána, jenž pro bídu její je hluch.
Do noci prodává,
za to plat dostává,
jaký by dělnice nechtěla vzít:
za celých zlatých pět
vesele zřít má v svět,
slušně a čestně a pořádně žít.
21
Setřela slzy své,
vzplanulo očí dvé,
ze zornic sršely divoké plameny,
odboj a nenávist
k mocným v nich bylo číst
a já jsem do nich zřel krásou jich zmámený.
22
POLIBKY VYDĚDĚNCŮ
Až přítmí nastane, sejdeme dolů
ve volnou přírodu z uliček tmavých,
polními stezkami půjdeme spolu,
zapomnít strastí všech, žalů a bolů,
na skvostném koberci květinek smavých,
rozkoší polibků jak oheň žhavých.
Až bude klekání v tiš naši zníti,
letního večera vssajeme vůni,
o příští době pak budeme sníti,
ať zříme komíny v dálce i čníti,
údery kovkopů z šachet ať duní,
v útrobách našich přec láska jen trůní.
Strávili v továrně jsme zas den celý
v kouři a výparech, připjati k stroji,
celý den jsme se jen potili, dřeli,
celý den tváří v tvář bídě jsme zřeli
a tu nechť na večer k novému boji
polibky opětně oba nás spojí.
23
CHUDÝM ŽENÁM
Bledé tváře, bledé tváře, tváře uvadlé!
Bledé tváře, bledé tváře, oči zapadlé!
Kdo vám růže lící skryl?
Kdo v ně žal a smutek vryl?
Bledé tváře, bledé tváře, oči zapadlé!
Bledé tváře, bledé tváře, kdo vám sedral šat?
Bledé tváře, prsa vaše který drásá kat?
Svět je krutý, svět je zlý,
život mrzký, život mdlý.
Bledé tváře, bledé tváře, znáte dobře hlad?
Bledé tváře, bledé tváře, dvakrát zjařmené!
Bledé tváře, z vás též jednou oheň zaplane!
Až budete světem hřmít:
„Otrokyně nechcem být!“
Bledé tváře, bledé tváře, tváře uvadlé!
24
KDYBYCH BYL KRÁLEM...
Kdybych tak králem byl veliké říše,
kdybych byl slavný a bohatý král,
dvořané plazili by se na břiše,
s ministry bych si jak s loutkami hrál.
Měl bych své paláce, zámky a hrady,
měl bych též korunu, žezlo a trůn,
u hostin nikdo by nezhynul hlady,
kočár můj táhlo by šestero brun.
Hymna má nadšeně zněla by sálem,
ó, to by život byl, kdybych byl králem!
Zemi své byl bych já předobrý vládce,
z výstřižků novin svou chválu bych čet,
měl bych své vojsko a pro velezrádce
tajných a popravčích několik set.
Byl bych vždy laskav a nespouštěl hrůzu,
odíval bych se jen v purpurný háv,
duše by jásala, kdybych i lůzu
uslyšel volati: Král náš buď zdráv!
Uplynul by mi čas ve snění stálém,
ó, to by život byl, kdybych byl králem!
25
Přes to však možná, že jednou snad přece
odložit chtěl bych svůj královský šat,
prchnouti přestrojen ze zlaté klece,
vkročiti nepoznán do prostých chat.
Do očí pohlédl svému bych lidu
a zřel, jak škrtí jej dračice zlá,
ucítil starosti jeho a bídu,
slyšel bych, jak mi můj poddaný lá.
Rebelem stal bych se potom snad málem,
ó, to by život byl, kdybych byl králem!
26
ZDRÁV BUĎ, CAESARE!
Výpravy šiků tvých se vrátily již z pokořených měst,
ó, slavný Caesare, jenž světem vévodíš!
Tvůj obraz vztýčen jest ve chrámech a na trzích,
kde rota povstalců se klanět musí tobě.
Za zvuků fanfár, kotlů víření
v ohromném cirku s tygry v zápas lítý
rebelů náčelníky hrdě kráčet zříš.
A raduje se srdce tvoje
a usmívá se líce tvoje
a galerie tleská, patricii křičí:
„Ave Caesar, Caesar imperator!
Zdráv buď, Caesar!“
Převzácnou kořist tribunové tvoji
ti z vypleněných provincií nesou.
Komnaty tvoje zlatem naplnili
a drahokamů třpyty kladou k nohám tvým.
27
Děv velkou řadu přivádějí tobě,
děv spanilých, děv růžolících;
jim z modrých očí svítí nenávist,
nenávist k tobě, opovržení tebou,
pyšný, mocný Caesare!
Ó, velký Caesare, jenž světem vévodíš
a bohem jenž se zveš a pánem veškerenstva!
Zda barbary zříš, kteří na severu
v pralesích žijí, neznajíce hodů,
ni her a radovánek tvých, ni nádhery a luxu?
Ti připravují se již na dalekou cestu,
na cestu v jih do světa metropole,
do Romy k trůnům Caesarů.
Již duní zem pod kroky statisíců,
těch štvaných psanců „proletari“ zvaných,
těch, kteří města ulicemi křičí:
„Chcem chleba a chcem komedii!“
V otroků tmavé kobky výheň nese
duch Spartakův a káže odboj smělý,
on vypravuje o slunci a květech;
tu pěstě svírají se, kletba líhne,
prokletí tobě a tvým Římanům.
Z měst pokořených, ruin rozvalených
již plamen vzpoury šlehá po celé tvé říši
a blíží se již k veleměstu Romě,
až zasáhne i trůn tvůj zlatoskvoucí
a konec bude slávě Caesarů.
28
BALLADY A BÁJE
[29]
BALLADA REVOLUČNÍ
Zavládl jakýsi bázlivý klid v říši slavného krále,
pohárů cinkot jen zaznívá z paláců, zámků a hradů.
Chrámy jsou zamčeny všechny a na věžích hradebních stále
vyhlíží šašek do zavřených, kvetoucích králových sadů.
Duní tam pod zemí... jakoby krtkové dole kdes ryli – –
v rodinách počestných měšťanů říkají dvanáctkrát „Ave!“
lámou si hlavu, kam bezpečně poklady svoje by skryli
a plny slz jsou již tvářinky rozmilých dcerušek smavé.
31
Zvolna i v sídlech nejmocnějších nastává hrobové ticho,
král schoval korunu svoji a rytíři pustili číši;
velkněz již dávno skryl do peřin posvátné, kulaté břicho
a v chodbách rozsáhlých klášterů buší do prsou svých mniši.
Ze slují podzemních postavy lezou se zdviženou rukou
a plní náměstí a plní ulice a plní brány
a píseň života pějí a na vrata paláců tlukou
a ženou za sebou z hradu ven krále i opilé pány.
Tu šašek s věže sběh dolů do dlouhého, hustého davu
a běžel do hradu a našel korunu v úkrytu kdesi,
posadil sobě ji se smíchem šíleným na svoji hlavu,
zapálil hrad a pak utekl v daleké, zelené lesy.
32
VĚNOVÁNO SESTŘE ARNOŠTCE
TULÁCI A TULAČKA
Pusto kolem, led a sníh,
kam pak v těchto závějích?
Vždyť se všecek zimou chvíš,
kdo jsi, brachu, pojď sem blíž,
chacha, tys mi hezký pán,
zrovna jako já jsi zdrán.
Svítí měsíc, hrůza, děs,
mizernou noc máme dnes.
Ba, ba, čas ten neláká
ni psa ven, však tuláka
žene krajem sem a tam,
vím to z prakse dobře sám
a nechce-li hladem zemřít,
musí si zaopatřit
hezkou, teplou světnici,
za mřížemi v trestnici.
33
To zajisté tvá cesta
vede někam do města,
do krámu se vloupáš pak,
budeš při tom hloupým tak,
že tě chytnou, velbloudi,
na půl roku odsoudí
a ty máš zas vyhráno
až do jara ustláno.
Pravdu mluvíš, brachu, věz,
avšak mně i odpověz,
co je s tebou, kam pak jdeš
a proč i ty cestuješ?
...Bez práce jsem, trpím hlad,
zemru dnes neb zítra snad,
bez domova, vyhnanec,
světem vleku svůj ranec.
Přáteli nuž buďme si,
vždyť nás kat neoběsí,
chybí nám do trojice
tulačka a nic více.
Tulačku tak tady mít,
líbat ji a zapomnít
na tu slotu, bídu, mráz,
přál by si to každý z nás.
Však kdo to tam úvozem
bez dechu se žene sem?
Na mou věru, brachu, hleď,
tulačka k nám běží teď.
Sedni si k nám do sněhu,
odpočiň si od běhu,
svobodní jsme junáci,
velcí páni, tuláci.
34
Strhni s očí závoj svůj,
spatřit chcem obličej tvůj,
neb jsi ctnostná snad žena,
jež chodí jen zastřena?
Bravo, ty nás objímáš,
mužské asi ráda máš;
však co to, kde tvůj je ret...?
polibek tvůj je jak led!
Mluv, kdo jsi, nás jímá strach,
co chceš v těchto končinách?
Kde máš prsa, kde máš líc
a proč nemáš z masa nic?
Místo lýtek hnáty jen,
divnou odrůdou jsi žen.
Rci, proč v těle žádný žár?
– – Nesu zmar, já nesu zmar!
Ráno našli dva vaky
a dva zmrzlé tuláky.
35
SKŘÍTKOVY DARY
Jaký neposeda
ze spánku mne ruší,
usnouti mi nedá,
štípe mne a buší?
Ha, to jsi ty, skřítku,
potrestám tě tak,
že čertovu dítku
otevře se zrak.
Dobře tě dle srsti,
satanášku, znám,
již jsi v mojí hrsti,
neutečeš nám.
Hokus, pokus, nomen –
(jak v herbáři psáno)
co chci, přines honem,
než nadejde ráno!
Prázdnou sýpku moji
naplň obilím,
které v ceně stojí
nejvýš, pouze tím!
36
Přiveď mi do stáje
hodně volů, krav
a z celého kraje
nejvzácnější brav!
Ke krbu pak mému,
krbu samotáře,
krbu studenému,
děvu lepé tváře.
Nejkrásnější děvu,
smavou jako květ,
ne-li, boj se hněvu
mého a buď klet!
Nyní chci však spáti,
pročež dobrou noc,
viď, že líp než svatí
krotím pekel moc.
...Kukuruhu, vstávej,
hospodáři líný,
déle nevyspávej,
sic tu bude jiný.
Ano, již, již vstanu,
ač jsem boháč dnes,
jmění mám i pannu,
ctít mne bude ves.
Sýpka plna celá,
v chlévě brav a skot,
nikdy s mého čela
nepoteče pot.
Co to hlučí v síni,
točí se a jede?
To má milka nyní
ze lna přízi přede.
37
...Předu závoj sobě,
závoj svatební,
předu rubáš tobě,
rubáš pohřební...
Netkej rubáš, milá,
však si závoj přeď,
by již svatba byla,
k oltáři mne veď!
Jakou píseň zpíváš
stále, moje panípaní,
a se na mne díváš
v teskném zadumání?
...Pěju píseň sobě,
píseň svatební,
pěju píseň tobě,
píseň pohřební...
Pryč s tou melodií,
veselou jen pěj,
oviň kol mne šíji
a mne objímej!
Proč na prkně steleš
mně, má ženo drahá,
na takovou peleš
se mi lehnout zdráhá.
...Stelu lůžko sobě,
lůžko svatební,
stelu lůžko tobě,
lůžko pohřební...
– Zmírám. – Dědic – Bože –
radost bude mít.
Zrádný skřítku, to že
má též dar tvůj být...?
38
POD ČAKANEM
Pod čakanem o půlnoci
oběšenci hody slaví,
pod čakanem o půlnoci
s oprátkou kol svislé hlavy
tančí, křepčí, piští, pějí
jakous divou melodii
ti, jichž těla pod čakanem
dávno v zemi tlí a hnijí.
Vždyť tomu dnes sto let právě,
kdy byl na tom místě klatém
ortel soudu hrdelního
vykonán nad nimi katem.
Hoj, kdo k nim se náhle blíží
a na čakan stoupá, sedá,
rozhlíží se v pravo, v levo,
křivé ruce k nebi zvedá,
rohatý a kozonohý,
39
dým a kouř se z úst mu valí,
strach jde z kruté tváře jeho,
černé chlupy tělo halí,
směje se a funí stále,
kroutí sebou na tom místě,
přísahal bych na to směle,
že to ďábel sám je jistě.
„Chachachachachichichacha,
moji milí, drazí lotři,
viďte, že bychom se mohli
pobaviti jako kmotři...?
Naložen jsem dnes vám dobře,
vždyť mne bába moje vzteklá
za to, že prý jsem ji zlobil,
koštětem k vám hnala z pekla;
zapomněl jsem karty dole,
není to však malér velký,
zahrajem si tady snadno
při měsíčku ve kuželky.“
Dořčeno a ujednáno,
vydrápal ďas u čakanu
devět hnátů, jednu lebku,
rozestavil vše na stranu,
největší hnát do prostředka,
aby představoval krále,
jenž vyniká nad ostatní,
stojící tam opodále.
Uchopiv se lebky, pravil:
„Započněme koulet, nuže,
pouze ten, jenž všechno svalí,
počítat na výhru může.
40
Jen když jich všech devět padne,
vyhraná nechť tehdy platí,
jinak ďáblu hráti nelze,
věřte mně to, druzi zlatí.
Abyste mou velkou mysl
poznali však také, braši,
tož nebudu od vás žádat
pranic za prohranou vaši,
vyhraju-li ale, sobě
nedělejte, prosím, trudu,
pouze já vám zlata měšcem
kavalírsky platit budu.“
Bum a bác! však žasni, světe,
ani jednu neporazil,
třikrát hrál a třikrát prohrál,
cenil zuby, jazyk plazil –
„Počkej, já teď! Ve svém žití
měl jsem štěstí, smůlu žádnou,
co jsem přál si, to se stalo,
zajisté, že všecky padnou.
Měl jsem štěstí, všechny holky
po mně jako blázni byly,
kuželky a karty, kostky
mne jak otce svého ctily.
Vyvedl jsem hloupý kousek
a ten mne až dodnes mrzí,
když jsem se vám zamiloval
a svou milou na to brzy,
vida, že mne klame, šálí,
zapíchl – tu nevěrnici –
a proto se hezky klátil
zde na této šibenici.
41
Bum a bác! však je to klaté,
což kuželky se mne bojí?
Pouze jednu porazil jsem,
ostatní však dále stojí.“
„Nyní na mne přijde řada,
měl jsem štěstí, neměl štěstí,
protloukat jsem musil vždy se
životem tím holou pěstí.
Řemeslník na venkově –
v krátkosti jsem o vše přišel,
do ruky vzal hůl a brašnu,
za prací do světa vyšel.
A když měl jsem hlad a bídu,
do paláce jsem se vloupal,
chtěje krásti, zabil stráže
a za to jsem zde se houpal.“
Bum a bác! což, osm rázem?
A přec krále státi nechal,
mrštil prudce o zem lebkou
a k čakanu zase spěchal. – –
„Já za živa neměl štěstí,
dřel jsem se až do úpadu,
s ženou svou a svými dětmi
natrpěl se dosti hladu.
Chalupníkem byl jsem chudým,
pro hraběte robotoval
a vždy úctu v hloubi nitra
k vrchnosti své mocné choval.
Když však břímě stále větší
tížilo mne v kruté muce,
tu jsem také reptat počal,
proti drábu napřáh ruce,
42
jenž mne a mou ženu týral,
zabil jsem jej v zlosti líté,
spolu s vámi že jsem visel,
zcela dobře jak já víte.
Bum a bác! což, štěstí mám přec,
v žití že jsem neměl za to,
hle, všech devět jednou ranou,
nuže, ďáble, klop teď zlato!“
„Nebýt ďáblem, styděl bych se,
avšak již se věc ta stala,
pro ďábla je zlata měšec
pohroma jen tuze malá.
Tu máš jej, je pln dukátů,
do země jej vem si třeba,
dej však pozor, by jej červi
nesežrali jako chleba!“ –
Bim! Na věži bije jedna,
utichlo vše náhle rázem.
Zmizel čakan, oběšenci – –
Ďas omráčen padl na zem.
Padl a se ihned zdvihl,
horempádem vběh do pekla,
tam koštětem přivítala
jej zas bába jeho vzteklá.
Druhého dne pole oral
sedlák, kde prý čakan býval,
zlomil rádlo, našel lebku,
na devět se hnátů díval,
devět hnátů a tři kostry
vyhrabal tam hrůzou jatý,
ale také velký měšec
a v něm samý dukát zlatý.
43
PODRUHOVA MSTA
Věz, statkáři, zpupný cháme, tak že mstí se podruh chudý,
až dnes v noci na tvé střeše zakokrhá kohout rudý.
Chvěj, statkáři, sprostý chlape, se pak všecek hrůzou, strachem,
až obloha nad tvým statkem krvavým se zbarví nachem.
Pomni, až proklínat budeš neznámého toho žháře,
na surové šlehy bičem, na kopance, rány v tváře.
Pomni na den, do krve kdy ztloukl jsi mne tenkrát v šeru,
když v zahradě přistih jsi mne objímat tvou krásnou dceru.
44
A zároveň pomni, jak jsi vyhnal ihned mne se slovy:
„Dokud budu v statku pánem, nedám dceru podruhovi.“
S vysokého dubu na to vesele já budu zříti,
jak veškerá pýcha tvá se kácí a se valí, řítí.
Až pak oheň v popel změní statek tvůj a chlév, stodolu,
oběšené tělo moje s dubu viset bude dolů.
Žebrákem jsa s dcerkou svojí do světa až půjdeš tudy,
věz, statkáři, zpupný cháme, tak že mstí se podruh chudý.
45
PAN VRCHNÍ ZE ZÁMKU
(STAROSVĚTSKÁ)
Pan vrchní ze zámku
velký je pán,
do všech již děvčat byl
zamilován.
Nejdřív měl Bětušku
a po ní Katušku,
Pepičku, Naninku,
naposled Márinku,
nyní má mě.
Pan vrchní ze zámku
má jen mě rád,
chodívám do zámku
k němu si hrát,
46
bývám tam celý den,
vracím se domů jen
večer ve tmě.
Pan vrchní ze zámku
je jako hoch,
ač by mým dědouškem
dobře být moh,
brává mne za ruku,
drbu mu paruku,
tahám mu cop.
Pan vrchní ze zámku,
kdo by to řek,
včera mně na tvář vtisk
též polibek,
nějaký za měsíc
dá mi jich ještě víc,
několik kop.
„Pan vrchní ze zámku
je jako ras,“
říkává maminka
zase a zas.
„Nechoď, můj mazánku,
za vrchním do zámku,
doma mně buď!“
Pan vrchní ze zámku
hodný je však,
nevím, proč zlobí se
maminka tak,
odpustil robotu
nám v středu, v sobotu,
Bůh si to suď!
47
Pan vrchní ze zámku
přijde dnes k nám,
opravdu nevím, jak
uctít jej mám:
taková velká čest
zajisté vzácná jest,
takový pán!
Pan vrchní ze zámku
chce zde sám být,
maminka musila
na panské jít.
Nevíš, jak, mamičko,
buší mně srdíčko,
vždyť je na mou duši
do mne až pod uši
zamilován.
48
UMÍRÁČEK
Slyšíš, jak umíráček lká
a smutnou, dlouhou píseň tká?
Vidíš jej v poutech, zbůjníka,
jak nad ostatní vyniká?
Jenž proti mocným vrchnostem
poštval již málem celou zem,
jenž staré řády bořit chtěl
a k odboji lid pobízel.
Zříš, jak na popraviště stoup,
bez bázně, vzpřímen jako sloup?
Proč na krále svůj upjal hled,
proč náhle ten jak stěna zbled?
49
Jak hrom zaduněl jeho hlas:
„Však přijde, přijde jednou čas!
Na tomto místě budeš stát
a tímže katem, králi, sťat.
Neb jistě do dne do roka
lid pomstí svého proroka.“
Slyšíš ten bubnů divý vřesk,
vidíš sekyry rychlý blesk?
***
Zříš, králi, mrak, jak valí se?? –
Proč oko tvoje kalí se?
Ten mrak zbůjníků voje jsou,
ti proti tobě, králi, jdou.
Zem celá před nimi se chví,
však nejvíc velmožové tví.
Neb zbůjníků je přesila
a nikde, nikde posila.
Již vtrhli v hrad a ke trůnu,
již strhli tobě korunu.
Již zotvírali žaláře
a zapálili oltáře.
50
Již vedou tebe v okovech,
jsi vězněm v svého města zdech.
Ó, pomni, pomni na ten den,
kdy byl ten zbůjník popraven.
Ó, hleď na ono místo blíž,
tam čeká kat na tebe týž.
Slyšíš, jak umíráček lká
a smutnou, dlouhou píseň tká?
51
SBĚH
Proč jsem zbraň zahodil, krále i vlast zradil,
stále se, milko má, ptáš,
proč jsem si čáku strh, do lesů s tebou prch,
rukama lomíš a Ikáš.
Milejší nežli pluk, pochvala, ryk a hluk,
že byl mi očí tvých žeh
a že jsem měl tě rád, raděj než zlatý řád,
proto jsem zrádce a sběh.
Že nechtěl táhnout jsem pustošit krásnou zem,
bratry své střílet a bít,
že mi byl nepřítel lhostejný jak přítel,
nechtěl jsem do boje jít.
52
A nyní po lesích a skalních útesích
s milenkou bloudím já svou,
dokud mne nechytnou, dokud mne nezatknou
a v žalář neodvedou.
Až budu zastřelen, nejkrasší z krásných žen,
v krvi mé rty svoje smoč,
pak se na útěk dej, pryč z města utíkej,
do řeky hluboké skoč!
Neb kdyby náš pan král a třebas jenerál
ucítil zornic tvých plam,
neměl by pokoje, utekl by z boje,
zrádce a sběh byl by sám.
53
POHÁDKA O PRINCEZNĚ
Modrooká princezna
u okénka sedí,
modrooká princezna
smutně na dvůr hledí:
za měsíc se má již vdát,
jakýs mocný potentát
ze spřízněné velké říše
otci o tom v psaní píše.
A ten mocný zeměpán,
jenž si vzít ji míní,
starým králem je prý zván,
na hlavě má jíní;
je mu víc než půl sta let,
zemře prý co nevidět,
šeredný to král, až běda,
ne, tomu se za nic nedá.
54
Modrooká princezna
krásná je a mladá,
modrooká princezna
má též hocha ráda,
je to sic jen sprostý syn,
chce však tomu Hospodin,
nestojí-li u svých hříbat,
princeznu že musí líbat.
A tak plna touhy dnes
čeká na lokaje,
ten se zatím choulí kdes
v tmavém koutku stáje
a když přijde k princezně,
řekne ta mu líbezně,
hladíc při tom jeho bradu:
„Prchni, milče, se mnou z hradu!“
„Proč pak bych to udělal?“
myslí lokaj sobě,
„kdo pak by mně dukát dal
za polibek tobě,
chytili by brzy nás,
přivedli tě k dvora zas
a že tys mou milovnicí,
visel bych na šibenici.
Jen si svého krále vem
a buď šťastná máti,
ubohým vždyť chlapem jsem,
jenž jen chleba dá ti,
a ty neznáš bídu, hlad,
znáš jen zlatý otcův hrad,
proto oba dobře víme,
že se k sobě nehodíme.
55
Chci ti ale poradit,
pojď jen blíže ke mně;
nechtěla bys sebous sebou vzít
mne tam do té země?
Kdyby král tě omrzel,
anebo snad churavěl,
rovnou cestou od svých hříbat
za dukát bych šel tě líbat.“
– – – – – – – – – –
Modrooká princezna
jede od oltáře,
modrooká princezna
s králem na kočáře
a na kozlík potaji
hází očkem k lokaji,
ten však práská do svých koní,
jásá lid a zvony zvonízvoní.
56
NA VLNÁCH
Krásná má děvo, rozestři sítě,
nachytám s tebou rybek ti hbitě,
dovolíš-li mně, vstoupím v tvůj člun,
jsem statný jun.
Do člunku vstup jen, cizinče milý,
odplujem odtud za malou chvíli,
pojedem strmým ku skaliskám,
v neznámo tam.
Krásná má děvo, člun náš se točí,
ještě víc však tvé zelené oči,
dovol, bych hladil zase a zas
černý tvůj vlas.
57
Hlaď si mé černé, dlouhé mé kštice,
jenž je vždy hladil, nežije více,
v hřbitově u zdi rov zří zrak tvůj,
v něm otec můj.
Krásná má děvo, slyš ten zvuk rohu
a rci, zda zlíbat tváři tvou mohu...?
Kéž tváře nach a rukou tvých běl
líbat bych směl.
Zlíbej mi, zlíbej, ruce i tvář,
zří nás jen slunce ranního zář,
jenž je vždy líbal – na moře dně –
dovolí mně.
Krásná má děvo, pověz, zda smím
býti tvým otcem, milencem tvým,
pověz, zda smím tě v ruce své brát,
mám tě tak rád.
Otcem mým buď si, milencem buď,
přiviň na prsa zbouřenou hruď,
opustíš-li mne a půjdeš v dál,
skočím se skal.
58
VICHŘICE
Vichřice duje ze všech sil,
babičko, kdo se to oběsil?
Nuže slyš, vnučko má, co ti dím,
stará jsem, zkušená, všechno vím
a vím, že proto ten větru kvil,
hodný že chlapec se oběsil,
kterého milenka podvedla,
s jiným jež choditi dovedla.
Nemusí proto vát vichr ten
a rušit náhle můj krásný sen,
pakli jej milenka zklamala,
sama hůl nad sebou zlámala,
bez ní on mohl vždyť dále žít,
nemusil proto se oběsit.
59
Vichřice duje ze všech sil,
babičko, kdo se zas oběsil?
Z podušek hlavinku pozvedni
a na mne očkama pohlédni,
proto ten vichr tě probudil,
kantor že moudrý se oběsil,
jenž za svou učenost trpěl hlad,
do kličky zoufale hlavu klad.
Trpěl-li hlad a též bídu měl,
věšeti přece se nemusel,
proč nevrh knihy jim na hlavu
a neprch ve světa dálavu,
jiným zas kázat svou učenost,
na světě hlupců je tuze dost.
Vichřice duje ze všech sil,
babičko, kdo se teď oběsil?
Teď je s tím věšením jiná věc,
oběsil nyní se šílenec,
vědět chtěl, kde sedí pánbíček
a kolik na nebi hvězdiček,
jak je to vůbec tam nahoře,
proto se oběsil na dvoře.
Když to jen takový blázen byl,
nač pak ten vichřice sten a kvil?
Ostatně, všichni jsou šílenci,
kantoři vážní i milenci;
vichřice neduje, chci již spát,
o třešních sen se mi musí zdát!
60
PLVALA KREV
Plvala krev, plvala,
smutný hled na zem vrhala,
hleděla na svou rudou krev,
srdce jí svíral trud a hněv,
rusé své vlasy trhala,
plvala krev, plvala.
Plvala krev, plvala
a vlečku dál vyšívala
v chudobné, nízké světničce,
v předměstské, úzké uličce,
pohřební píseň zpívala,
plvala krev, plvala.
Plvala krev, plvala
a s čela pot si stírala,
zkosen byl záhy jarý květ
– bylo jí teprv dvacet let –
při práci tiše zmírala,
plvala krev, plvala.
61
Plvala krev, plvala,
o lásce kdysi snívala,
o žití novém, radostném,
zůstalo všechno jenom snem,
hrana již kdes zaznívala,
plvala krev, plvala.
62
RUSALKY
Zlatovlasé, bledé víly
tančí na dně lesklých vod;
zlatovlasé, bledé víly
v křišťálném svém zámku kvílí,
rusalek lká smavých rod.
Nad lož z ebenu se sklání,
na němž mrtev leží jun:
nevzbudí ho ni vil lkání,
nevzbudí ho ni kvil, štkání,
nevzbudí ho ni zvuk strun.
Bída zírá z jeho tváří,
z jeho očí zírá bol,
zlomený v nich odboj září,
jenž se s hnusem žití páří,
ubit v třesku kladiv, kol.
Líbají mu oči, líce,
líbají mu čelo, skráň,
hlučnou píseň zpívajíce,
víří kolem něho, kštice
jejich zlaté vlají naň.
63
„Krásný june, krásný june,
k životu se probuď zas,
krásný june, krásný june,
procitni zde v říši slunné,
chystáme ti hodokvas.
Běda ti, ó, krutý světe,
mrzký vrahu synů svých,
přijde bouř a tebe smete,
z ruin tvých svět nový vzkvete,
vzroste plémě mužů lvích.“
Zlatovlasé, bledé víly
neslaví dnes již svůj hod,
zlatovlasé, bledé víly
juna do leknínu skryly,
na hladině jenž čněl vod.
64
MRTVÉ MĚSTO
Tak četl kdysi jsem v báchorce z Indie:
..Na...Na březích Gangu velké město kdes prý je,
v němž od staletí dávných nikdo nežije.
Je město krásné prý a plno bohatství
a v jeho palácích se ryzí zlato stkví,
zapadlá nádhera slavného království.
A města paláce tré velkých dělí vrat,
pak šibenice s domkem, jejž obýval kat,
od čtvrti zapadlé, v níž tisíc stojí chat.
Dva smělí mužové se zde prý zrodili,
ti hrdých odbojníků chasu zplodili
a bůžky posvátné s oltářů shodili.
– – – Bramíny zbožnými je město prokleto
a šedým popelem je všude poseto,
od vozů pohřebních cestami ujeto.
Přes město prokleté dál léta minula
a pověst o městu tom s Gangem splynula,
až v hájích zelených na věky zhynula.
65
BÁJ O SKONU VÍLY
Na velkém sedí balvanu,
nad řekou který ční
a usedavě do větru
lká píseň pohřební.
Do rusých vlasů vpletený
má černý bolu květ
a v rubáš tělo schoulené,
mdlý zrak a svislý ret.
Ji vyhnal z lesů zelených
komínů černých kouř,
ji vyštval z luhů spanilých
vřesk zbraní a děl bouř.
A srdce její drásaly
pláč dětí a vzlyk žen,
prokletí mužů zoufalých
a táhlý chropot, sten.
Teď střemhlav dolů se skály
se vrhla v hloubi vod,
ji vítal v zámcích křišťalných
rusalek chorovod.
66