POD ČAKANEM
Pod čakanem o půlnoci
oběšenci hody slaví,
pod čakanem o půlnoci
s oprátkou kol svislé hlavy
tančí, křepčí, piští, pějí
jakous divou melodii
ti, jichž těla pod čakanem
dávno v zemi tlí a hnijí.
Vždyť tomu dnes sto let právě,
kdy byl na tom místě klatém
ortel soudu hrdelního
vykonán nad nimi katem.
Hoj, kdo k nim se náhle blíží
a na čakan stoupá, sedá,
rozhlíží se v pravo, v levo,
křivé ruce k nebi zvedá,
rohatý a kozonohý,
39
dým a kouř se z úst mu valí,
strach jde z kruté tváře jeho,
černé chlupy tělo halí,
směje se a funí stále,
kroutí sebou na tom místě,
přísahal bych na to směle,
že to ďábel sám je jistě.
„Chachachachachichichacha,
moji milí, drazí lotři,
viďte, že bychom se mohli
pobaviti jako kmotři...?
Naložen jsem dnes vám dobře,
vždyť mne bába moje vzteklá
za to, že prý jsem ji zlobil,
koštětem k vám hnala z pekla;
zapomněl jsem karty dole,
není to však malér velký,
zahrajem si tady snadno
při měsíčku ve kuželky.“
Dořčeno a ujednáno,
vydrápal ďas u čakanu
devět hnátů, jednu lebku,
rozestavil vše na stranu,
největší hnát do prostředka,
aby představoval krále,
jenž vyniká nad ostatní,
stojící tam opodále.
Uchopiv se lebky, pravil:
„Započněme koulet, nuže,
pouze ten, jenž všechno svalí,
počítat na výhru může.
40
Jen když jich všech devět padne,
vyhraná nechť tehdy platí,
jinak ďáblu hráti nelze,
věřte mně to, druzi zlatí.
Abyste mou velkou mysl
poznali však také, braši,
tož nebudu od vás žádat
pranic za prohranou vaši,
vyhraju-li ale, sobě
nedělejte, prosím, trudu,
pouze já vám zlata měšcem
kavalírsky platit budu.“
Bum a bác! však žasni, světe,
ani jednu neporazil,
třikrát hrál a třikrát prohrál,
cenil zuby, jazyk plazil –
„Počkej, já teď! Ve svém žití
měl jsem štěstí, smůlu žádnou,
co jsem přál si, to se stalo,
zajisté, že všecky padnou.
Měl jsem štěstí, všechny holky
po mně jako blázni byly,
kuželky a karty, kostky
mne jak otce svého ctily.
Vyvedl jsem hloupý kousek
a ten mne až dodnes mrzí,
když jsem se vám zamiloval
a svou milou na to brzy,
vida, že mne klame, šálí,
zapíchl – tu nevěrnici –
a proto se hezky klátil
zde na této šibenici.
41
Bum a bác! však je to klaté,
což kuželky se mne bojí?
Pouze jednu porazil jsem,
ostatní však dále stojí.“
„Nyní na mne přijde řada,
měl jsem štěstí, neměl štěstí,
protloukat jsem musil vždy se
životem tím holou pěstí.
Řemeslník na venkově –
v krátkosti jsem o vše přišel,
do ruky vzal hůl a brašnu,
za prací do světa vyšel.
A když měl jsem hlad a bídu,
do paláce jsem se vloupal,
chtěje krásti, zabil stráže
a za to jsem zde se houpal.“
Bum a bác! což, osm rázem?
A přec krále státi nechal,
mrštil prudce o zem lebkou
a k čakanu zase spěchal. – –
„Já za živa neměl štěstí,
dřel jsem se až do úpadu,
s ženou svou a svými dětmi
natrpěl se dosti hladu.
Chalupníkem byl jsem chudým,
pro hraběte robotoval
a vždy úctu v hloubi nitra
k vrchnosti své mocné choval.
Když však břímě stále větší
tížilo mne v kruté muce,
tu jsem také reptat počal,
proti drábu napřáh ruce,
42
jenž mne a mou ženu týral,
zabil jsem jej v zlosti líté,
spolu s vámi že jsem visel,
zcela dobře jak já víte.
Bum a bác! což, štěstí mám přec,
v žití že jsem neměl za to,
hle, všech devět jednou ranou,
nuže, ďáble, klop teď zlato!“
„Nebýt ďáblem, styděl bych se,
avšak již se věc ta stala,
pro ďábla je zlata měšec
pohroma jen tuze malá.
Tu máš jej, je pln dukátů,
do země jej vem si třeba,
dej však pozor, by jej červi
nesežrali jako chleba!“ –
Bim! Na věži bije jedna,
utichlo vše náhle rázem.
Zmizel čakan, oběšenci – –
Ďas omráčen padl na zem.
Padl a se ihned zdvihl,
horempádem vběh do pekla,
tam koštětem přivítala
jej zas bába jeho vzteklá.
Druhého dne pole oral
sedlák, kde prý čakan býval,
zlomil rádlo, našel lebku,
na devět se hnátů díval,
devět hnátů a tři kostry
vyhrabal tam hrůzou jatý,
ale také velký měšec
a v něm samý dukát zlatý.
43