PAN VRCHNÍ ZE ZÁMKU

PAN VRCHNÍ ZE ZÁMKU (STAROSVĚTSKÁ)
Pan vrchní ze zámku velký je pán, do všech již děvčat byl zamilován. Nejdřív měl Bětušku a po ní Katušku, Pepičku, Naninku, naposled Márinku, nyní má mě. Pan vrchní ze zámku má jen mě rád, chodívám do zámku k němu si hrát, 46 bývám tam celý den, vracím se domů jen večer ve tmě. Pan vrchní ze zámku je jako hoch, ač by mým dědouškem dobře být moh, brává mne za ruku, drbu mu paruku, tahám mu cop. Pan vrchní ze zámku, kdo by to řek, včera mně na tvář vtisk též polibek, nějaký za měsíc dá mi jich ještě víc, několik kop. „Pan vrchní ze zámku je jako ras,“ říkává maminka zase a zas. „Nechoď, můj mazánku, za vrchním do zámku, doma mně buď!“ Pan vrchní ze zámku hodný je však, nevím, proč zlobí se maminka tak, odpustil robotu nám v středu, v sobotu, Bůh si to suď! 47 Pan vrchní ze zámku přijde dnes k nám, opravdu nevím, jak uctít jej mám: taková velká čest zajisté vzácná jest, takový pán! Pan vrchní ze zámku chce zde sám být, maminka musila na panské jít. Nevíš, jak, mamičko, buší mně srdíčko, vždyť je na mou duši do mne až pod uši zamilován. 48