Písně a balady z války uherské (1850)

Vincenc Furch

Diplomatická verze Ediční verze
PÍSNĚ A BALÁDY
Z VÁLKY UHERSKÉ
OD
VINC. FURCHA.
V Praze, 1850. Tiskem a nákladem Jana Spurného, v Karlové ulici.
[1]
Maďarský přepych.
Podoben Maďarský národ Není písku morskému – Písek nejsme – my jsme skála Nevyvratná, v bouři stálá, Vzdorná boji každému. Národem početným nejsme, Jinak Bůh nás požehnal – Co jsou mezi zvěří lvové – To jsou v lidstvu Maďarové – Pyšný lev je zvěře král. Nejsme hvězdičky početné – My jsme slunce ohnivé – [3] Před slunečnou tváří jasnou,jasnou Vše hvězdičky mžikem hasnou – My jsme slunce pravdivé. My jsme národ pánovitý – Pánů míň než sluhů jest – Hej ostatní národové! Vzdávejte co otrokové Maďarskému pánu čest. Jako když co polobohům V Americe – Španělům Klaněli se divochové – Tak se klaňte, národové, Polobohům: Maďarům! 4
Magyar-Isten.*)
Maďar-Isten není náš Bůh – Maďar jemu staví chrám – Bysme ctili Boha jeho, Pyšný Maďar káže nám. Bůh maďarský je duch pýchy, Je zapírající duch – Ale naším Hospodinem Jeden jediný je Bůh! Maďar-Isten je Bůh lichý, Miluje jen Maďara – O zdar jiných tvorů lidských Pramálo se nestará. ——— *) Bůh Maďarský. 5 Maďar nechť se jemu klaní, Nechť ho volá k pomoci, Nechť ho nejvyšší kněz Košuth Zaklíná o půlnoci. Ale náš Bůh je Bůh pravdy, Velký všemohoucí Pán – Jenž má na výsosti hvězdné Věkožizný jasný stán. Náš Bůh je Bůh milostivý, Živitel všech národů, Jenž nedělá mezi lidstvem Rozdíl podle původu. Náš Bůh je Bůh spravedlivý, Pevně v něho doufáme, Ejhle oběť jemu živou Tělem, krví chystáme. Maďarský bůh klesne, jakož Klesli pýchy duchové – Jakož klesli Bohem Jedním Všeostatní bohové. 6
Tot nem ember.*)
Jak vždy opakoval Káto: „Karthago má konec vzít!“– Nápodobně Maďar hlásal: „Slovák má se zmaďařit!“ Avšak Římany vy nejste, Ni Katonem Košuth váš, Ni podoben Karthagskému Světodějný osud náš. Na Římany jste si hráli – Nebozí jste Římané – Hrozná, avšak spravedlivá Budoucnost vám nastane. ——— *) „Slovák není člověk“ – Maďarské přísloví. 7 Běda tomu, kdo se musí Báti spravedlnosti – Běda vám, že se bojíte Svaté rovnoprávnosti! Rovné právo, toho vy se Víc než smrti hrozíte, Při rovném že právu mine Vaše vláda – tušíte. Tisíc let jste měli vládu Jako pán nad otrokem – Zem uherská – naše pravlast Nebyla nám domovem. Tisíc let vám Slovák sloužil, Tot nem emberem vám byl, Až pak Pánbůh spravedlivý Hromem do vás uhodil. Tisíc let vám Slovák sloužil, Teď se blíží náhrada: Nad Slovanem den vychází – Nad Maďarem zapadá! 8
Oltáře svobody Maďarské.
Šibenice zde a tam V Uhersku se jeví nám, Kdo s Maďarem nedrží, Mezi zemí, nebem pní, Oltáře tak Maďar staví, Před světem tak volnost slaví. Maďar chce jen panovat, Nechce cizá práva znát, Každá cizá národnost,národnost Budí zuřivou v něm zlost. Mluví Maďar o volnosti, Neví ale o rovnosti. 9 Každé ptáče v doubravě Zpívá k boží oslavě Hlasem, jaký Bůh mu dal, Ale luňák rozkázal: Písně svoje nezpívejte, Ale jako já houkejte. Hospodina každý chval Jazykem, jejž Bůh ti dal: Slovanům kdo brání v tom, Do něj udeř boží hrom! – Nebe už se rozdělilo, Do Maďara udeřilo! 10
Srbský boj.
Jazykami plamennými Svatý duch to nemluvil, Hrabovský, drak jedovatý, Oheň na Srby to plil. S drakem začal krutý zápas, Krev se lila potokem – Byl to boj o svatá práva, O junáckou Srbskou zem. S mečem, jako svatý Jiří, Povstal Stratimirovič, S křížem k zaklínání draka Vstal i biskup Rajačič; 11 I přes siný Dunaj plave Ku pomoci Kničanin: – „Živio, živio národ Srbský! Zhyň Maďarský dušmanin!“*) Hej to slavný, krutý zápas Se stohlavým ještěrem – Krví jeho – krví naší Červená se Srbská zem. – Stal Bůh s námi v boji svatém Proti dračí rodině – Shlazena je dračí peleš Slavně ve Vojvodině. ——— *) Úhlavní nepřítel. Slovo Ilirské. 12
Deputace Maďarská.
Ke králi do Vídně šla Deputace Maďarská: „Králi, do Budína pojď, Do náručí nám se hoď! Ukaž Srbům, Chorvatům, Rumunům a Slovákům, Že jsi králem Uherským, Nemilost svou ukaž jim. Rajačič, pop nejvyšší, Svatozrádu zamýšlí, Novou říš chce založit, Srbské kraje chce ti vzít. 13 Jelačič tě prozradí, Na hlavu si posadí Sám korunu chorvátskou – Králi, korunu chraň svou! Jankul, vůdce Rumunů, Podobnou začíná hru, Novou říš chce založit – Králem Rumunským chce být. Tatry též se hýbají, Svatopluka hledají, – Tebe chtějí opustit, Chtějí zvláštní trůn svůj mít. Avšak, drahý králi náš, Jeden věrný národ máš – Spásu najdeš jedině V jasném, pevném Budíně. Stojí Budín – bude stát – Umí věkům vzdorovatvzdorovat, 14 Spásu njdešnajdeš jedině V jasném, pevném Budíně. Stojí Maďar – bude stát – Umí vrahu vzdorovat, Králi, do Budína pojď, Do náručí nám se hoď. Slyš, – a déle nevahej, Rychle Maďarům se vzdej – Blaze tobě, králi náš, Věrnou máš Maďarskou stráž!“ – Klesl Budín – slavný hrad, Jenž měl věkům vzdorovat, Maďar proti králi vstal – Národy své poznal král! – 15
Nagy Sandor v Addě.
Na zvonici zvonník čeká, Až se mu dá znamení, Až zaslechne dole v městě Umluvené střílení – Na poplach pak zvoniti má, Aby minul noční klid, Aby z domů ven se valil Poděšený Srbský lid. Tak to bylo umluveno Od Maďarských zuřivců, Chtěli způsobiti zmatek A použit noční tmu. 16 Kdyby Srbi ze svých domů Různo byli vyběhli, Aby Maďarským pak ranám Nachystaným podlehli. Na zvonici zvonník čeká, Až se mu dá znamení – Až zaslechne dole v městě Umluvené střílení. Na věži s ním mešká Maďar Puškou, šavlí ozbrojen – Pozor dává na znamení, V šerou noc se dívá ven. Ve zvonici posud mlčí Stříbrného zvonu hlas – Vysoko ve věži visí Zvon nad městem dlouhý čas; Soucitně on k obecenstvu Denně třikrát mluvíval: Ráno, v poledne a večer K modlitbě zvon vyzýval. 17 Když se nový občan zrodil, Zvon se nahlas radoval, Nevěstu když pojal ženich – Zvon to světu zvěstoval; I když k poslednímu stánku Poutník mdlý se ubíral, Zprovázel jej zvon svým zvukem, On s pozůstalými lkal. On byl věrným města strážcem Po veškerý dlouhý čas, Když hrozila nebezpečnost, Zvon výstražně zdvihal hlas, A teď měl on – jejich přítel, Zrádcem nad nimi se stát, Záhubu a zkázu nyní Má nad městem provolat. Věžný drží provaz v ruce, Přichystán jest k zvonění, Až zaslechne dole v městě Umluvené znamení – 18 Vedle něho ozbrojenec Všemožně se namáhá, Aby zvonník nezazvonil, Až se znamení mu dá. Aby nad nešťastným městem Smrt a zkázu nesvolal, Aby lačné krvožízni Jako křesťan oddolal. – „Také já jsem Maďar pravý, Milujíc svou otčinu – Nechci však po zákeřnicku Vraždit cizí rodinu. Na bojišti otevřeném Se Srbem chci bojovat, Oko v oku, tvář ve tváři Umím jemu vzdorovat – Ale děti, ženy, starce Bezbranné já nevraždím – Já nad městem nepřátelským Strážně vedle tebe bdím. 19 Jestli zdvihneš ruku k zvonu, Jestli trhneš za provaz, Přísahám, že pravdu mluvím! Jestli že zvon vydá hlas, Budeš sám to umíráčkem Sobě zvonit zajisté – Ruka moje bez milosti Dorazí tě na místě!“ – SlyšSlyš, tu padla venku ránarána, Dalo se to znamení – Věžný ejhle ruku zdvihá Ke zrádnému zvonění: Avšak hrozivě Naď Šandor*) Proti němu zdvihá zbraň: „Zazvoň – sobě umíráčkem, Podle vůle tvé se staň!“ Venku padla druhá ránarána, Nebudí se zvonu hlas ——— *) „Nagy Sandor“ vyslovuje se po maďarsku: „Naď Šandor.“Šandor“. 20 A tu – užuž blíže věže Padla rána – rána zas – Zvonník drží provaz v ruce, Rád by zvonil na poplach – Před hrozivým ozbrojencem Dojímá ho ale strach. Opět rána venku padla – Marné je to znamení – Lití Maďaři nadarmo Čekají na zvonění – Nepoštěstila se jejich Ohavná pekelní lest: Maďarem před Maďarami Ochráněna Adda jest. Šandor od Maďarů litých Byl pak do vězení dán – Čeká na něj šibenice – Už už sloup je přichystán – Ale tu jej brannou rukou Srbi osvobodili – 21 Před smrtí ho zachránili A povděčně slavili. Maďar Šandor v Srbských písních Užuž našel oslavu – Píseň odchová čin jeho Až do nejpozdnějších dnů. – Hrdinům a jejich pěvcům Mohyla se otvírá; Slavný čin však neumírá, Věčný život v písni má. 22
Přepadnutí.
Byla půlnoc hrobotemná – Na nebesích hvězdičky Nechtěly dnes vystrkati Svoje jasné hlavičky. Bylo ticho – matka země Unavená dřímala, Jenom noční vánek vanul – Zem to v spaní dýchala. Ticho – temno jako v hrobě – Avšak klame tichota – Maďarské vojíny poutá V Ernestháze dřímota: 23 Ale Srbi nedřímají – Pozorně se blížejí, Jako lišky – jako kuny Temnotou se loudějí. Nekráčejí krokem pevným, Nebřinčí jim v pážích zbraň – Dříve než je Maďar vidí, Užuž vyskočili naň – Bez hluku Maďarské stráže Doražené klesají, Handžar sahá do života – Znamení už nedají. Už jsou blízko Ernestházu – Soukají se po zemi – Ještě některá Maďarská Stráž na věky oněmí. Štěpán Izabaran leze Jako kočka divoká – A na mnohou stráž Maďarskou Vyskočil si z hluboka. 24 Izabaran s Kničaninem Přišel Srbům na pomoc, Vyvoluje on si nejradš K hrdinským svým skutkům noc – Nebojuje on rád v šiku, Raděj pouštívá se sám Do krajiny nepřátelské – Výborný je k výzvědám. Už je ve vsi Izabaran – Žádná rána nepadla – Dokonána byla předhra Krvavého divadla: Ale nyní teprva měl Započíti hlavní děj – Hej Maďare, před Srbem se Dobře na pozoru měj! – U nohou Štěpána leží Mladý honved zabitý – Vlastní svou teplounkou krví Hoch nebohý politý – 25 Na stráži teď místo něho Stojí Izabaran sám – Takové-li máte stráže, Maďarové, běda vám! – Ve vsi ticho je a temno – Jedině jen v hospodě Vůdstvo Maďarské se baví Nesnící o nehodě – Tam jsou okna osvětlena – Pěje se a hraje tam – Užuž prohra se vám chystá – Maďarové, běda vám! Co to na blízku tam šustí? – Izabaran poslouchá – Co se v příkopě tam zdvihá? – Štěpán bratry poznává – Srbi se to jako vlci V nočním temnu blížejí – Brzo přichystáni k skoku U hospody stojejí. – 26 Rychle dveře rozrazili – Hrnou se do sednice, Kde Maďaři hráli, pili Kolem stolu sedíce. I hle na podlaze mnozí Ozbrojenci dřímali – Od stolu a od země se Poděšeně zdvihali. Srbský vůdce volá na ně: „Bez odporu vzdejte se! Maďaři, před Raczemberem*) Na pozoru mějte se!“ – Tu však na něj Maďar jeden Bambitku hned namířil, Nežli ale spustil – Srb jej Jataganem porazil. Maďar se stolem se svalil, Lampy zhasly najednou, ——— *) „Raczember,“Raczember“, potupné názvisko Srbův u Maďarů. 27 Maďaři a Srbi byli Omračeni temnotou; Že zde v temnu neviděli, Kde je přítel a kde vrah, Zůstali jsou zkamenělí, Jak se čitá v báchorkách. Slyš – v tom padla venku rána – Budila se dědina – To je hluk a to je zmatek – Bitva zuřit počíná – V sednici je hrobní temno – Venku blýská se a hřmí – Hej tu vrazil do sednice Izabaran s pochodní. „Vzdej se, vzdej se, pse Maďarský, Aneb v okamžení zhyň – Klesá venku voj Maďarský, Srby vede Kničanin!“ – Maďaři tu – myslíce, že Kničanin jest blízko sám – 28 Vzdali se hned v jízbě všickni – Zdařil vojensky se klam. Také venku heslem znělo: „Živio, živio, Kničanin!“ – Nad dědinou – nad bojištěm Ustupuje noční stín, Po střechách již povznáší se Strašný kohout červený – Kohout ten v Uherské válce Často prováděl své hry. Voj Maďarský překvapený V zápasu byl přemožen, Hrstka Srbů zvítězila, Než se zjevil bílý den. Slunce pokojně se vzneslo, Jako včera – tak i dnes – Z komínů však nevznáší se Kouř – kouří se celá ves. 29 Srbi to jen odplatili Stejné skutky Maďarům: Na sta Srbských dědin Maďar Zapálil a změnil v rum. – – Hle to jenom jeden obraz Hrozný z oné doby zlé – První pochodeň na Srby Vrhlo rámě Maďarské! 30
Písně Slovenských dobrovolníků.
I.
Hej SlováciSlováci, pamatujte, Hej SlováciSlováci, pamatujte,
 Čím jste druhdy byli, Nežli se Maďarské hordy Na vás přivalily. Hlídáte-li, drazí bratři, S Tater po dálině, Letí zrak váš po ztracené Dávné domovině. Kam jen oko v dálku sahá. Všechno vaše bylo, Nežli se maďarské moře Na vás přivalilo. 31 Slavný stolec vašich králů Zaniknul v tom moři – A vrahovi Maďarovi Slovák teď se koří. Tisíc let se Slovák kořil Maďaru pyšnému, Klaněl se mu a mu sloužil Jako Pánu svému. Tisíc let je doba hrozná – Doba však se mění – Co trvalo tisíc roků, Zvrtne okamžení. Tisíc let zlý Maďar mořil Tělo nám a duši – Ale jeho pýchovláda Ejhle už se ruší. Anděl pomsty volá k soudusoudu, Slyšíte, Slováci?! – Syni Tater – vzhůru k boji! Do zbraně, junáci! 32
II.
Syni Tater, Syni Tater,
 Zbraň do ruky – Zbraň nás zprostí Kruté muky. Zbraň do ruky Bez váhání, Zbraň jediná Nás uchrání. Syni Tater, Vstaňte k boji! Naše rány Meč jen zhojí. Mečem zvoňme, Bratry buďme, 33 Ale vrahy Mečem suďme. Vzhůru, vzhůru, Boj nastává – Mečem chraňme;chraňme Svatá práva. Syni Tater, Vstaňte k boji! Naše rány Meč jen zhojí. Proti vrahu Všickni vstaňme, Svatá práva Mečem chraňme; Dávná Sláva Nám se vrací – Boj nastávánastává, Hej Slováci. Syni Tater, Vstaňte k boji! Naše rány Meč jen zhojí! – 34
III.
Vzhůru do zbraně Vzhůru do zbraně
 Ve jmenu Páně! – Zbuďte se hory, Shlučte se sbory, Chopte se zbraně – Ve jmenu Páně! VzhůruVzhůru, Slováci, Statní junáci, Blesky chystejte, Hromy vrhejte Na vraha zlého, Mnohověkého! 35 Nejsme my sami: Bratři jsou s námi – Srb už s Horvátem V zápalu svatém Chopil se zbraně – Ve jmenu Páně. Nejsme my samisami: Rusi jsou s námi, Slovanská celá Rodina smělá Chápe se zbraně – Ve jmenu Páně. VzhůruVzhůru, Slováci, Statní junáci, Rámě zdvihejme, Mečem blýskejme – Vzhůru do zbraně – Ve jmenu Páně! 36
IV.
Zvučí zbraň v Tatranských horách – Zvučí zbraň v Tatranských horách –
 Je to zde neznámý zvuk – Jevějí se ozbrojenci – Dávný-li to černý pluk, Jenž za časů Matyáše Rekovstvím se oslavil? – Černý pluk za cizí slávu Darmo, darmo, krev svou lil. Bratří, my jsme potomkové – Staroslavných vojínů, Jenž krev cedívali v bitvách Za Uherskou otčinu – 37 Běda, běda, za macechu Krev svou Slovák proudem lil, Otčiny Uherské šťastným Synem jenom Maďar byl. Slovák musel Maďarovi Po otrocku sloužiti, Pro zdar tyrana pyšného Musel vždy se soužiti, Zem Uherská – naše pravlast – Otročinou byla nám – Chtěl v Uherské celé zemi Maďar býti pánem sám! Zvučí zbraň v Tatranských horách, K pomstě volá její zvuk – Jeví se tu ozbrojenci, Totě nový, černý pluk – Ejhle nové, černé vojsko Vrahům pomstu přisahá – Vzhůru, k pomstě na Maďara, Na Maďara – hurra-ha!

38
Panichyda.*)
Když přitáhnul do Felvince Janku**) vítězoslavný – Tu se jeho bojovníkům Zjevil obraz ohavný. Ejhle šest Rumunských kněží Nešťastných je vítalo: – Na vysokých šibenicích Mrtvol šest se houpalo! Na mrtvolách oběšenců Krkavci již seděli, ——— *) Slavnost za mrtvé v církvi východní čili pravoslavné. **) „Janku č. Jankul,“Jankul“, náčelník Rumunů. 39 Od Maďarů přichystané Hody už už drželi – Vyděšení odletěli Temně krákorajíce – Zuřivě však voj Rumunský Hledí na šibenice. Hlavami obnaženými,obnaženými Rumuni se klanějí – K Bohu se za mučeníky Na kolenou modlejí: „Bože odměň mučeníkům – Umřeli za národ svůj – – V boji svatém proti vrahům Při nás, Hospodine, stůj! – V boji svatém nás posilni Proti dušmaninovi – Proti prorokovanému Zlému ancikristovi. Na pomoc on volá peklo – Jemu pomáhá zlý duch, 40 My v tvé důvěřujem hromy, Ty jsi mstící mocný Bůh. On zabíjí naše kněze, Ženy, děti vraždí nám, Ze šibenic staví sobě Svobody a slávy chrám – Pálí naše vsy a města, Hubí naše krajiny – Chce náš národ vytlačiti Z naší drahé otčiny. Lítě se on na nás vrhl, My se jenom bráníme, S divokou jak zvěří v lese Bojovat s ním musíme – Záhubný boj bojujeme, Heslem naším teď je msta – V boji proti ancikristu Pomáhej nám ruka tvá!“ Ejhle berou se šibenic Těla mučeníků těch – 41 Kopají hrob a v něj kladou Těla mučeníků všech – Házejí zem na mrtvoly, Mohylu jim stavějí, I smrt jejich ejhle strašně Panichydou slavějí. Slunce zapadá na nebi, Denní světlo shasíná – Avšak ejhle rudým leskem Červená se krajina: Rumuni to zapálili Maďarskou nešťastnou ves – Vysoko se nad mohylou Rudý požár k nebi vznes! – Slunce shaslo – měsíc svítí – Jak je bledá jeho zář! Mutně s nebe na zem hledí Měsícova jemná tvář; – Od země však rudý požár Plameny své vyšlehá – Zpěv a střelba – pláč a nářek V krajině se rozléhá. – 42
Souboj na předstráži.
Proti sobě stojí stráže Císařská a Maďarská – Zde vedeta kyrysnická, Tam čikošo-husarská. Na sebe se dívajíce Dlouhou chvíli cítějí, Jejich oči – jejich zbraně Bojechtivě svítějí. Hle úšklebně vyplazuje Čikoš jazyk z hltanu, Kyrysník se obracuje A tvář němou jeví mu. 43 Na to sobě vyhrožujívyhrožují, Smějí se a klejí v tom, V bambitkách a karabinách Po straně jim visí hrom. Ejhle už už proti sobě Blížejí se k souboji – Bambitky a karabiny Nechají však v pokoji, Stříleti jim zakázáno, Aby povyk nepovstal – S mečem – bičem proti sobě Kyrysník a čikoš hnal. Meč je krátký – bič je dlouhý – S kulkou bič je strašná zbraň, Kyrysník se zastavuje, Čikoš však se chystá naň. Kyrysník už ale jiný,jiný Na bojiště pospíchá, Na čikoše obratného Z jiné strany dotírá. 44 Na pomoc pak čikošovi Husar koně pobádal – Ha, ha, jeden na druhého Opovážlivě se hnal. Vespolek si vyhrožujívyhrožují, Hurcují a klejí v tom – V bambitkách a karabinách Po straně jim visí hrom. Ejhle už už jak hadisko Bič si oběť zachytil: A v tom samém okamžení Kyrysník na zemi byl, Ale jeden z jeho bratří Po čikoši máchnul hned – Čikoš svalil se i s koněm – Zavřel se mu krásný svět. Meč o šavli na hlas břinčí – Tu je slyšet troubení, Tím se okamžitě obraz Na bojišti promění – 45 Vrátějí se na svá místa Pozor zase dávají, Do dálky se jako prvé Obě stráže dívají. 46
První skutek Görgeyův.
Temné bylo jméno Görgey – Nikdo o něm nevěděl, Ale brzo nad Uherskem Jako meteor se skvěl. Osvědčil se všemu světu, Že jest pravým Maďarem – Košuth hned prorockým duchem Viděl sloup Maďarstva v něm. Čím tak vyznačil se Görgey, Že byl ve všech ústech hned? Čím bujarý mladý orel Oslavil svůj první let? 47 První jeho rázný skutek Ve válce Uherské byl, Že Zichy’ho bez milosti K šibenici odsoudil. Eljen, Eljen šibenice! Guilotina Maďarská, V šibenici pravý Maďar Velké zalíbení má – S ní on doufá Všeuhersko V národ velký přeplodit – Větrná nevěsta má mu Všeuhersko přerodit. – Ejhle k svatebnímu hodu Družky vrány lítají, Krákoravým hlasem dutým Hroznou píseň zpívají. – Vrány, vrány, – radujte se, Görgey chystá hody vám – Bratry k hodu vám vydává, Zachová se jenom sám! – 48
Košuth-Faust.
O půlnoci hvězdoprázdné Koná Košuth obřady – Drží s duchy pekelnými Dlouhé tajné porady. Křídou posvěcenou táhl Košuth kolem sebe kruh, Aby mu až do živého Nemoh’ sáhnouti zlý duch. Košuth – Uherský to Faustus, Míní ďábla použít, Z jeho rady, z jeho síly Chce vydatný prospěch mít; 49 Doufá pak přec ošiditi Knížete lží samého – Neb ví, že i mezi ďábly Nemá sobě rovného. Duch pekelný zjevil se mu: „Fauste, Fauste, dobře máš, Že se, ač jsi sám duch moudrý, Příbuzného ducha ptáš. Vše, co duše tvoje žádá, Tajné tvé myšlénky znám, Prospěšnou, vydatnou radu, Žáku milý, tobě dám. Žluté zlato, bílé stříbro V zemské dřímá hlubině – To by s železem pomohlo Tvojí bídné otčině; Avšak dá se vyvážiti Studně zlatá, stříbrná – Nevyvážitelnou studni Poskytne ti rada má. 50 Fauste, v nového se proměň Jana Kutnohorského, A pak budeš pánem zdroje Nevyvážitelného!“ – A čert jemu ukazuje Zrcadlo a obraz v něm – Ha, ha, Košuth ve zrcadle Vidí se být tiskařem. – Zjevu toho vysvětlení Ďábel Košuthovi dal – Žák naslouchal s pozorností, Šilhavě se mistr smál. Dřív než kohout zakokrhal, Jsou již dobří přátelé – Košuth napsal úpis čertu, A byl mysli veselé. Černoboh tiskárnu zřídil, Košuth hned se tisknout jal, 51 Dělal peněz miliony, Více nežli mnohý král. Od boku mu více nešel Služný Mefistofeles – A konečně na svém plášti V zem Tureckou Fausta nes. 52
Wallmodenský pluk.
U Móru se k tanci hrálo – Byl to šumný zvuk a hluk, S vojskem Percelovým tančí Těžký Wallmodenský pluk – Trouby zvaly – jezdci hnali Tam se proti Maďarům – Byl to tanec strašný, slavný, Rozlíhal se hluk a šum. Pod jezdcemi železnými Třese se jak hromem zem, V řadech zavřených se ženou Na Maďara útokem, 53 Palaš o bodáky zvoní – Čtverhran už se otvírá – Mnohé tělo k zemi klesá, Mnohý duch se odbírá. – Ejhle růžemi se krášlí Sněhem krytá bílá zem – Hejno krkavců se vznáší Nad krvavým bojištěm, Palaš o bodáky zvoní, Padá rána ráz na ráz – Volá jezdec na komoni: „Tu máš, tu máš, poznej nás!“ Sláva jezdcům Wallmodenským, Strach a bázeň neznají, Hle pádnými palašemi Podle taktu tesají. Radost je se dívat na ty Bohatýrské postavy – Sláva jezdcům Wallmodenským, Statným synům Moravy! 54 Moravané bojovali Častokrát už s Maďarem, Nasytila se ach krví Moravskou Uherská zem – Zem Uherská, naše pravlast – Odňal nám ji Maďar vrah – Usadil se cizý vítěz V praslovanských krajinách. Stíny dávných Moravanů, Na své vnuky hlídejte, V boji slavném, v boji svatém Statným vnukům žehnejte. Nastala už doba pomsty Dávno prorokovaná – Doba pomsty – doba slávy! – Hurra-ha! – na Maďara! 55
Bitva u Košic.
Mesaroš k novému roku Vinšovat chce Šlikovi, Svému ve vojenských vědách Bývalému mistrovi; Mesaroš osobně Šlika, A Šlik Mesaroše ctil Od času, když pobočníkem Mesaroš u Šlika byl. Často se to přihodilo V hrozné válce Uherské, Že druh proti druhu Rameno napínal své, 56 Oudy těla jediného Museli se potýkat, Jenž drahými sobě byli, Nesměli se v boji znát. Hle Austrie druhdy pyšná Na svou věrnou armádu, Rozpadly se tvoje vojska, Sotva víš si poradu, Pluky tvoje proti sobě Nepřátelsky stojejí – Rány vojsk tvých rozdvojených Sotva kdy se zhojejí. – Mesaroš k novému roku Šlikovi chce vynšovat, Chce hrdinský, smělý skutek Též jedenkrát vykonat; Blíž a blíže ke Košicům Táhne vůdce Maďarský – Mesaroši, vede tebe K svému mistru osud zlý! 57 Maďar doufá přepadnouti Nenadále Košice, Je však haha, nenadále Sám překvapen velice. Maďar hledí chytit Čecha Ve Košicích jako v klec – Šlik má jenom jedno oko, Dobře ale vidí přec. Mesaroši, Mesaroši, Nešťastný jsi general, Nejsi vděčen Košuthovi, Že komando tobě dal; Sám ty s sebou v boji stojíš, Síla tvá je zlomena, NevíšNevíš, co chceš, co smíš chtíti, Duše tvá je zmámena. Hlas vniterný tebe nezval Na Uherské bojiště, Sněm tvé vlasti tebe volal Na přesmutné dějiště, 58 Váhals, nechtěls opustiti Pluk svůj v zemi Italské – Avšak otčina tě zvala – Srdce měl jsi Maďarské. Rázným byl jsi v Italii Plukovníkem husarů – Nerozhodným generalem Odbojných jsi Maďarů. Mášli bratry opustiti, Mášli proti králi stát? Nevěděls, až bylo pozdě Odpověď sám sobě dát. – Nuže tedy, kostka padla – Zpátky nemožný je krok – I unesl Mesaroše Proudem svým odbojný tok. Zasmušený – rozervaný Táhne proti Čechovi – Ten však stal se zhoubným bleskem Maďarskému vůdcovi. 59 Maďar doufá překvapiti, sámSám je ale překvapen, Hrnuli se houfy na něj, Div že nebyl polapen – I obrátil koně svého, Zhurta na útěk se dal – Kassu se zlatem a spisy Na bojišti zanechal. Tenkrát pluk Rusínský „Parma“ Své hrdinství dokázal: V bitvě u Košic do boje S Polskou legií se dal. Byl to zápas tuhý, krutý, Rusín válčil s Polákem – Rusíni legii Polskou Rozrazili bodákem. – Mesaroš do Debrecína Bez ustání pospíchal, 60 Tam se zas ministrem války Proti vlastní vůli stal. V osamělých okamženích Mesaroš v zoufání lká: „Že teď brojím proti králi – Nebyla to vůle má!“ – 61
Košuthova modlitba na bojišti Kapolnském.
Ejhle Košuth u Kápolny, Na bojišti mlhavém, Klekl, spínal ruce k nebi, Líbá zkrvácenou zem. Modlil se: Maďarský Bože, Pomoz svému národu, Od něho, od lidu svého, Odvrať všechnu nehodunehodu. 62 Arpádovi vojínové Slávu tobě chystají, Bože náš – jiného Boha Mimo tebe neznají. – Naše ramena posilni, Maž je svatým olejem, Bychom zprostili všech vrahů Posvátnou Uherskou zem. Jsme tvé plémě vyvolené, Jemuž není rovného, Nechceme my záviseti Od národu jiného. Jako jarma egyptského Židy zprostil Jehova – Tak nás z jarma Rakouského Vysvobodí ruka tvá. Jako tenkrát Mojžíš poslán Lidu Israelskému, 63 Tak jsem já od tebe vyslán K národu Maďarskému. Červeným už krve mořem I já vedu národ tvůj – Bože náš – Maďarský Bože, Hromem svým nás provozuj! 64
Solnok.
Solnok, Solnok – smutný hlahol Rakouskému vojínovi, Nejsmutnější udatnému generalu Kargerovi – Ač ztraceno jest bojiště – čest je mužně obhájena, Také vítězosláva již Rakušanům navrácena. Vše ostatní moc odtamtud byla ke Kápolně táhla, Aby palmu tam květoucí smělým ramenem dosáhla – Tam i všude v Uhrách statně zbraň císařská bojovala – Windischgrätzova však hvězda k cíli nešťastnému zvala. – 65 U Solnoka opuštěný Karger mešká s malým vojem – Damjanič se tajně v noci blíží s pohyblivým rojem – S jiným sborem hrabě Vecsej spěšným krokem se přihání – Voj Rakouský překvapený směle, udatně se brání. Velebně se slunce vznáší nad krajinou zkvítající: Jaké to ranní ptactvo sem tam bleskem lítající? Jaké jsou to ranní zpěvy, jenž se děsně ozývají? Moraně se oběť koná: vojska dvě se potýkají. Sněhy trávě ustupují – zem se znova jarně zdobí – Avšak jako pod sněhem též pod kvítím se tají hroby – Velebně se slunce vznáší nad krajinou zkvítající, Vrhá svoje zlaté střely na dvě vojska bojující. 66 Hej Poláci pod Vysokým dnešní bitvu započali, S chutí na Slovanské bratry v vojsku Rakouském se hnali. Jak se zaradoval Sarmat, anť Slovanskou krev prolívá! – Mstivý osud na Poláka v bitvách Uherských se dívá. I hned ve císařském vojsku bylo slyšeti volání: „To Poláci! – žádné s nimi, žádné od nich smilování! Hurrá, bratři, žádný pardon neberte a nedávejte! Poláci to jsou, Poláci, bijte je a zabíjejte!“ – Padaly na Polské bratry palaše Polských dragonů – Hle čtvrtina lancierů byla užuž padla s koňů, Neboť jejich lehké čapky chránily jim hlavy špatně, Ale také jejich píky hejsa! bodaly vydatně. 67 Prápor myslivců Moravských počal na Maďary pálit – Musí se rekovství jeho – ačač marné bylo – chválit; Též Karlovi bojovníci*) stáli v krutém boji pevně, A též hraničarský prápor dokázal hrdinství zjevně. Dělostřelectvo císařské, ač má jen dvě batterie, Ráz po rázu neunavně hromem do Maďarů bije; Maďaři však ze čtyrycet kanonů do našich pálí – Dlouho naši v hromobití jako skála pevně stáli. Zatím po železné dráze parovůz jel do Abony, Aby o tom přepadnutí zprávu nesl Ottingrovi; Ten se svými rytíři se dal na cestu bez váhání, Wallmodovci, Hardeggovci pospíchají na sedání. ——— *) Prapor Moravského pluku arciknížete Karla. 68 K Solnoku než dorazili, mnoho zatím krve teče, Je to na bojišti obraz kruté lidomorné seče. Císařští opouštět musí most a táhnout se do města – Kady táhnou – zrůžověla v okamžení celá cesta. Také město Solnok vstalo proti vojsku císařskému, Aby mocně pomáhalo ku vítězství Maďarskému; Voj Rakouský bez ustání nepřátelům odporuje – Avšak sedmkrát silnějším poznenáhla ustupuje. Slyšte! – v dálce trouby znějí – radostné to zvěstování – Českomoravští rytíři pospíchají na sedání – Už se jejich bílé pláště, jejich zbraně v slunci skvějí, Už je slyšet koňský dupot – blíž a blíže trouby znějí. Ejhle tu se obraz mění – husaři hej bojechtiví Letí proti kyrysníkům spěšně jako čerti živí; 69 Proti nim se železníci ženou žádostiví boje – Ale hned se rozletěly kolkolem husarské roje. Kyrysníci co zeď pevná Maďarský roj odrážejí A svým bratrům obklíčeným mocně ku pomoci spějí; Maďaři se zastavili, neb železná zeď jim brání – Obě strany ustoupily – dokončeno je sedání. 70
Košuth-Kortez. 14. Dubna 1849.
Za sebou jak odvážlivě Kortez lodě zapálil, Aby návrat z Ameriky Španělům nemožný byl – Heslo jeho znělo: „napřed!“ – Zpátky neobracel hled – Kynul Španělům a jemu Ejhle zlatý, nový svět! – Za sebou tak pyšný Košuth Všechny lodě zapálil, Maďarskou když republiku V Debrecíně prohlásil; 71 Avšak před sebou již Kortez Skutečný svět novy měl: Košuth ale teprv stvořit Smyšlený svět nový chtěl! – Čtrnáctého Dubna znělo Jak hrom Kušuthovo: „dál!“ Před národem on co prorok Maďarského boha stál; Avšak byl to lichý věštec, Byl to Maďarů zlý duch – Pokořil jej a Maďary Spravedlivý, pravý Bůh! – 72
Jupiter a Juno.
Od Matyášových časů Neměl v Uhrách žádný král Takovou moc jako Košuth – Samostatně panoval. Gubernator a diktator V říši Maďarské byl on – Ministrové byli zvonky, On byl přehlučící zvon. President je v republice Odpovědný sám a sám: Ministrové slouží jemu Pouze jenom k poradám. 73 Odpovědné má ministry Každá konstituční zem – Ale v republice jeden Jediný jest vladařem! – Na Budínském pyšném hradě Matyáš svůj stolec měl – V blátohojném Debrecíně Ludvík Košuth bídně dlel. Krásné paní Košuthové Nelíbí se Debrecín – I zpomíná ve dne v noci Jedině jen na Budín. V Budíně tak královský hrad Nádherně se vypíná, Krásnější a velebnější Jest vůkolní krajina: V Debrecíně po Budíně Krásná Juno toužila, Jupitrovi Košuthovi Konečně se svěřila. 74 A Maďarský hromovládce Görgeyovi rozkázal: Aby se do dobývání Budína – stůj co stůj – dal. Aj Ludvíku, samostatně Vládneš jako Matyáš – Nad sebou jen jako Perun Krásnou paní Juno máš. 75
Vojenská porada v Debrecíně.
Kdo má býti náčelníkem? Hádalo se sem a tam, Neboť každý z generálů Chtěl být komandantem sám. Rozkazům jiného vůdce Každý z nich se zpěčoval, Svého vlastního dle zdání Samostatně bojoval. K poradě do Debrecína Svolali se vůdcové, Všickni téměř shromáždili Se tam generalové, 76 Bylo to u prostřed Března, Po bitvách u Kápolny, Válečný když zdál se osud Maďarům být povolný. Zde měl Košuth mnoho práce, Aby zbudil jednotu Mezi vůdci žárlivými – Velkou s tím měl trampotu; Podařilo se mu sice, Že si ruce podali, V srdci ale jako dříve Nesvornými zůstali. Ejhle povstal při poradě Šedý Polák Dembinský, Známý z války Ruskopolské, Věhlasný a hrdinský; Nestor Polských bojovníků K vůdcům mluviti se jal, Osud Polský i Maďarský V zrcadle jim ukázal: 77 „Polska klesla nesvorností – Polský národ statný byl, Bránil posvátnou ojczyznu Bohatyrsky ze všech sil; Udatně vždy bojovali Všickni polští sborové – Ale smutný pád ojczyzny Provinili vůdcové. Polska klesla nesvorností Náčelníků žárlivých – Vlastního dle plánu vedl Válku jedenkaždý z nich, A tak později byl každý Jednotlivě poražen: Oudy těla jediného Jednu mějtež hlavu jen! Polska klesla nesvorností A též byla – zrazena – Nesvorně a zradně byla Polská válka vedena: 78 Náčelníci, mějte obraz Mé ojczyzny před sebou – Zkušen jest zrak mého duchaducha, Tuto slyšte radu mou: Svorným duchem veďte válku, Zrádců vezdy Bůh vás chraň – A co chybno v Polské vojně, Lépe se to od vás staň. Bylo jen na jednom místě Obyčejně jednáno, A na Varšavu a Pragu Příliš váhy dáváno. Těchto vad je prosta posud Svatá válka Maďarská, Lehce my jsme opustili Hlavní města Uherská – Jedině když na západě Nám zůstane Komárno: S klíčem tím jsme pány země – Nebude pak prohráno. 79 Komárno nám budiž heslem, K pomoci mu přispějme – Branitelům Komarenským Silnou ruku podejme. Pak se bude muset táhnout Voj Rakouský nazpátky, Pešť i slabá tvrz Budínská Zůstane bez posádky. Kdyby ale Rakušané Přec zůstali v Budíně, Pak budeme pozorovat Jich posádku jedině. Sedm tisíc našich mužů Bude před Budínem dost, Aby zůstal ve zděch zavřen Jako ve klášteře host. Hlavní ale naše síly Rozdělme v dva prameny – Ke Lvovu a Vídni rychle Vyšleme dva plameny; 80 Poštěstíli se nám zbudit Bouřlivé dva žáry tam – Pak nám blaze! – jinak ale Běda Polákům i vám!“ *** Jinak vedl Görgey válku – Nepřekročil hranice – Budín dlouho vydobýval, Tím si škodil velice – Zatím blížili se Rusi Co povodeň se všech stran: I byl po nedlouhé válce Boj Uherský dokonán. 81
Den sv. Jiří. 24. Dubna 1848.
Jarní den svatého Jiří byl radostný Pešťanům, Toho dne vítězoslavný ozýval se hluk a šum. Čalouny a květinami okna ozdobena jsou – Na domech a lidech vidět trikoloru Maďarskou. V ulicích se hemží lidstvo nekonečným pramenem: Maďar vítá bratry v městě Rakušanů zbaveném; První husaři z Rákoše přiletěli do města – Ejhle hlava měst Uherských vítá je co nevěsta. Mladí, staří – muž a žena k husarům se tlačili, Vděčnost svou a vroucnou lásku bohatýrům jevili; 82 Ejhle panny nejkrásnější v náruč jezdcům klesají, V tom posvátném okamžení na mrav světský nedbají. – Ze všech srdcí rozháraných šlehá plápolavý žár: – „Eljen Košuth! – Eljen Görgey! – eljen, eljen a Magyar!“ I jásotem nevázaným rozlíhá se šírý kraj – Ale němě – zrakem mračným zírá Budín přes Dunaj! – 83
Hentzi.
Slavný prápor žlutočerný nad Budínem vlaje – S pyšnou orlicí Rakouskou vítr sobě hraje. Za Budínem slunce klesá – k horám sestupuje, Posledním svým krvoleskem kraje ozářuje. Na zámeckých baštách stojí vůdce zamyšlený, K slunci zapadajícímu zrak má obrácený: „Tam pospícháš k bratrům drahým, krásné slunce denní, Nes jim od věrného druha vřelé pozdravení! 84 Strážník věrný na ně čekám – až se navrátějí, Pyšnou orlici na baštách opět uvidějí. Avšak kdyby mělo býti, orlice že klesla, Dozajista dříve z těla duše má se vznesla!“ – *** Klesl prápor černožlutý – dříve padnul Hentzi, Jeho jméno skví se věčně v jasném hvězdověnci. 85
Příchod Rusů.
Mračně sestupuje s hor Nepřehledný dlouhý sbor, Otvírá se skalina, Už se jeví dálina – Tu se jako horské hřmění Budí Ruské slavné pění: Hurra – táhnem na vraha, Na vraha Maďara, Hurra-ha, hurra-ha! Vítej námnám, o krajino, Našich bratrů otčino, Stíral ach po tisíc let Maďar dušmanin tvůj květ, 86 Velkomoravský trůn sbořil, Slovany jak upír mořil; Sklíčili jsme Tatara, Sklíčíme i Maďara, Hurra-ha, na vraha! Veď násnás, Paskěviči náš, Statné bojovníky máš, Pozná Rusa Maďar vrah, Haha, obchází ho strach; Maďare, my jsme tvým sejčkem, Nemilým půlnočním strejčkem; Sklíčili jsme Tatara, Sklíčíme i Maďara, Hurra-ha, na vraha! Ruský, pravoslavný voj Začíná tu svatý boj, Maďar sám chce pánem být, Slovan má mu otročit, 87 Ale ještě Panbůh žije, Jeho hrom do vraha bije; Sklíčili jsme Tatara, Sklíčíme i Maďara, Hurra-ha, na vraha! 88
Sbory a písně kozácké.
I.
Přiletěli čápi Přiletěli čápi
 Z půnočního kraje Ke skalnatým břehům Siného Dunaje. Nejsou to čápi, Jsou to kozáci, V hejnech sem táhnou Ruští vojáci! – Neletí to čápi Přes východní hory – Ale válí se to Slavné Ruské sbory. 89 Nejsou to čápi, Jsou to kozáci, Se všech stran táhnou Ruští vojáci. Ha, ha, návštěva to, Ač prorokovaná, Předce od Maďarů Neočekávaná. „ZpátkyZpátky, barbaři, Z krajin Uherských, Zůstaňte doma, V ledech Siberských!“ Mlčte jenomjenom, mlčte, Pánové Maďaři – Jistě nejste menší Nežli my barbaři. Umíte věšet, Plenit a pálit, Při tom však dobře Sami se chválit. 90 A to bojování Vaše pro svobodu,svobodu Je, jak dobře známo, Kalného původu: Pány vy chcete Slovanů býti, Pro sebe celé Uhersko míti. Pánbůh spravedlivý Požehná zbraň naši – Jistě pokrotíme Zpupnou pýchu vaši. Válčíme s vámi O svatá práva, Heslem nám v boji: Rovnost a Sláva. Nemesis Slovanská S Tater sestupuje – 91 Už se na Maďarech Osud vyplňuje. Už už se blíží Nemesis hrozná – – Brzo už Maďar Osud svůj pozná. 92
II.
Šíré stepy nepřehledné, Šíré stepy nepřehledné,
 Jako moře rovné! – V srdci mém se budí city, Mocné, nevýslovné – Je mimi, jakobych byl doma, V milé Ukrajině – A to nebe – a ten měsíc Jako v domovině. – Avšak nesmí se oddávat Citům duše moje – Ale pozorně napínat Musím zraky svoje: 93 V šíré stepi nepřehledné Nepřítele slídím – – Hle tam mezi zemí, nebem V dálce ptáka vidím. Pták to není – je to husar, V měsíci se míhá – Za keřem se nyní kryje – Snadže na mne číhá – Hej husare, darmo číháš – My jsme oba ptáci, Haha, letem harcujeme Husaři, kozáci. Oba jsme my syni stepy, Bystré oko máme – A my jeden na druhého Pozorně číháme. Dnes měsíček plný svítí Jasně nad krajinou – Dnes se nikdo nelapíme – Volme si noc jinou. 94
III.
Kdy světýlko moje shasne, Kdy světýlko moje shasne,
 To mě trápí málo, Kdy já klesnu do mohyly, To již psáno stálo Tenkrát, když mě v Ukrajině Máti porodila – Tu se nade mnou hvězdička V nebi rozsvítila. Dokud bude ta hvězdička Na nebi planouti, Budu já se trmáceti Na pozemské pouti. 95 Hej husare, naměř k nebi Na hvězdičky jasné, Jestli trefíš mou hvězdičku, Pak můj život shasne! – Ejhle letí s nebes výše Hvězda dolů skutkem – Kozák vidavida, jak shasíná, Volá s jemným smutkem: Totě s životem se loučí Zase z druhů jeden – Dejž Bůh, aby rajskou branou Andělem byl veden. Ale ještě na nebesích Má hvězdička svítí, Ještě moje mladé rámě Jarní sílu cítí – Hej husare, statný vrahu, Vyzývám tě k boji – Zkusme, kdo dřív zhasí hvězdu: Ty mou – neb já tvoji? – 96
IV.
Stojí topol v šírém poli, Stojí topol v šírém poli,
 V dálné Ukrajině – Odpočívá krásná dívka Ráda v jeho stíně. Den se mračí – bouř se strhla, Topol vyvrátila – Řeka topol vyvrácený V dálku odplavila. Rostl já jsem jako topol V krásné Ukrajině; Sedávala milá dívka Ráda na mém klíně. 97 Bouř se strhla – unesla mě Z vlasti dál a dále – Bouř mě nosí po krajinách Semtam neustále. Touží dívka po topolu – Za dívkou já hořím – Tesknotou ach po domovu Div se neumořím. Řeka topol nezanese Zpátky v Ukrajinu: Zdaž i já ach vzdálen vlasti V cizém kraji zhynu? – O myšlénky mračnotemné, Duši mou halíte, Jak krkavci nad bojištěm Ve mně se jevíte – – Avšak já jsem kozák pravý, – Duch můj se neleká – S Bohem! dívko – Ukrajino! – Staň se, co mě čeká. – 98
V.
Kozák umí bojovati, Kozák umí bojovati,
 Dobře ví to celý svět, A když neví, může se to, Jestli žádá – dozvědět. Celé plemeno kozácké Je vojenská rodina, Semeništěm bohatýrským Je kozácká otčina. Byl můj praděd kozák smělý, Rád měl války hluk a šum, Neohroženě stál v bitvách Proti Turkům, Tatarům; 99 Byl můj otec kozák statný, Padl v zemi Turecké – Já jsem jejich vnukem zdárným, Smělé jest i srdce mé. A vraníku, můj koníku, Ty jsi věrným druhem mým, Od sebe jsme nerozluční, Srostlý jsem já s tělem tvým – Také tvoji pradědové S mými táhli do bitev, Míchala se na bojištěch Tvých a mojich dědů krev. Bude se snad také míchat Na bojišti má krev s tvou – Když to být má – o kýž zhynem Oba smrtí společnou! – – Slyš! – – o šavli šavle zvoní, Oheň v nás se rozmáhá – Ty řehtáš – já volám: Hurra! Ha! – ženem se na vraha! – 100
VI.
My jsme zahradnici My jsme zahradnici
 V podunajském kraji – Pod kopitem našich koňů Růže vykvétají. Růže, jak se rdíte, A jak se kouříte, Běda, běda každé zemi, Kde vy se jevite. My jsme hudebníci, Z dálky cestujeme, Přede sesnutím Uherska Zpěv mu věnujeme. 101 O hlasité znění, Ty jsi děsné hřmění, Hudbo, toužíme už sami Po tvém dokončení! Hej my jsme rybáři, Loviti umíme Udicemi a sítěmi, Zde se vyznačíme. Přes Uhersko celé Táhneme své sítí – Ha rybyčky, nemůžete Nijak nám ujíti. Hej my jsme myslivci – Litou zvěř honíme, Bohdejž ze Slovanských krajin Vlky vyhubíme. Hej to je běhání, Marné vzdorování – A pak co jen pata stačí, Haha utíkání! 102 A my jsme hvězdáři, Hvězdám rozumíme, Velkou krvavou kometu Na nebi vidíme. Arciť světu hrozí Kometa bloudící – – Ale je to hvězda lichá Už shasínající. Hej my jsme kozáci, Veselí junáci, Přitáhli jsme do Uherska V hejnech jako ptáci. Máme jako čápi Špičaté zobáky – Haha, bude pamatovat Maďar na kozáky! – Mikuláš nás poslal – Mikuláše znáte, Haha, strach před Mikulášem Od dětinství máte. 103 Slyšte naše zvony, Slyšte hromy naše – Budete zpomínat na nás A na Mikuláše! 104
Polské dumy.
I.
Polák vezdy je opásán, Polák vezdy je opásán,
 Rytíř s mečem v ruce, Kde zní trouba, kde hřmí dělo, Tam pospíchá prudce. Polská chrabrost světu známá, V Uhrách též se leskne – V hluku bitev tam se kochá Polské srdce teskné. Jako bludné světlo zde tam Vůdce Bem se jeví – Kde je právě – a kde není – O tom nikdo neví. 105 Avšak jako z čista jasna Blesky jedou na zem – Zde a v okamžení jinde Pružný Bem je rázem. Mladý, krásný Woroniecki Vede bratry k boji – NevíNeví, jaká přenešťastná Hvězda nad ním stojí. O kýžby ho na bojišti Rána dorazila – – Matko, matko, proč jsi svého Syna porodila! A Dembinski jako orel Dálnou kořist slídí – Pokojně a s vážným okem Hru válečnou řídí. A legionisté Polští V bitvách všude v čele! – O jak je to Polské plémě Nešťastné a smělé! 106
II.
Na bojištěch na Uherských Na bojištěch na Uherských
 Bílý orel lítá – Doufá Polák, že v Uhersku Konečně mu svítá! – Proti Slovanům v Uhersku Mnohý Polák brojí – Neví on o vzájemnosti, Jenž Slovany pojí. Slovan k Slovanu se hlásí, Vždyť jsme rodní bratří – Ale smutně věrný Slovan Na Poláka patří. 107 Příšerně se před ním obraz Dávné Polsky míhá – Jím ošálen on meč proti Matce Slávě zdvíhá. Ojczyzně je Polákovo srdce zasvěceno, Ale je tou láskou k vlasti Jako otráveno. Msta je heslem jeho lásky, Msta za dávnou vinu, Novou vinou chce vykoupit Drahou domovinu. Celou zem by rád zapálil, Aby rumem klesla – By se z popele co fenix Dávná Polska vznesla. 108 Není jejím křísitelem – Jenom mučeníkem – Tisíc nových mohyl v Uhrách Toho jest pomníkem. – 109
III.
Poláci, Poláci, Poláci, Poláci,
 Slavní jste vojáci, Drazí jste nám bratří A spolurodáci. My vás po bratrsku Ve srdcích nosíme, Po spojení s vámi Upřímně toužíme. Ale vy se od nás Vždy odvracujete, Proti nám a matce V Uhrách bojujete. 110 Nechcete vy znáti Nás a matku naši – Náš nepřítel Maďar Vám je mnohem dražší. Vrah tisícoletý Slovanského rodu Zval vás do Uherska K pohřebnímu hodu: Chtěl Slovanské jméno V Uhrách vyhubiti – Matku naši Slávu Chtěl on zavražditi. Vy jste proti bratrům Jemu pomáhali, Vy jste vlastní matce V Uhrách hrob kopali. – Poláci, Poláci, Matku ach poznejte, Srdce k nám a k Slávě, Drazí bratří, mějte! 111
IV.
Polák jedině jen mečem Polák jedině jen mečem
 Pole své zdělává, Že je čas, by oral pluhem – Posud nepoznává. Polák nedovede stavět, Mění jenom v rumy; Polák neumí být živu, Jenom umřít umí. – 112
V.
Pro kohouta Francouského Pro kohouta Francouského
 Cos podnikal, orle bílý? Jak pelikán otvíral jsi Jemu teplé svoje žíly! S pyšným kohoutem Francouským Směle lítals šírým světem – Cos dosáhnul, orle bílý, Neunavným dlouhým letem? Zem Německá, zem Španělská, Orle bílý, krev tvou pila, I též ledná Berezina Krví tvou se obarvila; 113 Kohout vezdy klamal tebe, Nestaral se o tvé strasti, Nechtěl zpívat ranní píseň Tvojí přenešťastné vlasti. A když tvůj pak nastal zápas S orlem, bratrem tvým mocnějším, Hle tu ohlídal ses darmo Po svém druhovi někdejším, Marné bylo tvé volání – Perutě on nerozpínal, Sotva trochu zakokrhal, Sotva na tebe zpomínal. Vzešla noc nad Ostrolenkou – Varšava a Praga klesla – Nový smutek do ciziny Polská emigrace nesla: Ty však opět zatřepetals Raněnými perutěmi, Letěls až přes siné moře, Zjevil ses v Algirské zemi. 114 Zase lil jsi pro kohouta Červené své krve proudy – Kladl jsi na cizý oltář Jakož oběť svoje oudy, MnilsMnils, že s oltáře se vzneseš Jako fenix v nové kráse – Že poslouží tvoje oběť Polské ojczyzně ke spáse. Marná čáka! – Tu se jeví Záře nad Italskou zemí – I tys opět zatřepetal Raněnými perutěmi, Letěls do Italských luhů, Do zahrady nevadnoucí – Doufals, že i tvé ojczyzně Tam vykvete lék žádoucí. Doufals, že tam najdeš balšám Na své rány otevřené, Avšak i tam krvácelo Srdce tvoje nezhojené: 115 Pomoc’ Vlach nemůže sobě, Polákovi nepomůže – V neslovanských krajích tobě Nevykvete rajská růže!! – Tu se rudá ohňokoule Nad Dunajem ukázala, Emigrace Polská s mečem Do Uherska pospíchala. Slovan v Uhrách nahlas jásal, Že i jemu volnost dána – Že nad sebou nemá více Ukrutného zlého pána. Ale Maďar zaslepený Pýchou a pánovitostí, Posaváde chtěl ostatní Národy mít v poslušnosti; Myslí, Slovana že může Mečem nutit zas k otroctví – Slovan ale nechce více Zůstat v bezectném holotství. 116 Skočilo na nohy mnoho Tisíc Slovanských junáků, Aby bránili svou volnost Proti Maďarskému draku – Syni všech Slovanských kmenů K odporu se přichystali, Krev svou cedit v boji s drakem Slavozhoubným neváhali. Jediný jen Polák volal: „Maďare, buď déle pánem, Pomůžem ti, abys zůstal Déle pánem nad Slovanem; Jak Josefa Egyptského I my bratra ti prodáme, Ale i svou matku Slávu! – – Za to přízeň tvou žádáme.“ Hlas ten Polský mutně kvílel Nad krajemi Uherskými, Hlas ten Polských bratrů pohnul Srdcemi, ach! Slovanskými. – 117 Ejhle Jehova požehnal Prodanému Josefovi, Ale lichý bůh Maďarský Nepomohl Polákovi. Mluví Polák o volnosti, Nechce ji však jiným přáti, Volnost, bratrstvo a rovnost Nechce Polák skutkem znáti. Pod Napoleonem Polák Naproti volnosti brojil, V Španělích, v Algíru, v Uhrách Jiným kmenům pouta strojil. Špatně odměnil se Francouz, Darmo pro něj krev jste lili – I jak by se Maďarové Vám snad byli odměnili? Darmo radil jim Dembinski, Aby do Haliče vtrhli – Vůdci Maďarští tou radou Jednohlasně opovrhli. 118 Od mohyly z Uher letí Bílý orel ku polední: Doufá, že se mu konečně Poloměsícem rozední – – Polák sklamán tolikráte Cíl svůj posud nepoznává: Svým jednáním sám nad sebou Mstivý osud provolává! – 119
VI.
Golgothu chtěl přichystati Golgothu chtěl přichystati
 Maďar Slovanovi – K Slavovraždě dopomáhal Polák Maďarovi. Světem bloudí co Ahasver Polák bez ustání – Kletbou hnaný – bez domova – Beze požehnání. –
120
Hlas Tököli’ho.
Maďar volá Turka bratra – bratr Turek nepřichází – Zatím hromoblesky orel Ruský a Rakouský hází. Maďar – Turek – jsou dva bratři; „slyšteslyšte, Turci, pospíchejte, Jak za časů našich otců, na pomoc nám přispívejte!“ Zapadá Maďarské slunce, noc své roucho rozprostírá – : K vzdálenému půlměsíci Maďar roztouženě zírázírá: 121 „Zjev se zase nad Uherskem, strašný jasný půlměsíci, Tököli’ho duch tě volá, z hrobu se povznášející!“ – Hlídá Košuth k Carihradu, klaní se a ruce spíná, Tököli’ho, Rakocy’ho časy Turkům připomíná: „Strašný, jasný půlměsíci, sviť nám v noci, přijď k pomoci – Tököli’ho duch tě volá – sviť nám v hvězdoprázdné noci!“ – 122
Görgeyův stín.
Ejhle za Görgeyem – Jak stín příšerní Tatrami se vine Mstitel severní. – Jaký cíl mu kyne? – Görgey svého stínu Zprostil by se rád – Co však stojí psáno, Musí se to stát. – Jaký cíl mu kyne? – Shasne bludné světlo, Stín však vytrvá – 123 Osud svůj na pouti Görgey předvídá. Jaký cíl mu kyne? – S vojskem svým se vine Görgey skalami; Směle jako havíř Leze šachtami; Jaký cíl mu kyne? – Jako když se plavec Pod vodami skryl, A se v dálném místě Zase objevil – Jaký cíl mu kyne? – Tak se nad Görgeyem Všecko divilo, Když se jeho vojsko Zase zjevilo. – Jaký cíl mu kyne? – 124 Kde však tvoje Mekka – Kde tvé pouti cíl? Osud užuž čeká, By tě zastavil. – Jaký cíl mu kyne? Kdyby křídla mělo Smělé vojsko tvé, Kdyby přeletělo Voje císařské – Jaký cíl mu kyne? Marná přec by byla Tvoje odvaha, Nebo tomu brání Sudba neblahá – Jaký cíl mu kyne? Maďar v šírém světě Stojí samoten; Proto nesplní se Nikdy jeho sen. Jaký cíl mu kyne? 125 Marné podníkání Nelze dokonat – Příroda v tom brání – Nesmí se to stát. Jaký cíl mu kyne? 126
Görgey a Remeny.
Znáteli Maďarskou hudbu? – Tajné kouzlo v sobě má – Hlaholem svým srdce každé Dojímá a proniká – Veselých a smutných zvuků Je to divé bouření – Probuzené – nesplněné, Beznadějné toužení. Hudba ta je lidu svého Věštkyně a ozvěna – V ní se tají celý osud Maďarského plemena: 127 Veselých a smutných zvuků Je to divé bouření – Probuzené, nesplněné, Beznadějné toužení. Slyšeli jste Remeny’ho, Maďarského houslistu? Pyšný vůdce, Arthur Görgey, Rád poslouchal jeho hru – Ve všech bitvách mladý hudec Generála zprovázel – Když utichly hromy bitev, Tklivě jeho nástroj zněl. Housle Remeny’ho zněly Brzo bujnou radostí – Brzo bouřlivě se chvěly Bezeuzdnou hrdostí; Avšak každý jeho nápěv Smutnou notou dozníval – Hlas ten v srdce Görgeyovu Prorocky se ozýval. – 128 „Hrej a otvírej mi srdce Všemu světu zavřené, Věj a rozdýchej v mých ňádrách Marné touhy plamenné; Jako když se jinoch musí Lásky k dívce odříkat: Tak i já krásnému zdání Budu muset „s Bohem!“ dát. Sen o slávě bohatýrské – Poznala jej duše má, A teď, když se má s ním loučit, Srdce moje hořce lká; A i v zdání pyšném, jasném Kochá se teď národ můj – O můj národe Maďarský, Rozplyne se i sen tvůj! – Sen Maďarský pyšný, jasný O velkosti národní, Jako věčně dálná hvězda Vysoko na nebi tkví – 129 Tak zůstane nedosáhnut, Maďare, tvůj jasný cíl – Rozplyne se tvoje zdání, Nastane pak strašný kvíl. Osude zlý, proč jsi z temna Na světlo mě provolal? – Osude, proč jsi v mou ruku Meč rozhodující dal? Tys mě vyzval do zápasu, S tebou bojovat já mám – Avšak zrakem nekaleným Tvé vítězství předvídám. Zahaleným zrakem hlídá – Boj podníká národ můj – Ach můj národ nepředvídá Neodvratný osud svůj; Neví on, že darmo teče Jeho krev z tisíce ran – K zoufalému, smrtelnímu Zápasu je odhodlán. 130 A já mám co kněz nejvyšší Hroznou oběť konati – Na oltáři, na bojišti Mám svůj národ vydati – – Marná oběť – jistá zkáza – – Zbraň se chvěje v ruce mé – O! prorocky k uchu mému Znějí zvuky Maďarské.“ 131
Görgeyova rána.
Kdo to v pyšný šarlat oděn Pánovitě jako král Na komoni bílém jede? – To Maďarské pluky vede Jejich první generál. Jak korunou šátkem modrým Čelo ovinuté má – Rána ještě nezhojená Nedávno mu zasazená Pod šátkem se ukrývá. Bojiště je květným sadem Pro chrabrého vojína – 132 Jako pannu zdobí růže – Tak odvážlivého muže Krášlí jízva hrdinná. Ale jako všecko klamné Na rytíři mlhavém – Jest i lichá jeho rána – Není růže pěstována Na bojišti krvavém. Když byl jednou pyšný Görgey Svým husarům hrubě lál – Jeden z nich se pomstil za to – V noční době brzo na to Generála šavlí ťal. Görgey užuž složil šarlát – Tak se končí slávy sen – – On, jenž zval tisíce k boji – Nyní o samotě stojí – Zůstala mu jízva jen. 133
Temešvar.
Vlny v Uhrách hýbají se, Jako v moři zbouřeném – Jak koráby zmítají se Sem tam branné sbory v něm; Jak na lodi – není v Uhrách Pevný bojovníka krok, Přátele i nepřítele Sem a tam unáší tok. Jednotlivé vynikají V bouřném moři ostrovy, Přístavy své otvírají Mdlému bojovníkovi; 134 Taková hle byla v bouři Temešvarská pevnina – Přístav její bratrům chránil – Vrahům bránil hrdina. Rukavino, Rukavino, Sněhobílé vlasy máš, V zimní době na věk jarní, Na svou mladost zpomínáš. Kdež jsi s bašty Temešvarské – Šedesát je tomu let – Na stráži do dálných krajů Poprvé napínal hled! Tam kdes kráčel s puškou v ruce, V dávném věku mladosti – Nyní mocně rozkazuješ – V Temešvarské pevnosti; Pružně ses povznesl k Slávě Co vítězný hrdina – S úctou tobě volá: „Živio!“ – Tvá Horvatská otčina. 135 Choulostivá zeměspráva Pro tebe se nehodí, Ale meč tvůj bleskožhavý Hromorázně vévodí; Šedesát let meč už nosíš, Nesesláblo rámě tvé – Rukavino, Rukavino, Rameno máš Horvatské! – Kolkolem bašt Temešvarských Leží tábor Maďarský – Zdají se to býti v moři Na kotvicích koráby – Nad plachtami po rovině Kam až dosahuje zrak, Jako po hladině mořské Vlaje trojbarevný znak. Ale prapor žlutočerný Nade všechny zdvíhá se, Orlice nad Temešvarem V ranním světle míhá se, 136 Orlice Rakouská, slavná Posud hlídá slunci v tvář – Orlice, za tebe Slovan Klade život na oltář! – Vůdce sboru Maďarského Známý hrabě Vecsey byl, Sto dní namáhal se darmo, Aby pevnost vydobyl, Aby žlutočerný prapor Strhl s pyšné výsosti – Avšak hájil tvrz a prapor Starý voják s věrností. Ejhle Vecsey – Rukavina – Oba věrnost slíbili, Oba přísahu vojenskou Králi svému složili; Rukavina službu konal Trůnu vezdy opodál – Ale ve tělesní stráži Krále svého Vecsey stál. 137 Stráž Uherská, Vlaská, kde jsi? – Kde jsou vaši údové? – Takových-li máte strážců, Běda vám, ó králové! Stráž Uherská, Vlaská, kde jsi, Abys krále chránila? – Běda – sama jsi ty meč svůj Proti němu tasila! Sto dní darmo vydobýval Vecsey Temešvarský hrad, Jemu zdál se napomáhat Ve pevnosti mor a hlad; Slabne tělo branitelů – Jejich duch však neklesá – Takovou ctnost bohatyrskou Odměňtež, ó nebesa! Darmo kul na stotisíce Házeno jest do města – Vzdoruje předc pevnost hrdá Jak panenská nevěsta; 138 Darmo Maďaři se hnali Prudkým na ni útokem – Trvá prapor žlutočerný Na svém stanu vysokém. Slunce vychází a klesá – Měsíc mění rohy své – Toužebně s bašt v šírou dálku Hledí oči napnuté, Ku vzdáleným bratrům letí Duše plné tesknosti, Jak jim zatím štěstí přeje – Není známo v pevnosti. Mnohé týdny beze zprávy Posádka již zůstala, Darmo v širošírou dálku Roztouženě hlídala – Až jednoho rána – ó slyš! – To-li hromu temný zvuk – Aneb je to hrubé střelby Dutý dožádaný hluk? 139 Jako když se Kolumbovi V dálce světlo zjevilo – O jak nedočkavě při tom Srdce jeho bouřilo! – Tak pohnutě Rukavina Pozoruje zjevení – Až mu srdce zajásalo: Je to spasné znamení! – Duté hřmění blížilo se – Bitva tak se ohlásí – Nedaleko Temešvaru Dvoje vojska zápasí: Devátého srpna Haynau Poraziv Maďarskou moc, Hle! do Temešvaru táhne – Hej, Maďaři, dobrou noc! 140
Vilagoš.
I. I.
 Vidíte tam onu horu Nad krajinou strmící? – Jak mdlý obr odpočívá A do krajiny se dívá Tam hrad v rumech ležící. Jsou to zbytky Vilagoše, Hradu druhdy slavného – On už z mrtvých nepovstane – Ač tisíckrát nad ním zplane Světlo slunce nového. 141 Sovy, vrány a krkavci Mají nyní stánek v něm – A v půlnocí v jeho síni Budějí se mrtvých stíny V pustém hradě rozpadlém. Zříceniny Vilagošské Mutně dolů hlídají – Jak dojaté smrtným bolem; Vesele však ejhle kolem Háje, louky zkvítají. Pod rozpadlým starým hradem Otvírá se rovina Jako přichystaná k boji – Tam na poli ejhle stojí Neúhledná dědina. Jmenuje se jako zámek, Světoznámý název má – Maďar jméno to proklíná – Na rovině se vypíná Tam ohromná mohyla. – – 142 Až na pole Vilagošské Vede Görgey houfy své – Tam je osud očekává, Mohylu tam vykopává Republice Maďarské. Osud ve podobě Rusů Zamezil jim cestu tam, Jako mlhy, jenž je kryly A se nyní rozdělily – Tak kryl jejich duše klam. Klam, že nové slunce vstalo Nad Uherskou otčinou, A že neuhasne více, A že všechny jiné svíce Sblednou před tou jedinou. Klam ten nyní je opouští, Jejich slunce shasíná – Hle severní strašná záře Padá jim na bledé tváře – Hrana zvučet počíná. 143 Na poli u Vilagoše Orel let svůj dokonal: Arthur Görgey, vůdce smělý, Rychlonohý, mlhoskvělý Vojsku ruskému se vzdal. Hle korouhve trojbarevné Klanějí se před Rusem – Hle od štěstí opuštěná V prachu leží přemožená Přepyšná Maďarská zem. Mnohý husar koně svého Vlastní rukou zastřelil; Nastalo, ach! bědování – Mnohý sám si ve zoufání Smrtnou ránu zasadil. 144 II. II.
 Na poli u Vilagoše Pohřební zvon bije – Volá Maďar ve zoufání: „Finis Hungariae!“ Ozbrojený velký průvod Mrtvolu provází – Do hlubiny tam ji klade, A zem na ni hází. Kvil se budí v šírém kraji, Pohřební zvon bije – Volá Maďar ve zoufání: „Finis Hungariae!“ – 145 Naříkání žen to není – To kvil bohatýrů, Jenžto tratí při své lásce Naději a víru. Žhavá láska nekonečná Posavad v nich hoří – Bez naděje a bez víry – Ó jak láska moří! Na poli u Vilagoše Pohřební zvon bije – Volá Maďar ve zoufání: „Finis Hungariae!“ – 146
Komárno.
V šírých krajinách Uherských Utichla už válka – Jediná jen k boji volá V Dunaji rusalka; Pyšná vyniká z vod šumných Rusalka vojenská, Neporušená nevěsta, Panna Komárenská. Z krajiny polední plove Labuť po Dunaji – Ve vlnách se její křídla Rychle pohybají; 147 Plove labuť po Dunaji, Pospíchá k rusalce, Poselství jí nese smutné O ztracené válce. Už ji v dálce uviděla Panna ozbrojená, Poselství už uslyšela – Jest ním ohromena; Ach žalostné jest osudné Labutí zpívání: „Vzdej se, panno, vzdej se, panno, Marné vzdorování!“ – Panna k boji přichystaná Ohlíží se kolem – Od sebe meč a štít vrhá S nevýslovným bolem. – – „Panno, vzdej se! – panno, vzdej se! Marné vzdorování!!“ – – Panna klesá – – i doznívá Labutí zpívání. 148
Košuthovo loučení.
I.
Košuth k Maďarům.
Odpusť, odpusť, zem Uherská, Že jsem tebe k boji zval; Otčino, ach! drahá vlasti, Že jsem tebe k propasti, Že jsem do zkázy tě hnal. Odpusť, odpusť, zem Uherská, Že jsem v tobě zbudil sen O slávě a velikosti – – Nebyl to však sen marnosti – Bude, bude vyplněn! 149 Odpusťte, nevěsty, matky, Jenž nadarmo toužíte Po svých milých navrácení; Marná vaše slza není – Duchy k pomstě budíte. Odpusťte, duchové bratrů, Padlých v tuhém zápasu – Krásná smrt za domovinu – Sláva bohatýrských činů U věčném zní ohlasu. I vy, jenž mě zprovázíte Do vyhnanství smutného – Odpusťte mi – nezoufejte, Víru, lásku, naděj’ mějte – Věřte v Boha našeho. Bože náš, Maďarský Bože, Jenž jsi vedl Arpada – Nezoufáme, ač den klesá – Ač nad námi vítěz plesá, Ač nám slunce zapadá. 150 Bože náš, Maďarský Bože! Ejhle z drahé otčiny Tvoje vyvolené plémě Táhne do Egyptské země, Do cizinské krajiny. Bože, věříme, doufáme, Že tvá ruka hromová V dožádaném krátkém čase Povede nás zpátky zase Do svatého domova! 151 II.
Košuth k Polákům.
S Bohem, Polští bohatýři, Svatý boj je dokonán; Nerozlomili jsme jarmo – Vaše, naše krev nadarmo Z tisícerých teče ran. S Bohem, Polští bojovníci, Zlomena jest naše zbraň; Naposled se k matce shýbám, Matku, zem Uherskou, líbám – Bůh Maďarský matku chraň! – 152 S Bohem, Polští bojovníci, Před vámi smím plakati – Vždyť i vy ojczyznu máte – Nad ní – po ní darmo lkáte – Nesmíte ji líbati. Avšak marný kvil a nářek – Slzy svoje setírám, V posledním teď okamžení, – Než nastane rozloučení, Drazí, obracím se k vám! S Bohem, Polští bojovníci, Světoznámí rekové – Slib jste věrně vyplnili, Opět krev jste v boji lili, Jakož mučeníkové. Ano vy jste vykonali Více nežli Maďar sám – My jsme s cizým nepřítelem Mužně stáli v boji smělém – Bratří stáli proti vám. – 153 V šírém světě nemá Maďar Příbuzného národu – V celé velikánské zemi Není národ mezi všemi Stejného s ním původu. Ani bratra, ani sestry, Ani matky nemáme, Sladkou příbuzenství lásku, Rodinnou přemocnou pásku Jedině my neznáme. Osiřele Maďar stojí Sám o sobě jediný; Vy však nejste osiřelí, Evropejský východ celý Vlast je vaší rodiny. Ale vy jste dokázali, Že vám Maďar dražší jest, Nežli vlastní bratří vaši, Ano že vám Maďar dražší, Nežli vlastní matky čest. 154 Vy jste odřekli se bratrů, Ano samé matky své; Proti nim jste k boji vstali, Věrně nám jste pomáhali Hubit plémě Slovanské. S Bohem, Polští bojovníci, Stůjte i budoucně k nám; Není Polák Slávy synem, Jest Maďarským pobratymem – Bůh Maďarský žehnej vám! S Bohem, Polští bohatýři, Trouba k boji zazní zas – Na zvuk její pozor dejte, K nové válce pospíchejte – Zavzní znova trouby hlas! My se zase ushledáme, Bude břinčet naše zbraň – Potom dílo dokonáme – Lásku, víru, naděj’ máme: Tak se stane – Bůh nás chraň! 155
Plné jasno.
Jako Semele a Psyche jenom dotud blahé byly, Pokud se jim v plném jasnu tváře Boha nezjevily – Jejich blaho pominulo, Když se roucho odhrnulo: – Tak i pyšná Hungarie jenom dosud šťastna byla, Pokud se před jejím okem samostatnost rouchem kryla – Když však tuto roušku strhla, Bleskozář ji na zem vrhla. 156
Republika Maďarská.
První láskou k republice Maďar zahořel – Málo slastí, mnoho strastí Z první lásky měl. Republinko, má dívčinko, Lítost se mnou měj, Maďarovi až do smrti Věrnost přisahej! – Maďarovi až do smrti Věrna zůstala; Avšak v prvním své mladosti Květu skonala; 157 Shasla jako ranní hvězda, Když se blíží den; Byla dítě tmavé noci, Byla krátký sen. – Na poli u Vilagoše Leží v mohyle – Maďar mluvívá však o ní Jako o víle: Že jak víla nenalezne V hrobě pokoje, A že vstane a zvát bude Znova do boje! 158
Resurrectio Hungariae.
Nezůstane Hungarie V hrobě pochována – Jest i ona ve Rakousích K nové slávě zvána, Ale změnu všemohoucím Času duchem zkusí: Ze starého motýlníka Vyloupnout se musí. Zastaralá Hungarie Do mohyly klesla, By se s tělem proměněným Zase z hrobu vznesla; 159 Nad světem duch času kráčíkráčí, Nic mu neodolá – Mocným hlasem posounovým V hrob a z hrobu volá! – 160
Duma.
Kdo ví o všech trpkých slzách V této válce plakaných? – Kdo se dozví o všech srdcích V této válce strhaných? Kolik měst a kolik dědin Kleslo žhavým popelem? Kolik mrtvol porubaných Pomrvilo šírou zem! Kolik nevěst bez ženichů, Kolik matek bez synů Ruce láme – a svým nářkem Plní pustou krajinu! 161 Neznají ni hrob svých drahých, By se na něm modlily, By jej kvítím ozdobily, Slzami jej kropily. Avšak ti jsou blazí, kteréž Pojal tmavý země klín; Ale kolik světem bloudí Živých lidských zřícenin! Z kolik útrob teď se zdvíhá Kletba proti vůdcům těm, Jenžto vyvolali slunce Krvavé nad Uherskem! 162
Mohyla.
Stojí v poli mohyla, Ta k měsíci mluvila: „Hej! – Bledý, tichý měsíci, Plovej k smutné dívčici, Jenž touží po vzdáleném Kozákovi zabitém, Kdyžto v noční samotě Oddává se tesknotě, Útěchu jí v srdce lej!“ – Stojí v poli mohyla, Ta k slavíku mluvila: 163 „Hej! – Ptáčku, křídla rozpínej, Na cestu se rychle dej, Do dálné leť krajiny, Těš tam srdce dívčiny, Uvidíš ji bloudící A po milém toužící – Útěchu jí v srdce věj!“ Stojí v poli mohyla, Takto k větru mluvila: „Hej! – Větře, měkká křídla máš, Chladíváš, když objímáš, Dej se rychle na cestu, Potěš smutnou nevěstu, Křídlem svým ji objímej, Ránu její ochvívej, Útěchu jí v srdce věj!“ – 164
Kůň a jezdec.
Mnohý kůň husarský Propad pohodnému – A též mnohý jezdec Meči katanskému!! – Jak se při porodu Matka radovala – Osud svého syna Ach nepředvídala. Kdo zná svou budoucnost? Kdo ví, co ho čeká? – Mnohé chystají se Hrůzy na člověka. 165 Co je život lidský? – Krátké světlo bludné – Nad námi se vznáší Rameno osudné. 166
Anglie.
Plovou po veškerém moři Lodě s hojným pokladem, Všehomíru požehnání Mají v dutém lůně svém, Roznášejí po všem světě Cizích krajin úrodu – Předůstojnou v člověčenstvu Má kupectvo úlohu. Avšak co se o kupci má Soudit nesvědomitém, Jenž – by prodal svoje zboží – Dává hubit cizou zem? – 167 Hle toť ohyzdný tvůj obraz, Vodokrevná Anglie! Zrádná královno pomořská, Proklíná tě Austrie. Čtrnáctý jak Ludvík z Francouz Paliče jest vysílal, Jimiž v Němcích a Rakousích Města zapalovat dal: Palmerston tak rozesílá S pochodněmi posly své: – Takováť tvá politika, Zrádná, pyšná Anglie! 168
Kázaní Polské, v Paříži dne 29. Listopadu 1849.
Slavnost výroční se slaví V chrámě de l’assumption, Polskou emigrací volá Do kostela zvučný zvon. Ejhle Poláci se hrnou K službám Božím v cizině – Nesmějí se k Hospodinu Modlit v drahé otčině. Bloudějí už širým světem Roků osm a dvacet – Otevřen jen krom ojczyzny Veškeren jim velký svět; 169 Avšak po šírém co světě, Když je domov zavřený – Co je všeostatní země, Když je ráj, ach, ztracený? – Mše se četla na památku Velikého povstání, Na kazatelnu pak vstoupil Kněz a začal kázání: „Patres nostri peccaverunt, Naši otci hřešili, Nesvorností – vlastní vinou Samostatnost ztratili. Nadějná noc nastala pak, BratříBratří, ve Varšavě nám – Zdálo se, že vystavíme Nový Polské Slávy chrám; Krvavě se nad Varšavou Ranní záře zdvihala – Před námi se dávná Polska V krvozáři míhala. 170 My jsme šťastně bojovali Pro ojczyznu posvátnou, Bílý orel vedl k boji Polskou mládež udatnou; Darmo však jsme krev svou lili, Marna byla udatnost – Poznovu nás pokořila Staropolská nesvornost. Slze krvavé bych plakal Nad ojczyzny osudem – Ni svých synů kosti nesmí V lůno pojmout Polská zem; Její syni – vyhostěnci Po světě pouť konají – Kamby hlavu položili – Místa v světě nemají! – Slze krvavé bych plakal Nad osudem Poláků, Neohrožených a statných, Světoznámých vojáků – 171 Zbraň jest na toulavé pouti Jejich družka jediná – Jejich touha – jejich zdání Daleká jest otčina. K Polákům zvuk zbraně mluví Sladkým hlasem těšícím – Zbraně blesk je Polákovi Světlem v noci svítícím; Avšak zbraň ho posaváde K vlastní zkáze vedla jen – Nad nocí ach Polskou posud Nejeví se spásy den! – Poznovu jste k boji vstali V ruce s mečem plamenným, Maďarům jste pomáhali Proti vlastním bratrům svým, Proti volnosti Slovanské V Uhersku jste brojili – Bratrovraždu – matkovraždu V Uhersku jste strojili. 172 Jako Kain z Uherska Polák Odbírá se v dálinu – Myslil, bratrskou že krví Vykoupí svou otčinu; Avšak bratra Bůh zachránil, Polák ale kletbou hnán Světem bloudí bez domovu Krváceje z tisíc ran!“ – – Vysoko na kazatelně Jako prorok nadšený – Ejhle stojí Kajzevič kněz Duchem Slávy zbuzený, Aby národu Polskému Hříšné skutky vytýkal, Aby jejich pyšné srdce K matko-, bratrolásce zval. – Na začátku pozorlivě Poláci naň hlídali, Ale jakoby se pod ním Vlny mořské hýbali – 173 Jako s nebeské když výše Hromu hlas se rozlíhá – Moře šumem odpovídáodpovídá, K nebesům se pozdvíhá – – Tak se nenadále budí V chrámu Páně hluk a šum – A slyš! major Borski nahlas Volá: „Sláva Maďarům!“ A Poláci opouštějí S bouřným hlukem Boží dům, Volajíce: „Sláva, Sláva Polákům a Maďarům!“ – 174
Murat-Paša (Bem).
Na břehu Černého moře, V zemi požehnané, Tam kde z temnomodrých nebes Medná rosa kane, Tam kde vlažný zefyr vane Vonným růžohájem – Kde se nivy zdají býti Otevřeným rájem. Na břehu Černého moře, Ve Tureckém kraji, Vysokou zdí obtažená Zahrada se tají, 175 V sadě letohrad vyniká Pyšně vystavěný – Hle, na rovné střeše mešká Vojín zamýšlený. Jeho zraky vznášejí se Tam přes černé moře, Jeví se v nich mocná touha A bezejmenné hoře – Zraky vysílá jak ptáky Domov hledající – I jak žhavé bouřné blesky Pomstu chystající. Blíže něho skromně stojí Krásná otrokyně, Zírá též přes černé moře Ku své domovině – Ona jako jasná hvězda, Jako rajská húry, Ale on se zdá být stvořen Celý z mračné chmúry. 176 Jeho bludné žhavé zraky K ní se obracejí, Ze rtů jeho zvukem temným Tato slova znějí: „Tvůj podoben osud mému, Krásná Čerkeskyně – Zpívej písně o ztracené Drahé domovině. Tvoji otci, tvoji bratři Bojovati umí – Přece však se jejich domov Proměňuje v rumy; Moji otci – moji bratři Darmo bojovali – Jak Čerkesi, tak Poláci Válčit nepřestali. – Aj, ty růže u vyhnanství, Na mé srdce dána, By přestala teci, hořet Mého srdce rána; 177 Dech tvůj – co hojící balsam Mile mě ochvívá – Oko mé se s potěšením Na tvou krásu dívá. Zpívej písně o ojczyzně, O pomstě a válce – – Nezapomínám na domov V milostné zahálce! Zpívej o minulých dobách, Krásná Čerkeskyně – Avšak i o budoucnosti Jakož prorokyně. Boj utichl – ale znova Budou zbraně zvonit – – O nebesa, račte brzy K prosbě mé se sklonit! – Zazvoní zbraň – poloměsíc Bude svítit k boji – – To proroctví ve srdci mém Žhavě psáno stojí. – 178 Zpívej, zpívej bouřné písně, Drahá otrokyně, O vzdálené, o ztracené Smutné domovině!! – – Zpívej o minulých dobách, Krásná Čerkeskyně – Avšak i o budoucnosti Jakož prorokyně!“ – – Dívka sáhla po kytaře, Divné písně pěje – Duše Polákova se co Vlna v moři chvěje; Píseň zvučí, jakoby to Pěla rajská húry – Ale přes tvář Polákovu Honějí se chmúry. Jeho zraky vznášejí se Tam přes černé moře, Jeví se v nich mocná touha A bezejmenné hoře – – 179 Zraky vysílá co ptáky Domov hledající – I co žhavé bouřné blesky Pomstu chystající. – 180
Erb Uherský.
Koruno Uherská, kde jsi? Kde se ukrýváš? Snad před mladou republikou Tolik strachu máš? – Republiky víc se neboj – Leží v hrobě již – A na jejích hrobě stojí Erb Uherský: – kříž. – 181
Spolek Německo-maďarský.
Jako proti Svatopluku a potomkům jeho Němci druhdy zavolali vraha Maďarského: Tak i nyní Maďar s Němcem vešel v svazek pevný – I byl účel toho spolku všemu světu zjevny. Austrie se na dvě půle rozpadnouti měla, Jednu půli říš Německá věru polknout chtěla, A v Maďarskou říš se měla druhá půle změnit: Austrie, tak Němec – Maďar umí tebe cenit! 182 Proti Maďaru a Němci Slovan tebe bránil – Když tě bránil – tím sám sebe proti vrahům chránil; Protož věř nám – tvoje síla jest i naše spása – Nad tvým novonarozením věrný Slovan jásá! 183
Osud.
S osudem se pustil v zápas Maďar, Hunů potomek, Přecenil své vlastní síly, zneuznal nynější věk; Pálí, plení, vraždu páchá strašné Hunské plemeno, Násilím by vydobylo, co mu není souzeno. S osudem ať reptá Maďar, že jest malým kmenem jen, A že jako ostrov mořem – Slovanami obklopen! – Osud kráčí krokem jistým, nemožná mu odolat, Kráčí krokem neustupným – – stane se, co má se stát. 184
Sprostému vojáku sláva!
O vysocích nezpívám dnes Vůdcích voje Rakouského, Jevím světu Slovanskému Skutky vojína nízkého; Také vojín stupňů nízkých Mužností se oslavuje, V bitvách také sprosty voják Vavřínem se ověnčuje. Především vám obraz jevím Hrdinského bojovníka, Jenž na krkavémkrvavém bojišti Slávou ozářen vyniká: 185 U Czegleda Schederovi Nohu vzala koule z děla – Hroznou bolest překonala Jeho duše silná, smělá. Teprva když dokonán boj, Zvolal: „S koně mi pomozte, Abych tiše umřít mohl, Na zem, bratři, mě položte; Na koni jsem zůstal sedět, Ač mi koule vzala nohu – Povinnost svou vyplnil jsem – Teď se odporoučím Bohu!“ – – Nad bojištěm zkrváceným Oblak s oblakem se honí – Udatnému bojovníku Střelba umíráčkem zvoní – Leží jinoch na smrt zbitý – Hej! Hej! – Obličej má mlhou krytý – Hej! Hej! – – 186 Oblak s oblakem se honí – Jiné obrazy se jeví – Jiné kraje – jiné bitvy – Nové hroby – nové zpěvy. – „Beze strachu – beze bázně, Jak se na vojáky patří – Vedle nás ač bratr klesá – K předu postupujme bratří!“ Ejhle voják Bodnařinák Za sedláka se oblekl, Z dědiny vzal bídné koně A na pole rádlo vlekl; Blíží se k Maďarským strážím, Až k samému jejich voji, Aby poznal, kde Maďarská Nejhlavnější síla stojí. Shrbena jsou jeho záda – Ale jeho mračné oči Jako tmaví sokolové Bystře po kraji se točí. 187 Přikročil Maďarský hejtman: „O císařském voji co víš? Viset budeš na tom stromě, Pakli lživé slovo povíš!“ – – „Ach já, pane kapitane, Netoužím po také výšce, Při zemi jen se mi líbí, Jak nebohé polní myšce. Viděl jsem sic mnohé věci – Vypravovat umím málo – Co jsem viděl – a co vidím – Jakoby se mi jen zdálo.“ – A teď počal vypravovat, Co ví o císařském voji – Kde pod jednookým Šlikem Jeho hlavní síla stojí; – Avšak jinak popisoval, Nežli to byl viděl v skutku – Pozdě – že to lichá zpráva – Poznal Maďar k svému smutku. 188 Slunce klesalo již k spánku, Vystupoval měsíc bledý – Po krajinách Podtatranských Rozšiřoval se stín šedý – Houštěmi se krade zpátky Vojín ke Šlikovu voji, Aby zpravil generála, Kde Maďarské sbory stojí. Na to smělý Bodnařinák Vede vojsko ještě v noci – I přepadnut Maďar klesá – Musí couvat mermocí; Převlečen už Bodnařinák Není klamně za sedláka – Místo biče pušku nese, Jak se sluší na vojáka. Ještě po smrti byl Hentzi Terezinským poctěn řádem – S ním vojínů chrabrých na sta Pohřbeno Budínským hradem; 189 Jednoho jen slaviti chci Dělostřelce tam padlého – Vedle Hentzi’ho buď skvěle Zapsáno i jméno jeho. Bašty byly rozbořeny – Vedral se už voj Maďarský – Odporoval přeudatněpřeudatně, Avšak marně voj císařský; Tu je hukot a volání – Muže s mužem bojování – Na seč lítou hrůzy plnou Smrt své temné roucho sklání. Již jest klesnul Hentzi slavný – Již vyletěl Alnoch s minou – Již praporci trojbarevní Vítězoslavně s bašt kynou: Jediný jen dělostřelec Ještě odporuje s dělem – Kolem něho padli bratři – On vytrval v boji smělém. 190 Avšak marné vzdorování – Kartáčemi nabil děla Naposled! – – – a nyní staví Před dělo své vlastní tělo – Zapálil – – i mrtev leží Vlastní ranou poražený – Hubánek – ten český střelec Na věky jest oslavený! – To jest jenom trojlist z knihy O slávě sprostých vojínů – Kolik jich však zasluhuje Přijít na světlo ze stínu? – Ze zámku i z chýše – stejně Sahá ruka po vavřínu – Ze zámku i z chýše srdce Umí umřít pro otčinu! 191
Slavozpěv. (Nápěv: Nek se hrusti šaka mala.)
Palma na bojišti zkvítá, Bílá holubice lítá, Vítězoslavní vojáci Z bojiště se domů vrací Ozdobeni vavřínem – Sláva bojovníkům všem! Rakouský trůn už se bořil, Maďar zvláštní říš si tvořil, Němec trhal k Frankobrodu, Společně se zvali k hodu Na zabitém Rakousku – Slovan pokazil jim hru. 192 Sláva národu Srbskému, Jenž se proti Hrabovskému Slavně bránil hned v začátcích, V strašných svatodušních svátcích; Kletba Maďaronovi, Hrabovskému zrádcovi! Sláva vůdcům Srbských reků – Budou v nejpozdějším věku Skvíti se tří Srbů jmena Hvězdným věncem ozdobená – Živio Stratimirovič! Kničanin a Raj čičRajačič! Skví se ve krvavé záři Bohatýrští hraničaři, Jako jejich pradědové – Jsou i oni hrdinové – Sláva nekonečná jim Hraničarům udatným! 193 V jejich čele rytíř stojí Pevně jako skála v boji, Jako Bayard bez ouhony – Zvučte slavně všechny zvony, Zvučte Jelačičovi, Horvatskému banovi! Tisíc let noc Tatry kryla, Též se bleskem vyjasnila – Pod Jiskrou jak v minulosti, Stál tam mužně v přítomnosti Hurbanem a Štúrem zván, Mnohý Čech a Moravan. Důkaz činné lásky dali, Krev svou cedit neváhali Za Slovenské drahé bratry, Oltářem jim byly Tatry, Obřad svatý slavili, Oběť Slávě pálili. 194 Stane se, co stát se musí – Nahnali dost strachu Rusi Jakož praví ancikristi, Jakož hrozní panslavisti – Ha ha, osud konečně Přivolal je skutečně! Sláva Rusům! – – Maďar plesal, Rakouský trůn jižjiž klesal, Tu se Rusi přivalili A Görgeye obtočili, Zápas počal krvavě, A skončil se mlhavě. Sláva buď i Haynau-ovi, Hromovému vítězovi, Co blesk mezi vrahy vrazil, A tím spojení jím zkazil; Sláva vojsku celému, Rakouskému, Ruskému! Obsah: Maďarský přepych3 Magyar-Isten5 Tot nem ember7 Oltáře svobody Maďarské9 Srbský boj11 Deputace Maďarská13 Nagy Sandor v Addě16 Přepadnutí23 Písně Slovenských dobrovolníků31 Panichyda39 Souboj na předstráží43 První skutek Görgeyův47 Košuth-Faust49 Wallmodenský pluk53 Bitva u Košic56 Košuthova modlitba62 Solnok65 Košuth-Kortez71 Jupiter a Juno73 Vojenská porada v Debrecíně76 Den svatého Jiří82 Hentzi84 Příchod Rusů86 Sbory a písně kozácké 89 Polské dumy105 Hlas Tököliho121 Görgeyův stín123 Görgey a Remeny 127 Görgeyova rána132 Temešvar134 Világoš141 Komárno147 Košuthovo loučení149 Plné jasno156 Republika Maďarská157 Resurrectio Hungariae159 Duma161 Mohyla163 Kůň a jezdec165 Anglie167 Kázání Polské169 Murat-Paša (Bem)175 Erb Uherský181 Spolek Německo-maďarský182 Osud184 Sprostému vojáku sláva185 Slavozpěv192
E: dp + lp; 2002 195
Bibliografické údaje

Nakladatel: Spurný, Jan
(Tiskem a nákladem Jana Spurného, v Karlové ulici.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 196