Bohatýři (1894)

Zpěvy historické, Adolf Heyduk

Diplomatická verze Ediční verze
ADOLF HEYDUK BOHATÝŘI
ZPĚVY HISTORICKÉ
V PRAZE KNIHTISKÁRNA F: ŠIMÁČEK NAKLADATELÉ 1894.
[1] SVATOPLUKU ČECHOVI
[3]
MIKULÁŠ Z HUSI. 1420.
I. I.
 Vzhůru Vyšehradem na koni se žene pan Mikuláš z Husi z hádky rozkvašené. Jede na svůj hrádek, v mysli pomstu svírá. komoň vesel kluše, jezdec pěsti svírá. Slunce hlavu chýlí v oblak zlatoplavý, komoň šíji lomí, velmož vzdorně praví: „Neuvidíš, Praho, Mikuláše z Husi, lstivá tvoje rada mého hněvu zkusí. Pro tebe již nikdy meče nepovznesu, buď si plna světic, nebo plna běsů. [5] Nechci dbáti věru, choutky tvé ni chtíče, raděj v jámu klesnu hrobařova rýče. Přísahám ti pomstu; nebudeš mít klidu, máš-li sílu v pánech, má ji Mikeš v lidu. A co přísahal jsem, nad statky a zlato u Janovi smrti zůstane mi svato! A ty, bratře Žižko, jediný můj druhu, na hostině byl jsi v pánů vlčím kruhu. Otráven jsi slovy zrádců těch už v krvi, běda!“ – Tiskne pěsti, přitahuje brvy. Temenem se výšil, komoň hlavu věsil, potok, jindy tichý, přívalem se běsil. Vlny, jindy kočky, rostly v divé lvice, siný byl a matný úsvit půlměsíce. Každá vlna zjevem bílé ženy byla, plecí šířila se, vlasem kosmatila. Jedna nad ostatní postavou se zmáhá, a rameny svými k Vyšehradu sáhá. Podál roste druhá; neobdobnou paží – zlou tygřice tlapou – prvou dolů sráží. 6 Rozdrceny obě, dál je příboj nese, komoň zastavuje, chvěje se a třese. Vlnou rozkvašenou, hrozným zjevem ženy, vzpjal se, nechtěl s místa,místa komoň vyděšený. – „Hojže, chabé zvířezvíře,“ – podebral ho v boku – „dále! –“ Marně! Zase vzpjal se komoň v skoku. Výše vln se vzneslo polekané zvíře, uhánělo bleskem, ale bez rytíře. – II. II.
 Našli Mikuláše za bílého rána; Tábor rozžalostněn, Praha rozjásána. V rožmberském domě chor Mikuláš strádá,strádá. „Buďme jedno zase!“ teskliv Žižka žádá. „Buďme jedno zase, jako dřív jsme byli!“ „Ne, však by nás páni zase obelstili! Nesvolím! Já Prahy nenávidím z plna, všecky musí odnést vlastní krve vlna! Všecky! přísahal jsem, splním slovo jistě, i kdybych měl zhynout hned na tomto místě!“ 7 „Mikuláši, bratře, nech té hrozné hany, smířím vás, zde moje ruka za Pražany!“ „Nechci tvojí ruky, volil’s jinou cestu, k táborské jdu vísce, k panskému ty městu! Nechci! rána boží pány trestat musí – Tebe...“ nelze mluvit, v ňadrech hlas se dusí. „Žižko“ – v tvář mu hleděl – „zle čas poučí tě, odvahou jsi rekem, důvěrou však dítě!“ Objal Žižka šíji bratra Mikuláše: „Tvým jsem, v jedno srostla dávno srdce naše! Co se rozdělilo, musí srůsti zase!“ Pan Mikuláš v posled blažen usmívá se. „Pozdravuj mou Prácheň – Husinec“ – a klesl; usedavý nářek Táborem se nesl: „Kdo nám vůdcem bude, kdo nám bude stráží?“ „Já!“ dí Žižka, „chci vám hlavou být i paží. Druha obejmutím znikla chvíle sporu, vzhůru bratří, vzhůru na táborskou horu!“ 8
JAN ŽELIVSKÝ. 1422.
Radnice stojí v starobném kroji před Týnem; v radnici studna rudne však u dna – divno všem. Sem rada mstivá Jana z Želiva vlákala; pad’ z vůle vraha, zděšená Praha plakala. 9 V noci, jak sova, Hynek z Ostrova, ďáblův syn, zval pány v radu; šli vrátky v zadu na zlý čin. Při radním stolu shodli se spolu: „Zahyň dnes se svými many od Sněžné Panny mistr kněz!“ – Šla blána lstivá k Janu z Želiva: „Nechtěj dlít; v úzkých jsme tady, rač nám své rady udělit! –“ „Mistře můj drahý, jdeš mezi vrahy, znám jejich vděk;“ tak – hlava bystrá – varuje mistra Vilémek. 10 „Hašek a druzi divnou k té schůzi strojí věc, znáš-li jich zradu? Nejdi dnes v radu!...“ „Půjdu přec! Sivé mé skráně jsou v rukou Páně, nech mne jen!“ – V léčku šel zradě, spoután byl v radě, než byl den. „Co chcete, tmáři?“ „Zhubit tě, lháři, už jsi jat, běs v tobě vězí, bouřlivý knězi – budeš sťat!“ – K studni ho vedli: „Modli se, nedli, marný hněv! Chystej se, kate, z šíje ať klaté,klaté tryskne krev! 11 Bouře kdo množil, uzrál, by dožil; hlavu schyl, však bys nás brzy, svůdníku drzý, vyhubil!“ „Za lid, jenž v právu, rád složím hlavu na špalek; vy však, ctní páni, své dáte za ni –“ a Jan klek’. „Neprosím hlavy, národ to spraví s vámi hned; věz, Hašku lstivý, Bůh činí divy!...“ Hašek zbled’. – Kles’ sluha boží, lid však se množí; ze všech stran k radnici pílí: „Kde je náš milý mistr Jan?“ 12 U vrat se staví zjitřené davy, roste hněv: „Za skráně svaté svoje nám dáte; krev chce krev! Ej, rado běsná, odplata děsná stihne vás; úskok i hanu na milém Janu strescem v ráz!“ – Nemaje hráze hněv těkal v Praze uzdy prost; k děsivé hrůze z té radní schůze vzrost’ a rost’. Ondy vzor ctnosti Vilémek v zlosti topor chyt’: „Sťali mi druha, pomstím se ztuha, zapru cit!“ 13 Sekeru jímal, výše ji třímal, vzdorem hnán: „Vzchopte se, braši, chceť pomstě naší nebes Pán! Spěš, lidé boží, ďáblovo hloží rvi tvůj hněv; mař pány z rady, skokem jak hady maří lev!“ Sekyrou blýskal, chroptěl a výskal: „Sem jen, sem! Či si dáš vrahy, lide můj drahý, týrat zem? Rychtář i radní konšel, vše padni smrti v plen; vidíš? chtí zpátky zadními vrátky prchnout ven! 14 Nedovol tomu, aby šli domů, zhub je, zab, ať třeba kleká, pláče a heká zrádný rab! Pohleď –“ a z davu Janovu hlavu zvedá výš – „dotrpěl v muce, tuž svoje ruce, msti se již! Do boje, v srážku štval jsi nás, Hašku, jako chrt; hněv, tak se stává, za jednu dává sterou smrt!“ Není již klidu; pražskému lidu vládne vztek! Janovu hlavu přednáší davu Vilémek. – 15 Zrada je zbita, pomsta je syta ven a ven, Hašek, zdroj zmatku, bez cti a statku prohlášen. Lid však zřel trudně do radní studně na vodu; sťaliť mu páni Janovou skrání svobodu. Posavad zdola tajně to volá, jak dí zvěst: „S bezprávím v boji sílu má dvojí česká pěst!“ – 16
ROHÁČ. Píseň dějepravná. 1437.
V jedné straně Prahy drobný déšť se lije, v druhé straně Prahy duha vodu pije. Kde se déšť rozlévá, sivá mračna plují, kde se duha pojí, páni srub budují. Srub na čtyři strany; dlouhé klády vozí, kdo to vidí, trne, leká se a hrozí. Neníť jako jiný, s okny v hladkém líci, ale velkou robí Sigmund šibenici. A tesaři tešou, a kováři kovou šibenici novou, štíhlou, třípatrovou. 17 Sigmund král se směje, ale národ pláče, vždyť je budována z Dubé pro Roháče. Pro Roháče z Dubé, pro Táborův vůdce, pro Žižkova druha, pro králova škůdce. Pro obhájce lidu, pro milého pána... „Smutného jsi, Jene, dotoužil se rána. Smutný den pro tebe, smutný pro tvé druhy, v posled uvidíte krásné české luhy! Krásné české luhy, krásné české stráně, až nás opustíte, bojovníci Páně! A ty v čele druhů činů svých i slávy, že jsi nešel králi v ústret do Jihlavy. Že tvůj pevný hrádek, v lesa temnu skrytý, tvrdošíjně hostil vzdorné Tábority. Bože, milý Bože, zlá k nám doba letí, neopouštěj, Jene, Táborů, svých dětí!“ „Věru opustí je, než se slunko vznítí, však nemusí viset, nebude-li chtíti. Však nemusí viset, řekněte, ať prosí, než studeným potem náhrdelník zrosí. 18 Svým studeným potem, svojí teplou krví; než mu černé hvězdy zhasnou pod obrví.“ – „Milý Jene z Dubé, neotálej stále, vypros sobě život u Sigmunda krále. Pros a daruje ho, vidíš, už sem jede, zvedni k němu ruce a své líce bledé!“ „Hanba! Cože chcete, znevěřilí bratří? Jenom k Pánubohu ruce vznášet patří! K Sigmundovi nikdy; raděj než sem vkročí, vypíchejte rychle dýkou moje oči! Spěšte, neváhejte, nehnu svalem tváře, nechci vidět toho lupiče a lháře! Duši zastřete mi dračí před obludou; věru líp, když dříve věšeti mne budou! Mistře kališníku, spěš, půjdeme spolu, vyprovoď mne s druhy srubu ku vrcholu!“ „Jdu, jak kážeš, pane, ač mně srdce puká, že má bohatýra znectít moje ruka. Leč kdybych byl věděl, že zde musíš zhynout, byl bych dal ty sloupy růžemi ovinout. 19 A kdybych byl tušil ukrutnost té doby, byl bych dal k těm sloupům zlaté kovat skoby. Zmátli jsme se v králi, více však se zmatem’, až nám budeš mříti na řetěze zlatém. Na řetězi zlatém, na rytířském pasu, ach, kdo bude živit Sionskou pak chasu! Shrocen pevný Sion do Vrchlice chladné – měli Bratří hlavu, nebudou mít žádné!“ Sigmund král se směje: „Vzhůru s Janem z Dubé, už nás nevystraší, už nás neporube. Jeho nejvýš; pospod“ – mistr vzhůru leze – „Zeleného s Vyškem a Prostředka kněze. Pod ty níž a níže, chátře hodokvasu všecku Roháčovu polapenou chasu!“ – „Proč mne, mistře, vedeš na hedbávné šňůře? proč mne samotného poutati chceš k hůře? Proč mne hodláš věšet na rytířském pasu? Pověs ty mne stejně, jako moji chasu! Spolu jsme se ondy v jedné řadě bili, proč byste nás také spolu nevěsili? – 20 Ty však, slyšíš, zpupný s českým žezlem lháři, po mé smrti strachem sinat budeš v tváři. Český vzdor tě zlomí; Bůh nám štítem všude, tobě ďábel v hrdle amen housti bude. A ty, strýče Hyncí, bídný králův robe, Ptáčkem jsi, však ptáčkem, který srdce zobe. Klop jen svoje hledí, nezaklopíš zrady; vzalť jsi za chytačku sestřencovy hrady! Moje rodné hrady; dostaneš snad více; čert mi tebou poslal vlka místo strýce! Krkavče, své sestry krev viz na lešení...“ leč už pro vír bubnů Jana slyšet není. „Běda, Jene, běda, tatíčku náš, druhu, už tě mistr spíná do zlatého kruhu! Už nebudeš mužně do třemenů stoupat, leč na zlatém pasu vysoko se houpat. Už nebudeš hrdě na svých nohou státi, už pod nimi bude dujný vítr váti. Už pod tebou komoň vesel nezaskáče, už pro tebe všecka česká země pláče. –“ 21 Z týnské věže smutně umíráček zvoní, k hlavě Roháčově mistr kat se kloní. „Nelíbej ho, mistře, na to hrdé čelo, aby se naň hejno dravců nesletělo. Ale ty ho líbej, slunce, v bílé skráně, by jich nerušilo temné lesů káně. Neskrývej ho, mistře, rudým hanby šatem, nemřel taký velmož v české říši katem. Ale ty jej přikrej, nebe, svými mraky, by ho neskvrnily Sigmundovy zraky. A ty hromný blesku, dosti učiň právu: rozbij tomu králi korunu i hlavu!“ 22
JAN SMIŘICKÝ. 1453.
Co to z Vídně asi přiletělo, že pan gubernátor vraští čelo? Kde ten orel ducha jeho mešká, že se k ňadrům kloní hlava těžká? Mešká u Jihlavy, vzpoury zřídla, na „Královský mezník“ schýlil křídla, bez Čechů kde tajným zrádcem štvaní králi holdovali Moravani. „Proč nepřišel mladý král až k Praze, na vzdor tužbě Jírově a snaze? Kdo tím vinen, kdo ti rádci bídní? Cilský poví; vzhůru, Kostko, k Vídni!“ 23 Jak jen mohl, Kostka cestu zkrátil, klusal, letěl; osmý den se vrátil, a s Cilského želanými slovy do komnaty vešel Jiříkovy. Četl Jiří: „Pravdě na příkoří, hněvem zlosyn proti Tobě hoří, do Vídně psal Ladislavu králi: „Nejeď k Praze, hlavy šetři v dáli! Rád náš gubernátor léčky strojí; nejeď, leda hlavu máš-li dvojí, nech si jednu doma; dozajista na tu druhou sekera se chystá. Však že nelze, ana máti milá o dvou hlavách tebe nezrodila, musíš o jedinou dobře dbáti, chceš-li v zpupných Čechách kralovati. Tlačí přílba Jiříkovo čelo, dávno zlatou korunu mít chtělo, lepšímť je – to poznal správce čacký – pražský hrad než zámek poděbradský!“ List ten posílám Ti, pane Jiří, abys věděl, kdo Ti v prsa míří, 24 abys věděl i Tvá zemská rada, jakého jsi na srdci hřál hada.“ Sotva Jiří podpis listu shlédl, v křeslo kles’ a v líci na smrt zbledl. „Ó té zrady,“ šeptal, „ó té hany!“ a zas jméno četl konec blány. Přesmykloť se z listu děsné slovo jako zmije v srdce Jiříkovo, znova zrudla tvář a v bouřném toku ňader purpur zbarvil bělmo v oku. Svolal radu gubernátor z rána, radě v čelo ze Smiřic dal Jana, na kalich jenž přestoupil a v smíchu zase k Římu přešel od kalichu. – Zasedli si; Jiřík zahovoří: „Běda, páni, práva týn se boří, tajný šíp kdos bodl pravdě v duši, pomsta byla střelou, zloba kuší: Na těch blanách, vizte, zosnována vražda vlasti, má i vaše hana, svatokrádná loupež na Moravě, na Slezsku i na královské hlavě. 25 Všaký věhlas v jednu spojte radu, jaký trest má tomu býti hadu, který lestně z utajené skrýše zradou porušuje slávu říše! Zahovoří Zbyněk Zajíc sudí: „Ošklivost i hněv ten skutek budí, padouch je, kdo zradným slovem hany třísní země čest i listu blány. Po zákonu lotru uděláme, chlap ať pod pranýřem erb mu zláme; zpupná hlava jeho budiž sťata na krvavém špalku mistra kata. „Aj, zda není pokuta vám hrozná?“ Jiří na to, „snad se hříšník pozná, snad se smíří; odpusťte mu, páni!“ „Nikdy, nikdy!“ slyšet v zareptání. V tom Smiřický prostřed koby skočí, tvář mu plane, oheň srší z očí: „Aj, vlast, Jíro, málo tobě platí, dovedeš-li zrádce zastávati! Tak-li gubernátor země střeže? Vrhni zrádce v temno Bílé věže, 26 a než bude čtvrcen pes ten lačný, buď mu jazyk vyrván utrhačný!“ Podivil se Jiřík kruté řeči: „Ajta,“ volá, „liška vězí v leči! Slyšeli jste, páni, slov těch znění? Tak-li být má?“ „Staň se bez prodlení!“ „Hoj, Smiřický Jene, zrádcem ty jsi! zde tvůj podpis, zde tvůj sekret visí, hle, na hladké bláně pych tvůj smělý, jímž jsi národ zhanil, vyvrheli! Tvůj jest úskok, bez českých že králi moravské vstříc korouhvice vlály a že Slezsko, druhá sestra Ivova, rodné svazky přetrhat chce znova. Sám jsi vyřkl soud, nuž bez milosti budiž tak, trest laskavý je dosti; konám jen, jak káže pánův shoda, ačtě na padoucha meče škoda!“ Všecko trne, všecko hanbou stená: „Aj, zda toho porodila žena či snad zmije, jež se v roklích snuje? Nuž, kde kat, jenž zrádce popravuje!“ 27 V červáncích než den se jasnil sivý, na pranýř je veden velmož lstivý, hlava padla, prchla chvíle bědná, a tři země zase duše jedna! 28
KRÁL JIŘÍ. 1458.
Král uherský Matěj nevlídnými slovy psal z Košice psaní králi Jiříkovi: „Píšu Tobě, králi – pomoci už není – že Brandýský Jiskra Tatransko mi plení. S Bratříky že jeho i s tou Rotou černou stále vésti musím půtku zlou a pernou. Také Tobě píšu jako Čechů hlavě, že je Matěj Kněžic posud na Rychnavě, a že na Šaryši koňmi pole dusá nájezdnická zpupnost Jana Talafusa. 29 Nuž, zavolej Jiskru s jeho lidem domů, a co jsi mi slíbil, na rychlo splň k tomu: Dceru Tvoji sličnou, mně už zasnoubenou, dalších bez průtahů chci mít svojí ženou. Co mi do výmluvy, že je nezletilá? hořím po ní vášní, chci, by mou už byla. Dnes Ti ještě píšu jako ženich otci, ne-li, přijdu pro ni se vší Uher mocí!“ – Zavolal král Jiří říše první rádce: „Jakže konat máme v uherské té hádce?“ Na to Kostka hněviv: „Ej, jak zpupně káže! Chutě, milý králi, chutě meče v páže! Vstříc vyjeďme Uhrům, utkejme ty pány jako sokolové havrany a vrány. Vrhněme se na ně statečně a lítě, proč chtí ženou míti pannu ještě dítě!“ Ale statný Jiří kleslou hlavu zvedá: „Znám Matěje lépe, zastrašit se nedá. Co mu přislíbeno, žádat neustane; květ junácké krve ve válce mi skane. 30 Sta-li synů pod meč hnáti mám? Ej, věru raděj k vůli míru Katušku dám dceru. Bůh ji chraň!“ a čelo studenou kryl dlaní... Uhři do Prešpurku mladou vezli paní. – A zas Matěj napsal nevlídnými slovy z Prešpurku list druhý králi Jiříkovi: „Šmikovský Tvůj Hynce zas mi spáchal škodu; vinice mi zničil! Což mám pít snad vodu? Dukátů sto tisíc náhradou chci míti, ne-li, pane tcháne, zle se bude díti. Utkáme se polem, spojence mám všude, a co Tvého bylo, mým den druhý bude.“ Zamračil se Jiří, svolal svoje rádce: „Nuž, jak nyní konat v neblahé té hádce?“ A pln hněvu na to mladší Vilém z Rabí: „Aj, myslí snad Matěj, že jsme v Čechách baby? Vrazme na Maďary jak tur v stádo vlčí, než se na nás shluknou!“ Ale Jiřík mlčí. Mlčí, uvažuje a pak zahovoří: „Klid a láska staví, spor a válka boří. 31 Kam vzdor nohu šine, podžehá a loupí... Drahý mír chce Uher, ale Čech ho koupí. Dosti dal Bůh statku mně a mému rodu; výplatou se vyhnem krvavému brodu. Blaho rodné vlasti nad jiné mi svato, dal-li jsem mu dítě, dám mu také zlato. Nač má hynout země? budiž mír!“ A znova splněna je tužba krále Matějova. – A zas hrdý Korvín s nevlídnými slovy z Kostolan list třetí poslal Jiříkovi: „Poddaný můj Bělík oloupen je právě Jiřím ze Šternberka statku na Moravě. Zabral mnoho lánů, jež v mých Uhrách leží, bez boje jich nedá, a mně o mír běží. Nuž, bych navždy smazal tu i jinou skvrnu, Moravu chci míti od hranic až k Brnu. Nedáš-li jí klidně, pak v čele svých davů zaberu ji také z Brna po Jihlavu!“ Zaškareděn Jiří svolal svoje rádce: „Ej, zda uposlechnem’ hlasu zeměkrádce?“ 32 Na to chmurný Tunkl: „Věru, krásné přání! křik uherské vášně přešel v divé ržání. Leč už po dvě léta sbíral Uher voje, my-li vojsko máme, má král Matěj dvoje. Zaplaví nás krví; svolme tenkrát, pane, aspoň na čas, jinak u Prahy nám stane!“ Bleskem šleh’ zrak králův: „Pěkná je to rada, škoda, že ti v boji sesivěla brada. Škoda, že ti v boji sšedivěly vlasy! Sketa ustupuje, ale jonák tasí! Neučiním nikdy ani zeti k vůli, abych české země rozdělil s ním v půli. Co mým vlastním bylo, dal jsem v prospěch klidu, ale zemi nedám, země patři lidu. Já-li mu ji porvu na díly a kusy, brzy u cizinců chleba žebrat musí. Já-li mu ji rozdám, kde nalezne druhou? Nejsem jejím pánem, ale jejím sluhou. Země lidu patří, mně ji svěřil pouze; tenkrát věru jinak pomůžem’ si z nouze. 33 Ať má vojska Matěj třeba na sta sborů, utkáme se s nimi, ať je konec sporu. Dřív však, abych šetřil lidu svého krve, se mnou po rytířsku bij se Matěj prve.“ – Nechtěl lestný Matěj, bál se tchána z míry: „Nepotkám se s Tebou, kacířské jsi víry.“ Ne?! Tož, Matiáši, mladé šetři hlavy; bohatýrský Jiří spěchá do Moravy. Ba už kníže Jindřich s Mikulášem Střelou jako krupobití do tvých Uhrů melou. Jako orli táhnou od Hradiště k Brodu, hej, ať místo vína nepiješ zas vodu! Rozprchli se Uhři jako vlci šeří, kleče prosí Matěj Jíru o příměří: „Už mi, pane, odpusť, svědkem volám Boha, že na českou půdu nevstoupí má noha.“ „My ti odpustíme nyní, věř, a stále, jenom nevtírej se za českého krále. Za to darujem’ Ti – třeba na oprátce – se Šternberským Zdeňkem všecky české zrádce.“ 34 Ale zpupný Matěj v ošemetném vzdoru po roce se vloupil až po Kutnou Horu. V před i v zad však Češi zalehli mu dráhu; porubán a zničen prchal zbojník k Váhu. 35
JAROSLAV Z BOSKOVIC. 1485.
Vtáh’ do Vídně král Matěj Krkavec, ač těžce chor, noc celou pije přec a kostkuje a vyhrává a křičí, a k ránu potácí se k Beatrici. „Mých dálných zemí, paní, přáním jest, by roznesla se jimi šťastná zvěst a proletěla každou vsí i chatkou, že královská má choť se stala matkou. Zle svatý otec na mne pohněván, že v Uhrách někdy kralovat má Jan, jejž žena Krebsova mi z lásky dala; proč, touhy mé jste, paní, méně dbala. 36 Nuž, mimo trůn buď Jan; vždyť dost mu dám, leč od vás, paní, dědice si ždám, a marno-li, nuž k štěstí mně i díku z mých junáckých si volte milostníků. Vždyť v Korvínově dvořanstvu jich dost, a ctnost? co nyní u vznešených ctnost? tou, milá paní, nic se nedokáže, teď platí chytrá lest a silné páže. Já o takové trety málo dbal, vždy chytl jsem, co okamžik mi dal, a lítost z činů těch mne neumoří; kdož může za všecko, co v srdci hoří? Ej, věřte, spíš že poctu z toho mám, když z mudrce si blázna udělám, jak z Jiřího, jenž důvěrou kdys jatý drť v bedně výplatou vzal za dukáty. I já se vámi rád dám oklamat, jeť bohatýrů v říši dosti snad... aj, proč mi jdete vstříc jak hněvná lvice, či neznáte snad pana Boskovice? Je v Ebensdorfě, zavolám jej sem, ne vůdcem vojsk, buď prvním dvořanem, 37 nač v bitvách mně, vám pro zálibu v míru buď milým druhem skvost všech bohatýrů. Či Zápolského hrdopyšný zjev mít chcete komorníkem, touhu děv, či jiného z mých vojvodů a druhů, aj, volte sama průvodce a sluhu!“ „Zpět! odvážlivý! Ká to řeč, ký vzkaz? Stud v tokajčině utopil jste zas a mozek zahořel vám vínem vzňatý, tak nevchází se k ženě do komnaty!“ „Aj, mníte-li snadsnad, že to samopaš? vždyť levobočkem byl též otec váš a vládnul v Neapolsku z vůle boží; či v manželském vy zrodila se loži? Či víte-li, má krásná paní, snad, z čí touhy život v kolébku mě klad? Ej, kolik knížat hledí s trůnu výše, jichž pravý otec z posledních byl říše. Bůh požehnej vám, mně co odepřel, já bez dědice přec bych nerad mřel, a jinou vzít, než vás, jež se mnou stolí, to svatý otec tenkrát nepovolí. 38 Hle, s důstojníky celou noc jsem hrál a deset tisíc dukátů jsem bral, ty vaší komorné dám hned tu chvíli, kdy usměvavé štěstí k vám se schylí. Nuž, upřímným-li nejsem, paní, dnes?“ a divě chechtal se a v křeslo kles’, leč ženin temný zrak plál mocněj stále, a plna zloby opustila krále. A v lože padla, zakrývajíc tvář: „Zda král tak hovoří? Ne, ani žhář, ni pusty divý syn, když v lese hýří, tak jednají-li, kdo jsou kavalíři? Já zhrdám jím; chci pomstě stůj co stůj; ne jeho syn měj trůn, syn měj ho můj; syn bohatýra zlatoplavé kštice, syn vznešeného duchem Boskovice!“ A v purpur přešla líce zsinalost; tak nehovoří odpor jen a zlost, spíš touha tlumená a chtivé přání a náhlé vášně mocné vzplápolání. Zrak bleskem šleh’ a žárem sálal dech, šept tajný zachvěl se na žhavých rtech, 39 zpět v hedváb padla prostovlasá hlava, a ráno volat dala Jaroslava. Zlou předtuchou té noci divně jat pán z Boskovic šel k paní do komnat: „Co, paní má, jest konati mi sluze?“ „Zle chora jsem a srdcem hynu tuze!“ „Ó žel, ó žel! Leč neznám vašich vad, jsem vojínem a bez léku a rad, než na komoně vsednu bez meškání, by lékař přikvapil, má vzácná paní.“ „Ne, nechci lékaře, však dobře vím, že vášnivou k vám láskou churavím; mé žití od těch dob je plno hoře, co vy jste objevil se při mém dvoře! Váš sladký hlas v mých ňader hloubku vnik’, váš zrak je neúprosný kouzelník, váš jemný mrav vzdor každý rázem plaší, k vám srdce mé, k vám duše má se vznáší. Nechť v jedno splyne tedy život náš, a z dědice-li zhrdne Matiaš, pak výsknu blahem na srdci vám mladém, a Boskovice budou Vyšehradem.“ 40 A jako kočka úlisná a lstivá Vlach dcera hleděla naň lásky chtivá a čekala, že svůdné jí a vnadné jak otrok Jaroslav ráz k nohám padne. Leč jako socha stojí bohatýr, v tvář slétá hanby mráz i studu pýr; hruď chvěje se, hněv v hrdém srdci vstává, než bojovníka dvořan překonává. „Aj, paní má,“ děl, „divný, jest váš vzkaz, už propusťte mě k vojsku, prosím vás, co konal jsem, co zavinil, ó rcete, že sluhu svého takto zkoušet chcete?“ „Ne, zkouška není, vážná pravda jest; já řečí zkalila juž ženy čest, tož volte si, buď vrchol slávy chlubné, buď mistr kat vám pyšnou hlavu srubne!“ „Už, paní má, jsem zvolil a jsem jist, že rodu mého štít vždy bude čist, to přísahám! Nechť zlo se na mne shrotí, vše navrátí mi památka mé choti.“ Však vášeň králové se vzmáhá v křik: „Sem, rychle sem! Zde vizte, násilník, jenž na skřipci té popře vám snad zvěsti, že u králové směle hledal štěstí!“ 41 „I zrádcem je!“ děl přikvapivší král, před Ebersdorfem o život mi stál; dost nemaje, že kancléřem už sluje, i v českých posádkách mi pikle kuje.“ „To králi, klam a lež! Jsem zrady prost, snad Zápolského dí to žárlivost, spíš skvrna pro tebe mě hyzdí tmavá, že ze Švamberka jal jsem Bohuslava. To největší je mého žítí hřích, spíš chraň se magnátů svých úlisných, a vilných žen...“ však zpitý král se mračí a zlícen k panu Jaroslavu kráčí. „Aj, chceš v mém sídle vyvolati spor? já šetřil tě, leč sám chceš pod topor. Pryč z očí mi!“ a Korvín rukou kyne, „dnes na Špitálském náměstí ať zhyne!“ A lešení je sbito na pochvat, svůj dvouručák si brousí mistr kat, král zpitý podpisuje výrok klatý – a Zápolský šel k paní do komnaty. Beatrice byla poboční dcera neapolského krále Ferdinanda Levobočka a zůstala bezdětna. Jan Korvín byl levobočkem Matyášovým s Rakušankou Krebsovou z města Steinu. 42 Maďar Kaprinai vypravuje v diplomatáři uherském sv. I. str. 88, že král s důstojníky svými po celou noc hrál, až 10.000 dukátů vyhrál. – Rozliční historikové vypravují o Matyášovi věci úžasné. Palacký pak a Zap, jenž nazývá Matiaše vzteklým a arcivrahem Jiříka krále, praví, že Jaroslav z Boskovic sťat jest z nenávisti králové nejvíce pro svou neporušitelnou ctnost; bylť sličný, jemné a veselé mysli, jemných mravův a neobyčejné učenosti. Že Korvín krále Jiřího podvedl u Vilémova bednou, do které místo dukátů dal písek a kamení, jest vůbec známo.
43
JAN KOPIDLANSKÝ. 1506.
Byl to z horka nakvašený pán, Janek Kopidlanský, šlechtic chudý od krasavic všude milován, od mužů však stíhán vždy a všudy. Vousů neměl, krásný vlas však měl, štíhlost vzrůstu, lehkost v hbitém kroku; dvorně klonil se i rozprávěl, a blesk čarný v temném skrýval oku. Do Prahy když přišel, běda všem! konšelům i paním pravou mukou; na sta žen vždy ranil pohledem, muže nejmíň jednoho svou rukou. 44 Ale lid mu přece nezazlil; kde se zjevil, radost vzhůru šlehla, jen pan Cukr z Tamfeldu to byl, v jehož ňadra zradná pomsta lehla. Dobře jej kdys Janek znamenal, bylť mu Cukr mrtvou matku zhanil; na klenotu takém míti kal nesnes’ Jan a do lebky ho ranil. Za to Cukr těžce pohněván vyčíhal jej nočního kdys času, vyváznul sic Kopidlanský Jan, zbraň však ztratil, komoně i chasu. Rvačky rostly; klidu neměl lid, až konšelé zákon urobili, že má všem být denně zvoněn „frýd“, těm pak umíráčkem, kdož se bili. Když to Janek slyšel, zhurta vstal: „Cože? Věru, splatím psí tu zradu? Cukr v noci na lotra si hrál, za to ve dne pocuchám mu bradu! Rouš mně frýdem hodlá vytřít zrak, strýce Cukra jistějším mít tuší, 45 já však na vzdor radě hanby znak na čelo mu vpálím, na mou duši! Pěkný žertík, věru, musím mít z pražských pánů konšelův i Rouše, a kdybych měl bujné hlavy zbýt; honem, hochu, sedlo na bělouše!“ – Potkal se Jan s Cukrem v bráně hned, odstrčil ho v smíchu stranou v levo a již pravou ruku k jilci ved’: „Zrno letí,“ vece, „stranou, plevo!“ „Já že pleva? To mi zaplatíš, smělé kloučeklouče, hleď!“ a oba tasí – frýd-li rušit, mě-li hanět smíš, zženštilý ty hejsku dlouhovlasý!“ „Já-li hejsek, jsi ty zbabělec, který v noci jiným do zad vpadá, z jedu srdce máš, toť známá věc, místo meče z pochvy bereš hada!“ Šermovali. – Jene, chraň se, hej, sok ti v srdce míří, padneš, běda! Dobře odraženo! nespěchej; ha, tys ve všem všudy neposeda! 46 Ne tak zhurta! Cukře, kryj si prs! zle je, zle! Už panicova síla tenkým pérem francským naveskrz Cukrovu hruď tuří prorazila. – Jali Jana, dali v tmavý skryt: „Milý Jene, chystej bujnou hlavu, Rouš ti správy boží neposkyt’; za rána se připrav na popravu.“ Připravil se. „Mistře, nemeškej, by ti kadeř nebránila v seku, uřízni ji, pramének však dej na prstýnek sličné panně k děku. Malý vínek z růží dej mi sem, by se podivily paní pěkné, až Jan na úsvitě před špalkem jako před oltářem k svatbě klekne.klekne.“ Prstýnek již spleten. „Třeba jít, čekáť lid již na zábavnou hříčku, pojď, chci ještě dívky vyprosit, jež má vinek nésti za družičkudružičku.“ – Komu dá as jonák vínek ten? kterou asi oko jeho zvolí, 47 nežli setne mistr v smutný den nejhezčího mládce po okolí? Vesel kráčel Janek pod pranéř, usmívá se, kloní bledé skráně: „Kdo ta dívka?“ „Sirou zřel jsi dceř pana Cukra, jejž jsi zabil v bráně!“ „Mistře, postoj chvilku, měj přec cit, zadíval jsem já se do těch očí, že se mi chce srdce rozskočit a jak zpitá hlava se mi točí.“ A již k dívce kráčí smělý druh, podává jí vínek, prsten z vlasů: „Odpusť, děvče, odpouštíť i Bůh, buď mi družkou při zlém hodokvasu. Až mi hlavu utnou, na rakev růže dej i do skropené země; že jsem prolil otce tvého krev, při sám Bůh, ctná panno, líto je mně! Rouš mi nedal kněze; bohudík! Mohu aspoň zpověď říci tobě, před andělem klečím kajícník, odpusť, děvče, ať mám pokoj v hrobě!“ 48 Vzkřikla dívka, ret se počal chvět, klnout chce, leč v hrdle váznou slova, hlava klesá; srdce nový svět v moři kletby lásky perlu chová. Vizte! Ruka chví se, béře dar, odpuštění září z obličeje; snad že kouzlo očí jeho zmar v rozbouřená ňadra dívčí seje. „Zčarována!“ volá Rouš, „už čas, bledne, klesá, padá, rty se chvějí; dřív Janovu hlavu, mistře, sraz, než ubohá zhyne! Odneste ji!“ Jan už klečí; Rouš i lid má chvat; v bubnů vír a trub se mísí hrana, meč se blýsknul – na pranéři kat ukazuje hlavu zbojce Jana. Mistře, mistře, kde jsi srdce vzal? Vykonal jsi pomstu hrozně tuhou; Janovi jsi jednu hlavu sťal, a mladičké lásce hlavu druhou! – 49
JINDŘICH Z HRADCE. 1507.
Ztuhlo, cesty kryje sníh, Seveřice mlčí, nuže, chaso na saních, rod sledujme vlčí, v lesy, pole, dál i šíř, ruče, chaso, ruče, na stopu než bílou pýř svrhnou zimní tuče! Nebude-li vlků zlých, máme ještě chátru: dost kol Hradce Valdenských, Pikhartův a Bratrů; 50 co nám Jiří kraloval, všude sběř se hostí; co kdo stihneš – proč bys dbal – rubej bez milosti!“ Tak pan Jindřich a hned zbraň v sáně zbrojnoš nese: ostrý oštěp; jaký naň vlk as nabodne se?... „Tak, teď rychle k mýtinám; najdeme-li stopu, vyplatit vám doma dám bílých grošů kopu.“ – Jeli, jeli s druhem druh kolem starých buků, vesel tone les i luh v lovčích trubek zvuku; chasa výská, z očí fen rudé ohně srší, sivou hlavou kývá klen, s habří jíní prší. – Vyli psové průsekem v nepokojném vzchopu... „Vidíte-li tam i sem podezřelou stopu? 51 Vlci snad!“ a pánův zor nedočkavě plane. „Dolů!...“ „Zavát celý bor, zůstaň v saních, pane! Prošlapeme směry cest – sněhem zle se kráčí – lovčí trubkou dáme zvěst, tvá-li milost ráčí.“ „Dobře!...“ „A jak zvíme skrýš, musí vlci k tobě; ber, až hlahol uslyšíš, oštíp v ruce obě. Stihneme-li Valdenských, do lesů již vnikli, chytneme hned první z nich, aby honbě zvykli; pak kdos koli, klň neb pros, padneš, k čemu hádky; péci třeba všelicos na ty boží svátky!“ „Dobře, dobře, tak chci mít! V sluj i v houští vlezte, starší svažte, prostý lid blíže cesty věste; 52 jděte!“ Skončen rozhovor... „K práci, haló, k práci!“ a v ráz fen i lovců sbor v houštinách se ztrácí. – Čekal Jindřich, touhou mřel – žádný ohlas z dáli – švarné koně sluha třel, švarní koně ržáli; nohou deptal ten i ten... „Bujní jsou to oři, lítali by celý den, krev v nich zrovna hoří!“ „Tak to chci, tak mám to rád! neslyšíš-li, hochu, v dálce lesní trubky hrát?“ „Ne.“ „Tož bádej trochu!“ „Ani hlásku; v dálce hon, pane milostivý!“ „Teď.“ „Pohřební zvoní zvon přes hradecké nivy!“ – „Umíráček!... Milostiv Pán buď těm, kdo věří! však už mi to na podiv s tou divokou zvěří; 53 posavade žádná zvěst! nedostáli slovu – ej, tož na svou vlastní pěst odvážím se lovu! Vzhůru!“ Náhle oba v ráz zaštěkali chrti... „Slyš, to skoky zvěře as ztuhlé sněhy drtí! Pikart-li neb černá jest?...“ „Kanec, podle zvuku!“ „Dolů s korby, oštíp v pěst, rychle, zády k buku!“ Vstal a mužně vzpřímil plec – krzno brání skoku – „Pomozte mně, chaso, přec, váznu jako v oku...“ K pánu spěchá zbrojnoš hoch, Jindřich oštěp nesa, v saních stojí, zvučí roh, zvíře běží z lesa. Skáče Jindřich z korby ven v sání levé straně, komoň vzpjal se poplašen, převrh’ korbu maně. 54 Kdož dbal kance! Vzkřikl pán, až se třásly snětí; jako vrány se všech stran z lesa lovci letí. Běda! Zlý byl hon a krut na „kacířskou rotu;“rotu“; prsoma pán nahodnut na svém vlastním hrotu; neulovil Pikhartův, ani zvěře vlčí... Paní pláče: „Drahý, mluv!“ – ale mrtví mlčí. 55
KRÁL LUDVÍK U MOHAČE. 1528.
„Líp mužná smrt – spěš, kdo jsi muž – než poroba a hana, zas válkou straší světy už hněv Turka Solimana.“ Tak krále Ludvíkův zní vzkaz, a postojmo i kleče lid v chrámích přísahá mu zas na říšského hrot meče. A ještě herold nedozval, vše v tábor kluše chvatem: na vraném koni Ludvík král a Šlik s ním na brunatém. 56 I sklíčený dnou palatin jel na kočáře k boji, na klenbě čela chmurný stín, skvost na červcovém kroji. Koločský arcibiskup sám, Pál Tomori jest vůdce, lid Bohu poručil i chrám jda na křesťanstva škůdce. Kdys láskou zklamán k mnichům šel a šťasten probřed’ žalem: svět údělem proň mitru měl a berlu s pluvialem. Jak papež chtěl, tak vykonal a vstoupil vojsku v čelo; vždyť Frankopan i Salm se bál, jak zle se v Uhrách dělo. Kněz Pavel v brnění ctný rek, vojsk velicím je pánem, kdo hledě na něho by řek’, že býval Františkánem? Koločský arcibiskup Pál, kněz z železa a krve, 57 kdo řek’ by, jak tu s mečem stál, že bosákem byl prve. „V boj!“ velel, „ztrestán budiž pych, jenž svatá zabral místa, v boj! třicet tisíc záložných Jan Zápolský nám chystá. Z Čech přišel bohatýrů květ i s lidem v těžké zbroji, nuž, nechať přijde celý svět, my utkáme ho v boji. Meč k boku dejte, k hrudi plát a šišák chranou čelu!“ – Král zatím s paní nastokrát se loučí na Čepelu. – U Tolny meškal mladý král pln úzkosti a strachu; kněz Pavel zvědače se ptal: „Mluv, kde jsou Turci, brachu!“ „Oj, pane, Bělehrad už pad’, sbor Turčínů, sbor turů nás tísní na bocích i vzad...“ „Nuž, na ně tedy, vzhůru!“ 58 A vůdce Pavel z pluků všech voj u Moháče staví, v něm pod Šlikem sbor jezdců z Čech a s Trepkou polské davy. Na jednom křídle Pereň jest a na druhém Jan Tahi, vzad s králem biskupů jde šest bít s křesťanstva se vrahy! Sbor mnichův s černým praporem kol Ludvíka se těsná, a střely sviští tam a sem, až úboč duní lesná. – Kněz Tomori se pustil v boj a statečně to sbírá, však Turka Belibega voj už Velký Ňarad svírá. Leč zpět je hnán a pokořen a Ludvíkovi plaše kmet Báthory dí rozjařen: „Dnes vítězství je naše! Vrah prchá svatým mečem hnán...“ „Ba ne, viz, hůř se děje, 59 smrt rozkácený Soliman z děl v naše vojska seje! Hle, janičárů spor a vzdor, co v cestě, všecko maří; dým roste jako mračna hor...“ a Ludvík siná v tváři. Tisk’ šišák na mladistvou skráň a chvěje se a trne, leč Soliman jak lítá saň na králův sbor se hrne. Voj s vojem bil se zas a zas – ó, hrozné Turků pluky! Zhled’ mladý biskup Pereň v ráz, však nedal meče z ruky. I Brodarič i Raskay zbled’, i Kallay: všecko zbledlo; krev horká změnila se v led; ej, ukrutně se vedlo! Šlik s Trepkou v boji; Turek žas’, Čech s Polákem jak sochy: „Vrah lítý nepovalí nás, my známe svoje hochy! 60 Nás právem železnými zvou, těch Moslim nepokoří, jen maďarští ať nestrhnou nás při úprku oři! – “ V před, mužně v před, než blíž se hnou, ty žluté sršňů roje, jen maďarské ať nestrhnou nás při útěku voje.“ Leč strhly. „Vůdce Pavle, slyš, zlá hvězda tebe vedla, jak někdy láska, na vždy již ti sláva meče zbledla! Jeť zrádce Zápolský Tvůj Jan, tam v Segedině mešká; tvá ruka klesla množstvím ran a hrůzou hlava těžká! – Sbor Pálův potřen; dřív kde stál, vrch pozvedá se trupů; oř s králem prchá z boje v dál, krev na pleci i chrupu. S ním Acíla a Cedrys jen – tam v kouři děl se ztrácí; 61 ej snadnou v nešťastný ten den má Soliman už práci. – Voj křesťan pobit – běsný rej – vrah Turčín stíhá voje... Ó Pane Bože, pomáhej! Toť hrozný konec boje. Vše marno, k posile nechť všem kříž primas Salkan zvedá, nechť modlí se... Hle purpurem už skráň mu rudne šedá! Čech s Polákem smrt kolem selsel, leč nadarmo se bili, až v písek u Moháče, žel, krev družně vycedili. Šlik padnul, pod ním ořů pět, a s Šlikem statných mnoho: zbit české šlechty bujný květ až jezdce na jednoho. Kmen Zlínských uschl, Loubských pad’ a Vřesovských mřel v nachu, jen s králem unik’ voje v zad pan Jindřich ze Žampachu. 62 Pad’ Kořenský a Kolovrat, a Kutnour pozbyl hlavy; lev bílý plný rudých lat byl stržen se zástavy. S ním klesla volná česká říš, ó běda, běda, běda! Vrah zlícen pomstou na nejvýš i dítě rve i děda. Voj Uhrů stíhán do všech stran a do všech země lánů; pět biskupů sťal Soliman a k tomu pět set pánů. Dal Tomoriho na kůl vbít, všech prvního v tom davu, snad že chtěl vojů hlavou být, ač dávno ztratil hlavu. Sbor, jenž se první trh’, sťal hned, že k nejzpupnější haně, tlum chabých bab, s ním válku ved’ a k boku připjal zbraně. Vzal Šárkanovu lebku v plen i Drágfiho pln zlosti; 63 vše trestáno, kdo padli jen, jsou pokut navždy prosti. Ó hrozný čas, ó děsný čas, den poroby a zrady, Zápolský slaví hodokvas, a král? Kde král je mladý? Kam zabočil, kam zaskočil, kde čeká, kde se kryje? Je v bezpečí, je zdráv, je čil, kde spí, kde sní, kde žije? Už nežije, už mrtev jest, už konec jeho strachu; tu mladé králové dal zvěst sám Hložek ze Žampachu: „Král na dunajských močálech, přes bahno Čelepatky, chtěl s ořem na břeh; trh’ se břeh a pán i kůň kles’ zpátky. Kde řeky rozlévá se proud a v stálém pláče hoři, v té kalné hloubce – hrozný soud – je pohřben na svém oři!“ 64 Ó hrozný Jana stětí den, ó hrozná sudba s výše... Král Ludvík ztratil život jen, leč svobodu dvě říše! 65
JÁCHYM SLAVATA Z CHLUMU. 1619.
Po dvakráte s poraněnou hlavou od kamenů, kopí, mečů, per, z Novohradska s cháskou dotěravou do Rakous byl zahnán Dampierre. Hájilť hradu proti jeho tlumu – v ňadrech chrabrost, v hlavě ducha vzlet – hejtman direktorů: Jáchym z Chlumu, Slavatovec třímecítma let. Měl to chasy Slavatovec mladý: na tři řady hrdin až se zmoh’, bez licousů, bez knírův i brady, všecko hladkých lící: samý hoch! 66 Tu tisícům sedmnácti v čele přišel Bukvoy: „Ukončíme spor, naučíme odvážlivce smělé přesile se bránit na úkor. Naučíme vůdce holobrádka starým generálům na posměch zvedat mosty, tarasiti vrátka ve zvětralých novohradských zdech! Jeho strýc, pan Valdštýn; ať v tu chvíli má jej ke vzdání se naposled!“ Valdštýn šel a výzvou prapor bílý při hlaholu trubky vzhůru zved’. Vyšel mladý hejtman k rozhovoru. „Slyš, Jáchyme, vzdej se ještě dnes.dnes, sice hladem zhyne tvého sboru tvrdohlavá, nezkušená směs!“ „Vzdát se? Ne, to neučiním, pane, pěkný příklad měl by na mně lid; oheň boje na novo-li vzplane, budeme v něm srdce ocelit!“ „Bukvoyi chceš vzdorovati, hochu? S celým sborem spěcháš smrti vstříc, 67 zachází-li s tebou mírněj trochu, činí jen, že já jsem s ním, tvůj strýc!“ „Ne, tys odpad’ víry, cti i rodu, jazyk otcův posměch ti, ne svat, my však pro ně, pro vlast, pro svobodu, hotovi jsme v boji umírat!“ „To mně díkem?“... Roztrh’ prapor bílý, oba k svým se navrátili zpět. – Když Valoni na Hrad útočili, pobito jich „hochy“ do tří set. Doráženo na zdi ve dne v noci – cizák žoldnéř odvážný je žhář – ale Jáchym švarné za pomoci porubal jim plece, hruď i tvář. Přilehli až k bráně, ale v krvi. „Vzdejte se, sic běda!...“ Marně zvou; brána pevná. Bukvoy v hněvu prvý rozbil vrata pádnou sekerou. Valoni jak vlci zajásali, vnikli do vnitř. „Hej, Slavato, kdes?“ Jáchym s věže z mušket na ně pálí: „Zde! Kdo k nám chceš, chutě vzhůru lez!“ 68 Na sta padlo Bukvoyových lidí pádem granátův a letem střel; mladý hejtman jako orel slídí, bráně lidu, jenž sok k věži třel. Vnikli přece jako hejna supů ve skalnatou mladých orlů skrýš, z tří set mládců třetina je trupů. „Smělý Slavatovče! vzdej se již! Sic jak druhům tobě též se stane!“ „Nejsem babou, nehnu se vám ztad, srdce mého krev dřív navždy skane, nežli vaším bude Nový Hrad!“ „Ba je náš, hleď!“ Bodnut Jáchym padá; tu dí Bukvoy: „Bil se jako lev, rychle obvaz, nesmí z ňader mladá jonákova unikati krev. Statný jun! Buď hrdým, pane strýče, hejtmanovi „hochů“ život dám! – Jak je, lazebníku?“ – „České lvíče uzdraví se, pevně za to mám!“ Uzdravil se brzo... Mladí druzi odzbrojeni leží v jařmu pout; 69 co je čeká? muk-li děsné hrůzy či snad smrt? Už zítra bude soud. Přivedli je v řadách do nádvoří, v čele statný hejtman, posud bled: tu k nim Bukvoy, oko zrovna hoří: „Statečně z vás každý sobě ved’! Bili jste se vzorně, s mužným vzdorem; mám vás v moci, odpustím však rád váš-li hlouček vojska před praporem vstoupí pod přísahou do mých řad! Ty pak, vůdce, Slavatovče mladý, ačtě posud po ráně jsi chor, chceš-li, přistup za rytmistra tady v kyrysnický strýce svého sbor!“ „Nechme toho, pane generále! Věz, my duchem jediný jsme muž; cestou práva přímo jíti dále ani smrt nám nezabrání už! Měl bys jenom těla, ne však duší, špatně bychom sloužili ti as; přísahu kdo jedenkráte zruší, páše věrolomství zas a zas! 70 My přísaze zůstaneme věrni; není žertem nám, co slyšel Bůh, naše krev vždy svatou bude berní, jíž svým otcům uplácíme dluh.“ „Nechceš?“ „Ne!“ „Nuž sem, vy mládci jaří, k čemu hoch? Mne vůdcem zvete dnes!“... „Ne, my nevolíme podle stáří, ale podle ducha, pane, věz!“ „Aj, vy smělci! – Stavte šibenice, tak neb onak ohneme vás přec!“ – „Jak vám srdce káže; padnem sice, ale státi česká bude věc! Vinni-li, kdo pro vlast bojovali, či kdo násilně v jich zemi vnik’? Jal jsi nás, ne sobě, svému králi; oprátkou mře jenom loupežník!“ Zdiven šeptal Bukvoy skloniv témě: „Hrdinný, ej zázračný to lid; já být králem krásné této země, věčný mír bych učinil a klid!“ A zas k Jáchymovi: „Konec půtce, nemám sklepů pro tvých lidí směs, 71 výjimkou jen živím, zeměškůdce, ale jinak v poli bude, věz! Stihnu-li vás, pak je po všech veta, co mi po tom, žák-li kdo a mlád, zničím všecky, nechať zbujná četa vzroste na pětsetkrát padesát. Dnes vás pustím, ale bez praporu, jako žáky pouští bakalář, nechci s dětmi hádek ani sporu; takou mysl máte jako tvář. Ba i to vám přeju milostivě, aby každý, drahého co máš, dřív než k rodné vypravíš se nivě, v raneček si svázal na svou páž. A teď rychle!“ – Zachvěli se smutni. – „Dej nám prapor,“ vážně vece Chlum, „náš to pych; mou hlavu za to utni!“ „Nebo mou!“ zní ze rtů jinochům. „Vezmi hlavy, chceš-li polovici, víc! Nech odejíti jenom pět!“ – Bukvoy k sobě s udivením v líci: „S takým lidem chtěl bych vzíti svět!“ 72 A zas nahlas velí: „K čemu svádu? jděte! –“ Šli, však srdce žalem mnoumrou; smál se Bukvoy, patře na jich řadu s mečem stranou, s uzlem na rukou. V čele Jáchym, v tváři hněvné tahy, za ním hochů jará hotovost; na srdce tisk knihu, klenot drahý: české zemnězemě nejvzácnější skvost. „He, co jest?“ děl Bukvoy, sáhna v bráně po vůdcově knize; Jáchym hrd „Kniha práv,“ děl, „kterou ku obraně napsal Čechům Kornel ze Všehrd! Kniha svatá jako zákon Boží, poklad náš a statek veškeren; dobrodruh můž půdu vzít i zboží, ale nikdy drahý obsah ten. Babsky nyní, bojácně a chabě opouští nás zamračený svět, než s tou knihou práv, můj pane hrabě, přijdem zas i po zátopě let. Prapor náš, jejž kořistí teď máte, nebude sic v čele sboru vlát, 73 leč „Pro patria et libertate“ žhavě bude v našich duších plát.“ „S Bohem už!“ – Když odcházeli juni, o meč opřen hrdý vítěz stál... Slunce haslo v rudých oblak tůni, jak on slabý s trůnu padlý král. 74
TRMAL Z TOUŠIC. 1619.
Chor v Sedlčanech na loži Toušický vladyka leží, s hlubokou ranou na prsou vyvázl z bitvy jen stěží; bojoval věru statečně odehnav Bukvoye k Týnu, sám ale byl už na cestě do říše chladu a stínu. U hlav syn Vácslav naříká, u nohou bratrovy děti: potrojný, útlý ještě květ vadnoucí toušické sněti: 75 v nářek jich náhle z náměstí pokřik se mísí a roste... „Co je to, děti?“... „Od Týna zpět přišli nezvaní hosté!“ Na hradby vše, co zbraně má s posádkou k ochraně spěje, Bukvoy má Uhry posilou, pod děly země se ckvějechvěje; na chvíli snad už udeří na město s táborské strany – jednou byl zahnán, podruhé nesnese takové hany.“ „Vzhůru!...“ a Trmal vytřeštil na syna hasnoucí zraky – „totě boj za vlast... neváhej, Vácslave, musíme taky!“ „Můžeš-li? Pro Bůh, otče můj, zachraň nám život svůj drahý...“ „Nedrž mne, nebraň; pospíchej na vlasti zhoubce a vrahy! Či se mé smrti obáváš? Líp-li, když na loži zhynu? Zdráv jsem a silen, uvidíš, na hradby, na hradby, synu! 76 Oblec mně v nový kabátec, meč dej a bandalír k tomu!...“ „Nevstávej, otče, krvácíš!“ „Neváhej, provoď mne z domu!“ Stalo se. Jako omlazen vesel meč v pravici stiská, na hradbáshhradbách, u bran zbrojný lid nadšeně v ústret mu výská; daří se výpad, daří boj měšťanův junáckou prací; nepřítel nazpět podruhé v úprku k Týnu se vrací. Trmal však klesá: „Šťasten jsem! za českou svobodu hynu, v duchu Tě ještě, vlasti má, horoucně na srdce vinu; krásná smrt, svatá, líbezná! Stokrát kéž z hrobu lze vstáti, bych pro vlast v boji vítězném stokráte život moh’ dáti!dáti!“ 77
PÍSECKÝ PRIMÁTOR. 1620.
Běs války zuřil po Čechách a nebe ohni rudlo, kam Maxmilian z Bavor táh’, vše zúpělo a chudlo. Už Prachatice vyloupil a Vodňany vzal hravě, a sotva s plenem hotov byl, spěl k Písku na Otavě. Hned osul vrchy ven a ven a kázal střílet z kusů; „To závdavkem ti dávám jen, ty pronárode Husů. 78 Až lehnu k městu, uvidíš, jak Bavorák to sbírá!“ A k Písku posunul se blíž a ze dvou stran jej svírá. Leč nežli k branám přijít moh’, dal primas zvonit s věží, a rázem v muže rostl hoch a z kmeta jun byl svěží. „Nuž, chutě, všickni, chutě sem,“ děl primas, „ale v zbroji!“ A v městě jako před městem, vše na útok se strojí. Nač kuklice, nač šorc? To tret; žák ruče sáhl k luku, jun půlhák, šaršoun muž a kmet vzal aspoň končíř v ruku. A počal útok; vztek a boj už na všech stranách řádí, až k branám nepřátel vnik’ roj, leč zlícen nazpět pádí. Dalť primátor, vždy ostražit, v čas z kuší, děl a praků 79 smrt v nepřátelský metat lid – leč ne v lid, v mračno draků. A bděl a velel na valech: „Jen opatrně, bratři, nás třetina je Němců těch, tož buďme každý za tři! V mé ruce bílá korouhev buď sborů našich stráží; rád za svobodu dává krev, kdo svobody si váží! Kam korouhvicí zamávám, v ty shlukněte se strany; lest vůdce nájezdníka znám i jeho Bavorany. Víc úskoků v nich nastokrát než statečného vzdoru, tož až v ně nejvíc budem prát, mějte se na pozoru!“ – Až k branám Maxmilián leh’ a svírá lid a mučí: „Už vzdejte se, sic ve třech dnech vše zhyne střel mých tučí!“ 80 Leč primas Švantle v odvět dal: „Ej, marně čekáš, věru!“ Tu Maxmilián zlícen vstal a vzkřikl: „Pak vás speru!“ A střílet kázal z kusů všech, jen v noci ustal málo; leč hle, co porval v městských zdech, vše ráno zase stálo. Když v stanech hýřil Bavoran, byl měšťan v plném díle a znova směle u všech bran,bran bil do noční se chvíle. Kam Švantle korouhvicí máv, tam druzi vráz se nesli, a tloukli do prsou a hlav, až lezci s hradeb klesli. Tak primas vítězí co den, nechť střely prší z důli, ač do žeber je postřelen a praporní žerď v půli. Vždyť zdrávy hlava jsou i páž, tož bedliv druhům kývá, 81 i tím – kde mít chce hradeb stráž – co z korouhve mu zbývá. I rozlítil se Bavoran: „Ten chlap je zrovna z kovu, tož na město mu ze tří stran dnes poženeme znovu!“ A do bran smělým útokem hned Bavoři se drali, leč s meči v ruce v úžas všem i chlapci do nich prali. Boj v městě byl i na hradbách a s druhem druh je v práci... „Zle!“ Švantle vzkřik’ a k srdci sáh’ – a do valů se kácí. Byl trojí ranou sestřelen i s korouhvicí v rukou; vrah tře se do bran – hrozný den – šturm bubeníci tlukou. Vše vražděno, co Bavor stíh’, až vlas se hrůzou ježí; pln krve primas od ran zlých blíž „Branky“ mrtev leží. 82 K svým ňadrům tiskne korouhev, jak třásl by se o ni, a vřelá, purpurová krev na její kment se roní. A vítěz do města se dral a děl: „Vše hlavu složí!“ A bubeníku rozkaz dal: „Jdi k sloupu Matky Boží. A bubnuj statně zas a zas, a celý den a ruče; to značí k vybíjení čas!...“ A spitý tambor tluče. Hned žoldák do lupu se dal a dávil vše i děti a jako kanec hodoval, když v klasné vniká setí. Křik vražděných a dětí kvil až za město se šíří, v tom Bukvoy s jízdou přikvapil a hněv mu tváře pýří. Vždyť na sta mrtvol – hrozná seč – je nakupeno v městě, 83 a padlým nechce ani meč jít z uzavřené pěstě. Trup mladé ženy zohyzděn v těch mrtvol leží směsi, nach z ňader sněhu tryská ven a vůdcův zrak se děsí. Jeť dítě při nich – hrozný zjev! – květ na podťatém trsu, rtem život ssaje: mléko, krev – i smrt z matčina prsu. A Bukvoy na tambora křik’: „Dost loupeže a krve!“ Leč běsný voják ukrutník víc v buben tlouk’ než prve. Tu Bukvoy znova: „Chlape, dost!“ a kordem k soše mává, leč vraždy nenasytný host dál tlouci neustává. A tluče – hojnýť kyne plen – a nedbá v děsné ráží, až Buquoy hněvem rozpálen, kord do prsou mu vráží. – 84 „Tak ctí pan hrabě rozkaz můj?“ děl Bavoráků vůdce; „to malý trest jen za vši zbůj na císařovy škůdce! Kdo kázal vám to?“ – „Lidskost!“ – „Aj, mým soudruhem jste přeci, či zbojcům na pomoc v ten kraj jste v sporné přišel věci? Co lidskost na divokou zvěř? Co smilování luze? když nechtěla se vzdát ta sběř, ať pojde v pomsty hrůze!...“ „Jsem vojákem, leč srdcem jat, já nechci dělat kata, ten lid šel mužně bojovat za práva jemu svatá!“ „Militia, malitia! to pane hrabě znáte; jste vůdcem, vojvodou však já, co chci, to vykonáte. Dnes buďsi! Do šachet tu směs, leč to vám musím říci, 85 že pro Švantle chci ještě dnes mít sbitou šibenici!“ „Jeť mrtev! statečný ten brach, hle, tváře klidné rysy!“ – „Co mrtev! Druhým na postrach i po smrti ať visí!“ Leč Bukvoy hlavou zavrtěl a hněvem zrak mu plane: „Mně cit a rozum jinak děl – syn Francie jsem, pane!“ Ne! primas bohatýrem byl a pad’; buď konec muce!“ A do rakve ho položil i s korouhvicí v ruce. A k lidu mluvil: „Hleďte přec! Střel plno, jen ne v pleci... Čest vzdejte! Pro svatou tak věc a pro vlast mrou jen reci! Jsme smířeni, leč z ran jich čel duch nových bojů vstává; lid zabít může nepřítel, leč nikdy jeho práva. 86 Nuž s kordu mého blýsknutím svých pušek výstřel slučte a jako Švantle s lidem svým též žít i mřít se učte!“ – 87
ŠLIK. 1620.
Na hradě král Bedřich hlučné hody dává, a na Bílé Hoře svoboda skonává; skonává a hasne, rudé slzy roní, palašem jí Bavor umíráčkem zvoní. Už je konec boje, už je konec seče, bystřinami s vrchu česká síla teče; 88 kdo jí podá těchy, kdo jí podá léku? Irčané jsou zbiti, Uhři na útěku. Dvojím proudem nazpět český voj se rojí, jen Šlik s Moravany jako skála stojí; stojí jako hradba, stojí, nehýbe se – Tilly s břitkým mečem porobu jim nese. A Šlik hrdě k lidu: „Slyšíte-li, braši, jak Valoni dušou drahou volnost naši? Už mateři vlasti jako siré vdově – nabijte si pušky, buďte pohotově! A tam! Nevidíte, v zmetešeném víru klusající řady saských mušketýrů? 89 než déšť jejich kulí naše řady strhá – k předu!“... A Šlik mladý na Němce se vrhá. Smutné, táhlé zvuky vánek z dálky vane; tvář Šlikova hoří, oko jeho plane: „Za mnou, bratří,“ volá, „za mnou pro svobodu!...“ A Šlik, vůdce mladý, vzdech’ a vázl v vchodu. – „Pane kapitáne, pro Bůh, ustaň v střetu, vykvetla ti náhle růže na koletu!“ Ale mladý setník pláštěm prsa halí, a bubeník víří a mušketýr pálí. – „Pane kapitáne, hlava se ti kloní, po kabátci dolů rudá krev se roní!...“ 90 „Nech jen, zavadil jsem o šat hrotem kordu; vzhůru jménem Páně na cizáckou hordu!“ „Pane kapitáne, divné je tvé zření, rudá skvrna roste, to od kordu není...“ Ale mladý setník chladně k předu míří, a mušketýr pálí a bubeník víří. „Pane kapitáne, ustaň při útoku, Tvoje líce bledne, hasne oheň v oku!“ „Prach mně ve tvář slétl, hněv mi tepe v skráně – na Sasíky, bratři, hurá, jménem Páně!“ – „Pane kapitáne, slyšíš? pro spasení, oko mře a hasne, to od prachu není, 91 ruka k ráně sahá, hruď se divně chvěje, ale setník volá: „K předu! K předu! Zle je!“ „Pane kapitáne, pro živého Boha, hlava se ti kloní, zalamuje noha!“ „Nedbám, škoda času, život vlasti patří... či nechcete umřít za svobodu, bratří?“ „Pane kapitáne, smrt ti po bok kluše!“ „Zahyne-li tělo, povede vás duše! Za mnou, za mnou, bratří, jednoho jsme rodu!. . .“ A Šlik s Moravany padli za svobodu! 92
DIVIŠ ČERNÍN. 1621.
Z Chudenic Černín, šlechetný pán, po bitvě na Bílé hoře před krevním soudem byl žalován, vzpoury že rozvlnil moře. „Toužil,“ děl soudce, „by odboj se zved’, vpouštěje do hradu stavy, za to buď trestán, proradný kmet, utnutím ruky a hlavy. Dřív však tu ruku, za velkou lest, zbav mistr prstův i palce; z nejmenších taká pokuta jest stoupenců Bedřicha z Falce. 93 Ale, že ondy odbojník ten vzorem byl hradního sluhy, do Vídně posel buď vypraven o milost za výrok tuhý – Ve Vídni o trest dlouhý byl spor, trvaloť déle půl roku, nerad jen soudců císařských sbor podjal se takého kroku. V posled list přišel a Lichtenstejn čet’: „V milosti přes činy zrádné měj Černín ruku i prstů pět – všecko – jen hlava ať padne. Za to buď fiskem rozprodán statek, jejž vepsat dal v desky... Ferdinand Druhý, v Rakousích Pán, z milosti Boží Král Český.“ 94
DVA MUČENÍCI. 1621.
Pan Martin Fruwein sedí v Bílé věži, květ stáří těžký na hlavě mu leží a v dlaně vysmahlé jest nakloněna tvář; žal zaryl se mu v srdce přehluboko a zatajeným pláčem zrudlé oko pozírá na žaltář. Jest chor a sláb ten holub sesivělý a na těle i duši ztýrán celý od bičů pacholských a jezovitských slov; proud žalů napořád mu nitrem spěje, duch před katanským mučením se chvěje, ač neleká ho rov. 95 Žil v světě dost; kryt štěstí zlatohlavem, výš o hlavu se nesl lidstva davem, teď stářím polapen by klidně umřel rád, leč novým bolestem se mysl vzpírá, vždyt popravce jej stále v kleště svírá, jak Melandrův chce řád. Už nelze žít; znáť Fruwein svoje soky: v hloub spálili mu oba jeho boky, a z jasných myšlenek jest nyní pouhá pýř, leč přec a stále poután do okovu, by novou mukou ustrašen byl znovu, než vyjde na pranýř. Soud vynesen: „Buď Fruwein čtvrcen v těle, buď sťata hlava víry rušitele za činů zrádných roj a smělých řečí svod, buď na justici přibit jazyk s rukou, všech statků zbaven buď, mři hladu mukou pikhartský jeho rod.“ To hrozný soud! – Strach rve jej víc a více; hle, od ran biřiců mu zrudla kštice, a chlapstva týráním je vetchý zraněn trup. „Zda nésti mám,“ tak naříká a sténá, „těch šerých vlků muka nesečtená, jimž národ padl v lup?“ – 96 Tři bije zvon, čas útrap rychle běží; na starcův vlas strach nové vločky sněží, i chví se napořád jak v bouři habrů dřík; slyš! s vrchu Petřína tři zvučí rány, a venku řinčí strážců partysány – pan Fruwein zděšen vzkřik’. V sloup oči obrátil a zpět se kotí, v tom zámek žalářový zarachotí a v kobu kráčí muž as půl sta vzdorných let; a sdílně starce zlekaného zvedá, pout tíhu snímaje mu, vedle sedá a laskavě dí ret: „Mne nelekej se, kmete, hlavo sivá, vždyť částka noci ještě tobě zbývá, ten čas, jenž tobě dán, jest vítán mi a svat; věz, nepřišel jsem, jak mi přikázáno, pro muka přichystati tebe ráno, než přijde mistr kat. Znám bolest tvou a tvoje utrpení, chtěl mírnit bych, leč pomoci už není, kde ústy nepřátel soud krutý vysloven; spíš za tebe bych nesl všecka muka, než aby konala je moje ruka v zítřejší smíru den. 97 Jsem v světě bez přítele, nemám dětí, má památka jest lidstvu na prokletí a všecko žití mé jen hrubý požitek; kéž všecku vyplenil bych duše bídu! Jak rád bych, věř, za svatá práva lidu pln štěstí k špalku klek’. Dnes, bubnů vír když k vraždění se vzruší, dnes teprv Bůh dal světlo mojí duši, když práv svých zbavenu jsem českou spatřil zem, snad Pán Bůh zatratil tu moji hlavu, vždyť sta jsem sprovodil jich na popravu; jsem práva pacholkem! Však volným dnes – ať trest mne za to stihne, nechť nad mou hlavou sekera se mihne – chci sluhou tobě být, než přijde katův čas, jak směl bych poutat zmořené tvé oudy? já proklínám ty krvelačné soudy a luzy hrozný kvas! Ó, nechvěj se! má paže zla tě sprostí; tam pohleď ven, jak mír se nebem hostí a v dálce ze spánku svou hlavou kývá les; jak v sadě slavík svoje zkazky básní, a prostřed nebe hvězdami se jasní ta dráha do nebes. 98 Tu věčný Bůh tak nádherně dnes šíří, vždyť půjdou po ní čeští bohatýři pro ctnosti odplatu; jich druhem, pane, tys; leč na západ to znamení tam bludné, jež divně zmáhá se a temně rudne, toť metla vrahům – viz! Pojď, pane, jen a v jemném ranním vání zlou mírni palčivost svých chorých skrání, já okno otevru, zde vystoupni jen výš! viz, rozprchne se všecko, co tě bolí, tam v Boží přírodě a v kyprém poli; já pomohu ti již! –“ I noří stařec zrak i srdce vroucí v to moře krás, v ty nebes hvězdy skvoucí, v ten bludných vánků zvuk i pohyb mlžných vln, v ston křepelice dumný v širém poli; co bolelo, to dvojnásob teď bolí; duch zmírá strachu pln. Na týnské věži, jak by krví vzňatý se ve výklenku kmitl kalich zlatý a temnou hlavu svou výš hrdý Žižkov zved’; níž, ve příkopu na zroseném drnu zřel vězeň v luny svitu mladou srnu, již srnec k proudu ved’. 99 Tak ticho kol, noc vonně ještě dýše, leč zora slétá z tajemné své skrýše a lije v stínů říš svůj vábný světla zdroj; hle, zvedá křídla v probuzeném vánku a sivé mraky mění do červánků, a hvězdný plaší roj. Ze spánku tiše příroda se budí, myšlenka linduškou zní v její hrudi, leč ruchem zlekána zpět v šumný prchá bor; mha z veských chatek šedá roucha svléká, jen ozvěna jak plachá víla těká, než prchne v lůno hor. Ó, kterak nebe laskavo je světu: kment dalo jabloni, skvost perel květu, a stříbra bohatost má proudná peřej vln; tam na východě obzor zlatem vroubí a ptačí písně dává lesa hloubi a vzduch je vůně pln. Už ruka boží k přírodě se níží, zrak nebes mile v moře krás se hříží a poupě s motýlem se z kuklí derou ven; pod speřestěným lístkem nízké hložky svit zanik’ blednoucí už světlonožky a šeřík dosnil sen. 100 Hle z klínu přírody co v život vplyne, vše bez zloby a bez trápení hyne: brouk v trávě zkypřelé a motýl v křoví zas; a mře-li pták, tu ani sup ten dravý se netkne jeho v křídlech skryté hlavy a vyhne se mu v ráz. I zaštkal chorý stařec při okénci, a venku jitrem vzbudili se ptenci: toť družných vlaštovek a drobných jiřic dav; noc prchla už, kol roste světlo denní, v němž budou rubat kati na lešení sedmadvacet hlav! – „Ó vlasti má, ty velké svaté pole, kde místo křížů šibenice holé, by na ně volnost vbil bezcitný práva kat; vše zbojník vzal – i odvahu i sílu – ráj český přeměnil se na mohylu, bouř vzala popel chat. Ó hrozné dni, ó hrozná dobo raní, proč vedeš starce strachem k umírání, by zděšen třikrát mřel, a jásal vlků dav; máť příroda vám budiž žalobnicí, že přinášíte smrti, lačné lvici, jen koše sťatých hlav!“ 101 A zachvěl se kmet u vadnoucím nitru: „Hle, onen lesk, už není dlouho k jitru; slyš, věčný pane můj, kéž hanby té jsem prost! Mír svatý dej mé duši klidem chudé a dřív než kat zas tělo mučit bude, přijmi mne na milost. Či patřit mám, jak z rána při popravě kat bude hlavu sekat české slávě a zdůli do nebes se nésti seker svit, jak vpadlý zrak svůj znítí v rudý plamen – modlitbu na ústech, leč místo srdce kámen – zlý cizák antikrist! Či vidět mám, jak řeka krví rudne, jak Prahou žebře moje dítě bludné, mám ženu ubohou snad v loktech chlapů zřít? Mám v tiché modlitbě i v ňader stonu při smutném hlaholení týnských zvonů vždy znova – stále mřít? Ó věčný Bože, slabý je Tvůj sluha, vždyt sedmibarvá bolestí mých duha z té země do nebe se nechce klenout v mír; zda chléb Tvůj, posvěcený hříšným k spáse a kalich požehnaný zas a zase mé duše zkrotí vír? 102 Ó sešli anděla, jenž rychle smrtí, než po kusech mé tělo katan zdrtí, by dravá na branách je oklovala káň, slyš, Pane všemohoucí, mdlého kmeta ó zavolej mě dříve z toho světa, než kat mou znectí skráň!“ I kloní sivou hlavu, strachem zmírá, a s ním i ten, jenž starce podepírá – i ten se rozplakal, i ten se v nitru chvěl, hruď zvedá se a srdce temně buší, jak s Fruweinem by jednu měli duši, jak sám by k smrti šel. Hle, ruku zved’, jak pilně pána střeže! Teď sebou trh’ – slyš, pátá bije s věže... Pan Fruwein modlil se, též strážce jeho snad; i vztyčil se a – hrozno! v pružném vzchopu svrh’ kmeta při modlení do příkopu a na kolena pad’: „Ty nevyzpytný na nebesích Pane, dnes z oka první slza citu kane při rukou sepjatých na hříchem zrytou tvář; já hlavy rubal právu dřív a ctnosti, dnes srubl jsem ji Strachu z útrpnosti a teď mne zmař!“ – 103 A domluvil; stráž hlučně vchází v kobu... Vše poznal vůdcův zrak, hněv vzplanul v zlobu: „Aj, zrádce ohavný!“ tak zlícená zní řeč; v ráz zakmitly se čtyři partysány – na mužných prsou čtyři rudnou rány a v lebce vázne meč. – Kat pány na náměstí kolem drtí; jen starý Fruwein znikl děsné smrti... Zlý Melandrův byl vztek’ a Lichtenštejnův hněv, že na katovském toporu i šatě a na jich pestrém hedvábu a zlatě scházela kmetí krev. 104 OBSAH.
Mikuláš z Husi5 Jan Želivský9 Roháč17 Jan Smiřický23 Král Jiří29 Jaroslav z Boskovic36 Jan Kopidlanský44 Jindřich z Hradce50 Král Ludvík u Moháče56 Jáchym Slavata z Chlumu66 Trmal z Toušic75 Písecký primátor78 Šlik88 Diviš Černín93 Dva mučeníci95
[105] PODSTATNĚJŠÍ OMYLOVÉ:
Strana 67., řádek 14., místo tečky za slovem dnes jen čárku. Strana 73., řádek 2., místo mnou stůj mrou. Strana 76., řádek 8., místo ckvěje stůj chvěje.
E: až; 2002 [106]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František
(Knihtiskárna F. Šimáček nakladatelé)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 106

Věnování: Čech, Svatopluk
(Svatopluku Čechovi)