ROHÁČ.

ROHÁČ. Píseň dějepravná. 1437.
V jedné straně Prahy drobný déšť se lije, v druhé straně Prahy duha vodu pije. Kde se déšť rozlévá, sivá mračna plují, kde se duha pojí, páni srub budují. Srub na čtyři strany; dlouhé klády vozí, kdo to vidí, trne, leká se a hrozí. Neníť jako jiný, s okny v hladkém líci, ale velkou robí Sigmund šibenici. A tesaři tešou, a kováři kovou šibenici novou, štíhlou, třípatrovou. 17 Sigmund král se směje, ale národ pláče, vždyť je budována z Dubé pro Roháče. Pro Roháče z Dubé, pro Táborův vůdce, pro Žižkova druha, pro králova škůdce. Pro obhájce lidu, pro milého pána... „Smutného jsi, Jene, dotoužil se rána. Smutný den pro tebe, smutný pro tvé druhy, v posled uvidíte krásné české luhy! Krásné české luhy, krásné české stráně, až nás opustíte, bojovníci Páně! A ty v čele druhů činů svých i slávy, že jsi nešel králi v ústret do Jihlavy. Že tvůj pevný hrádek, v lesa temnu skrytý, tvrdošíjně hostil vzdorné Tábority. Bože, milý Bože, zlá k nám doba letí, neopouštěj, Jene, Táborů, svých dětí!“ „Věru opustí je, než se slunko vznítí, však nemusí viset, nebude-li chtíti. Však nemusí viset, řekněte, ať prosí, než studeným potem náhrdelník zrosí. 18 Svým studeným potem, svojí teplou krví; než mu černé hvězdy zhasnou pod obrví.“ – „Milý Jene z Dubé, neotálej stále, vypros sobě život u Sigmunda krále. Pros a daruje ho, vidíš, už sem jede, zvedni k němu ruce a své líce bledé!“ „Hanba! Cože chcete, znevěřilí bratří? Jenom k Pánubohu ruce vznášet patří! K Sigmundovi nikdy; raděj než sem vkročí, vypíchejte rychle dýkou moje oči! Spěšte, neváhejte, nehnu svalem tváře, nechci vidět toho lupiče a lháře! Duši zastřete mi dračí před obludou; věru líp, když dříve věšeti mne budou! Mistře kališníku, spěš, půjdeme spolu, vyprovoď mne s druhy srubu ku vrcholu!“ „Jdu, jak kážeš, pane, ač mně srdce puká, že má bohatýra znectít moje ruka. Leč kdybych byl věděl, že zde musíš zhynout, byl bych dal ty sloupy růžemi ovinout. 19 A kdybych byl tušil ukrutnost té doby, byl bych dal k těm sloupům zlaté kovat skoby. Zmátli jsme se v králi, více však se zmatem’, až nám budeš mříti na řetěze zlatém. Na řetězi zlatém, na rytířském pasu, ach, kdo bude živit Sionskou pak chasu! Shrocen pevný Sion do Vrchlice chladné – měli Bratří hlavu, nebudou mít žádné!“ Sigmund král se směje: „Vzhůru s Janem z Dubé, už nás nevystraší, už nás neporube. Jeho nejvýš; pospod“ – mistr vzhůru leze – „Zeleného s Vyškem a Prostředka kněze. Pod ty níž a níže, chátře hodokvasu všecku Roháčovu polapenou chasu!“ – „Proč mne, mistře, vedeš na hedbávné šňůře? proč mne samotného poutati chceš k hůře? Proč mne hodláš věšet na rytířském pasu? Pověs ty mne stejně, jako moji chasu! Spolu jsme se ondy v jedné řadě bili, proč byste nás také spolu nevěsili? – 20 Ty však, slyšíš, zpupný s českým žezlem lháři, po mé smrti strachem sinat budeš v tváři. Český vzdor tě zlomí; Bůh nám štítem všude, tobě ďábel v hrdle amen housti bude. A ty, strýče Hyncí, bídný králův robe, Ptáčkem jsi, však ptáčkem, který srdce zobe. Klop jen svoje hledí, nezaklopíš zrady; vzalť jsi za chytačku sestřencovy hrady! Moje rodné hrady; dostaneš snad více; čert mi tebou poslal vlka místo strýce! Krkavče, své sestry krev viz na lešení...“ leč už pro vír bubnů Jana slyšet není. „Běda, Jene, běda, tatíčku náš, druhu, už tě mistr spíná do zlatého kruhu! Už nebudeš mužně do třemenů stoupat, leč na zlatém pasu vysoko se houpat. Už nebudeš hrdě na svých nohou státi, už pod nimi bude dujný vítr váti. Už pod tebou komoň vesel nezaskáče, už pro tebe všecka česká země pláče. –“ 21 Z týnské věže smutně umíráček zvoní, k hlavě Roháčově mistr kat se kloní. „Nelíbej ho, mistře, na to hrdé čelo, aby se naň hejno dravců nesletělo. Ale ty ho líbej, slunce, v bílé skráně, by jich nerušilo temné lesů káně. Neskrývej ho, mistře, rudým hanby šatem, nemřel taký velmož v české říši katem. Ale ty jej přikrej, nebe, svými mraky, by ho neskvrnily Sigmundovy zraky. A ty hromný blesku, dosti učiň právu: rozbij tomu králi korunu i hlavu!“ 22