DVA MUČENÍCI.

DVA MUČENÍCI. 1621.
Pan Martin Fruwein sedí v Bílé věži, květ stáří těžký na hlavě mu leží a v dlaně vysmahlé jest nakloněna tvář; žal zaryl se mu v srdce přehluboko a zatajeným pláčem zrudlé oko pozírá na žaltář. Jest chor a sláb ten holub sesivělý a na těle i duši ztýrán celý od bičů pacholských a jezovitských slov; proud žalů napořád mu nitrem spěje, duch před katanským mučením se chvěje, ač neleká ho rov. 95 Žil v světě dost; kryt štěstí zlatohlavem, výš o hlavu se nesl lidstva davem, teď stářím polapen by klidně umřel rád, leč novým bolestem se mysl vzpírá, vždyt popravce jej stále v kleště svírá, jak Melandrův chce řád. Už nelze žít; znáť Fruwein svoje soky: v hloub spálili mu oba jeho boky, a z jasných myšlenek jest nyní pouhá pýř, leč přec a stále poután do okovu, by novou mukou ustrašen byl znovu, než vyjde na pranýř. Soud vynesen: „Buď Fruwein čtvrcen v těle, buď sťata hlava víry rušitele za činů zrádných roj a smělých řečí svod, buď na justici přibit jazyk s rukou, všech statků zbaven buď, mři hladu mukou pikhartský jeho rod.“ To hrozný soud! – Strach rve jej víc a více; hle, od ran biřiců mu zrudla kštice, a chlapstva týráním je vetchý zraněn trup. „Zda nésti mám,“ tak naříká a sténá, „těch šerých vlků muka nesečtená, jimž národ padl v lup?“ – 96 Tři bije zvon, čas útrap rychle běží; na starcův vlas strach nové vločky sněží, i chví se napořád jak v bouři habrů dřík; slyš! s vrchu Petřína tři zvučí rány, a venku řinčí strážců partysány – pan Fruwein zděšen vzkřik’. V sloup oči obrátil a zpět se kotí, v tom zámek žalářový zarachotí a v kobu kráčí muž as půl sta vzdorných let; a sdílně starce zlekaného zvedá, pout tíhu snímaje mu, vedle sedá a laskavě dí ret: „Mne nelekej se, kmete, hlavo sivá, vždyť částka noci ještě tobě zbývá, ten čas, jenž tobě dán, jest vítán mi a svat; věz, nepřišel jsem, jak mi přikázáno, pro muka přichystati tebe ráno, než přijde mistr kat. Znám bolest tvou a tvoje utrpení, chtěl mírnit bych, leč pomoci už není, kde ústy nepřátel soud krutý vysloven; spíš za tebe bych nesl všecka muka, než aby konala je moje ruka v zítřejší smíru den. 97 Jsem v světě bez přítele, nemám dětí, má památka jest lidstvu na prokletí a všecko žití mé jen hrubý požitek; kéž všecku vyplenil bych duše bídu! Jak rád bych, věř, za svatá práva lidu pln štěstí k špalku klek’. Dnes, bubnů vír když k vraždění se vzruší, dnes teprv Bůh dal světlo mojí duši, když práv svých zbavenu jsem českou spatřil zem, snad Pán Bůh zatratil tu moji hlavu, vždyť sta jsem sprovodil jich na popravu; jsem práva pacholkem! Však volným dnes – ať trest mne za to stihne, nechť nad mou hlavou sekera se mihne – chci sluhou tobě být, než přijde katův čas, jak směl bych poutat zmořené tvé oudy? já proklínám ty krvelačné soudy a luzy hrozný kvas! Ó, nechvěj se! má paže zla tě sprostí; tam pohleď ven, jak mír se nebem hostí a v dálce ze spánku svou hlavou kývá les; jak v sadě slavík svoje zkazky básní, a prostřed nebe hvězdami se jasní ta dráha do nebes. 98 Tu věčný Bůh tak nádherně dnes šíří, vždyť půjdou po ní čeští bohatýři pro ctnosti odplatu; jich druhem, pane, tys; leč na západ to znamení tam bludné, jež divně zmáhá se a temně rudne, toť metla vrahům – viz! Pojď, pane, jen a v jemném ranním vání zlou mírni palčivost svých chorých skrání, já okno otevru, zde vystoupni jen výš! viz, rozprchne se všecko, co tě bolí, tam v Boží přírodě a v kyprém poli; já pomohu ti již! –“ I noří stařec zrak i srdce vroucí v to moře krás, v ty nebes hvězdy skvoucí, v ten bludných vánků zvuk i pohyb mlžných vln, v ston křepelice dumný v širém poli; co bolelo, to dvojnásob teď bolí; duch zmírá strachu pln. Na týnské věži, jak by krví vzňatý se ve výklenku kmitl kalich zlatý a temnou hlavu svou výš hrdý Žižkov zved’; níž, ve příkopu na zroseném drnu zřel vězeň v luny svitu mladou srnu, již srnec k proudu ved’. 99 Tak ticho kol, noc vonně ještě dýše, leč zora slétá z tajemné své skrýše a lije v stínů říš svůj vábný světla zdroj; hle, zvedá křídla v probuzeném vánku a sivé mraky mění do červánků, a hvězdný plaší roj. Ze spánku tiše příroda se budí, myšlenka linduškou zní v její hrudi, leč ruchem zlekána zpět v šumný prchá bor; mha z veských chatek šedá roucha svléká, jen ozvěna jak plachá víla těká, než prchne v lůno hor. Ó, kterak nebe laskavo je světu: kment dalo jabloni, skvost perel květu, a stříbra bohatost má proudná peřej vln; tam na východě obzor zlatem vroubí a ptačí písně dává lesa hloubi a vzduch je vůně pln. Už ruka boží k přírodě se níží, zrak nebes mile v moře krás se hříží a poupě s motýlem se z kuklí derou ven; pod speřestěným lístkem nízké hložky svit zanik’ blednoucí už světlonožky a šeřík dosnil sen. 100 Hle z klínu přírody co v život vplyne, vše bez zloby a bez trápení hyne: brouk v trávě zkypřelé a motýl v křoví zas; a mře-li pták, tu ani sup ten dravý se netkne jeho v křídlech skryté hlavy a vyhne se mu v ráz. I zaštkal chorý stařec při okénci, a venku jitrem vzbudili se ptenci: toť družných vlaštovek a drobných jiřic dav; noc prchla už, kol roste světlo denní, v němž budou rubat kati na lešení sedmadvacet hlav! – „Ó vlasti má, ty velké svaté pole, kde místo křížů šibenice holé, by na ně volnost vbil bezcitný práva kat; vše zbojník vzal – i odvahu i sílu – ráj český přeměnil se na mohylu, bouř vzala popel chat. Ó hrozné dni, ó hrozná dobo raní, proč vedeš starce strachem k umírání, by zděšen třikrát mřel, a jásal vlků dav; máť příroda vám budiž žalobnicí, že přinášíte smrti, lačné lvici, jen koše sťatých hlav!“ 101 A zachvěl se kmet u vadnoucím nitru: „Hle, onen lesk, už není dlouho k jitru; slyš, věčný pane můj, kéž hanby té jsem prost! Mír svatý dej mé duši klidem chudé a dřív než kat zas tělo mučit bude, přijmi mne na milost. Či patřit mám, jak z rána při popravě kat bude hlavu sekat české slávě a zdůli do nebes se nésti seker svit, jak vpadlý zrak svůj znítí v rudý plamen – modlitbu na ústech, leč místo srdce kámen – zlý cizák antikrist! Či vidět mám, jak řeka krví rudne, jak Prahou žebře moje dítě bludné, mám ženu ubohou snad v loktech chlapů zřít? Mám v tiché modlitbě i v ňader stonu při smutném hlaholení týnských zvonů vždy znova – stále mřít? Ó věčný Bože, slabý je Tvůj sluha, vždyt sedmibarvá bolestí mých duha z té země do nebe se nechce klenout v mír; zda chléb Tvůj, posvěcený hříšným k spáse a kalich požehnaný zas a zase mé duše zkrotí vír? 102 Ó sešli anděla, jenž rychle smrtí, než po kusech mé tělo katan zdrtí, by dravá na branách je oklovala káň, slyš, Pane všemohoucí, mdlého kmeta ó zavolej mě dříve z toho světa, než kat mou znectí skráň!“ I kloní sivou hlavu, strachem zmírá, a s ním i ten, jenž starce podepírá – i ten se rozplakal, i ten se v nitru chvěl, hruď zvedá se a srdce temně buší, jak s Fruweinem by jednu měli duši, jak sám by k smrti šel. Hle, ruku zved’, jak pilně pána střeže! Teď sebou trh’ – slyš, pátá bije s věže... Pan Fruwein modlil se, též strážce jeho snad; i vztyčil se a – hrozno! v pružném vzchopu svrh’ kmeta při modlení do příkopu a na kolena pad’: „Ty nevyzpytný na nebesích Pane, dnes z oka první slza citu kane při rukou sepjatých na hříchem zrytou tvář; já hlavy rubal právu dřív a ctnosti, dnes srubl jsem ji Strachu z útrpnosti a teď mne zmař!“ – 103 A domluvil; stráž hlučně vchází v kobu... Vše poznal vůdcův zrak, hněv vzplanul v zlobu: „Aj, zrádce ohavný!“ tak zlícená zní řeč; v ráz zakmitly se čtyři partysány – na mužných prsou čtyři rudnou rány a v lebce vázne meč. – Kat pány na náměstí kolem drtí; jen starý Fruwein znikl děsné smrti... Zlý Melandrův byl vztek’ a Lichtenštejnův hněv, že na katovském toporu i šatě a na jich pestrém hedvábu a zlatě scházela kmetí krev. 104 OBSAH.
Mikuláš z Husi5 Jan Želivský9 Roháč17 Jan Smiřický23 Král Jiří29 Jaroslav z Boskovic36 Jan Kopidlanský44 Jindřich z Hradce50 Král Ludvík u Moháče56 Jáchym Slavata z Chlumu66 Trmal z Toušic75 Písecký primátor78 Šlik88 Diviš Černín93 Dva mučeníci95
[105] PODSTATNĚJŠÍ OMYLOVÉ:
Strana 67., řádek 14., místo tečky za slovem dnes jen čárku. Strana 73., řádek 2., místo mnou stůj mrou. Strana 76., řádek 8., místo ckvěje stůj chvěje.
E: až; 2002 [106]