KRÁL LUDVÍK U MOHAČE.
1528.
„Líp mužná smrt – spěš, kdo jsi muž –
než poroba a hana,
zas válkou straší světy už
hněv Turka Solimana.“
Tak krále Ludvíkův zní vzkaz,
a postojmo i kleče
lid v chrámích přísahá mu zas
na říšského hrot meče.
A ještě herold nedozval,
vše v tábor kluše chvatem:
na vraném koni Ludvík král
a Šlik s ním na brunatém.
56
I sklíčený dnou palatin
jel na kočáře k boji,
na klenbě čela chmurný stín,
skvost na červcovém kroji.
Koločský arcibiskup sám,
Pál Tomori jest vůdce,
lid Bohu poručil i chrám
jda na křesťanstva škůdce.
Kdys láskou zklamán k mnichům šel
a šťasten probřed’ žalem:
svět údělem proň mitru měl
a berlu s pluvialem.
Jak papež chtěl, tak vykonal
a vstoupil vojsku v čelo;
vždyť Frankopan i Salm se bál,
jak zle se v Uhrách dělo.
Kněz Pavel v brnění ctný rek,
vojsk velicím je pánem,
kdo hledě na něho by řek’,
že býval Františkánem?
Koločský arcibiskup Pál,
kněz z železa a krve,
57
kdo řek’ by, jak tu s mečem stál,
že bosákem byl prve.
„V boj!“ velel, „ztrestán budiž pych,
jenž svatá zabral místa,
v boj! třicet tisíc záložných
Jan Zápolský nám chystá.
Z Čech přišel bohatýrů květ
i s lidem v těžké zbroji,
nuž, nechať přijde celý svět,
my utkáme ho v boji.
Meč k boku dejte, k hrudi plát
a šišák chranou čelu!“ –
Král zatím s paní nastokrát
se loučí na Čepelu. –
U Tolny meškal mladý král
pln úzkosti a strachu;
kněz Pavel zvědače se ptal:
„Mluv, kde jsou Turci, brachu!“
„Oj, pane, Bělehrad už pad’,
sbor Turčínů, sbor turů
nás tísní na bocích i vzad...“
„Nuž, na ně tedy, vzhůru!“
58
A vůdce Pavel z pluků všech
voj u Moháče staví,
v něm pod Šlikem sbor jezdců z Čech
a s Trepkou polské davy.
Na jednom křídle Pereň jest
a na druhém Jan Tahi,
vzad s králem biskupů jde šest
bít s křesťanstva se vrahy!
Sbor mnichův s černým praporem
kol Ludvíka se těsná,
a střely sviští tam a sem,
až úboč duní lesná. –
Kněz Tomori se pustil v boj
a statečně to sbírá,
však Turka Belibega voj
už Velký Ňarad svírá.
Leč zpět je hnán a pokořen
a Ludvíkovi plaše
kmet Báthory dí rozjařen:
„Dnes vítězství je naše!
Vrah prchá svatým mečem hnán...“
„Ba ne, viz, hůř se děje,
59
smrt rozkácený Soliman
z děl v naše vojska seje!
Hle, janičárů spor a vzdor,
co v cestě, všecko maří;
dým roste jako mračna hor...“
a Ludvík siná v tváři.
Tisk’ šišák na mladistvou skráň
a chvěje se a trne,
leč Soliman jak lítá saň
na králův sbor se hrne.
Voj s vojem bil se zas a zas –
ó, hrozné Turků pluky!
Zhled’ mladý biskup Pereň v ráz,
však nedal meče z ruky.
I Brodarič i Raskay zbled’,
i Kallay: všecko zbledlo;
krev horká změnila se v led;
ej, ukrutně se vedlo!
Šlik s Trepkou v boji; Turek žas’,
Čech s Polákem jak sochy:
„Vrah lítý nepovalí nás,
my známe svoje hochy!
60
Nás právem železnými zvou,
těch Moslim nepokoří,
jen maďarští ať nestrhnou
nás při úprku oři! – “
V před, mužně v před, než blíž se hnou,
ty žluté sršňů roje,
jen maďarské ať nestrhnou
nás při útěku voje.“
Leč strhly. „Vůdce Pavle, slyš,
zlá hvězda tebe vedla,
jak někdy láska, na vždy již
ti sláva meče zbledla!
Jeť zrádce Zápolský Tvůj Jan,
tam v Segedině mešká;
tvá ruka klesla množstvím ran
a hrůzou hlava těžká! –
Sbor Pálův potřen; dřív kde stál,
vrch pozvedá se trupů;
oř s králem prchá z boje v dál,
krev na pleci i chrupu.
S ním Acíla a Cedrys jen –
tam v kouři děl se ztrácí;
61
ej snadnou v nešťastný ten den
má Soliman už práci. –
Voj křesťan pobit – běsný rej –
vrah Turčín stíhá voje...
Ó Pane Bože, pomáhej!
Toť hrozný konec boje.
Vše marno, k posile nechť všem
kříž primas Salkan zvedá,
nechť modlí se... Hle purpurem
už skráň mu rudne šedá!
Čech s Polákem smrt kolem selsel,
leč nadarmo se bili,
až v písek u Moháče, žel,
krev družně vycedili.
Šlik padnul, pod ním ořů pět,
a s Šlikem statných mnoho:
zbit české šlechty bujný květ
až jezdce na jednoho.
Kmen Zlínských uschl, Loubských pad’
a Vřesovských mřel v nachu,
jen s králem unik’ voje v zad
pan Jindřich ze Žampachu.
62
Pad’ Kořenský a Kolovrat,
a Kutnour pozbyl hlavy;
lev bílý plný rudých lat
byl stržen se zástavy.
S ním klesla volná česká říš,
ó běda, běda, běda!
Vrah zlícen pomstou na nejvýš
i dítě rve i děda.
Voj Uhrů stíhán do všech stran
a do všech země lánů;
pět biskupů sťal Soliman
a k tomu pět set pánů.
Dal Tomoriho na kůl vbít,
všech prvního v tom davu,
snad že chtěl vojů hlavou být,
ač dávno ztratil hlavu.
Sbor, jenž se první trh’, sťal hned,
že k nejzpupnější haně,
tlum chabých bab, s ním válku ved’
a k boku připjal zbraně.
Vzal Šárkanovu lebku v plen
i Drágfiho pln zlosti;
63
vše trestáno, kdo padli jen,
jsou pokut navždy prosti.
Ó hrozný čas, ó děsný čas,
den poroby a zrady,
Zápolský slaví hodokvas,
a král? Kde král je mladý?
Kam zabočil, kam zaskočil,
kde čeká, kde se kryje?
Je v bezpečí, je zdráv, je čil,
kde spí, kde sní, kde žije?
Už nežije, už mrtev jest,
už konec jeho strachu;
tu mladé králové dal zvěst
sám Hložek ze Žampachu:
„Král na dunajských močálech,
přes bahno Čelepatky,
chtěl s ořem na břeh; trh’ se břeh
a pán i kůň kles’ zpátky.
Kde řeky rozlévá se proud
a v stálém pláče hoři,
v té kalné hloubce – hrozný soud –
je pohřben na svém oři!“
64
Ó hrozný Jana stětí den,
ó hrozná sudba s výše...
Král Ludvík ztratil život jen,
leč svobodu dvě říše!
65