JAN SMIŘICKÝ.
1453.
Co to z Vídně asi přiletělo,
že pan gubernátor vraští čelo?
Kde ten orel ducha jeho mešká,
že se k ňadrům kloní hlava těžká?
Mešká u Jihlavy, vzpoury zřídla,
na „Královský mezník“ schýlil křídla,
bez Čechů kde tajným zrádcem štvaní
králi holdovali Moravani.
„Proč nepřišel mladý král až k Praze,
na vzdor tužbě Jírově a snaze?
Kdo tím vinen, kdo ti rádci bídní?
Cilský poví; vzhůru, Kostko, k Vídni!“
23
Jak jen mohl, Kostka cestu zkrátil,
klusal, letěl; osmý den se vrátil,
a s Cilského želanými slovy
do komnaty vešel Jiříkovy.
Četl Jiří: „Pravdě na příkoří,
hněvem zlosyn proti Tobě hoří,
do Vídně psal Ladislavu králi:
„Nejeď k Praze, hlavy šetři v dáli!
Rád náš gubernátor léčky strojí;
nejeď, leda hlavu máš-li dvojí,
nech si jednu doma; dozajista
na tu druhou sekera se chystá.
Však že nelze, ana máti milá
o dvou hlavách tebe nezrodila,
musíš o jedinou dobře dbáti,
chceš-li v zpupných Čechách kralovati.
Tlačí přílba Jiříkovo čelo,
dávno zlatou korunu mít chtělo,
lepšímť je – to poznal správce čacký –
pražský hrad než zámek poděbradský!“
List ten posílám Ti, pane Jiří,
abys věděl, kdo Ti v prsa míří,
24
abys věděl i Tvá zemská rada,
jakého jsi na srdci hřál hada.“
Sotva Jiří podpis listu shlédl,
v křeslo kles’ a v líci na smrt zbledl.
„Ó té zrady,“ šeptal, „ó té hany!“
a zas jméno četl konec blány.
Přesmykloť se z listu děsné slovo
jako zmije v srdce Jiříkovo,
znova zrudla tvář a v bouřném toku
ňader purpur zbarvil bělmo v oku.
Svolal radu gubernátor z rána,
radě v čelo ze Smiřic dal Jana,
na kalich jenž přestoupil a v smíchu
zase k Římu přešel od kalichu. –
Zasedli si; Jiřík zahovoří:
„Běda, páni, práva týn se boří,
tajný šíp kdos bodl pravdě v duši,
pomsta byla střelou, zloba kuší:
Na těch blanách, vizte, zosnována
vražda vlasti, má i vaše hana,
svatokrádná loupež na Moravě,
na Slezsku i na královské hlavě.
25
Všaký věhlas v jednu spojte radu,
jaký trest má tomu býti hadu,
který lestně z utajené skrýše
zradou porušuje slávu říše!
Zahovoří Zbyněk Zajíc sudí:
„Ošklivost i hněv ten skutek budí,
padouch je, kdo zradným slovem hany
třísní země čest i listu blány.
Po zákonu lotru uděláme,
chlap ať pod pranýřem erb mu zláme;
zpupná hlava jeho budiž sťata
na krvavém špalku mistra kata.
„Aj, zda není pokuta vám hrozná?“
Jiří na to, „snad se hříšník pozná,
snad se smíří; odpusťte mu, páni!“
„Nikdy, nikdy!“ slyšet v zareptání.
V tom Smiřický prostřed koby skočí,
tvář mu plane, oheň srší z očí:
„Aj, vlast, Jíro, málo tobě platí,
dovedeš-li zrádce zastávati!
Tak-li gubernátor země střeže?
Vrhni zrádce v temno Bílé věže,
26
a než bude čtvrcen pes ten lačný,
buď mu jazyk vyrván utrhačný!“
Podivil se Jiřík kruté řeči:
„Ajta,“ volá, „liška vězí v leči!
Slyšeli jste, páni, slov těch znění?
Tak-li být má?“ „Staň se bez prodlení!“
„Hoj, Smiřický Jene, zrádcem ty jsi!
zde tvůj podpis, zde tvůj sekret visí,
hle, na hladké bláně pych tvůj smělý,
jímž jsi národ zhanil, vyvrheli!
Tvůj jest úskok, bez českých že králi
moravské vstříc korouhvice vlály
a že Slezsko, druhá sestra Ivova,
rodné svazky přetrhat chce znova.
Sám jsi vyřkl soud, nuž bez milosti
budiž tak, trest laskavý je dosti;
konám jen, jak káže pánův shoda,
ačtě na padoucha meče škoda!“
Všecko trne, všecko hanbou stená:
„Aj, zda toho porodila žena
či snad zmije, jež se v roklích snuje?
Nuž, kde kat, jenž zrádce popravuje!“
27
V červáncích než den se jasnil sivý,
na pranýř je veden velmož lstivý,
hlava padla, prchla chvíle bědná,
a tři země zase duše jedna!
28