TRMAL Z TOUŠIC.
1619.
Chor v Sedlčanech na loži
Toušický vladyka leží,
s hlubokou ranou na prsou
vyvázl z bitvy jen stěží;
bojoval věru statečně
odehnav Bukvoye k Týnu,
sám ale byl už na cestě
do říše chladu a stínu.
U hlav syn Vácslav naříká,
u nohou bratrovy děti:
potrojný, útlý ještě květ
vadnoucí toušické sněti:
75
v nářek jich náhle z náměstí
pokřik se mísí a roste...
„Co je to, děti?“... „Od Týna
zpět přišli nezvaní hosté!“
Na hradby vše, co zbraně má
s posádkou k ochraně spěje,
Bukvoy má Uhry posilou,
pod děly země se ckvějechvěje;
na chvíli snad už udeří
na město s táborské strany –
jednou byl zahnán, podruhé
nesnese takové hany.“
„Vzhůru!...“ a Trmal vytřeštil
na syna hasnoucí zraky –
„totě boj za vlast... neváhej,
Vácslave, musíme taky!“
„Můžeš-li? Pro Bůh, otče můj,
zachraň nám život svůj drahý...“
„Nedrž mne, nebraň; pospíchej
na vlasti zhoubce a vrahy!
Či se mé smrti obáváš?
Líp-li, když na loži zhynu?
Zdráv jsem a silen, uvidíš,
na hradby, na hradby, synu!
76
Oblec mně v nový kabátec,
meč dej a bandalír k tomu!...“
„Nevstávej, otče, krvácíš!“
„Neváhej, provoď mne z domu!“
Stalo se. Jako omlazen
vesel meč v pravici stiská,
na hradbáshhradbách, u bran zbrojný lid
nadšeně v ústret mu výská;
daří se výpad, daří boj
měšťanův junáckou prací;
nepřítel nazpět podruhé
v úprku k Týnu se vrací.
Trmal však klesá: „Šťasten jsem!
za českou svobodu hynu,
v duchu Tě ještě, vlasti má,
horoucně na srdce vinu;
krásná smrt, svatá, líbezná!
Stokrát kéž z hrobu lze vstáti,
bych pro vlast v boji vítězném
stokráte život moh’ dáti!dáti!“
77