JÁCHYM SLAVATA Z CHLUMU.

JÁCHYM SLAVATA Z CHLUMU. 1619.
Po dvakráte s poraněnou hlavou od kamenů, kopí, mečů, per, z Novohradska s cháskou dotěravou do Rakous byl zahnán Dampierre. Hájilť hradu proti jeho tlumu – v ňadrech chrabrost, v hlavě ducha vzlet – hejtman direktorů: Jáchym z Chlumu, Slavatovec třímecítma let. Měl to chasy Slavatovec mladý: na tři řady hrdin až se zmoh’, bez licousů, bez knírův i brady, všecko hladkých lící: samý hoch! 66 Tu tisícům sedmnácti v čele přišel Bukvoy: „Ukončíme spor, naučíme odvážlivce smělé přesile se bránit na úkor. Naučíme vůdce holobrádka starým generálům na posměch zvedat mosty, tarasiti vrátka ve zvětralých novohradských zdech! Jeho strýc, pan Valdštýn; ať v tu chvíli má jej ke vzdání se naposled!“ Valdštýn šel a výzvou prapor bílý při hlaholu trubky vzhůru zved’. Vyšel mladý hejtman k rozhovoru. „Slyš, Jáchyme, vzdej se ještě dnes.dnes, sice hladem zhyne tvého sboru tvrdohlavá, nezkušená směs!“ „Vzdát se? Ne, to neučiním, pane, pěkný příklad měl by na mně lid; oheň boje na novo-li vzplane, budeme v něm srdce ocelit!“ „Bukvoyi chceš vzdorovati, hochu? S celým sborem spěcháš smrti vstříc, 67 zachází-li s tebou mírněj trochu, činí jen, že já jsem s ním, tvůj strýc!“ „Ne, tys odpad’ víry, cti i rodu, jazyk otcův posměch ti, ne svat, my však pro ně, pro vlast, pro svobodu, hotovi jsme v boji umírat!“ „To mně díkem?“... Roztrh’ prapor bílý, oba k svým se navrátili zpět. – Když Valoni na Hrad útočili, pobito jich „hochy“ do tří set. Doráženo na zdi ve dne v noci – cizák žoldnéř odvážný je žhář – ale Jáchym švarné za pomoci porubal jim plece, hruď i tvář. Přilehli až k bráně, ale v krvi. „Vzdejte se, sic běda!...“ Marně zvou; brána pevná. Bukvoy v hněvu prvý rozbil vrata pádnou sekerou. Valoni jak vlci zajásali, vnikli do vnitř. „Hej, Slavato, kdes?“ Jáchym s věže z mušket na ně pálí: „Zde! Kdo k nám chceš, chutě vzhůru lez!“ 68 Na sta padlo Bukvoyových lidí pádem granátův a letem střel; mladý hejtman jako orel slídí, bráně lidu, jenž sok k věži třel. Vnikli přece jako hejna supů ve skalnatou mladých orlů skrýš, z tří set mládců třetina je trupů. „Smělý Slavatovče! vzdej se již! Sic jak druhům tobě též se stane!“ „Nejsem babou, nehnu se vám ztad, srdce mého krev dřív navždy skane, nežli vaším bude Nový Hrad!“ „Ba je náš, hleď!“ Bodnut Jáchym padá; tu dí Bukvoy: „Bil se jako lev, rychle obvaz, nesmí z ňader mladá jonákova unikati krev. Statný jun! Buď hrdým, pane strýče, hejtmanovi „hochů“ život dám! – Jak je, lazebníku?“ – „České lvíče uzdraví se, pevně za to mám!“ Uzdravil se brzo... Mladí druzi odzbrojeni leží v jařmu pout; 69 co je čeká? muk-li děsné hrůzy či snad smrt? Už zítra bude soud. Přivedli je v řadách do nádvoří, v čele statný hejtman, posud bled: tu k nim Bukvoy, oko zrovna hoří: „Statečně z vás každý sobě ved’! Bili jste se vzorně, s mužným vzdorem; mám vás v moci, odpustím však rád váš-li hlouček vojska před praporem vstoupí pod přísahou do mých řad! Ty pak, vůdce, Slavatovče mladý, ačtě posud po ráně jsi chor, chceš-li, přistup za rytmistra tady v kyrysnický strýce svého sbor!“ „Nechme toho, pane generále! Věz, my duchem jediný jsme muž; cestou práva přímo jíti dále ani smrt nám nezabrání už! Měl bys jenom těla, ne však duší, špatně bychom sloužili ti as; přísahu kdo jedenkráte zruší, páše věrolomství zas a zas! 70 My přísaze zůstaneme věrni; není žertem nám, co slyšel Bůh, naše krev vždy svatou bude berní, jíž svým otcům uplácíme dluh.“ „Nechceš?“ „Ne!“ „Nuž sem, vy mládci jaří, k čemu hoch? Mne vůdcem zvete dnes!“... „Ne, my nevolíme podle stáří, ale podle ducha, pane, věz!“ „Aj, vy smělci! – Stavte šibenice, tak neb onak ohneme vás přec!“ – „Jak vám srdce káže; padnem sice, ale státi česká bude věc! Vinni-li, kdo pro vlast bojovali, či kdo násilně v jich zemi vnik’? Jal jsi nás, ne sobě, svému králi; oprátkou mře jenom loupežník!“ Zdiven šeptal Bukvoy skloniv témě: „Hrdinný, ej zázračný to lid; já být králem krásné této země, věčný mír bych učinil a klid!“ A zas k Jáchymovi: „Konec půtce, nemám sklepů pro tvých lidí směs, 71 výjimkou jen živím, zeměškůdce, ale jinak v poli bude, věz! Stihnu-li vás, pak je po všech veta, co mi po tom, žák-li kdo a mlád, zničím všecky, nechať zbujná četa vzroste na pětsetkrát padesát. Dnes vás pustím, ale bez praporu, jako žáky pouští bakalář, nechci s dětmi hádek ani sporu; takou mysl máte jako tvář. Ba i to vám přeju milostivě, aby každý, drahého co máš, dřív než k rodné vypravíš se nivě, v raneček si svázal na svou páž. A teď rychle!“ – Zachvěli se smutni. – „Dej nám prapor,“ vážně vece Chlum, „náš to pych; mou hlavu za to utni!“ „Nebo mou!“ zní ze rtů jinochům. „Vezmi hlavy, chceš-li polovici, víc! Nech odejíti jenom pět!“ – Bukvoy k sobě s udivením v líci: „S takým lidem chtěl bych vzíti svět!“ 72 A zas nahlas velí: „K čemu svádu? jděte! –“ Šli, však srdce žalem mnoumrou; smál se Bukvoy, patře na jich řadu s mečem stranou, s uzlem na rukou. V čele Jáchym, v tváři hněvné tahy, za ním hochů jará hotovost; na srdce tisk knihu, klenot drahý: české zemnězemě nejvzácnější skvost. „He, co jest?“ děl Bukvoy, sáhna v bráně po vůdcově knize; Jáchym hrd „Kniha práv,“ děl, „kterou ku obraně napsal Čechům Kornel ze Všehrd! Kniha svatá jako zákon Boží, poklad náš a statek veškeren; dobrodruh můž půdu vzít i zboží, ale nikdy drahý obsah ten. Babsky nyní, bojácně a chabě opouští nás zamračený svět, než s tou knihou práv, můj pane hrabě, přijdem zas i po zátopě let. Prapor náš, jejž kořistí teď máte, nebude sic v čele sboru vlát, 73 leč „Pro patria et libertate“ žhavě bude v našich duších plát.“ „S Bohem už!“ – Když odcházeli juni, o meč opřen hrdý vítěz stál... Slunce haslo v rudých oblak tůni, jak on slabý s trůnu padlý král. 74