PÍSECKÝ PRIMÁTOR.
1620.
Běs války zuřil po Čechách
a nebe ohni rudlo,
kam Maxmilian z Bavor táh’,
vše zúpělo a chudlo.
Už Prachatice vyloupil
a Vodňany vzal hravě,
a sotva s plenem hotov byl,
spěl k Písku na Otavě.
Hned osul vrchy ven a ven
a kázal střílet z kusů;
„To závdavkem ti dávám jen,
ty pronárode Husů.
78
Až lehnu k městu, uvidíš,
jak Bavorák to sbírá!“
A k Písku posunul se blíž
a ze dvou stran jej svírá.
Leč nežli k branám přijít moh’,
dal primas zvonit s věží,
a rázem v muže rostl hoch
a z kmeta jun byl svěží.
„Nuž, chutě, všickni, chutě sem,“
děl primas, „ale v zbroji!“
A v městě jako před městem,
vše na útok se strojí.
Nač kuklice, nač šorc? To tret;
žák ruče sáhl k luku,
jun půlhák, šaršoun muž a kmet
vzal aspoň končíř v ruku.
A počal útok; vztek a boj
už na všech stranách řádí,
až k branám nepřátel vnik’ roj,
leč zlícen nazpět pádí.
Dalť primátor, vždy ostražit,
v čas z kuší, děl a praků
79
smrt v nepřátelský metat lid –
leč ne v lid, v mračno draků.
A bděl a velel na valech:
„Jen opatrně, bratři,
nás třetina je Němců těch,
tož buďme každý za tři!
V mé ruce bílá korouhev
buď sborů našich stráží;
rád za svobodu dává krev,
kdo svobody si váží!
Kam korouhvicí zamávám,
v ty shlukněte se strany;
lest vůdce nájezdníka znám
i jeho Bavorany.
Víc úskoků v nich nastokrát
než statečného vzdoru,
tož až v ně nejvíc budem prát,
mějte se na pozoru!“ –
Až k branám Maxmilián leh’
a svírá lid a mučí:
„Už vzdejte se, sic ve třech dnech
vše zhyne střel mých tučí!“
80
Leč primas Švantle v odvět dal:
„Ej, marně čekáš, věru!“
Tu Maxmilián zlícen vstal
a vzkřikl: „Pak vás speru!“
A střílet kázal z kusů všech,
jen v noci ustal málo;
leč hle, co porval v městských zdech,
vše ráno zase stálo.
Když v stanech hýřil Bavoran,
byl měšťan v plném díle
a znova směle u všech bran,bran
bil do noční se chvíle.
Kam Švantle korouhvicí máv,
tam druzi vráz se nesli,
a tloukli do prsou a hlav,
až lezci s hradeb klesli.
Tak primas vítězí co den,
nechť střely prší z důli,
ač do žeber je postřelen
a praporní žerď v půli.
Vždyť zdrávy hlava jsou i páž,
tož bedliv druhům kývá,
81
i tím – kde mít chce hradeb stráž –
co z korouhve mu zbývá.
I rozlítil se Bavoran:
„Ten chlap je zrovna z kovu,
tož na město mu ze tří stran
dnes poženeme znovu!“
A do bran smělým útokem
hned Bavoři se drali,
leč s meči v ruce v úžas všem
i chlapci do nich prali.
Boj v městě byl i na hradbách
a s druhem druh je v práci...
„Zle!“ Švantle vzkřik’ a k srdci sáh’ –
a do valů se kácí.
Byl trojí ranou sestřelen
i s korouhvicí v rukou;
vrah tře se do bran – hrozný den –
šturm bubeníci tlukou.
Vše vražděno, co Bavor stíh’,
až vlas se hrůzou ježí;
pln krve primas od ran zlých
blíž „Branky“ mrtev leží.
82
K svým ňadrům tiskne korouhev,
jak třásl by se o ni,
a vřelá, purpurová krev
na její kment se roní.
A vítěz do města se dral
a děl: „Vše hlavu složí!“
A bubeníku rozkaz dal:
„Jdi k sloupu Matky Boží.
A bubnuj statně zas a zas,
a celý den a ruče;
to značí k vybíjení čas!...“
A spitý tambor tluče.
Hned žoldák do lupu se dal
a dávil vše i děti
a jako kanec hodoval,
když v klasné vniká setí.
Křik vražděných a dětí kvil
až za město se šíří,
v tom Bukvoy s jízdou přikvapil
a hněv mu tváře pýří.
Vždyť na sta mrtvol – hrozná seč –
je nakupeno v městě,
83
a padlým nechce ani meč
jít z uzavřené pěstě.
Trup mladé ženy zohyzděn
v těch mrtvol leží směsi,
nach z ňader sněhu tryská ven
a vůdcův zrak se děsí.
Jeť dítě při nich – hrozný zjev! –
květ na podťatém trsu,
rtem život ssaje: mléko, krev –
i smrt z matčina prsu.
A Bukvoy na tambora křik’:
„Dost loupeže a krve!“
Leč běsný voják ukrutník
víc v buben tlouk’ než prve.
Tu Bukvoy znova: „Chlape, dost!“
a kordem k soše mává,
leč vraždy nenasytný host
dál tlouci neustává.
A tluče – hojnýť kyne plen –
a nedbá v děsné ráží,
až Buquoy hněvem rozpálen,
kord do prsou mu vráží. –
84
„Tak ctí pan hrabě rozkaz můj?“
děl Bavoráků vůdce;
„to malý trest jen za vši zbůj
na císařovy škůdce!
Kdo kázal vám to?“ – „Lidskost!“ – „Aj,
mým soudruhem jste přeci,
či zbojcům na pomoc v ten kraj
jste v sporné přišel věci?
Co lidskost na divokou zvěř?
Co smilování luze?
když nechtěla se vzdát ta sběř,
ať pojde v pomsty hrůze!...“
„Jsem vojákem, leč srdcem jat,
já nechci dělat kata,
ten lid šel mužně bojovat
za práva jemu svatá!“
„Militia, malitia!
to pane hrabě znáte;
jste vůdcem, vojvodou však já,
co chci, to vykonáte.
Dnes buďsi! Do šachet tu směs,
leč to vám musím říci,
85
že pro Švantle chci ještě dnes
mít sbitou šibenici!“
„Jeť mrtev! statečný ten brach,
hle, tváře klidné rysy!“ –
„Co mrtev! Druhým na postrach
i po smrti ať visí!“
Leč Bukvoy hlavou zavrtěl
a hněvem zrak mu plane:
„Mně cit a rozum jinak děl –
syn Francie jsem, pane!“
Ne! primas bohatýrem byl
a pad’; buď konec muce!“
A do rakve ho položil
i s korouhvicí v ruce.
A k lidu mluvil: „Hleďte přec!
Střel plno, jen ne v pleci...
Čest vzdejte! Pro svatou tak věc
a pro vlast mrou jen reci!
Jsme smířeni, leč z ran jich čel
duch nových bojů vstává;
lid zabít může nepřítel,
leč nikdy jeho práva.
86
Nuž s kordu mého blýsknutím
svých pušek výstřel slučte
a jako Švantle s lidem svým
též žít i mřít se učte!“ –
87