ŠLIK.
1620.
Na hradě král Bedřich
hlučné hody dává,
a na Bílé Hoře
svoboda skonává;
skonává a hasne,
rudé slzy roní,
palašem jí Bavor
umíráčkem zvoní.
Už je konec boje,
už je konec seče,
bystřinami s vrchu
česká síla teče;
88
kdo jí podá těchy,
kdo jí podá léku?
Irčané jsou zbiti,
Uhři na útěku.
Dvojím proudem nazpět
český voj se rojí,
jen Šlik s Moravany
jako skála stojí;
stojí jako hradba,
stojí, nehýbe se –
Tilly s břitkým mečem
porobu jim nese.
A Šlik hrdě k lidu:
„Slyšíte-li, braši,
jak Valoni dušou
drahou volnost naši?
Už mateři vlasti
jako siré vdově –
nabijte si pušky,
buďte pohotově!
A tam! Nevidíte,
v zmetešeném víru
klusající řady
saských mušketýrů?
89
než déšť jejich kulí
naše řady strhá –
k předu!“... A Šlik mladý
na Němce se vrhá.
Smutné, táhlé zvuky
vánek z dálky vane;
tvář Šlikova hoří,
oko jeho plane:
„Za mnou, bratří,“ volá,
„za mnou pro svobodu!...“
A Šlik, vůdce mladý,
vzdech’ a vázl v vchodu. –
„Pane kapitáne,
pro Bůh, ustaň v střetu,
vykvetla ti náhle
růže na koletu!“
Ale mladý setník
pláštěm prsa halí,
a bubeník víří
a mušketýr pálí. –
„Pane kapitáne,
hlava se ti kloní,
po kabátci dolů
rudá krev se roní!...“
90
„Nech jen, zavadil jsem
o šat hrotem kordu;
vzhůru jménem Páně
na cizáckou hordu!“
„Pane kapitáne,
divné je tvé zření,
rudá skvrna roste,
to od kordu není...“
Ale mladý setník
chladně k předu míří,
a mušketýr pálí
a bubeník víří.
„Pane kapitáne,
ustaň při útoku,
Tvoje líce bledne,
hasne oheň v oku!“
„Prach mně ve tvář slétl,
hněv mi tepe v skráně –
na Sasíky, bratři,
hurá, jménem Páně!“ –
„Pane kapitáne,
slyšíš? pro spasení,
oko mře a hasne,
to od prachu není,
91
ruka k ráně sahá,
hruď se divně chvěje,
ale setník volá:
„K předu! K předu! Zle je!“
„Pane kapitáne,
pro živého Boha,
hlava se ti kloní,
zalamuje noha!“
„Nedbám, škoda času,
život vlasti patří...
či nechcete umřít
za svobodu, bratří?“
„Pane kapitáne,
smrt ti po bok kluše!“
„Zahyne-li tělo,
povede vás duše!
Za mnou, za mnou, bratří,
jednoho jsme rodu!. . .“
A Šlik s Moravany
padli za svobodu!
92