JAROSLAV Z BOSKOVIC.
1485.
Vtáh’ do Vídně král Matěj Krkavec,
ač těžce chor, noc celou pije přec
a kostkuje a vyhrává a křičí,
a k ránu potácí se k Beatrici.
„Mých dálných zemí, paní, přáním jest,
by roznesla se jimi šťastná zvěst
a proletěla každou vsí i chatkou,
že královská má choť se stala matkou.
Zle svatý otec na mne pohněván,
že v Uhrách někdy kralovat má Jan,
jejž žena Krebsova mi z lásky dala;
proč, touhy mé jste, paní, méně dbala.
36
Nuž, mimo trůn buď Jan; vždyť dost mu dám,
leč od vás, paní, dědice si ždám,
a marno-li, nuž k štěstí mně i díku
z mých junáckých si volte milostníků.
Vždyť v Korvínově dvořanstvu jich dost,
a ctnost? co nyní u vznešených ctnost?
tou, milá paní, nic se nedokáže,
teď platí chytrá lest a silné páže.
Já o takové trety málo dbal,
vždy chytl jsem, co okamžik mi dal,
a lítost z činů těch mne neumoří;
kdož může za všecko, co v srdci hoří?
Ej, věřte, spíš že poctu z toho mám,
když z mudrce si blázna udělám,
jak z Jiřího, jenž důvěrou kdys jatý
drť v bedně výplatou vzal za dukáty.
I já se vámi rád dám oklamat,
jeť bohatýrů v říši dosti snad...
aj, proč mi jdete vstříc jak hněvná lvice,
či neznáte snad pana Boskovice?
Je v Ebensdorfě, zavolám jej sem,
ne vůdcem vojsk, buď prvním dvořanem,
37
nač v bitvách mně, vám pro zálibu v míru
buď milým druhem skvost všech bohatýrů.
Či Zápolského hrdopyšný zjev
mít chcete komorníkem, touhu děv,
či jiného z mých vojvodů a druhů,
aj, volte sama průvodce a sluhu!“
„Zpět! odvážlivý! Ká to řeč, ký vzkaz?
Stud v tokajčině utopil jste zas
a mozek zahořel vám vínem vzňatý,
tak nevchází se k ženě do komnaty!“
„Aj, mníte-li snadsnad, že to samopaš?
vždyť levobočkem byl též otec váš
a vládnul v Neapolsku z vůle boží;
či v manželském vy zrodila se loži?
Či víte-li, má krásná paní, snad,
z čí touhy život v kolébku mě klad?
Ej, kolik knížat hledí s trůnu výše,
jichž pravý otec z posledních byl říše.
Bůh požehnej vám, mně co odepřel,
já bez dědice přec bych nerad mřel,
a jinou vzít, než vás, jež se mnou stolí,
to svatý otec tenkrát nepovolí.
38
Hle, s důstojníky celou noc jsem hrál
a deset tisíc dukátů jsem bral,
ty vaší komorné dám hned tu chvíli,
kdy usměvavé štěstí k vám se schylí.
Nuž, upřímným-li nejsem, paní, dnes?“
a divě chechtal se a v křeslo kles’,
leč ženin temný zrak plál mocněj stále,
a plna zloby opustila krále.
A v lože padla, zakrývajíc tvář:
„Zda král tak hovoří? Ne, ani žhář,
ni pusty divý syn, když v lese hýří,
tak jednají-li, kdo jsou kavalíři?
Já zhrdám jím; chci pomstě stůj co stůj;
ne jeho syn měj trůn, syn měj ho můj;
syn bohatýra zlatoplavé kštice,
syn vznešeného duchem Boskovice!“
A v purpur přešla líce zsinalost;
tak nehovoří odpor jen a zlost,
spíš touha tlumená a chtivé přání
a náhlé vášně mocné vzplápolání.
Zrak bleskem šleh’ a žárem sálal dech,
šept tajný zachvěl se na žhavých rtech,
39
zpět v hedváb padla prostovlasá hlava,
a ráno volat dala Jaroslava.
Zlou předtuchou té noci divně jat
pán z Boskovic šel k paní do komnat:
„Co, paní má, jest konati mi sluze?“
„Zle chora jsem a srdcem hynu tuze!“
„Ó žel, ó žel! Leč neznám vašich vad,
jsem vojínem a bez léku a rad,
než na komoně vsednu bez meškání,
by lékař přikvapil, má vzácná paní.“
„Ne, nechci lékaře, však dobře vím,
že vášnivou k vám láskou churavím;
mé žití od těch dob je plno hoře,
co vy jste objevil se při mém dvoře!
Váš sladký hlas v mých ňader hloubku vnik’,
váš zrak je neúprosný kouzelník,
váš jemný mrav vzdor každý rázem plaší,
k vám srdce mé, k vám duše má se vznáší.
Nechť v jedno splyne tedy život náš,
a z dědice-li zhrdne Matiaš,
pak výsknu blahem na srdci vám mladém,
a Boskovice budou Vyšehradem.“
40
A jako kočka úlisná a lstivá
Vlach dcera hleděla naň lásky chtivá
a čekala, že svůdné jí a vnadné
jak otrok Jaroslav ráz k nohám padne.
Leč jako socha stojí bohatýr,
v tvář slétá hanby mráz i studu pýr;
hruď chvěje se, hněv v hrdém srdci vstává,
než bojovníka dvořan překonává.
„Aj, paní má,“ děl, „divný, jest váš vzkaz,
už propusťte mě k vojsku, prosím vás,
co konal jsem, co zavinil, ó rcete,
že sluhu svého takto zkoušet chcete?“
„Ne, zkouška není, vážná pravda jest;
já řečí zkalila juž ženy čest,
tož volte si, buď vrchol slávy chlubné,
buď mistr kat vám pyšnou hlavu srubne!“
„Už, paní má, jsem zvolil a jsem jist,
že rodu mého štít vždy bude čist,
to přísahám! Nechť zlo se na mne shrotí,
vše navrátí mi památka mé choti.“
Však vášeň králové se vzmáhá v křik:
„Sem, rychle sem! Zde vizte, násilník,
jenž na skřipci té popře vám snad zvěsti,
že u králové směle hledal štěstí!“
41
„I zrádcem je!“ děl přikvapivší král,
před Ebersdorfem o život mi stál;
dost nemaje, že kancléřem už sluje,
i v českých posádkách mi pikle kuje.“
„To králi, klam a lež! Jsem zrady prost,
snad Zápolského dí to žárlivost,
spíš skvrna pro tebe mě hyzdí tmavá,
že ze Švamberka jal jsem Bohuslava.
To největší je mého žítí hřích,
spíš chraň se magnátů svých úlisných,
a vilných žen...“ však zpitý král se mračí
a zlícen k panu Jaroslavu kráčí.
„Aj, chceš v mém sídle vyvolati spor?
já šetřil tě, leč sám chceš pod topor.
Pryč z očí mi!“ a Korvín rukou kyne,
„dnes na Špitálském náměstí ať zhyne!“
A lešení je sbito na pochvat,
svůj dvouručák si brousí mistr kat,
král zpitý podpisuje výrok klatý –
a Zápolský šel k paní do komnaty.
Beatrice byla poboční dcera neapolského krále Ferdinanda Levobočka a zůstala bezdětna. Jan Korvín byl levobočkem Matyášovým s Rakušankou Krebsovou z města Steinu.
42
Maďar Kaprinai vypravuje v diplomatáři uherském sv. I. str. 88, že král s důstojníky svými po celou noc hrál, až 10.000 dukátů vyhrál. – Rozliční historikové vypravují o Matyášovi věci úžasné. Palacký pak a Zap, jenž nazývá Matiaše vzteklým a arcivrahem Jiříka krále, praví, že Jaroslav z Boskovic sťat jest z nenávisti králové nejvíce pro svou neporušitelnou ctnost; bylť sličný, jemné a veselé mysli, jemných mravův a neobyčejné učenosti. Že Korvín krále Jiřího podvedl u Vilémova bednou, do které místo dukátů dal písek a kamení, jest vůbec známo.
43