JAN KOPIDLANSKÝ.
1506.
Byl to z horka nakvašený pán,
Janek Kopidlanský, šlechtic chudý
od krasavic všude milován,
od mužů však stíhán vždy a všudy.
Vousů neměl, krásný vlas však měl,
štíhlost vzrůstu, lehkost v hbitém kroku;
dvorně klonil se i rozprávěl,
a blesk čarný v temném skrýval oku.
Do Prahy když přišel, běda všem!
konšelům i paním pravou mukou;
na sta žen vždy ranil pohledem,
muže nejmíň jednoho svou rukou.
44
Ale lid mu přece nezazlil;
kde se zjevil, radost vzhůru šlehla,
jen pan Cukr z Tamfeldu to byl,
v jehož ňadra zradná pomsta lehla.
Dobře jej kdys Janek znamenal,
bylť mu Cukr mrtvou matku zhanil;
na klenotu takém míti kal
nesnes’ Jan a do lebky ho ranil.
Za to Cukr těžce pohněván
vyčíhal jej nočního kdys času,
vyváznul sic Kopidlanský Jan,
zbraň však ztratil, komoně i chasu.
Rvačky rostly; klidu neměl lid,
až konšelé zákon urobili,
že má všem být denně zvoněn „frýd“,
těm pak umíráčkem, kdož se bili.
Když to Janek slyšel, zhurta vstal:
„Cože? Věru, splatím psí tu zradu?
Cukr v noci na lotra si hrál,
za to ve dne pocuchám mu bradu!
Rouš mně frýdem hodlá vytřít zrak,
strýce Cukra jistějším mít tuší,
45
já však na vzdor radě hanby znak
na čelo mu vpálím, na mou duši!
Pěkný žertík, věru, musím mít
z pražských pánů konšelův i Rouše,
a kdybych měl bujné hlavy zbýt;
honem, hochu, sedlo na bělouše!“ –
Potkal se Jan s Cukrem v bráně hned,
odstrčil ho v smíchu stranou v levo
a již pravou ruku k jilci ved’:
„Zrno letí,“ vece, „stranou, plevo!“
„Já že pleva? To mi zaplatíš,
smělé kloučeklouče, hleď!“ a oba tasí –
frýd-li rušit, mě-li hanět smíš,
zženštilý ty hejsku dlouhovlasý!“
„Já-li hejsek, jsi ty zbabělec,
který v noci jiným do zad vpadá,
z jedu srdce máš, toť známá věc,
místo meče z pochvy bereš hada!“
Šermovali. – Jene, chraň se, hej,
sok ti v srdce míří, padneš, běda!
Dobře odraženo! nespěchej;
ha, tys ve všem všudy neposeda!
46
Ne tak zhurta! Cukře, kryj si prs!
zle je, zle! Už panicova síla
tenkým pérem francským naveskrz
Cukrovu hruď tuří prorazila. –
Jali Jana, dali v tmavý skryt:
„Milý Jene, chystej bujnou hlavu,
Rouš ti správy boží neposkyt’;
za rána se připrav na popravu.“
Připravil se. „Mistře, nemeškej,
by ti kadeř nebránila v seku,
uřízni ji, pramének však dej
na prstýnek sličné panně k děku.
Malý vínek z růží dej mi sem,
by se podivily paní pěkné,
až Jan na úsvitě před špalkem
jako před oltářem k svatbě klekne.klekne.“
Prstýnek již spleten. „Třeba jít,
čekáť lid již na zábavnou hříčku,
pojď, chci ještě dívky vyprosit,
jež má vinek nésti za družičkudružičku.“ –
Komu dá as jonák vínek ten?
kterou asi oko jeho zvolí,
47
nežli setne mistr v smutný den
nejhezčího mládce po okolí?
Vesel kráčel Janek pod pranéř,
usmívá se, kloní bledé skráně:
„Kdo ta dívka?“ „Sirou zřel jsi dceř
pana Cukra, jejž jsi zabil v bráně!“
„Mistře, postoj chvilku, měj přec cit,
zadíval jsem já se do těch očí,
že se mi chce srdce rozskočit
a jak zpitá hlava se mi točí.“
A již k dívce kráčí smělý druh,
podává jí vínek, prsten z vlasů:
„Odpusť, děvče, odpouštíť i Bůh,
buď mi družkou při zlém hodokvasu.
Až mi hlavu utnou, na rakev
růže dej i do skropené země;
že jsem prolil otce tvého krev,
při sám Bůh, ctná panno, líto je mně!
Rouš mi nedal kněze; bohudík!
Mohu aspoň zpověď říci tobě,
před andělem klečím kajícník,
odpusť, děvče, ať mám pokoj v hrobě!“
48
Vzkřikla dívka, ret se počal chvět,
klnout chce, leč v hrdle váznou slova,
hlava klesá; srdce nový svět
v moři kletby lásky perlu chová.
Vizte! Ruka chví se, béře dar,
odpuštění září z obličeje;
snad že kouzlo očí jeho zmar
v rozbouřená ňadra dívčí seje.
„Zčarována!“ volá Rouš, „už čas,
bledne, klesá, padá, rty se chvějí;
dřív Janovu hlavu, mistře, sraz,
než ubohá zhyne! Odneste ji!“
Jan už klečí; Rouš i lid má chvat;
v bubnů vír a trub se mísí hrana,
meč se blýsknul – na pranéři kat
ukazuje hlavu zbojce Jana.
Mistře, mistře, kde jsi srdce vzal?
Vykonal jsi pomstu hrozně tuhou;
Janovi jsi jednu hlavu sťal,
a mladičké lásce hlavu druhou! –
49