Sny královské 2 (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 58) (1920)

Cyklus výpravných básní z dob krále Zikmunda Lháře, Kniha druhá, Adolf Heyduk

Diplomatická verze Ediční verze
SPISY
ADOLFA HEYDUKA
LVIII.
SNY KRÁLOVSKÉ.
NAKLADATELSTVÍ J. OTTO, SPOLEČNOST S R. O. V PRAZE.
[2] ADOLF HEYDUK:
SNY KRÁLOVSKÉ.
CYKLUS VÝPRAVNÝCH BÁSNÍ Z DOB KRÁLE ZIKMUNDA LHÁŘE.
KNIHA DRUHÁ.
NAKLADATELSTVÍ J. OTTO, SPOLEČNOST S R. O. V PRAZE.
[3] Veškerá práva vyhrazena. Copyright by J. Otto, Prague 1920.
TISKEM „UNIE“ V PRAZE.
[4]
XVIII.
NA VÝŠINÁCH VALHAUSENSKÝCH.
Lká nad Kostnicí černá noc, bouř tepe v boky hor a řídí hlasem divokým vztek větrů, spor a vzdor. Vstal s meluzinou severák, a ze skal letly ven, k nim soptě hněvem přikvapil i vichor rozkácen. Bylť vrchu dospěl prosinec, a třeskutý byl mráz, sníh pokryl cestu nehostnou i strmých vrchů sráz. Jen na Jezeře Bodamském ztich’ děsný větrů kvěl; to pukléřem si skrylo hruď, leč nitrem strach mu chvěl. 5 Ztich’ na mžik vichor, oněměl, leč zase křídla zdvih’ – a na údolnou pláň a stráň se hustý sypal sníh. Vše v těsný skryla stříbrohlav ta vločků skvoucí běl, i křovin nejoutlejší prut jí vrchovatě měl. Mráz pálí, nebi tmí se tvář, a supný větru smích víc hrotů metá napořád z vln vzduchu peřejných. Tu ve chrám vysoký, tam v chýš dech větrů sněhy svál, a do strže, jak bystřeň hvězd je se skal sesypal. I vzlyká vichor stále víc a vyje rozzuřen, že blízký chví se v základech hrad starý Gottlieben. Mhla ruce má i nohy má, a ze skal jde i mlak, a měsíc okem ztrnulým zří jako vlkodlak. – 6 Král v město horských svahů níž na kněžský jede sněm, na pleci královský má plášť, leč lotřík skryt je v něm. – S tři pídě pokryl cestu sníh a koňům v cestu leh’, i mrzli jezdci u vozův a paní ve vozech. Vše hněvá se. „Proč nutí nás král v také noci mřít? Zdaž o den-li se opozdí, smí naň kdo zanevřít? Smí pohněvat se kardinál, či někdo jiný as? Což mní, že v troubě zmrzne páv a v džbánech vyschne kvas?“ „Ne,“ vece druh, „leč slovo dal...“ „Aj, toť od dávných let jde slova svého ponejprv lhář lhářům dodržet!“ „Pst! Ztiš se přec a nechvastej!“ „Ej, kdož by neměl zlost, v té chumelici celou noc – mám toho právě dost! 7 Viz, opět vázne kůň i vůz!...“ A věru, nelze vpřed. Čím vozný namáhal se víc, tím více sněhem břed’. Skryt v kožišinách volá král: „Žeň koně!“ Komoň trh’ – a do závěje cesty blíž i s králem vůz se zvrh’. Král v hněvu z vozu leze ven: „Eh, vem vás všecky čert, zde, před Kostnicí zlomit vaz byl hanebný by žert! Chci koně!...“ Dali. Vsedl naň: „Kdo můžeš, se mnou jeď, ty, Talovče, však s paní buď a družinu jí veď. Já za plášť krzno zaměním a zapiji svůj strach tím zlatem, jež mi darem dal můj věrný Bacharach. Hej, sluzi, spravte cestu hned!“ A sluha běží zpět... „Ať Rudolfcelští, kde kdo jest, jdou cestu proházet!“ 8 A koňmo Zikmund klusal dál, s nim pán i chlap se zved’, jen Kropidlo, ctný velekněz, vždy vtipný hovor ved’. Král dumá... Zítra ponejprv v sněm kročí buď co buď – a vínem plane obličej, a pýchou hoří hruď. A ňader plápolavý dech i zápach jižních vín mu vzrůstá jíním na vousech i krajích kožišin. – I kráčí průvod za králem. – Již zniká strmost hor, a městských věží temný rys ční výše nad obzor. Tu ještě jednou ze dvou stran svůj skály šíří bok; a nutí dráby úžlabím vpřed po dvou jít co krok. Půl čety vpřed, půl kráčí vzad – v tom králův vzpial se oř, i řehce, frká, nechce dál, všem hněvům na příkoř. 9 „Sem,“ volá Zikmund, „na pomoc!...“ Kdož slyší povel ten? Jak propad’ by se jeho lid, král sám je, opuštěn! Kůň kles’, však bodnut vzpial se zas, leč chví se jako list, ni povelem ni ostruhou z těch o píď nechce míst. Nechť uzdou škube zlostný král, je marný každý hněv; výš ze sobolin hlavu vznes’ a hle! ký divný zjev? Zří obrovitou postať král, jež před ním vzrostla v ráz, až po pás temný splývá vous, až po ramena vlas. Viz, českých králů korunou v půl skrývá čela vrášť, a zvolna rozestírá v šíř svůj zlatohlavý plášť. To postať otce Karla jest! Tak zřel ho v onen den, když oželen a oplakán byl v rakev uložen. 10 A Karel k Zikmundovi děl: „Lest jsem v tvém srdci čet’, vrať, vrať se, milý synu můj, jdeš pravdu ubíjet!“ A zase v šířku šinul plášť a zakryl soutěseň: „Vrať, vrať se; z toho, co sít chceš, běd hrozných vzejde žeň! Vrať, vrať se, udus zárodek těch nedozírných běd, než z květů činů krvavých ti v ňadra skane jed. Jdeš, abys světu zjednal mír, leč zjednáš svár a boj, a bude v Čechách každá ves včel podrážděných roj. Jdeš, abys utkal ducha vzlet a zničil myslí ruch a potřel ty, jež k zřídlu ved’ pravd slunných věčný Bůh. Jdeš Husa vraždit před světem, bys velikým byl jmín, leč trpaslíkem budeš jen, až padneš hrobu v klín. 11 Chceš žoldákovi prodat zem, by někdy jeho rod jak had svým zubem jedovým říš českou v srdce bod’. Jdeš plýtvat zemí bohatstvím, chtě v obdiv býti všem, a budeš v lidstva památkách jen směšným kejklířem! Ó vrať se, hrdě k právu stoj, než vzejde pomsty den – je vlčno v Kostnici; či chceš mít s vlky jeden plen?... Buď spásy duše pamětliv! Nač taký chvat a spěch? Čest tvoje shoří plamenem uprostřed vlků těch! Ó vrať se, vrať a neváhej, je blud, co vírou máš; vždyť není božím vnuknutím, co myslil satanáš!“ I strne Zikmund, chví se hlas: „Nač ty zde, bys mě lek’, zde pánem já jsem sám a sám, proč konal bych ti vděk? 12 Jsem statečnější tebe, věz; i dálná Uher říš mým chvěje se dnes pod žezlem, zda ty mi bránit smíš? Ty’s cárství v jiné ruce dal, mně podružnou jen zem, já vlastní silou jsem se vznes’, ty’s byl mi otčimem! Oč v žití jsi mne oloupil, chyt’ vůle mojí lev, tvůj Václav jest! Či já snad mám tvou míchu a tvou krev? Mně papež požehnání dal; proč ty zde o mne dbáš?... Nač stařeckých mi planých rad? Svou hlavu mám i páž!“ „Ty vzdoruješ mi? Běda, věz, že vlastní sbíjíš kříž; tím, na sněmu co vykonáš, svou spásu utratíš! –“ „Pryč, nestarej se o můj vjezd! Tys přežil se, jdi spat, má budoucnost je plna hvězd, tys v noc už věčnou pad’! 13 Chci žít! Co víc, to pouhý žert a hlupců planý klam; za jeden před úmrtím den sto posmrtných ti dám! A kněží? Nutno mi jich, věz, tys také jimi stál, líp světlu ukryje se hřích, když naň dáš pluviál! Tož, nech mě, z cesty se mi kliď, a ne-li, mečem svým tvou hrudí cestu nejkratší si k cíli proklestím. Pryč! můj než povalí tě kůň!“ a koně v ledví bod’, však dvakrát výše vzrostl zjev: „Mám zničit vlastní rod?“ „Znič, můžeš-li!“ – „Nuž, proklet buď! Tvůj život v nic se zboř, a posledním mým pohledem v své duše hloubi hoř! Hoř srdcem, tělem stydni v led, z těch hor mi nesmíš ven, než v peklo jen. Stůj!“ Zikmund vzkřik’ a stál jak přimrazen. 14 A Karel rozvil šedý plášť i do výše ho zdvih’, a rázem z jeho záhybův se hustý sypal sníh. A rozvinul jej zas a zas, až jako hrozný drak skal nad vrchy se kolébal syt zhoubou děsný mrak. A horstva vrchol, horstva důl je sněhu pln a pln, a nebe jest jak oceán, leč olověných vln. Vše zaváto; vždy hrůznějším je sněžné bouře chvat, snad chce ten přízrak v šíř i v dál svět všechen zasypat. Kol všude závěj, sníh a sníh, a Zikmund nemůž dál; meč nechtěl z pochvy... Karlův zjev stál v cestě – stál a stál... Až po pás zavát jezdcův oř, král k bokům v sněhu znik’, kol slyšet supot koňů jen a sluhů teskný křik. 15 Vnitř hoří Zikmund plamenem, leč zevně na led ztuh’, a na hrob jeho výš a výš sníh Karlův sype duch. Sníh z pláště, z hněvných očí však žár synu do útrob, král cítí jen, že obemk’ jej zde navždy těsný hrob! Ven dobývá se – nelze ven, jak balvan v sněhu tkvěl – vzdech’ v loži, těžce hlavu vznes’ a divě zaúpěl. „Ó děsný sen! Ten mráz, ten žár! Sem plnou dejte čiš!...“ Půl číše pil, půl na zem lil, a dřímal jako spíš. Vším, co již dávno zapomněl, zas po hrdlo až břed’ a jiný v hruď se provalil snem činů jeho vřed. – 16
XIX.
V KOSTNICI.
Sen na novo v hruď královskou vrh’ símě černých muk; zvuk hlásný zvonů kostnických zní v lidstva shon a hluk. Je plno vlajek na věžích i znaků na vratech a hostí tolik odevšad, že těsno v města zdech. Kol oken domů zdobených vřes s kyprou chvojí svit, a s pochodňovým pomíšen svěc vonných matný kmit. Z všech ulic, z dveří veškerých se déře pestrý dav, a v šíř i dálku rozvlněn je příboj lidských hlav. 17 Kam zaměří ten valný proud, vše rázem béře v plen; a smolnic rudým plamenem chce noc se změnit v den. A tisícerým plápolem se vzmáhá jisker dešť, leč s nebe kaboní se mrak na bláznů hluk a třešť. Co v Kostnici dnes, tu a tam vše spěchá králi vstříc: sto tisíc rabů úslužných, sto tisíc záletnic. V ten městský biřic volá lid: „Chci volnost jezdcům třem: prvním to dvěma konšelům s Hans Hagnem, rychtářem. Tu vystrojených kupců dav, tam četný rolník tíh’ a tlupy snědých kejklířův i žáků žebravých. A hudebníků, kuchařů a tanečníků řad, i zlodějů a nevěstek sem přišlých odevšad. – 18 V hluk zvonů, v trub a kotlů vír i jezdců ryčný pych žert drsných vojínů se dral a kupných paní smích. Za shlukem prostých měšťanův jde šatem různý cech, i šlechta s péry na čapkách a zlatem na šatech. I městský senát vyzdoben na pyšné oře sed’, s ním berlonoš i štítonoš a konsul naposled. – Tak rozmazlený Zikmund král do města vjíždí dnes, kol něho pestrá ústrojnost a lesklých kopí les. Hle, pavezníkův, panošův i lukostřelcův sbor, jak v město by jej pojednou smet’ bouřný sever s hor. Všech v posled říšských volencův jel císař strachem bled, leč ve svém šatě nádherném jak pyšný páv si ved’. 19 V žas zevlujících zástupův se všecek zlatem skvěl, a rudé vlasy, rudý vous se váním větru chvěl. Byl v těsný oděn kabátec a vyšší jezdců všech, měl nohy v rudých střevících a v zlatých střemenech. Na hlavě baret s korunkou měl s bílým pérem v před, a vlnícím se národem jak bouřným mořem břed’. Kůň v nádherných byl čabrakách, až k zemi byl jich schyl, a zlatý povrch černým jen vpřed orlem zdoben byl. Před hlavní Zikmund jede chrám, kde četný lidstva dav vždy větším roste přívalem na vzduté moře hlav. V něm jako ostrov květnatý tlum skvostný kněžstva vzrost, že neví, kamo hledět dřív má lidská zvědavost. 20 Viz kardinálův, opatův říz dlouhých vlečný kraj; nach na pláštích a na kápích mdle žlutý hranostaj. A prostřed kněží papež sám... Klid na tváři a mír – leč vylhaný – a kolem stráž a dvorský kavalír. Pod baldachýnem říšský skvost vstříc králi nesen jest, a kdo ho nesou, vznešených je říšských hrabat šest. Ursini vějíř mohutný z per pštrosích shýbal níž, Jan z Ulmu bílý klobouk nes’ a Monfort zlatý kříž. A všude, v před i po stranách se šíří ambry dech, a jako sivý obláček se snáší k hlavám všech. Zří Zikmund ješitností zpit ten pestrý na půvab – a s koně stoupá překonán ne král, leč Říma rab. 21 Svou hlavu nízko uklonil, a schýlil se a klek’, by líbal střevíc papežův i pláště okrajek. Hrd usmívá se papež Jan a vážně ruku zdvih’, by žehnal králi, panstvu, všem – a hluk a chomol ztich’. A k zemi klesá, s davem dav, jak první klesl král, jen jeden papežovi blíž se nesklonil a stál. Byl prostou řízou přioděn a v krásné tváři bled a na papeže upíral svůj jasně zářný hled. Přes prsa štíhlé ruce dal a růst se zdál vždy výš, a papež volá: „Proč as, mluv, ty hlavy neskloníš? Když všickni klekli, již zde jsou chci, abys také klek’, jsem hlava církve, zemí všech, jsem Kristův náměstek. 22 Kdos ty?...“ „Syn člověka jsem, věz, jenž přišel učit lid, jak druh má druha milovat a hledat duše klid. Ty hněv a pomstu přinášíš a zášť a svár a spor, já věčný život jsem mu nes’, ty neseš smrt a mor! Já mrtvé z hrobu křísil jsem a vězně prostil pout, ty hranici však přicházíš mým učňům podžehnout!“ Aj, Kristus jsi-li, zabloudils, pryč, prchni, skryj se v hrob; jsi věky zastíněn, teď já jsem spásou nových dob! Či mám, jak tys byl učinil, snad usmrtit se dát? Měl’s dřív, než křižoval tě lid, ty jej dát křižovat! Je nový světa běh a řád, jdi, proroku, jdi spat, tys tesař jen, můj nad krále však vyšší majestát. 23 Skloň aspoň lidu příkladem své hlavy, nedli, spěš, a po druhé ať s důtkou již mi v cestu nepřijdeš!“ Leč Kristus vážně ruku vznes a hlásal: „Lide, věz, ten není učeníkem mým, leč Hus, ten chudý kněz! Hleď pýchu papežskou, viz šat, zrak smilný, zlostný škleb! Ten víno v mou že mění krev a v tělo mé tvůj chléb? Pryč, kněže! satanem jsi spíš, jímž lidské ctnosti mrou, nechť pluviálem zdoben jsi a trojí korunou!“ Pak na krále se obrátil: „Ty s ním jsi stejný druh, však někdy oba odsoudí duch pravdy vás a Bůh!“ A zase rukou pokynul a zmizel zrakům všech; však země náhle potřikrát se chvěla v základech. 24 Shluk koní plaše zavířil a jezdce na zem svrh’, a kde kdo mohl, skryl se včas, a kde kdo mohl, prch’. Spad’ papež z lektik, dozněl zvon, lid na vše strany tíh’, strach příšerný ho hnal a rval po temných ulicích. Král Zikmund zděšen v plášť se skryl a na útěk se dal, až u hradních zdí klášterních blíž při jezeře stál. Tma vůkol; z jedné cely jen mdle svítá lampy jas, tam jistě světec v modlitbách: „Vpusť, světče, mě a spas!“ A klepe... Z koby volá kdos: „Již, Zikmunde, se ztiš, dům otevřen ti dokořán, jen vejdi, odpočniž!“ Král vešel; vstříc mu kráčí Hus a vece: „Poklid měj, i vězeň můž’ tě pohostit, – zde zla se nelekej! 25 A nelekej se těchto pout, v nichž hynu ukován, ni kámen tebe nepostraš, jenž za lože mi dán. A nelekej se koby mé! I přes tu oken mříž, přes hroznou kletbu papežskou jest Hospodin mi blíž. Pout tíhu v květný úvinek mi proměnil těch dnův a tvrdý kámen pod hlavou v klín jemný andělův. V klid bolest zmírnil velikou, mír v úzkost ňader slal, dar mnichů, chléb už plesnivý, jím manou se mi stal. On řeky vodu bahnitou u vína změnil zdroj, když děl: Buď v poutech vítězem a za mne bojuj boj. Jeť Jeho posel druhem mým a lékařem ho mám, on chodívá mě posilnit k zlým soudu hodinám. 26 Vždy přicházívá návštěvou, když hruď mi sevře žal a v duši mdlé a sklíčené stesk křídla rozepial. Nuž odpočiň!“ I sedl král, leč zachvěl se a žas... Kdos velký náhle v kobě stál, jímž přešlo šero v jas. A náručí když rozevřel, a k Husovi šel blíž, byl jako plamenitý keř a jako slunný kříž. Tich mistra k srdci přivinul a v čelo celoval, leč nezřel zjevu toho Hus, zřel pouze plachý král. Zřel větším Krista noci té než před tím v čárný den i vznešenějším, jasnějším – a v žalný dal se sten. I chvěl se, na kolena pad’ a rukou zakryl tvář; vždyť jako břitkých mečů proud v prs vnikala mu zář. 27 A Kristus králi pohrozil a jak se zjevil, znik’; jak osyka se Zikmund chvěl a dal se v pláč a vzlyk’. „Ó pomoz, světče, zažehnej žár prsou; braň mne, chraň!“ A mistr dí: „Bůh zkouší nás, jsme lidé; králi vstaň! Jen před Bohem kleč na nohou.“ „Ty z Boha sílu máš, Jím lidstvu poslán jsi, o vím!...“ „A přec mě na smrt dáš!“ „Tě zradím-li, Bůh znič můj rod a mě štvi tam a sem, běs pekel hruď mi udusej msty žhavým kopytem! Ne, přisahám!...“ Bděl, schoulil se jak vlk, když lapen v klec, zrak vytřeštil a zaúpěl: „A já ho zradil přec!“ Chyt’strážce svého za vousy;To rve mě, týrá stále víc však ten se hrdě vzpiala za snem mučí sen, a krále mečem tasenýmach, ve všech krve krůpějích do vyschlé ruky ťal.jsem hrůzou otráven! 28 I vzkřikl Zikmund rozvzteklen...Chci pít, chci pít, chci zapomnět!“ Když sluha přišel v sál,A číši vzal a pil – u dveří, jež byl vypáčil,a zas snů žralok v moře hrůz jat mdlobou ležel král.jej tlamou potopil. Skob těžkých tupým železem je poraněna páž, a do ložnice nesla zpět jej polekaná stráž. Z pod nehtů vytryskla mu krev, v rty zaťal vetchý chrup – spal obvázán; snů tygr zas zpět v život nes’ svůj lup. 29
XX.
PŮLNOČNÍ.
Dóm kostnický je vyzdoben, jak nikdy nebyl snad, lid na půlnoční nádhernou se sbíhá odevšad. Sta kněží spěchá v chrámu loď, jen jeden nesmí kněz, by duší vděkem znícenou vzlét’ zbožně do nebes. Jen k vratům smí; jest pouty spiat a po boku má stráž, zrak k hvězdám hledí, chví se hlas: „Ó pane, otče náš! Mně bráněno v Tvou jíti síň, nuž, zde mě slyšet rač, nechť s kacíři mě zatratil Tvé lásky prodavač.“ 30 A na zeď chladnou tiskne leb, v niž hárá krve svod – v tom zazněl zvon, že započal té chvíle boží hod. Sty vonných světel rozjasněn je chrámu hrdý týn, trůn skvostný při oltáři jest a nad ním baldachýn. Pod řásným jeho prohybem je perla krásných žen – toť císařova vnadná druž jak v podzim slunný den. Kol trůnu dvořan uhoštěn i panstva četný sbor a lidstvu sotva stačí loď a mnichům sotva chór. – Na stupních celský s jablkem, Sas s mečem opodál a norimberský purkrabí mu poblíž s žezlem stál. Mši o půlnoční vánoční sám papež slouží Jan a proti trůnu nádherný je stan mu zbudován. 31 Vše bílý hedbáv ven a ven a zlato každý šev, jen stupňů skvostný koberec jak žhavá hoří krev. Zpěv slavný zvučí... Před oltář jde s Janem kněží shon a s nimi v řadě poslední král jako diakon. Na hlavě císařský má skvost, leč jinak kněžský šat, vždy stupně, na něž papež stoup’, jde v úctě zulíbat. Leč vždy, když obrací se Jan, zlá v očích plá mu zář; vždyť vidí, že se usmívá Jan v jeho paní tvář. – Hrd Zikmund rozhlíží se kol do všechněch dómu stran, dnes bude zpívat, jako pěl kdys v Římě Karloman. – Sňal missál první kanovník, jej druhý v ruce vzal, a třetí listy obrátil a čtvrtý ukázal. 32 I pozřel v knihu Zikmund král a ruce vzhůru zved’, chtěl zpívat, běda! vázne hlas – i lekl se a zbled’. „Čti,“ káže papež, „jak jsi chtěl, čti z knihy svatých míst: A vyšel od císaře hlas...“ leč král se chvěl jak list. A znova papež rozkázal: „Nuž čti!“ Král vzdech’ a pěl: „I vyšel od císaře klam!...“ a v odvět smích mu zněl. „Ne ne, ta slova jiná jsou!“ a znova čte jak zhlíd’: „I vyšla od císaře lest...“ a v smích se dal zas lid. Však nedbá smíchu Zikmund král a nedbá smíchu Jan, je přečteno a dočteno, a stranou missál dán. Dál obřad konán veškeren, jak řádem zjednán byl: meč říšský kladen na oltář, by Jan ho posvětil. 33 I posvětil a vzhůru vznes’ – však jaký strašný zjev, hrot lesklý rudne pojednou a s hrotu kane krev! A zas dí k císařovi Jan: „Zde vezmi říšský meč, on světské moci symbolem a svěcen v každou seč!“ „Ne, ne!“ křik Zikmund, „viz ten hrot!...“ „Což na tom, jenom beř, všem, kdo by stíhat chtěli nás, na zpupné lebky měř!“ A Zikmund do ruky vzal meč a nad hlavou jím máv’: „Zdráv papež Jan!“ a papež zas: „I ty buď, králi, zdráv! Haj církve – mne však především – kahanu smrtí plať, nechť zhyne vše, jen ty a já když budem panovať!“ A zase kolem smích a hluk všem zbožným na výděs: „To že je císař s papežem? Pryč, pryč; to s katem běs! 34 Což není, kdo by zbavil nás těch hrozných přátel dvou, již místo v nebe do pekel svět k hrůze zavlekou?“ V tom vchází kněz, jenž venku stál; i ztichl varhan tón a jásal lid: „Pán slyšel nás, to mistr náš, to on!“ A hle! Hus kráčí lidstvem vpřed, kde kadidla je mrak, hlas bolestí je rozechvěn, leč hněvem hoří zrak. „Pryč!“ volá na papeže, „pryč, lid k modlitbě kde klek’! Pryč!“ ke králi dí, „či zde trh a hampeis nevěstek? Snad vámi spoután řetězem jsem proto venku stál, bych nezřel, co chce vykonat běs papež a běs král? Pryč!...“ „Nepůjdem!“ děl Jan, leč král meč v obě ruce vzal a vzteklým skokem dolů sběh’ a zlícen v mistra ťal. 35 Hus kles’, leč sotva dopadem se dlažby dotkla leb, muž mračný z půdy vyskočil a v rukou svíral cep. A na Zikmunda útočil, – král v ráz ho rozpoltil; leč z každé půle tu i tam – div! – nový cepař byl. Král znova seče do obou jat strachem, zlostí zpit, leč čím víc poltí jich, tím víc se množí s cepy lid. Čím víc je králem poltěných, tím cepníků víc v ráz, jak v rozbouřeném moři vln, jimž hříčkou skalná hráz. A jest jich stále víc a víc jak pohněvaných včel, a z jejich očí srší blesk a mračna jdou z jich čel. I chábne, slábne s mečem král: „Ký ďábel vás sem snes’?“ „Ne ďábel, věz, leč vzdor a hněv; jen Husa mstíme, věz! 36 S tvým mečem zdárně napořád cep dovede se bít...“ „Já srubám všecky!“ křičí král a znova v lid chce bít. „Hej, pomozte, vy věrní vzad!...“ Kdo za králem však stál? Prch’ vyděšený diakon i kněz i kardinál. Prch komorník i koněvod i sluha z chrámu prch, a mnichům režné cingulum lid kolem krku zdrh. Tu pohozen je pluviál, tam ornát, kalich, kříž; kdo z kněží, z panstva v chrámě zbyl, je cepem ztepán již. – Vždy Husitů je víc a víc, v jich středu král jak kat, však v jeho plece, v jeho hruď cep buší odevšad. Pad’, svíjí se a vzpírá se, leč vstát mu nedá hnát a proudem krve rudých vln kryt všechen majestát. 37 Skvost koruny je roztříštěn, ran množstvím kryta leb; půl diakona, cáře půl sbil okovaný cep. – „Ó pomozte mi!“ sténá král a zohavená tvář u víru boje divokém zpět hledí na oltář „Zbav, Jene, zbav mě příšer těch, loď chrámu plna jich, či zavřen v ní mám odplavat na krve peřejích? Kde jsi, kde jsi?“ „Aj, dobře skryt,“ dí Jan, „jen pohleď sem, kde v krvi tone plná loď, jsem posud pirátem!“ Král hlavu zved a vyděšen zřel trůn svůj a svůj stan, v něm ženu jeho s úsměvem kol pasu béře Jan. A přivíjí si k ňadrům blíž květ bujných paní vnad a líbá v ohnivou ji tvář, jak Evu líbal had. 38 „Ó smilníku,“ křik král, „i zde tě podjal pekla žár? což nejsi k hříchu sešlý juž a vysílen a stár? Spěš, nevděčný, spěš na pomoc, než zhynu utepán...!“ „Kdo prchl, vyhrál, já jsem zdráv, mě chrání mocný pán.“ Když Zikmund znova hlavu zved’, křik’, hrůzou jat; bylť zřel, jak nad trůnem sám satanáš noc křídel rozestřel. A volal satan: „Jan je skryt, dnes pro tebe jsem šel, pak přijde on!...“ A ďáblův zrak sty jisker zasršel. „Jej chráním ještě, tys už můj!“ křik, rudě vzplál a zhas... trůn sesul se a s trůnem chrám – král Zikmund procit zas. Vzdech’, na lékaře zavolal: „Zde – utři mi tu krev!“ „To není krev, jen horký pot...!“ „Tož v neduhu mi lev! 39 Leč pod tou záclonou co jest?“ „Nic, prázdno, viz a suď!“ „Tak!... Divno!...“ Ztich’ a sfinga snův zas spár mu vryla v hruď. – 40
XXI.
RŮŽE CTNOSTI.
Laetare nedělní je den, lid zvědavosti pln se v těsných množí ulicích jak v moři příboj vln. Bylť před svým domem papež Jan na lesklou brunu sed’, a kněží sbor jej průvodem v chrám světce Jana ved’. V šat obléká jej kardinál i biskup, kloně vaz, a papež žehná nejdřív šat, pak kardinála zaszas. Hle, nad císaře papež Jan ve slavný církve den je kněžských šatů nádherou a pýchou vyzdoben. 41 Skvost tiáry, jíž hlavu kryl, kol čarnou vrhá zář, a s berlou v ruce po stupních Jan kráčí před oltář. Zvon duní, zvučí hlahol trub, a víří kotlů hřmot, když světí Kristův náměstek dnes zlatou růže ctnost. – Chléb živý Krista v ruce vzal, pak kalich vzhůru vznes’ a v posled s růží kouzelnou je vzpínal do nebes. Jeť růže tělem Kristovým, a vonná uvnitř tresť, to jeho ducha líbeznost, znak jeho božství jest. – Aj, komu darem podá as Jan vzácný klenot ten?... Jen tomu, z knížat světových kdo nejvíc šlecheten. Hle! V křeslo papežovi blíž sed’ král jak stěna bled a tupě před se upíral svůj lstivý kočky hled. 42 Zda strádá žitím kostnický?mkostnickým? či neduh v hruď mu pad’? či Husův vzdech a Čechů žal má na svědomí snad? Kdož ví!... Hle, vyzdobený Jan se stupňů kráčí níž, má v pravé ruce růže skvost a v levé zlatý kříž. I dává králi ctnosti znak... Lid žasne: „Jaká věc? Zda smí se pyšnit darem tím tak podlý zženilec? Zda není rouháním ten dar? Zlá, zlá to samopaš! Což ďáblů není blížencem ten Jan i Zikmund náš? Vždyť král ten nejvíc klamal lid a nejkrutěji vlád’ a nejvíc žluče v srdci měl, kdy nejvíc ústy slád’. A nejvíce nás zubožil i hnětl, ďáblem štván; vždyť zradil Boha v nebesích a ctí jen Vatikán!“ – 43 Leč zlaté růže žádostiv byl dávno Zikmund král; tož klek’ a štolu políbil i řasný pluviál. Co míti žádal, dosáh’ dnes; chtěl čest, ne zlatý květ, a proto slavným obřadem dá růži církvi zpět. Tak pokoří se lidu vděk a ctností skvost má přec, což na tom, o třikrát-li víc leb skloní zlotřilec. A sklonil, bil se v prázdnou hruď a tváří k zemi kles’, když papež svátost velebnou nad hlavy lidu vznes’. Pak zkroušen kráčel z chrámu ven, jak vzácný obřad chtěl; sám papež, první světa kněz, jej v slávě uváděl. A dítky z květných košíčkův a z květných ruček svých jim v cestu metly s úsměvem déšť poupat růžových. – 44 Tak kráčí městem Zikmund král, by všem to přišlo v jev; – i rozléhá se zvonů hlas a hlahol trub i zpěv. Kouř vonný dusí vpřed i vzad svěc vonných matnou zář, a věrolomný ješitník jde chrámu před oltář. A Matky Boží u nohou – jak citem rozechvěn – květ ctností klade s povzdechem: „Ó přijmi klenot ten!“ A modlí se a bije v hrud’ – lhář lestný skrz a skrz – však běda! svaté Panny zrak mu střely vrhá v prs. Pryč odvrací a halí v šat svou Matka Páně tvář a s trůnu svého obláčkem se snáší na oltář. „Rci, čím jsem vinna před tebou –“ dí něhyplný ret – „že dar, jejž lotr lotru dal, mně spěcháš udílet? 45 Jsem rovna ti? Ty’s císař – král, já dívka Páně jsem, co lotru papež uchystal, chceš mně dát údělem? Jeť vrahem čistoty tvůj zrak, a smilstvem plane ret, mně pohaněním největším tvůj rukotržný tret! On pohaněním toho jest, jenž pod srdcem mi zkvet, by v nebes ráje smrtí svou vznes’ oklamaný svět. Jdi, stánku mého nehanob, buď jiných síní host; to zlato dvorným paním dej, mně živé růže dost! Z těch ruček dítka nevinných ji sobě vezmu, viz, toť andělé jsou před Bohem – pryč, hrozný, ďábel tys!“ A k děvčátku se uklání, jež červánkovou tvář půl z nevinnosti, z žasu půl výš zvedlo na oltář. 46 I hladí dítko lidu v žas a líbá v rtíků žár, leč skvoucím nožky sandálem zpět králův metá dar. A hrozíc odvrací svůj zrak. – Král hlavu ukryl v šat; bylť do čela mu odvrhem skvost zlaté růže pad’. Jak kdyby žhavý kámen byl, křik Zikmund mrtev v pol, a Matka Boží vznáší se zpět zlatý na prestol. Lid žene krále z chrámu ven: „Hle, rouhač – rouhač jest!...“ I sténá, tiskne čelo král jat hrůzou na pelest. A probudil se: – „Kde to jsem?“ a ruku k hlavě vztáh’: „Ó lékaři, mé čelo viz, jak by je oheň zprah’!“ „Toť od pelesti skvrna jen,“ dí lékař; Zikmund ztich’ a zemdlen usnul. – V mozku zas sen ďáblí hlavu zdvih’. – 47
XXII.
V ZÁTIŠÍ RYCHNOVSKÉM.
Král Zikmund z hradeb kostnických vést na Rychnov se dal, by v ladných sadech ostrovních měl klid a odpočal. Je večer; v oblak nachový mdlou hlavu chýlí den, král kyprým kráčí pobřežím v ruch Vesnin ponořen. Hle, trojjezera modrý zrak jak vábně stkví se dnes, vždyť v době lásky, v jara čas zři blažen do nebes. – Kol do zálivů nesčetných vln drobných prchá sbor, by v orobince úkrytech ztich’ dětský jejich spor. 48 Kam oko hledí, plno vnad, vzduch vůní hor je syt, a bílý oblak beránek jde pást se na blankyt. Zpěv pěnkav slyšet z křovin kol a z plesa racků skřek a z břehů hovor chladících se švižných vlaštovek. Vod leskle zjasněna je pláň jak smaragdový štít, jejž tisícerý paprsek chce v zlatý zaměnit. V nach skrytý Jasoň naposled proud žhavých spustil střel, jimž leknín, posud nerozvit, běl ňader otevřel. I skromný stulík poupě vznes’, a okolitý smel květ růžový si s přepychem kol hlavy uvíjel. A vláskovitý pryskyřník i sličná úpleť řas, vše pít chce touhy pohárem zdroj světla zas a zas. 49 Jat sluncem veškerý ten květ, i nízký břehů keř pel sype z ňader rozvitých vod v potměšilou šeř. Kvést zdá se všecka voda kol; vždyť pelu jemný prach z hor vánek roznes’ na křídlech všech vůkol po vlnách. Tak čarodějně přizdobil, hruď plesa žlutý pyl, že leskne, stkví se v dál i v šíř, jak by je pozlatil. Čím brunátní, čím rdí se víc ta slunce jasná skráň, tím více zdá se ohněm plát vod třesoucí se pláň. Leč mění se: tu purpurem, tam kmentem svitne pruh, až kadeřavým zvlněním se hloubka chystá v ruch. Pel lesklý vznáší se vždy výš jak zlatých mušek kmit, jak jiskry v kouře kotoučích, jak mladé zory svit. 50 A třpytí se a leskne se, jak žár by Rýnem tek’ – a v zlatohlav je proměněn i břehu okřehek. A řežavěti zdá se pláň, až v posled tam a sem od prostřed plesa k chobotům to šlehá náhle všem. Déšť jisker tryská do nebes – snad žhavé símě řas... Vše ticho, od Bosáků jen zní temný zvonů hlas. Hle, plamen roste úchvatem, zář stoupá výš a výš, až jezero vln plápolem se v požár zdouvá již. I roste; plamen s plamenem se snoubí v žhavý tlum, a tisícerým ramenem žár sáhá ku břehům. Král v strachu patří na přízrak... Hle, hle! kde proudí Rýn, v sloup zlatý oheň výš se vznes’ a trčí v nebes týn. 51 Vždy vyšším je ten zlatý sloup a k němu připoután kol třikrát zlatým řetězem Hus, mstivě na smrt štván. Leč nebyl na hranici Hus, na stkvoucí duze stál a nad temenem jeho z hvězd zřel světců vínek král. Blíž Husa – jaký že to zjev – snad svatí z obou stran? Viz, svědek pravdy, Poggio, ten jasný Florenčan. A Pasovský zde velkněz jest, v němž zastance měl Hus, a Benediktův důvěrník Vincenc Ferrerius. A z Mladenovic Petr zde, s ním mistr Kardinál, a vlídný Robert žalářník jim družně poblíž stál. A mnohý pán zde, mnohý kněz, kdo Husovi jsou blíž, a s jasnou tváře velebou s ním vznášejí se výš. 52 Těm všem zář stkví se nad hlavou a blahem svítí zrak, leč pod nimi a pod duhou dým roste v černý mrak. A pod tím mrakem v plamenech zlých soudců sbor se chvěl, z nich každý mitru papírnou a hábit s ďábly měl. Toť peklo! Zubů skřípot v něm a křik: „Jak hrozně mřem!“ De Brogni pekla předsedou a satan písařem. Haupt z Papenheimu zde, rek žen, i Ludvík, falcký býk, jenž Husa svými dráby jal, než kat jej k sloupu vlík’. I Jindřich Bavor s Fridrichem zde z Hohenzollern stál, jenž z Norimberských kupců tyl a po koruně plál. A Fridrich z Rakous k lišákům se družil k dvěma těm, jenž římské církve nejvyšším zván vojska hejtmanem. 53 A prokurátor Pino zde, pych tmářů, pyšných vzor, a Poisier, chvástavý ten sněmu promotor. A Petr d’Ailly, chytrý vlk, jímž na smrt vyštván Hus, a šklebný opat Cisterský a shrblý Didakus. A Vilém Kordianský, chrt, jenž po krk ve lžích břed’, a Berchtold, Kossův auditor, zlob nabubřelý vřed. Byl Železný tu, rudý páv, a černý kohout Náz, i krtek Protiva tu byl i z Brodu písmokaz. A Štěpán z Kartouz Dolanských, jenž soudce štval co den, by Hus, jak převor Markvart chtěl, byl jistě utracen. A Fuldský opat, z Mello Jan, jenž nad svět břicho měl, a Greith, s ostatky obchodník, jenž svaté vyráběl. 54 A kramáři zde Pác i Tiem, již za veškerý hřích, v klid duše, prodávali kdys smír s Bohem po groších. A velkněz Ryžský s Hnězdenským i s Milánským zde byl, jenž kleštěmi pleš Husi rval, jejž s kletbou odsvětil. A biskup Dolský s Lübeckým i Brixenský, jenž znám, že křičel: „Ať se peče Hus!“ a teď se pekl sám. A Zabarella s Orsinim, lsti římské dvojí slap, a zakrsalý Monstrnberk a dlouhý Warrentrapp. A je tu Stokes, je tu Storch a s nimi Münster byl, jim v lebkách syčel záští had a z úst vlk pomsty vyl. A biskup z Cambray se tu pek i Perron, s běsem běs, i z Hnězdna biskup Mikuláš, jenž pro tuk sotva lez. 55 A Ceislmeistr zde, lží směs, a Homberk, prznič knih, a Adam, licenciat práv, jenž z peněz svědky líh’. A Causis, nejčernější čert a popské zloby kvas, jenž vztekle Husa proklínal i luze na úžas. „Zkrot,“ křičel Causis: „kacíř Hus, co do vězení vlez’, ej, třináct zubů kousavých už vytloukl mu běs!“ Jak Causis, stejně udavač si Štěpán z Pálče ved’, jenž z vyhnanství se na sněm vkrad jak v stádo hlízný jed. Byl v šatě mnichů toulavých a děravý měl plášť a na sto kroků krčmou pách a pížmem bekyň zvlášť. A Karkasonský s Konstantským zřel biskup z ohně chmur, dvé vyzlacených zevnějškem, leč srdcem černých stvůr. 56 Zde z Konkordie biskup byl, kmet všechen holohlav, a biskup lodenský, dřív mnich, jenž jitřil lidu dav. I Tridentský zde s Kastelským: v dvou tělech stejný lhář, jichž duch tím více kostnatěl, čím víc jim tloustla tvář. A vysokých škol ze všech stran zde doktorové jsou, jim v čele Gerson s krvavým zlob kruhem nad hlavou. A mnoho inful vysokých a mnoho nízkých čel a mnoho duší hubených a mnoho tučných těl. A samý prelát, převor, mnich a závistivý kněz, jak k orgiím je ďábel sám, ne Kristus k pravdě, snes’. Však v nejlítějších plamenech Jan ohavník se chvěl, jenž místo Petrův k nebi klíč ze zlata spěrák měl. 57 Ten hlavu k prsům ukláněl a prsty k palci klad’ a jektal zuby; skandoval své smilné verše snad. A každý zúpěl, krvavý výš pozvedaje zrak: „Ó světče náš, svým pohledem ten smoudný zaplaš mrak! Vy, bratří, mistra po stranách, nás ujmete se již, než nad námi se zavře svět; než padnem’ v pekel říš!“ Ti odvrátili hlavy však a zakryli si tvář; kde stáli dřív, plul oblak jen a nad ním zlatá zář. Leč z důli znova oheň šleh’ a množil pláč a kvil, kouř hrdla lhářů ovíjel, až křik v nich udusil. – Ač blkotná je ohňů směs a dravý plamen krut, přec sterým žárů jazykem stál mistr nedotknut. 58 Jen jasnějším byl napořád a svaté písně pěl, a k nohám s chvěním pokorným se plamen ukláněl. Kraj řízy mistru zlíbal jen a zasyčel a spad’, jak Kristem kdyby zašlápnut byl ráje lstivý had. – Až k ostrovu se plamen dral a hlodal jeho břeh, a Zikmund shléd’ se uprostřed v těch dravých plamenech. Je katem objat druhem druh, je s katem jako slit, a lid se směje kolem kol a tleská katu lid! Král v tváři je jak mouřenín a černě přioděn, kol něho rudí čerti jsou, on čert je černý jen... Čím úžil se kruh ohně víc, tím víc se Zikmund chvěl, zře výš, kde mistr nedotknut při zlatém sloupu pěl. 59 Od mistra anděl perutný v dál plašil pekel mrak, Hus stál jak skála nepohnut, jen k nebi hleděl zrak. Jak skála stál, již upevnil Bůh v spoustě mořských vln, a kamo hleděl, tamo lid byl zbožné hrůzy pln. Kol rudé jiskry vrhal žár, leč blíže Husa has’, – zvon od Bosáků smutně lkal jak umíráčku hlas. – Vždy víc se úží ohňů kruh, již nelze králi ven, i těká v nich jak škorpion, než hyne rozlícen. A běhá jako zběsilec, až klesá hrůzou jat; žár krvavým jej ramenem za řásný chytá šat. Je marný každý spor a vzdor, už hoří téměř v pás – vous, vlasy vzešly plamenem a žárem zrak mu zhas‘... 60 Běs ohnivák mu hryže hruď – toť ukrutný je skon – a k tomu výská stále víc od bosých mnichů zvon. I hoří králův sval i kost, jen mozek dosud čil... teď tělem kles’, leč duch jak sup ven z ohně vybočil. Výš pozvedá se bradák sup, výš k sloupu na obzor; a křídly v Husův pere zjev a bodá veň svůj zor. Leč Husův též se proměnil duch nebes povelem: a jako střela na podiv vzlét’ bílým sokolem. Ne mitru s ďábly potupnou, skvost koruny má skráň, a jejím slunným odleskem Rýn zlacen je i stráň. A nad korunou s vínkem hvězd se vznáší skrze mrak, a závistivě s výkřikem sup hledí na zázrak. 61 Zří, jak se zvolna nad krajem noc jasným stává dnem; jak sokol světlo rozčeřil svých křídel rozmachem. Tím zjevem rozlícený sup též odvážněj se vznes’ a mraky s křídel sesypal a kroužil do koles. A letěl k sokolovi blíž a slídil okem zpod, jak úskočně by v jeho hruď svůj černý zobák vbod’. Chce zlatý uloupit mu skvost – už chyt’ jej v dravčí spár – však z koruny, hle, pojednou šleh’ blesku rudý žár. I zajektal, vzkřik’ srpodráp, jeť zžehnut zob i zor a zmařen pružných křídel vzlet a zničen zpupný vzdor. Jak kámen v černou studně hloub v ráz střelmo dolů kles’, a bílý sokol s klenotem lít přímo do nebes. 62 Sup vlnám bouří mrskaným pad’ v rozlícený plen, a rván a tepán napořád z vod hněvně hnán je ven. O skály zmítán skonával... Král zúpěl, dal se v řev, že všem, kdo v síních byli, děs vnik’ do všech mozku cév. „Ach, dejte léku!“ – Dali hned. Leč dřív, než vzešel den, vplul v moře činů králových zas nový pirát, sen! – 63
XXIII.
NA JEZEŘE KOSTNICKÉM.
V kraj u Kostnice nazpět v ráz sen krále v spárech nes’, kde kyprou paží ovinul tůň plesa horský les. Skříp, orobinec, rokytník vod siných zdobí lem, v nichž dvojostroví líbeznost se leskne smaragdem. Mdle zírá měsíc mraků zpod vln hravých na chomol, z jichž kolébky hned vstává rov, hned vrch se mění v dol. Zlých větrů vanem probuzen leb chvojnou kloní peň, již zvedá jen, by zasténal vždy s vodou zároveň. 64 Kol zahalena rouškou mlh jsou čela vážných hor, hvězd drobných skrovný jenom dav si vylít’ na obzor. Tlum mračen k jihu tíhne zpět, – plach je ten jejich zvrat – toť Danaidky, k moři již jdou vodu nabírat. – Vplul do jezera štíhlý člun a jako v úhor pluh hloub přídním hrotem napořád se vrývá v siný luh. Hle, vlna vlně šepce zvěst, že řídkou nese tíž, a stále bije loďku v bok a žene k Rýnu blíž. Tři mniši v kápích v člunu jsou, chud jesti jejich šat; snad k nemocnému naposled je zbožný volá chvat. Však ne! Slyš, divný šepot ten a přitlumený smích, to v zakuklení snad jen žert, či zahalený hřích? 65 Ne, nejsou řeholníci, hleď, v šat hnědých mnichů jen Jan papež s císařem se skryl a růže kupných žen! Na přídě Zikmund uhostěn, střed loďky paní dán, a vzadu zdatně vesloval sám hlava církve: Jan. Král papeži dřív koně ved’, člun papež králi vhod, však neřídí jej mělčinou, leč hloubkou děsných vod. Chvěl ženin hlas se: „Loďku proč vln valných řídíš v rej?“ „Hned uvidíš,“ dí temně Jan, „jen kápí s hlavy dej! Té kukle není třeba již, ten prospíval jen šat, když vcházela jsi u večer nás obou do komnat. Ej, netušíš, proč dnešní noc v tu zvali jsme tě loď? Dost lásky máme; králi, slyš, v hloub vod tu ženu hoď! 66 Já napřed „absolvo“ jí dám, jen statečně se tuž a hanbu naši společnou, než zjevna bude, zruš! Jeť snadná práce zbýti žen, ba nejsnadnější všech; v tůň bodamskou co pochováš, to nezří slunce žeh. A vypluje-li, což je víc? Kdo bude tušit as, že z vůle prvních světa hlav zde její život zhas’? Můž’ poznati-li někdo as, kdo její hříchy splách’? či přebírá se v jezerních snad konsul mrtvolách? A pozná-li ji přec? Nuž ať! Dám hedbávný mu šat, ty, dáš-li oře, uvidíš, hned dá ji zahrabat. Jeť Hanuš z Ulmu hodný chlap, a radních pánů ctnost, nám k vůli uzná její smrt za náhlou zoufalost! 67 Leč nestrachuj se, kliden buď, vždyť v loďce žernov mám, on bílé hrdlo stíží dřív, než v tůň je pochovám. Kdož hrobu zná, když prstě vrch naň nenasype rýč? či vyzradí to epitaf? Nuž, co tě trápí, znič! Ty’s Husa mi dřív daroval, já tobě družku vděk... Rci, má-li větších přátel nás ten kacířský as věk? – Slyš, ženo, pomodli se teď a rozluč s žitím už, ty, Zikmunde, dél neváhej a k činu ducha vzmuž!“ I křikla žena zděšením a hrůzou z takých slov: „Co, probůh, chcete učinit?“ „Však uvidíš, jen shov!“ – „Ó smilujte se nade mnou,“ lká, prosí zas a zas, „mě topit chcete? Matkou jsem a jeden otcem z vás!“ 68 „Toť jádrem veškerých zde vin, leč tvou buď světic říš, za boží náměstky-li – nás – smrt klidně podstoupíš. Já odpustky ti udělím a sejmu duše trest, vždyť tak kdo umírá, to víš, prost věčných pokut jest. Stih’ krutší by tě pomsty hněv za těla slabý střeh: hněv lidu by tě upálil za hradbou v příkopech. My tajně však to odbudem’ – toť laskavo je přec – nač měl by vědět všechen svět tak delikátní věc!“ „Ó smilujte se!“ „Marný pláč, jej kvilná dusí noc, již modli se! Ty, Zikmunde, mi budiž na pomoc!“ – Král ústa sličné ženy tisk’, Jan chytil cingulum a stáh’ jí hrdlo... „Tak a teď s ní dolů ve vod tlum!“ 69 Loď vikle sebou sem i tam, a bublin vírná pýř z vod jícnu chvátá na povrch a krouží dál a šíř. – – Ve spánku císař zaúpěl a z hloubi ňader vzdech’, krev shlukla se mu na lících a pěna na ústech. Ač zděšen sténal, neprocit’; sen ukruten a drav, dál loďku jeho houpavou hnal u peřejný splav. – Mrak s mrakem vzrůstal do příšer, a děsný jejich sklad všech vrchů hlavy obtočil jak obrovitý had. Hrom volal vichry: „Ruče sem, dnes musí tvorstvo mřít a skály pukat výděsem a vody hrůzou vřít. A lavina se musí třást i svážet s ňader skal a lidské chaty zaléhat!...“ a v hrůzný řev se dal: 70 „Hej, slétněte se odevšad, než nový svitne den, a meluzina s ozvěnou vám konej službu fen!...“ V ráz vichor s divým hvizdotem mlh spoustou – šatkou svou – jak zpilý v krčmě poběhlík si točí nad hlavou. I výská si a hvízdá si ten zbojník temných hor, až strachem v hloubce siných vod proud s proudem vchází v spor. Mrak množí se; vše temno kol, vod zakalená pláň své prsí zdouvá pohněvem, až vlny rostou v stráň. Shluk větrů vzdorným záchvatem v jich opírá se směs, a již to víří v děsný sbor jak tisícerý běs. – Hle, z jícnu plesa vstává zjev a jasní mraků tlum, zrak podlit krví, šíje kol se vine cingulum. 71 Na ňadrech nahý zrozenec, máť smutně hledí naň, jak prs – svou plnou žití číš – si malá tiskne dlaň. Král k papeži se přivinul – had k hadovi se snul – v tom zalkal ženin temný hlashlas, jak jinovec by dul. „Ó, králi, ukrutníku, hleď, mě vynes’ proudu zvrat; jdu bouře duchům sdruženým na hřích tvůj žalovat! Slyš, lotře s králů korunou, slyš, hlízo plná vin, to dítě, jež v mých loktech zříš, tvůj jediný je syn! On byl by žernov kletby sňal, jenž na tvou hlavu kles’, leč o vše jsi se oloupil, že utopil’s mě dnes! Tvůj syn tě proklel němým rtem, a po tisíce let – jak nyní – bude každý krok a každý čin tvůj klet. 72 Můj v hrůzu změní se ti zjev, a kam se suneš, věz, vždy větší se ti objevím, až zcepeníš jak pes! –“ Bled k Janovi se tiskne král: „Ó pomoz, vysvoboď, v směs vln těch vbodni vesla hrot a k břehu obrať loď!“ Než Cossa zachechtal se jen: „Ó králi, schránko muk, ty’s proti vůdci pirátův jen slabý nedouk! Proč bojíš, chvíš se, jsi-li král? Spěš, ruku na zjev vlož, jeť pouhá smršť a spadne v ráz tvé vůli za podnož!“ „Ne,“ volá král, „ne, žena jest, viz, bije v loďky draň a hrozí mně a chytá loď... ó braň mě, Jene, braň! Viz, maličký ten nekřtěnec!...“ „Ať křtěn, ať ne, vše prach!“ „On bude na mne žalovat!“ „Ty’s král, nač míti strach?“ 73 „Ó nebudu já kralovat, kde králem věčný Bůh!“ „Nač bát se, babo? Bohem jest jen tvorstva věčný ruch!“ ,Ach, zbav mě obou stínů těch!...“ „Nuž, budiž! Pohleď sem, jak ondy druh tvůj robíval, když býval korsárem. Tak hle!“ A veslo ostřím zved’ a šůrem v ženu sek’: „Nuž, zhyň si tedy znova, zhyň, nás obou porobek!“ – Jak plamen vodou zasáhnut zjev ženin dolů sjel, jen chomol bublin krvavých zpod loďky zasyčel. V sloup vymrštil se vlny vzdor a s vlnou rudý proud, a z jícnu dětský volá hlas: „Zvu na věčný vás soud!“ Jan smál se, Zikmund skryl se v plášť, spor vichrů děsně vyl a loďkou vodstva uprostřed jak hříčkou zatočil. 74 Vln příboj, mnohohlavý oř, vší silou hbitých noh na svahy temných skáče skal, rád prch’ by, kdyby moh’. Bouř rve mu hřívu, tepe v bok, leč bílý chřípí kvas vždy kypí víc a šumí víc a roste zas a zas. Vír škube loďkou rozkacen a vikle o překot, v hruď její buší pěstí vln a v hloubku tiskne hrot. – Král k papeži dí hrůzou jat: „Svaž běsný živlů vztek, ty’s země pán, ty’s vodstva pán, ty’s Kristův náměstek! Své ruky spasným žehnáním prs bouře uhladiž a mečem víry zutínej vln hrozné paže již! Zhaš hrůznou blesků pochodeň, stlum hromů ryčný křek a zkroť než sletí v plesa tůň – hněv padesáti řek!“ 75 I zachechtal se Jan: „Aj, vím, ty nechceš k ženě, viď, že škeble má teď v loži svém a jíl a hlen a ziď? Co v nebe unáší můj cit, je tobě na úkor, mě blaží však, když roste kol vod spousta v pásma hor! Vždyť ve lsti oněch tygřích vln a v síle jejich tlap lze řádně teprv dokázat, seč statečný je chlap. Mne živlů ruch, když zmetešen svůj běsný slaví kvas, vždy blaží. Ej, zde volným jsem, zde korsárem jsem zas! Zde námořním jsem knížetem, jenž zjařen sluncem vín v boj s kupci vedu zveselen řad štíhlých brigantin. Nač lichotíš mi, žebroníš, bych zmírnil vodstva vzchop, věz, pirátem jsem v nitru svém a teprv zevně pop! 76 Rád veslem v rukou svalnatých hruď moře zrýval jsem a nechci něčeho zde být co není – náměstkem! Či Alexandra pomáhal, mi Bůh snad otrávit, když z legáta jsem pro radost sám papežem chtěl být? Můž Bůh mé vůli zabránit, či na pomoc ho mám, kdy prebendy – ó kéž jich víc! – svým židům prodávám? Kdo boha z chleba robí, věz, tenť větší nežli on a před tím krotne bouře vztek i vírný vody ston. Nechť roste, tyje příšerou nad Gottliebenskou věž, já každou ženu udolal, tož Jezernici též! Ej, hleď a slyš, jak ztichne hned mstný její prsů var, když obejmu ji rozhárán já, Cossa Baltazar!“ – 77 A zaryl veslo v rozruch vod a opřel v ramen sval, leč marně silou netvornou vod spoustě vzdoroval. Slin chomol vyplivla mu v zrak a v chechtu prchla zas, jen plná ňadra hněv jí zdmul a vzdor jí zježil vlas. I skříplo veslo vzepřením, vír loďku v půli chyt’ a točil s ní a rejdoval jak vztekem pekla zpit. Čerň mraků v temnou přešla noc, mhla v těžký ztuhla kov a byla plesu za loktuš a horám za příkrov. Blesk sterý jízlil oblakem a žhavé biče plet’ a vrahy z loďky rozkacen v tlum vodních příšer smet’. V hloub vržen král... I křik’ a bděl a tiskl levý bok, a ze rtů padal na čechel z úst vykypělý mok. 78 „Co žádáš?“ ptal se komorník. „Zbav na rtech mě těch pěn!... Spal dlouho jsem? Jest úsvit as?...“ „Ó daleko je den! Teď půlnoc!...“ „Teprve? – Dej lík a nech mě; umdlen jsem!“ – A spal a zas jej ovíjel sen hrůzy ramenem. – 79
XXIV.
POSELSTVÍ.
V týchž král se vidí komnatách, kde svatební měl hod, na stolci sedí královském, kol něho pánů svod. V jich čele hrabě Celský jest a Brunorius kněz; proč Zikmund přenádherně tak v plášť říšský oděn dnes? Z Čech pány jest mu uvítat, kde skonal jeho brat; ne v Uhrách, v Polsce – také tam má volně kralovat. Blah usmívá se: „Šťasten jsem!“ a v lesklé stěny zřel, by postať svou a vous a tvář jak druhdy prohlížel! 80 „Jsem statný,“ mluvil k sobě sám, „a zlatý je můj vlas, ej, kolik králů sličnějších a mocnějších je as? A dnes – dnes vzrostu ještě výš, dnes prvním budu všech; za krátko, za okamžik jen jsem mocným králem Čech. Jsouť vyslancové v hradě již!“ – A zas dí povelem: „Kdo přišli, vítáni nám jsou; nuž, uveďte je sem!“ I vešli; uklonili tvář, by sdělili svůj vzkaz, v tom zářný velmož před ně vstoup’ a volal: „Želím vás! Jsem lidstva duch, jsem strážce všech, pryč, hříšný je váš sděl, pryč, vraťte se!“ – A král i dvůr stál, jak by zkameněl. Krev v údech stydla dvořanům, když zazníval ten hlas, a znova duněl jako hrom, až vrch i hrad se třás’: 81 „Jak hříšná žádost! Králem vám má tento býti běs, jímž v Novém Hradě utýrán král Václav bezduch kles’? Jímž stíhán byl a zavírán a tupen? Žel ho, žel! Než s takým padouchem by žil, radš navždy odešel! Čas sňal mu s plece králův plášť a skvostnou s hlavy tíž; byl dobrý Čech! Bůh rač mu tam dát věčnou vína číš! Zde on, jenž otrávit ho dal: král Zikmund, říšský lhář, vně, zevně všude posedlým! To že je boží tvář? Toť schránka hlavních hříchů všech; vy chcete králem jej, by loupil, trýznil, hubil vás? To Pánbůh uchovej! Či chcete, aby vládl vám, jak tady v Uhrách vlád’? v čas bezhlavců z vás nadělá jak dřevař z kmenů klád. 82 Zda víte, s Hedervárským jak kdys Kontem učinil, že nechtěl při královi stát, jenž na odpor mu byl? Jak s druhy jeho naložil a s hoškem panošem? Kat vzdorujícím magnátům sťal hrdé hlavy všem! Jak v bahně pusty štětináč v jich krvi králův duch se blažen válel; ten že vám má vládcem být? Chraň Bůh! Já, strážce váš, chci chránit zem a vrhnu v národ spor, by dřív, než na stolec by sed’, shnil Zikmund, lhářů vzor! By zhynul smilný vášnivec, msta vtělená a zášť; jen vizte, co je pod hávem!...“ A s ramen strh’ mu plášť. Lid žasl, hrůzou vzkřikl král, jeť nah a vředů pln, i roste hněv a roste hluk jak příboj vzdorných vln. 83 Kdo těsnali se v komnatách, všem hlavy sklonil stud, to že je Karlův sličný syn, král Uhrův? Jaký blud! „Ven ze země ho žeňte, ven, či třísnit má ji? nač?... Ne, ne, kam prchne, všude strach, tož zabte cháma radš! Zhyň tělo tvé i duše zhyň; jeť obé plno lat, buď popraven! Ať s toporem již přijde mistr kat... Ven s ohavníkem ryšavým, ven! Či chtí Češi as, by msty své žernov uvázal jim na otrocký vaz? Ven s běsem volný na prostor, by zloby žár v něm zhas’!“ a na dvůr Zikmund vyveden, a velmož volá zas: „Já králem nechci tebe mít!ů A blesk mu zžehá zrak, a před zdiveným národem rost’ jasně do oblak! 84 Král na tvář pad’: „Nech žít mě!“ „Dost!“ leč už se blýskl meč – – král s lože skočil, zúpěl; křik’ a divnou vedl řeč. Když lékař za ruku ho vzal, mdlý vytřeštil naň zrak: „Ach, pomoz! Na hrdle, ó viz, jak děsný je to tlak! Dej léku!“ Lékař ulevil, a z hloubky vzdechl král; strach přetrh’ pásmo snů, leč běs je zlícen navázal. – 85
XXV.
NA ŠUMAVĚ.
Král Zikmund ve snu zveselen, jest pánem celých Čech, však neví, hrdý jeho trůn že hnije v základech. A vesel je a samý vtip a samý žert a smích; kdož ví, že půlnoc slétla v síň na temných perutích? Hle, zlatem protkán v líc i rub je králův skvostný šat; jak Maďar oděn, maďarsky šel do Čech kralovat. Pod přenádherným řetězem se skloní králův znak, a na řetězu zavěšen řád drahý: „Zlatý drak“. 86 Dvé smaragdů, hle, oči jsou, a šupin zlatý lem kryt rubínem je krvavým a luzným safírem. A perlou čarodějných krás je každý tlamy zub, a z diamantů křídla jsou i chvostu četný vrub. – Po straně králi Orság jest, a Matík Tálovec, jím těžký není žádný čin za Zikmundovu věc. Z nich prvý řádu strážcem jest, a kancléřem je druh, či přišli drakem zastrašit snad vzdorný český luh? – Král rozjařen a zveselen jak v Praze řídko jest, vždyť nové berně dostal zas z Čech pokořených měst. Tož vesel pije s pány král, až vína žárný pal jim na lících a pod brvou jak oheň zasálal. – 87 Vstal Zikmund z kruhu krásných žen a lichotivých rad a na pavlán se potácel, by zpitou hlavou zchlad’. A do síně se vrátil zas – ó viz! tak hod je ctěn! vše prázdno, králi soudruhem je siný měsíc jen. Stůl opuštěn je tu i tam, pust síně střed i kout; v ráz sevřel srdce plachý strach do netušených pout. Níž na krku, ký ruch to as a divných hybů chřest? což zlatý řetěz odvážnou snad rukou stržen jest? Chřest množí se vždy víc a víc, král strachem zachvácen křik‘... Hle, na řetězu náhle živ je skvostný ještěřík! A smaragdovým okem svým v děs sinou vrže zář na Zikmundovu vysmahlou – a hříchem zvadlou tvář. 88 Tou řadou zubů perlových vždy skřípá víc a víc a z rubínových nozder v děs žár sype králi vstříc. Pod diamantů pancéřem se svíjí vzpupná zlost, spár topasový uvolněn a rozvinut je chvost. Šíř peruť roste, stále šíř, a každý její kyv v ráz činí ohon, spár i dřík vždy větší na podiv. Je pravda to, je skutečnost, či choré mysli blud? Král Zikmund jako přikovám zří děsný na přelud. Hle, z jeho dráčka, ký to div, drak roste zas a zas, až na řetězu připoután je hrozný zeměplaz. Chvost na zem klade v kotoučích a křídla na obzor, div královské že šíje už ten neuškrtil tvor. 89 Král Zikmund z místa nikterak jít nemůže ni krok... Tu náhle chvostem ovinut jest třikrát jeho bok. A drápem ostrým pojednou je spiata jeho hruď, drak vstříc mu sálá plamenem: „Jen tiše, králi, buď! Já oživl! Tvé vášně vzruch a ňader žhavých kyp v mé údy vlily výstřelek tvých sil mně na pohyb. Ty’s každou číší zpěněnou, již ret tvůj žízniv pil, v mou zlatem plátovanou hruď zdroj živých ohňů lil. V řád zakletý jsem živý tvor, tvém ve zlatě jsem spal, než francký z něho klenotník skvost skvostů utepal. Že drahým jsi mi kamením lem křídel přizdobil a krásu krášlil všelikou, rád bych ti vděčen byl. 90 Mě – draka – volil’s za symbol, mě – draka – řádem máš, tož ponesu tě v domov svůj, ať sluj mou také znáš! Svůj stkvostný ukážu ti sad, v němž žije samý hřích a roje hříšků rozmarných si pějí na keřích. Kde vodopádem s šedých hor se tříští skála v prach, a v temných slujích napořád se líbá s hrůzou strach. Kde sedátka mi přizdobil vždy krásně černý blín a kropenatý náprstek jed dýše rozechvín. Kde zpeřestěný bolehlav jak neviňátko zkvet’, a hrdý rulík rozžárlen se vypial nad posed. Kde durman s celou rodinou se uvelebil v suť, a střelovitým lupenem plod skrývá potměchuť. 91 Z těch všech lze robit vzácný jed, vždyť tvoje řídká ctnost těch mír nesoucích léků všech až posud nemá dost!“ A na Krále zas vycenil drak děsných zubů škleb: „Jen neboj se, vždyť křídel mých ti neublíží tep!“ A ruče s králem ztrnulým vznes’ s pavlanu se drak a z Prahy k horám namířil jak ruděžhoucí mrak. A chyší, domů, chrámů výš se vznášel noční mhou; kam namířil, tam rudý pruh vzplál temnou oblohou. A přes Brd pásma polétal, kde zavadil však chvost, tam v žhavou metlu proměnil hned každý letorost. A zasmýkal-li ohonem nad šíjí strmých hor, v ráz vichor ze spánku se zved’ a jeho druhů sbor. 92 A nad řekou když rozmachem svých křídel létla saň, hned do žhavých se zvedla vln dřív tichá vody pláň. – I letěl s králem zlatý drak až do šumavských skal a pod Třístolcem v pustinách jak balvan zapadal. V skal stěny křídlem zabušil – les kolem jeden žár – a v kobách temně žulových svůj a krále snímá spár. V střed skalní síně staví jej a v příčnou vede sluj: „Zde cíl náš! Nuže, bratře můj, ty krásy pozoruj! Sem zalétám, když v spánku čas jsem tebou odložen, zde trávím noc – ty netušíš – a na tvém krku den. Zde, na tvých ňadrech vyhejčkán, se skrývám mnohý rok, tys král, leč já, tvůj kojenec, král ještěrů jsem: zmok! 93 Já k srdci se ti přivinul a trest tvé pýchy ssál a krví tvou se ukájel a zlostí tvou se hřál. Zde pohleď, v skalní skryto kout mé hnízdo, v ně jsem leh’, v ně denně, mraky utajen, jsem chvátal na nocleh. Zde tvým jsem vztekem obtěžkán se v rudý kotouč svil, zde vzácný plod jsem v hnízdo snes’ a perutí ho kryl. Zde posud přebývám co noc, v těch smutných spoustách hor, a snáším lidské lebky, viz, jichž zárodkem je vzdor! Jsouť hlavy mučenníků těch, jež po Čechách jsi zbil, já z dálných krajů tajně kdys v tu sluj je uložil. Z nich pomstu líhnu napořád, a její věčný kvap mrak zhoubou plní, hrom i blesk i strže divý slap. 94 Ji bedliv pokrm přináším z Čech luhů, sadů, niv; tož pleň a kácej, nič a rub a buď mne pamětliv! Slyš, jak to hýká ve skalách, až zachvívá se les, za každým listem kapradin je skryt můj služný běs! A v každém kmeni sosnovém je divé ženy skrýš a kolem jezer v roklinách zlých poledníků říš. Ve sosnách tamo ztemnělých můj strážce, hýkal, sed’, je rozhněván; že Zikmund král mu ondy ženu sved’. Jak vidíš, krásná jest má říš, jí vládne satanáš, ty’s v světě jeho náměstkem a zde své sluhy máš. Sem, družino, sem, ruče sem z těch skal a vod a drv, král Zikmund, hříchů volenec, jest u nás ponejprv!“ – 95 Vše sletuje se ze všech stran, vždy příšer víc a víc: muž ohnivý a večerník a mračno polednic. Jas světélek jich zdobí ples, a k veselení všem na píšťalu a lesní roh hrá vodník s hýkalem. – V hru úpěnlivý pojednou se ozval v sosnách žal – „Slyš, milý králi, dívek pláč, jež jsi kdys oklamal! A za nimi – vždyť uvidíš, jak o přednost se prou – sbor nemluvňátek maličkých a každé s korunou. Jim, králi, vzácným otcem tys – ó pozři, jaký dav, nuž druhu, bratře, pozírej a směj se, těš a bav! Viď, krásný je ten úkryt můj a dračí moje říš? K tvé oslavě můj přišel lid, ej, divy uvidíš! –“ 96 Kol dokola v ráz poskokem ta pestrá plesá směs, a meluzinin služný sbor jim k tanci mýtí les. Král chvěje se, chce prchnout, kam? Kol kolem samý běs, on sám pak – živý drakův řád – je přikut na řetěz. – Na skalní stolec sedl zmok: „Viz, družino, náš pán! Naň za dne já, on na mne zas je v noci připoután!“ Na hrdle draka chví se král. „Což věčně budeš růst? Tvé oko jedový je hrot, žár šlehá z hrozných úst!“ A škube sebou: „Pryč chci, pryč!“ „Ej, ještě není čas, až s družinou svou ukončím svůj noční hodokvas!“ A zase v nový děsný kvap, zas u příšerný chvat, vír s meluzínou s výskokem rej počly kolovat 97 A s divou ženou večerník a hýkal se slipkou a se světlicí ohnivec a vodník s rusalkou. I na močálech rudnoucích výš skáče drobná sběř, až zvolna vše zas prchá v sluj a zdroj a strom a keř. Mhla níží se vždy víc a víc, a hyne bouře sten; i mumle mrak: „Nuž, půjdem zpět, než rozbřeskne se den!“ A zase krále ovinul a v rudé spáry vzal, výš horských pouští peruť vznes’, a strachem chvěl se král. Vždyť žhavým drakem unášen sám v žhavou postať vzplál, a jeho vlasy, jeho vous být kometou se zdál. A létli letem příšerným přes řeky proud a práh, přes pestré květy na luzích a kámen na drahách. 98 A když se nesli nad lesem, smrk starý sklonil týl, by temene mu lživý král svým šatem neznectil. A když se nesli nad skalou, hned oděla se v mech, by v divém letu žhavý drak jí ňader neožeh’. A když se nesli nad plesem, v ráz trysklo pěnou zlou, vždyť pekla kal mu na hruď pad tou dračí šupinou. Řval tuřím rykem Zikmund král: „Ó hrozno, kde to jsem?„ a škubnuv sebou zařinčel pout zlatým řetězem. Hle, v Satana se mění drak – ó hrozný, děsný zjev – žár z očí tryská napořád a z orlích spárů krev. A jeho prsty děla jsou a nehty ostří dýk, a jeho hlas zní jako hrom a běsný boje ryk. 99 A volá: „Satan svárů jsem, ty’s druhem mým, ať král, zda satan satana se kdys, zda ďábel ďábla bál? Já saní dřív, ty saní teď a se mnou stejně drav, leč já mám jednu hlavu jen, ty sedm však máš hlav. Hlav sedm, sedm korun! Ej, zda víc má někdo zdob v tom dálném světě? Každý král je proti tobě rob! –“ Jat hrůzou Zikmund sebou škub’, kraj jediný byl žár, a v zachechtání příšerném svůj volní satan spár. Jak žhounek s výšin závratných v tůň plesa král se mih’, a za ním z křídel sataních déšť šupin žeřavých. – I zatajil se králi dech, když letmo dolů tíh’ – hle, černá pod ním plesa tůň se mění na kalich. 100 Toť kalich hněvů husitských, v němž vydouvá se zpod a metá vlny samá krev na místo šumných vod. A vrchy kalichových stěn tak mohutně se pnou, že desetkrát jsou muže výš nad rudou hladinou. Král dopad’... Paží netvornou jej vlny berou v plen, a jejich vzruchem na dno až je střelmo pohroužen. Leč dole v ráz ho uchopil vln rozkacený vztrh a zlícen z útrob jezerních pliv’ krále na povrch. Sláb, v pokraj pluje Zikmund – saň, leč z kalichových stěn zří mračna mužů hněvivých a mračna hněvných žen. A všichni cepem hrotnatým a břitkým ostřím kos v tu hlavu draka sedmerou se těší na úhoz. 101 A sedm korun padá s hlav a s hlav se řine krev a tlamou draka sedmerou jak bouř se valí řev. – Čím víc se děsí postav král, tím větší lidstva smích, a vůdcem hrozných davů těch je velký bílý mnich. Ten mohutný má dvouručák, jímž s to jest, kam by máv’, ne jednu draku hlavu jen, leč tisíc srazit hlav. Když mluví, plamen šlehá z úst, kam zří, tam sjíždí blesk; když na blízku jej zhlédne drak, dá v zběsilý se vřesk. Jak ven, jak břehu dosáhnout? vždyť sedm hlav jak zved’, vždy bílý s dvouručákem mnich sťal rázem jednu hned. A v rozvzteklení nezdolném když z vod se vynést chtěl, vždy poznal s hrozným výděsem, že plazem bez křídel. 102 Šest bílý mnich už srazil hlav a na sedmou meč zved’, ťal... Zařval drak – a bezhlavák prch plesa do prostřed. Z hlav valem teče černá krev a vln mstným odrazem jest škubající sebou trup dál zmítán tam a sem. A nad ním peruť příšernou v dál šinul pekla zmok a střely metal jeho zrak v hruď královu i v bok. Půl nebe svými křídly skryl a vždy, když jimi chvěl, déšť žhavých šupin z nich se lil a v krvi zasyčel. – Vzplál, hořel v loži běsný král, leb do podušek ryl a jako šelma zakňučel a jako šelma vyl. „Kde lékař?“ vzkřik’ – „Zde, pane, vel!“ „Viz, vrahy se všech stran! Jak odvážil se na můj hrad ten ze Želiva Jan? 103 Proč není jat? V mou sekal leb; viz, všude krev!...“ „To znoj!“ „Tož léč mou hlavu zjitřenou a rány v boku hoj!“ Léč hlavu, mám-li jakou, viz, léč plece mi, léč hruď, co choro, všecko na mně léč, co mrtvo, k žití vzbuď! Když lékař v kalich léky lil, děl král: „Tam neměls lít, s tím pryč! dej benátskou mi číš, proč z kalicha mám pít?“ A dáno do číše, jak chtěl; král vypil, kles’ – a spal – leč nový snění vlkodlak krev z ňader ssát se jal. – 104
XXVI.
VE VRATISLAVI.
Král ve snu stkvostně ozdoben, před králem lidstva dav; nač čeká lid? Aj, řídký zjev má spatřit Vratislav! Z Vlach římský legát Ferdinand na rychlo přibyl sem, by těžké nudy zbaven byl král slavným divadlem. Jeť popravami unaven, tož legát přišel vhod a všemi zvony druhý den zval lidstvo na průvod. Šel Zikmund v čele dvorských stvůr a za ním lidstva shon, a v hlahol kněží se všech stran zněl zvoneček i zvon. 105 Pan legát, oděn šarlatem, v chrám hlavní vést se dal a na kacíře kletbu zlou až hrozno předčítal. A na vše vrata přibíjet dal od papeže list, jímž navždy měl být zaplašen z Čech zpupný Antikrist. Však aby ukonejšil lid a nepobouřil zem, Řím hojně poslal kejklířův a herců s legátem. Z Vlach kejklíři, zda zná je lid? ti umějí svou věc, jích kouzly v orla přejde oř a v oře krkavec. Plž promění se v štiku hned a ve člověka strom, jenž chodí, mluví, stromem zas by stal se napotom. Lid divadla je žádostiv; král s trůnu dolů kyv’: „Nech vejde kejklíř, hotov jsem, bych shlédl jeho div!“ 106 A kejklíř pestře ošacen již podál krále stál a proutku svého dotknutím věc různou vykonal. Kůň z krkavce je překouzlen; hle, jaký bujný tvor! i frká, nohou tepe zem, a jiskry srší zor. Žár v žilách, upružen je sval; zda silnější je lev? A hlasatelem ptá se král: „Kdo zkrotí oře hněv?... Aj žádný?“ – ,Vyčkat, pane, rač, však jezdce najdu sám, tam z javoru zdí hradebních jej slovem vyvolám!’ A kejklíř proutkem kmeni kýv’, strom zašuměl a již jak živý lidu na podiv jde hbitě blíž a blíž. „Stůj,“ velí kouzelník, „již stůj, list, mech, i větve střes, z mé vůle staň se člověkem a pyšně hlavu nes’!“ 107 A vykonáno. Strne lid, a kejklíř znova: „Slyš, tam nesedlaný divý kůň, jej ať mi ukrotíš!“ Muž vsedl, kejklíř velel: „Jeď! Jeď třikrát v skočný rej a tam, kde český pán a král, i s ořem poctu vzdej!“ Muž v trysk se dal, lid zajásal – již objel po třikrát, kůň zafrkal a zařehtal, muž stanul hrdě vzpiat. Leč nehýbe se; pohrdem zří v krále sivý hled, ten děl však: „Proč se neskloníš, ty zpupný? Učiň hned!“ „Já uklánět se, ponížit?... Ne! Hned ti bude zřít, jak tobě a všem na podiv se hodlám pokořit!“ „Co chceš?“ „Chci odměnit se jen za hanebný tvůj čin, bys zkusil, jak mře běsný král, když káže Hospodin!“ 108 „Ty mstít se chceš? Jsi kejklíř jen, strom pouhý, stín jen, duch, pan legát zažehná tě hned, bys opět v kmeni tuh’! Hned, legáte, ho zažehnej a zadýmej a skrop!“ LečLeč, co vyvolá Hospodin, to nezažehná pop. Je marna vody svěcenost i kadidlový dým, pan legát chví se: „Zde jsem sláb, a se mnou celý Řím!“ „Kdo jsi?“ „Jsem Krása, znej mě přec!“ – Král Zikmund hlavu zved’ a plaše oči vyvalil a jako stěna zbled’. „Ty kupčík z Prahy, Krása Jan, ten pikartský snad druh, jenž ondy koněm usmýkán zde svíjel se, až ztuh’? Ó zaplašit ho, knězi, rač, vklň do pekla ho, slyš!...“ „Vše marno! Z pekla nepřišel, on patří v jinou říš!“ 109 „Nuž, kejklíři, ty vykonej: buď zase v javor vsut! –“ Leč běda, kejklíř katem jest a širočinou prut! „Ó hrůza, hrůza, kde to jsem?“ „Před soudem Páně, věz, cos ondy na mně vykonal, staň na tobě se dnes!“ A stojí král jak přimrazen – i všechen lidstva sbor: pan legát s rukou zdviženou, kat opřen o topor! – A Krása s koně seskočil, až z hloubky vzdechla zem, a vzdorným hněvem svírá pěst a třese temenem. Kůň sype z nozder jisker mrak a z očí sterý blesk; když nohou dupá, zní to kol jak dálných hromů třesk. A Krása velí: „Nuže, pojď, můj oř má velký chvat; sen s pravdou, se snem skutečnost teď jdou se vystřídat. 110 Jsem posavade Husitou, a Husity přec znáš, ti sečtou každý vrub a řez, jež na své duši máš. Ten komoň, pohleď, pomsta jest, v mých útrapách se zlíh’, kam pomyslí, tam, letí v ráz, a vždycky cíle stih’! Jak tys mě ondy smýkat dal, buď smýkán nyní sám, i kleště, jimiž jsi mne rval a týral, s sebou mám! Hleď, ony řetězy jsou týž, jež zvonily v můj skon, a těmi rovněž upoutám tě koni na ohon!“ Háv králi divě s těla strh’ a hnáty pevně spial a koni dlouhý na ohon jej pevně uvázal. „Vše jako u mne, rabe,“ děl, „Čech ctí svých otců mrav a ví, že chlapem také král, když ztratí zlatohlav!“ 111 V tom komoň hněviv zadusal – kol zlá se mračna strou – kat na popravu uchystán blýsk’ pádnou sekerou. – Král vzkřikl... „Nekřič, směj se přec!“ děl rozkacený host... „Kdys pro tvou bylo s legátem, dnes mou je pro radost! A teď haló!...“ Kůň zařičel v skok divý pádě v ráz; král tloukl lebkou o kámen, zrak podlil se a has’. Čím větší koně klopotnost, tím větší králův kvil, řval jako tur, až procit’, vzdech’ – a oči vytřeštil. „Kde jsem?“ „Jsi ve svých komnatách!“ Král zvolna v loži sed’. „Nuž, dejte léku, hoří týl, sen zlou mě cestou ved’!“ A dali. – Z hloubi Zikmund vzdech’; leč sotva že si leh’, hned jiný snění vzteklý kůň jej vlekl s třemenech. 112
XXVII.
V LEŽENÍ KŘIŽÁCKÉM.
Až k Praze přileh’ Zikmund král – ký neslýchaný ruch – a ze všech úhlů světa s ním táh’ lačný dobrodruh. Sběř z různých krajů německých, lid z Francie i Vlach; jich vůdcem žlutolící hlad, jich praporníkem strach. Jak kobylky a žravý hmyz vše shluklo se tu v spěch, od poběhlíků uherských, až k zpupným pánům Čech. Jsou křižáci; jich vzdor a hněv se k českým luhům vlek’, by národ utkán zaúpěl jak v hnízdě skřivánek. – 113 Jde Zikmund ve snu táborem, by válečnou zřel moc, a při tokajském s družinou jak druhdy prožil noc. Rad k míru nechce slyšet král, chce válce, vášní hnán; shléd’ kříže bezpočetný lid a v královský jde stan. Však nelze; žebrák kostlivec před stanu vchod si sed’ a nad ohníkem ruce hřál, leč oči nepozved’. Viz, plece houní kryto jest, hruď režným čechelem, vous rozcuchán, leb nekryta a ruka drolí zem. Čas občas sukovatý kyj ve svalnou zaťal pěst a vážně hlavou zakýval k zdem obklíčených měst. I stojí Zikmund udiven: „Ký podivín? Hej, slyš, kdo jsi, co chceš?...“ Muž hlavu zved’ a děl: „Vše záhy zvíš!“ 114 „Jsi vyzvědač, vstaň!...“ – ,Ne!...‘ – „Že ne? Nuž pěknou doznáš věc, dřívdřív, nežli zhyneš oprátkou, dám si tě na skřipec!“ ,Pak budu větším!‘ – „Aj, ký chlap! Tak králi v tváře díš?...“ – ,Ty králem? Jakým?‘ – „Českým!“ ,Aj, jsi korunován již?‘ „Dost, smělče, dost! Ten ohník tvůj nám stačí právě as, by hranici ti rozdmychal a sklonil vzdorný vaz.“ ,To utuží mě!...‘ – Žasne král a z oči srší zlost, i tasí meč, leč kyják svůj též v smíchu zvedá host. A zvolna vstává. – „Co zde chceš?“ dí král, „tak bídný tvor, proč přišel jsi v můj tábor, mluv?...“ ,Bych křižácký zřel mor!‘ „Aj, vyzvědačem jsi? Nuž patř, jak potírá mě strach před hnízdem lotrů husitských! Vše smetu v troud a prach! 115 Mých vojsk je sborů padesát – sbor do tří tisíc – věz, sta vozů mám, sta houfnic mám a kopí hustý les! Vše hrdinou, kam okem zříš, toť dálných říší květ, jímž vínek zpupné Prahy kol jal jsem se uvíjet! Tu Bedřich leží, Durinčan, tam Sasík rozbil stan a s ním potrojný Bavoran: rek Vilém, Jindřich, Jan! Dál z Míšně Vilém s Bedřichem a slezských knížat pět, i z Aquileje velekněz – jen chtít a zbořím svět! Svět veškeren, ne Čechy jen, ten černý pekla vřed, jenž na Evropy sličnou hruď pln jedu sobě sed’! Jdi, pospěš, zvěstuj, co jsi zřel!“ a již ho nohou tep’, leč jako rys, když postřelen, v ráz žebrák hlavu zved’. 116 A hromem burácí mu hlas, a bleskem plane zrak: ,Aj, vetřelče, co mně jsi dal, to splatím rovněž tak. A pravím ti: Měj světy kol, přec povalím tě, věz, mým dechem bude porážen tvých kupných sborů les! Jen poznej činy vůdců svých... V led vystydne ti krev, až zahledíš se v ohník můj, v němž vyjdou tobě v jev!‘ A nad ohníkem po třikrát svým kyjem zatočil, a rudě vzňal se plamen, plál a výš si poskočil. Zří v oheň král; v něm v modlitbách dlí spoután mladý kněz, s ním čtyři dítky jsou a kmet, an od ran k zemi skles’. Hle, kalich zlatý nad hlavou se leskne zbožných těch, jím všechen tábor osvětlen, jak stál by v plamenech. 117 I strne král a žasne král: „Kdo kališník je ten?“ – ,Kněz Václav z Arnoštovic, kdys tvou luzou upálen!‘ „Již vím! Ty spálil u Votic pan Albrecht, zeť můj, rek! On ví, že horší otců jest vždy český parobek! Mým tužbám pouze vyšel vstříc, já stejně konal bych!...“ V tom hněviv žebrák nad ohněm zas třikrát kyjem mih’. Znik’ první přízrak, druhý vstal, král zírá v ohně střed, kouř rozdělil se; jisker tlum zas u přízrak se zved’. ,Nuž, viz!‘ dí muž... Žár vyskočil a zlatem v mraky šleh’: kmet chlapy vláčen, bičován, se zjevil v plamenech. Skrz dlaně řetěz protažen, na šíji provaz dán – tak za úšklebků divokých je katy spalován. 118 „Toť Nákvasa, jejž Racek chyt’, až kat mu proklál hruď!...“ „Ej, Bavorák je statný chlap, tož vždy mi vítán buď!“ A na to muž: „Ó, skvrno Čech, ty králem chceš se zvát? Měj loupežníků plný svět, sám proti nim chci stát! Sám, bez druhův a jistě přec v zdar rozřeším náš spor: k svým nohám tebe povalím jak vichor smeť!... Jsem vzdor! Ten vzdor, jenž zbraně odporem a tlakem vzrůstá výš, hněv vojsk tvých dechem zaplaším, to záhy uvidíš! V těch polích tebe roztepou: strach, pomsta, třas a běs, že bude tábor neschůden, jak po bouři je les. Tvou slávu odvanu i čest, a pověst dnů tvých všech jen kalem bude páchnoucím na ďáblů kopytech! 119 A rvát tě budu napořád, já Čechů věrný brat, a kyjem hrůzy zpět tě hnát od míru zlatých vrat!...“ I roste zjev a roste zas, nad Krkonošů svah: hruď z žuly, brvy z mraků jsou, kam pohlédne, tam strach! A zase hlasem jako hrom dí králi: „Nuže, viz, jak rozpráší se vůlí mou tvůj v chomáč shluklý hmyz!“ A třikrát kyjem zatočil, kde v chmurách Sever stál, – a hněvný Buřan rozkacen vojsk dálný tábor svál. Vše: vozy, praky, hrubá zbraň, jak smeť jsou jen a prach: zde hnědý kus, tam bílý kůň a černý z říše vrah. A znova vzduchem sviští kyj, a jako těžký mrak, v němž místo sutek skryta sběř, v dál pádí Bavorák. 120 A prchá všecko v ráz, i král, leč za ním obrův hled blesk v hruď mu vrhá za bleskem, král křik’ a v loži sed’. „Co žádá si tvůj Majestát?“ „Dej tokajské, bych pil; šel k číši jsem, leč bránil sen, bdě, rád bych okusil!“ I nalil číšník v zlatou číš, král horkým vypil rtem – a nový sen mu v lebku zas hrůz bušil palcátem. – 121
XXVIII.
NA VÍTKOVĚ.
Na dálném poli Špitálském král s vojvody se zřel, hněv Říma z moře křižáckých a vlčích ňader vřel. Hle, Němec, Ital, Angličan a různý z Uher druh! Zle, koho lid ten polapí u pádných mečů kruh. I biskupové s vojsky jsou a kněží celý roj, jich šat jest jakby květnatým tek’ luhem zlatým zdroj. Den ze dne v polích královských se množí vozů řad, a plát a nach a zlatohlav se blýská odevšad. 122 Vojsk v prapor každý vetkán jest kýs netvor, v líc i rub: kůň s rohem v čele, s křídly had a s dvěma hrdly sup. Toť moře zduté v samý hrot, a z něho – hrozno jest – zní v širé dálky: „V plamenech zhyň, Praho, skvrno měst!“ – Z vnitř města však zní zbožný zpěv: „Ó, Pane, v hrůze vstaň a zahlaď šípem krvavým msty sedmihlavou saň!“ Král směje se: „Hle, kališník jak úzkostný má strach, že ďábel odnese ho dřív, než rozpadne se v prach! Nuž, zkuste půtky tu i tam a šrůtky na přezvěd, chci poznat, hodna-li ta sběř, by král s ní bitvu sved’!“ Šli Uhři hned a přišli zpět: „Sta námi zbita jsou těch černých s rudým kalichem před branou Újezdskou. 123 I šestnáct živých lap’ náš sbor, kde kartouzský je brod, ty zítra spal, vždyť svátek jest, tož přišli právě vhod!“ A Němci přišli po Uhřích: „Věz, králi, zpupný v Čech spit vášní u Poříčských vrat do vlastní krve leh’. Jak stádo ovcí z brány tíh’, než radní zazněl zvon, zbit do polou, prch’ od polou, my v před šli, zpět šel on!“ „Aj, prchá kacíř,“ volá král, „aj, prchá stádo bab, kdo na rameni nosíš kříž, vše, co je s nimi, zab! Ni starců nešetři, ni žen a rub a bij a dus! Slyš, písně vřeští za řekou... nuž, křič: Hus, kacíř, Hus!“ A za Zikmundem divý křik, jak čert by v tábor vjel: „Ha, ha! Hus, kacer! kacer Hus!“ leč kacíř dále pěl. 124 Vzkřik’ pyšně král: „Nač čekat mám? Než skončí slunce běh, buď Praha vzata útokem a povražděn, kdo Čech. Nuž, statný lide, nemeškej, v boj s Husity se dej, ty Malé Město, Nové on, ten Staré oblehej! Vám Durynkům a Míšňanům buď nejvzácnější lov: výš s děly sborů uprostřed se žeňte na Vítkov! Tam Žižka zbudoval si srub, leč neplaten mu přec, jej stecte mi, ať šelmě té v něm upravíme klec. Však ne! Radš čekan vysoký z těch zbudujem mu dřev, nuž, černou s rudým kalichem mu srazte korouhev!“ I konali, jak přikázal, a konali jak chtěl, zněl bubnů vír a hlahol trub a temný hukot děl. 125 „Hrr, kacer!“ křehce Němec, „hr!“ jak mrak se táhna výš, v němž rudým bleskem znícen jest meč dvouručák a kříž. Výš k srubům kvapí Míšně sbor, ba k příkopům již leh’!... Je lest či slabost? Vše, co v nich, lze sčítat na prstech, Voj nepatrný Táborův chce s vojsky Němců v střet, jichž jako vosů tisíckrát se hemží pětkrát pět? Tím hloučkem kmetů raněných a hloučkem útlých žen má býti Vítkov, Praha, Čech a kalich ustrážen? Kde houfnice? kde platví vzdor? Jen kosa zde a cep; jen ostrahou se brání Čech a tím, čím těží chléb. Vrah slézá valy; kamením však zbit, z nich dolů kles’; bylť dříve v hanbu povalen, než podezdívku slez’. 126 A znova dral se po valech, leč znova padal zas; vše kácel topor, cep a kýr, až v očích vztek jim zhas’. V dál husitských žen odvahou hnán vrah je z pevných míst, leč opět křídlem křižáckým v srub tepe Antikrist. Jak dříve však se děje zas: Hněv nemůž’ stihnout dřev, vždyť v srubech velí tajemný kýs anděl: dívčí zjev! Po šíji rozpuštěný vlas jak slunná skví se zář, a její oči Míšňákům mrak šípů metnou v tvář. A volá hlasem jako zvon na Němců vosí roj: „Vám papež s králem vetřelcem, nám Kristus řídí boj! Aj, myslíte, že ten, kdo Čech, hned v ňadrech bude tlít, když Zikmund toulem zachřestí a Martin počne klít? 127 Vy chcete robstvím stížit nás?... To ne, jen ten je rob, kdo čepely chce zaplašit nám úsvit nových dob!“ A zase velí dívčí zjev – snad je to anděl přec! a z tlumu vojsk se ozval hlas: „Kdos křesťan, s hory tec! Jí nezasáhá žádný šíp, jí nezasáhá prak, vždy mrtev padne jeden muž, kam svitne její zrak!“ Jat strachem prchá Němců sbor, však vůdce volá: „V před! Chce rek utéci před ženou dřív, než král bitvu sved’? Má úšklebná snad k Míšni zvěst nést onu hanbu zlou, že tisíců vás prchlo šest před jednou kacířkou? To že jest anděl? Jeden šíp v ráz zahanbí váš pluk!“ A Jindřich z Isenburka sám, vojsk hejtman, spouští luk. 128 V hruď outlé dívky vryl se šíp, i zavzněl polnic tón tak vítězně, že Zikmund výsk’: „Aj, padla; počne hon!“ A Míšňan, Sasík, Durinčan, hned v ručí má se skokskok, v tom Žižka s houfem Táborův jim náhle vráží v bok. Aj tepe, bije. Zle je, přec, jeť Němci obklopen... „Ó milý Žižko, otče náš, to poslední tvůj den!“ „Že poslední? To Pán Bůh chraň, jen sem, mé děti, sem, tu cizí vytepej nám sběř cep s pádným řemdichem! Jen sem, mé děti, rychle sem, Bůh věrným sílu dal...“ V tom Němcům s Uhry na pomoc král rychle přichvátal. A bojováno tu i tam; lid sténá, rudne stráň, hned Žižka v bitce vítězem, hned Zikmund rudá saň. 129 Meč schýlen, pozvednut je cep, cep padá, meč se vznes’, druh druhu stupněm položen, ač sotva na zem kles’. Jak v klubko svitý s Němcem Čech hruď celé hory kryl; jsou mrtvi, ale muže muž přec z křížku nepustil. Čech couvá! „Bijte,“ křehce král, „jen bijte, běda všem, ať žena jest, ať dítě jest, jeť všecko kacířem! A není-li, tož bijte přec, a chutě, k čemu strach? Bůh pozná, kdo je katolík v těch druhých mrtvolách! Jen bijte – Pán Bůh pomáhej, jsme vítězi, jen sem!...“ Leč vizte, nový Pražan sbor sem spěchá za knězem! Sbor lučníkův i cepníkův a sudličníků dav, žen hejna za nimi a děv a rusých dětských hlav. 130 Toť paní s Janem Želivským a děti českých žen; jich oči samé hvězdy jsou, jich čela slunný den. Jich líce jako červánek, jenž věští Vesnin zjev, a sboru heslem bojovným jest Žižkův zbožný zpěv. Kněz s tělem božím v čele všem, jdou v boj: sbor lvů a lvic, čím víc jim Němců spěchá vstříc, tím Němců padá víc. V hluk zbraně zpívá zvonků hlas, a hvízdá šípů svist, a s hory vrchu rozkacen zpět cválá Antikrist. Tam sudlice mu sekou v bok, tu v záda buší cep, a v předu řemdich s palcátem na vlčí buší leb. Zas Praha jedno s Táborem... Zda tobě, králi, vděk? Hleď, tisíců tvých padesát běs žene na útěk! 131 Po srázech hory tu i tam je tlačí boje vstrk: kůň nohy láme, stržen dráb, a jezdec láme krk. Vše v úprku, zbit králův lid, a druha stráží druh, zas vůdcem Čechů svornost jest a jejich králem Bůh! V tom na Špitálském poli též lid královský se zdvih’, hněv českých houfnic po řadách jej mýtí širokých. Těch po mýtinách běží vzdor a hrozí: „Králi, hleď! Víš, co jsi hodlal činit dřív? Ej, co učiníš teď? Jsou zbity tvoje zášť a hněv, v tvých polích zlíh’ se strach, chtěl’s Prahu na prach rozmetat, a nyní sám jsi prach! Hluk rabů tvých prch’ ustrašen jak před lvem prchá brav, svůj spasit-li chceš živůtek, spěš, svrhni zlatohlav!“ 132 Král zlícený se do rtů vkous’ a soptí hněv a vztek; lid jeho zbit; kdo posud živ, zbraň odhodil a klek’. A vedle krále volá kněz: „Pryč, pryč z těch českých měst, zda nezřel’s boje uprostřed, co já zřel? Zázrak jest! Ty kacíře sám chránil Bůh, z jich svatosti se vznes’vznes‘, tam – pohleď! – zlatým oblakem je nesen do nebes! On sílu v dívčí ňadra vlil, On jejich muže ved’!...“ Král Zikmund zuby zaskřípal a rudou hlavu zved’. „Jsi oslněn, viď, kryješ tvář?“ zas kněz dí, „neníť klam, výš nad zástupem husitským se vznáší Kristus sám. Zda nezříš? V rukou bělostných má jejich korouhev, kam sklání ji, náš padá lid jak v bouři polom dřev!“ 133 Král vyje; znova roste jas, i pláče vztekem král, a vlny českých chorálův se peří zvučně dál! Týn nebes jako v plamenech, vzduch sálá jako jih; jet tábor Němců podpálen od dětí husitských. Kouř s ohněm v ruchu zápolném se honí vpřed i vzad, hned smoudný balvan vítězem, hned plamenitý had. Zbit prchá černý vrahů mrak jak zmetešený prach, v něm šišáky se lesknou jen a kříže na mitrách. Vše v zmatku... Nohou zapleten kůň panských do zástav, a sotva že je roztrhal, prch’ splašen v kněží dav. V ráz, kdo co mohl, zahodil, by lehkým byl jak pýř: svůj rudý klobouk kardinál, mnich háv i škapulíř. 134 Zeť Zikmundův svůj burdykán, meč říšský vzteklý král, dráb pavezu, kat dvouručák a biskup pluviál. Pro těžký pancéř nemůž’ pán, pro těžký život kněz; ten bázliv do přikopu leh’, ten v žírná pole vlez’. Leč posud zjevem Kristovým se leskne horský říp, a posud každý paprsek se v zlatý mění šíp. Je potřen zpupných vrahů voj a voje dravý vztek, král Zikmund hrotem zasažen jak had se z pole vlek’. A soptil: „Kouzla páše Čech, buď proklet jeho svod!...“ Však nedomluvil, z oblak zas šíp v ňadra se mu vbod’. „Mně šípy? Proklínám ten zjev; vše mátožný je klam!“ Leč v okamihu jiný šíp mu vnik až k útrobám. 135 Král křik’ a do půl v loži vstal: „Kde, sluzi, kde to jsem?“ Před jeho duší doposud sen chvěl se obrazem. Nechť jak chtěl hlavu odvracel, přec osikou se třás’ a zvolal: „Nač těch světel jas?“ a sluha svíce shas’. Král obrátil se, zasténal a zvadlé tváře skryl, a v srdci – v hnízdě rujných snův zas běs se uhostil. 136
XXIX.
U NĚMECKÉHO BRODU.
Král Zikmund vesel; proradou ztek’ hradby Kuten Hor, a vražděno v nich celou noc, co vojsku na odpor. Kdo s králem, všecko nájezdník a dobrodruh a kat, jim za Husity každou smrt král Zikmund dává plat. Pět bílých grošů – při sám Bůh v těch strastech těžkých let, pět bílých grošů! Pěkný plat, a k tomu slibů pět! Tož lapeno jich mnoho set a uvrhnuto v dol; i chechtá se král vetřelec: „Teď bude čisto kol!“ 137 A směje se, vždyť po stráních zří mnohý vojska šik, a statečně a napořád zná plenit Kumánčík. On matku dáví kojencům a matkám útlou dceř; král Zikmund nemá vojska již, leč poběsilou sběř. Jí násilí jest zákonem, že studem stane krev; vždyť do tábora v noc i den sta nahých vleče děv. Té luzy prvním vojvodou je Pípa, loupežník, dřív s králem v Uhřích lotroval a nyní do Čech vnik’. Král s pány pije v komnatách a blažen hledí ven na vojska nedohledný řad a mluví zveselen: „Jak mravenců jich tu i tam! Čech pánem budu dnes, kol nich mám Němcův plavou zeď a černý Uhrů les. 138 Té české luzy záhubou hned celý splatím dluh, i v sněhu musí rudě zkvést ten kutnohorský luh! Než hle! Co se to leskne as tam stranou Nebovid? Či blesk to prostřed zimy jest, či ohně klade lid? Slyš, dálné hřmění, zase blesk! Ne, ne, to houfnic pal! Ó běda, zrakem hrozí nám ten český Hannibal! Znám jeho kvap a jeho voj, znám smělý jeho zjev, znám jeho vozů těžký sten a jeho lidí zpěv. Toť Žižka! Hrozno, jako bouř v ty zdi a lesy vtrh’, již v levo prch’ mi Kumánčík a v pravo Němec prch’. Ó Pípo, vůdce, zahynem’, spěš, rychle radu dej, náš tábor všechen poděšen!...“ Vlach dí však: „Utíkej!“ 139 A rázem prchá, za ním král a všechen vojska rej, král vůdce za plášť chyt’ a děl: „Ó Pípo, neprchej! Jsi Temešvárským županem a budeš více, věř, jen jednou, Pípo, mužně stůj a porubej tu sběř!“ Leč Pípa meče vydobyl a králi v ruku ťal: „Nač bráníš mi? Jdi, válči sám!“ a cvalem pádí dál. Chci do Vlach! Stříbra Kuten Hor mám na stu soumarech, co jest mi dneškem život tvůj? co meč? co trůn? mám spěch!“ „Ó Pípo, bratře, pomoz, slyš, chci Moravu ti dát!“ „Nuž tedy pomohu, leč věz, že jenom utíkat!“ Vše od Hor Kuten žene strach, král zajíká se bled: „Kde kůň můj?“ „Zde!“ zas Pípa naň, krá hřívu chyt’ a vsed’. 140 Kůň bujný, hle, dva uhly zrak, i řehce, hryže ret a frká, dusá podkovou a zvedá nohy v let. A vzduchem unášen je král, zda Tatoš komoň snad? ej, milý, úslužný to druh a švarný v před i v zad. Snad Běloň je to Tatrančík? Kdes zázračný se vzal? Či hodný Matík Tálovec tě králi darem dal? Ten hodný Matík Tálovec zná Uhry křížem v kříž a Slunci koně vyloudit mu není na potíž. Snad Matík Popelvara zbil, ač zázračná to věc – ten věrný Matík služebník ten hodný Tálovec! Ba ne, vždyť křídlem ohyzdným vznes’ kůň se v bouřný vír, – to Psohlavec slét’ z Tater k nám, zlý, děsný o něm chýr. 141 On Ježibabě úslužen; jak ten as přišel sem, jenž o půlnoci všemu v strach se toulá nad Strečnem? Ne, ne! Tenť o třech nohách jen a řeřav jeho chvost, leč tento o dvou – divný kůň – ni hřívy nemá dost. A neřehtá, jen letí dál, ó těš se, králi, těš, vždyť upíra – jsi ošálen – si držíš za otěž! Hleď, uši hnusnou velikost a ježovitý hrb, chrup ohyzdně je vyceněn a nad ním blánosrp. Jak divně kolísá se, hleď, mdlá peruť: vetchý cár – a krví podlitý je zrak, a s křídlem srostl spár. Viz, kterak suchý jest až strach a nemotorný přec, a nozdry sypou sirnatých kol jisker lijavec! 142 Toť příšerný je pekla zjev, jenž králi slouží dnes; toť bezuzdného vojska pán, sket vojvůdce to: běs! Běs před králem, v bok Žižkův voj a za ním lidu křik, že Kutné Hory v plamenech mu Pípa nechal v dík. – Tak v záři ohně nad krajem jak strašidlo se vznes’ a dole pod ním úprkem vojsk jeho divá směs. Hle, Němců zpupná nadutost, hle, Uhrů vztek a hněv, že Žižka na ně padne v zad, jak na hroznejše lev! – Král Zikmund v mraku nade vším dál s nestvůrou se hnal, kam vůdce Pípa uháněl, tam zděšen též se bral. A jede, pluje nad vojem a za ním černý strach; zří vojska hynout v závějích a znikat v bařinách. 143 Hned nad vrcholem skal se nes’, hned nad propasti vod, až tam, kde chladnou Sázavou jat Německý je Brod. O stříbra vůz se Pípa, lek’ a vzkřik’: „Už Žižkův voj nás dohonil, tož naposled s ním svedu ostrý boj!“ I stane, k sboru řadí sbor: „Ztad žeňte Žižku zpět; co u Habrů nám zrobil on, buď zde mu na odvet. Zde město Němců, hradby kol, kdo bojí se, je rab, zde zděmi opřen, nanejmíň sto Čechů každý zab’. My zde, vy tam!... slyš, zda to hrom? či bouře v tlumu dřev, či Žižka? Věru, nadběh nám, toť Táboritův zpěv! Vnitř města, rychle!...“ Nelze vjít pro těžkých vozů řad... „Hrr, hrr!“ A Žižka u zdí bran na šeré, vlky pad’! 144 A tepal, bil a poháněl psí Zikmundovu směssměs, až přes řeku a přes pole ji zahnal třas a běs. Zle Žižka na Maďary pad’: jak vichor na ně vjel, co krok je hrůzy víc a víc i porubaných těl. Směs Uhrů bije český lid, toť hrozná zimní žeň! Přes řeky tříšť se Maďar hnal, leč padl v prohlubeň! I hyne Kumán, Tatařín i s koněm srostlý Čud, lid vlastní bije ten i ten a množí pláč a trud. Vojsk množstvím vrahů sveřepých je bílý poset luh, aj, věru, poctivě vždy Čech a řádně splácí dluh! A král? Ten s koněm příšerným výš nad vojskem se nes’, by viděl padat jezdců řad a drábů hustý les. 145 A stojí... škube uzdou král, leč upír nechce dál, jen v mračnech k vrcholení běd sem tam se kolébal. Pln zděšení zřel dolů král... Jeť zničen. – Dal se v křik: „Ó Pípo, dej mi vojska zpět, bych hrozné hanby znik’! Ej, Žižko, lotře, proklet buď, tvá pobila nás lest!“ A Žižka k lidu: „Slyš, čí hlas? toť Zikmund! Kde že jest?“ A vzhůru hledí: „Hle, zda mrak či ďábelská je spřež? Král lhářů nesen upírem! Aj, tak ty bojuješ? Má vůdce voje zanechat? Hned, rychle dolů spěj, a ne-li, s mraků šípem mým v blat kal se potácej!“ A střelil plitkou kalenou a střelil v ňader střed, šíp doletěl, kam Žižka chtěl, král kles’, kůň v mračnech břed’. 146 Lid smál se; k nohám Žižkovým jak ostříž Zikmund pad’ i škube z hrudi ostrý hrot a svíjí se jak had. Zrak králův divý změněn jest na vzteklé kočky zor, toť tygra hled, jenž vystrašen byl náhlou bouří hor. Zbit, proklát, na prosbu se dal: „Ó, Jene, vše co mám: zbraň, oře, vozů přes pět set, vše za svůj život dám!“ „Že dáš? Toť naším plenem, hleď, tvůj hojný zlata měch i na Moravě skradených tři vozy vzácných kněh! Zdi města ztečeny jsou, viz, v něm zrádný lid i pán na českých vlečen sudlicích a cepy utepán. Tak rozhněvaný konal lid, a víš-li, proč a zač? Že z Němce čert zde narozen, tvůj Causis udavač!“ 147 „Ach, smiluj se,“ lkal Zikmund zas: „vším vyjdu tobě vstříc a z Trenčína ti propustím Viléma z Postupic! A z Kamenice Hlavsu dám i Jenštejna! Všem, všem chci volnost dát, kdo umlouvat se jali s Vitoldem!“ „Co dáváš, to si vezmu sám, a první bude čin, že pro zajatce z Brodu hned si zjedu na Trenčín! Tvé vozy pro ně upravím, a jako náš je mrav, dám podestřít jim kobercem tvůj trůnu zlatohlav. Hleď, dvanáct tisíc zbito vás, vše vetřelec a vrah; on naším mečem porubán, leč tebe zabil strach! Shnil tělem jsi, leč duši tvou, tu všakých hříchů klec, v žár pekel vezmi odměnou běs komoň: Prohlavec!“ 148 A Žižka krále nohou kop’, král zděšen v lůžku sed’: „Mě píchá v srdci! Zda to šíp? Či had v něm hlavu zved’? Zhoj, léč!...“ I dali zlatou číš a v číši ždaný lék... Spal zas, leč snění šerý vlk v sluj pekel duši vlék’. 149
XXX.
MOR.
Vrch v Čechách Táborský má lid a roste jako mrak, co muž, to lev, leč Zikmund král jak vychrtlý je drak. Třem menším drakům sdruženým, jimž země rozdal dřív, s vojsk bahnem hbitě rozkázal do českých téci niv. Šel Hohenzoller z Branibor, šel Albrecht, králův zeť, i Bedřich z Míšně a jich lid rost’ jako v bouři smeť. Kam vloupil se však, tam byl bit, to Zikmund s hanbou zřel; prch’ do Prešpurka rozlícen a v hrad se uzavřel. 150 Dal klaretu si přinést džbán a hněviv brvy stáh’ i ztichl hovor trabantův ve dvorských komnatách. Však sotva den že odpočal, zlý ruch mu ruší klid; co děje se, že v nádvořích se hradní kupí lid? Že zvony zvučí z věží všech a se všech města stran? Slyš, hodový to není hlas, spíš temný hlahol hran. „Co znamená ten divný ruch?“ děl Zikmund, „sluho, zjev!“ „Ach, pane, v noci nad hradem mrak zjevil se jak krev. Kdož věděl, co by znamenal? však ranních na to chvil vrah hrozný českou královou nám v loži zardousil! K nám vzals ji z Prahy do Uher, dnes na věčnosti už, s týmž skácela se výděsem jak Václav její muž!“ 151 „Jak? Žofie že mrtva jest?“ král vyděšený žas’... „a kde je vrah? snad neuprch’ a bude v hradu as! Hned chyťte jej, sic běda všem, ať v okamih ho mám, sic padne vše!...“ Slyš, ve dveřích kdos promluvil: „Jdu sám! Mne beztoho by nelapil tvůj sluha, ni tvůj hněv...“ a v síň v ornátě císařském kýs mlžný vchází zjev. Na holé lebce čelný skvost, leč v ruce katí plec, zrak – důlky jen, hryz vyceněn před králem kostlivec! Na místo žezla levá pěst výš lidský drží hnát, a na královský síně trůn svůj vleče majestát. Král rozkřikl se: „Co tu chceš? kdo jsi? ty hrozný, mluv!...“ „Jsem Mor, svůj přináším ti hold, mne větším jsi Těch dnův. 152 Ať na sta ubohých sem srub’, ať na tisíce snad, nic nebyl bych, ty kdybys dřív k nim nebyl poslal hlad. Nic, kdybys chátru křížáckou jim v statky nebyl štval, nic, kdybys živný skot a brav jim nebyl odehnal! Co proti tvému čin je můj? já vděčně jdu ti vstříc, nechť tisíce jsem povalil, ty’s zahubil jich víc! Víc mužů po světě jsi zbil, víc dětí a víc žen, já poslušným tvým nohsledem, jen zbytky beru v plen. Jsi mocnější, já věru jsem jen bídný učenník, co v zubech ještě síly mám, z tvých mečů jest a pik. Tu s Žofií, tam s Barborou – s tou ještě lože – huj! no, všecko bude jinak teď, jen pevně při mně stůj. 153 Na místě bab dvou děvčat květ mít budeš pro radost; ej, nepřišel-li pak ti vhod snad tenkrát morný host? Zda nešel jsem tvým přáním vstříc a nekonal, cos chtěl? I s Barborou to odbudem a hned, kdy rád bys měl. Ač půvabnější na toulkách jsem paní neuzřel, přec vím, že v jejím objetí jsi často strachy mřel. To perný bude práce kus s ní k úmoru si hrát! A pak, co s růží na podzim? Jen z jara mám je rád. Vím, že ti byla na potíž ta, jíž jsi svakem byl, tož ubil jsem ji proto jen, bych se ti odvěčilodvděčil. Nač tolik krásných dukátův na zvláštní její dvůr? Nuž, proto jsem tě zbavit chtěl těch věčných čela chmur. 154 Za její zlatý výměnek mít můžeš zde co den na místě staré králové pár mladých z pusty žen. Pár bujně rostlých Kumánek, jež druhdy v mysli máš, ty zjaří tě a potěší; jen počkej, uhlídáš! Hned jednu k srdci přivineš, hned druhou lapneš v půl....půl... to líp než s dvojí babou, viď, den ze dne sdílet stůl. Leč učiním, jen chvíli shov, jsem znaven tíhou let, ty, bratře, zatím za mne straš, a týrej všechen svět. Mé vezmi žezlo, meč i plášť, nic nejsem než tvůj rab, kdo cestu zastoupí ti však, buď tak neb tak jej zab!“ A do ruky mu dává meč, král nechtě musí brát, a na plece mu věší plášť: „Jen ber, já dávám rád! 155 Čiň za mne, nech ti klne svět, čiň za mne navždy; již; jsem proti tobě nedouk, ty lépe učiníš! Jsi mistr mistrů morů všech, znáš na sta smrtných cest, a nepomáhá-li ti vztek, tož pomáhá ti lest. Jen pleň a bij a bij a pleň, a nejvíc v nivách Čech, vždyť víš, než můj že vydatněj tvůj hubí hled a dech. V dál rozprostři se jako dým, já na ně jsem už sláb, ty mnohem lépe učiníš a jezdec tvůj a dráb. Nač šetřit Husův pronárod? Jen na oko ho dbej, a můžeš-li, i v kalich jim z mých jedů nasypej. Trav řeky, zdroje, studně, chléb i hostie jim trav, jen tak se vrátí v český lid řád římský zas a mrav... 156 A vytrvej a hub a pleň, vždy víc a neustaň, až zbude v zemích husitských jen sedmihlavá saň. Jen dravá, rudohřívá saň, no, však ji dobře znáš, vždyť jako rodný ryšavec ji ve svém srdci máš. Ba jsi jí sám, ej věru sám, tož shltni, co kde zříš, vše vytepej, vše vysekej, co překážkou si mníš. Tak šířit budeš víc než já, kam přijdeš, strach a děs; tož užívej, co podarem v tvé ruce dávám dnes. Na, ber!“ a z důlků zrakových šleh’ matně siný svit, a znovu Mor svůj cení hryz: „Nuž dej se políbit!“ A líbá jej... Král děsně vzkřik’... a vstal a poulil zrak: „Kdo, kdo tu byl?...“ „Jen lékař tvůj.“ „Proč chodí často tak?“ 157 „Má starost o tebe, jsi sláb, tož poslouchal tvůj dech a bílou pěnu hedbávem ti utřel na ústech. Má starost o tebe, jsi chor, leč doufá v brzký klid...“ „Pít!... Kolik na orloji teď?“ „Zvon k jitřní volá lid.“ „Tak dlouho? Dost už, jdi, chci spát!...“ A spal, až Satan sen zas oprať hněvů divokých vrh’ králi na jícen. 158
OBSAH:
XVIII. Na výšinách valhausenských5 XIX. V Kostnici17 XX. Půlnoční30 XXI. Růže ctnost41 XXII. V zátiší rychnovském48 XXIII. Na jezeře Kostnickém64 XXIV. Poselství80 XXV. Na Šumavě86 XXVI. Ve Vratislavi105 XXVII. V ležení křižáckém113 XXVIII. Na Vítkově122 XXIX. U Německého Brodu137 XXX. Mor150
E: až; 2002 [159]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan; Unie
(Nakladatelství J. Otto, společnost s r. o. v Praze. Tiskem Unie v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 160