XXVIII. NA VÍTKOVĚ.

Adolf Heyduk

XXVIII.
NA VÍTKOVĚ.

Na dálném poli Špitálském král s vojvody se zřel, hněv Říma z moře křižáckých a vlčích ňader vřel. Hle, Němec, Ital, Angličan a různý z Uher druh! Zle, koho lid ten polapí u pádných mečů kruh. I biskupové s vojsky jsou a kněží celý roj, jich šat jest jakby květnatým tek’ luhem zlatým zdroj. Den ze dne v polích královských se množí vozů řad, a plát a nach a zlatohlav se blýská odevšad. 122 Vojsk v prapor každý vetkán jest kýs netvor, v líc i rub: kůň s rohem v čele, s křídly had a s dvěma hrdly sup. Toť moře zduté v samý hrot, a z něho – hrozno jest – zní v širé dálky: „V plamenech zhyň, Praho, skvrno měst!“ – Z vnitř města však zní zbožný zpěv: „Ó, Pane, v hrůze vstaň a zahlaď šípem krvavým msty sedmihlavou saň!“ Král směje se: „Hle, kališník jak úzkostný má strach, že ďábel odnese ho dřív, než rozpadne se v prach! Nuž, zkuste půtky tu i tam a šrůtky na přezvěd, chci poznat, hodna-li ta sběř, by král s ní bitvu sved’!“ Šli Uhři hned a přišli zpět: „Sta námi zbita jsou těch černých s rudým kalichem před branou Újezdskou. 123 I šestnáct živých lap’ náš sbor, kde kartouzský je brod, ty zítra spal, vždyť svátek jest, tož přišli právě vhod!“ A Němci přišli po Uhřích: „Věz, králi, zpupný v Čech spit vášní u Poříčských vrat do vlastní krve leh’. Jak stádo ovcí z brány tíh’, než radní zazněl zvon, zbit do polou, prch’ od polou, my v před šli, zpět šel on!“ „Aj, prchá kacíř,“ volá král, „aj, prchá stádo bab, kdo na rameni nosíš kříž, vše, co je s nimi, zab! Ni starců nešetři, ni žen a rub a bij a dus! Slyš, písně vřeští za řekou... nuž, křič: Hus, kacíř, Hus!“ A za Zikmundem divý křik, jak čert by v tábor vjel: „Ha, ha! Hus, kacer! kacer Hus!“ leč kacíř dále pěl. 124 Vzkřik’ pyšně král: „Nač čekat mám? Než skončí slunce běh, buď Praha vzata útokem a povražděn, kdo Čech. Nuž, statný lide, nemeškej, v boj s Husity se dej, ty Malé Město, Nové on, ten Staré oblehej! Vám Durynkům a Míšňanům buď nejvzácnější lov: výš s děly sborů uprostřed se žeňte na Vítkov! Tam Žižka zbudoval si srub, leč neplaten mu přec, jej stecte mi, ať šelmě té v něm upravíme klec. Však ne! Radš čekan vysoký z těch zbudujem mu dřev, nuž, černou s rudým kalichem mu srazte korouhev!“ I konali, jak přikázal, a konali jak chtěl, zněl bubnů vír a hlahol trub a temný hukot děl. 125 „Hrr, kacer!“ křehce Němec, „hr!“ jak mrak se táhna výš, v němž rudým bleskem znícen jest meč dvouručák a kříž. Výš k srubům kvapí Míšně sbor, ba k příkopům již leh’!... Je lest či slabost? Vše, co v nich, lze sčítat na prstech, Voj nepatrný Táborův chce s vojsky Němců v střet, jichž jako vosů tisíckrát se hemží pětkrát pět? Tím hloučkem kmetů raněných a hloučkem útlých žen má býti Vítkov, Praha, Čech a kalich ustrážen? Kde houfnice? kde platví vzdor? Jen kosa zde a cep; jen ostrahou se brání Čech a tím, čím těží chléb. Vrah slézá valy; kamením však zbit, z nich dolů kles’; bylť dříve v hanbu povalen, než podezdívku slez’. 126 A znova dral se po valech, leč znova padal zas; vše kácel topor, cep a kýr, až v očích vztek jim zhas’. V dál husitských žen odvahou hnán vrah je z pevných míst, leč opět křídlem křižáckým v srub tepe Antikrist. Jak dříve však se děje zas: Hněv nemůž’ stihnout dřev, vždyť v srubech velí tajemný kýs anděl: dívčí zjev! Po šíji rozpuštěný vlas jak slunná skví se zář, a její oči Míšňákům mrak šípů metnou v tvář. A volá hlasem jako zvon na Němců vosí roj: „Vám papež s králem vetřelcem, nám Kristus řídí boj! Aj, myslíte, že ten, kdo Čech, hned v ňadrech bude tlít, když Zikmund toulem zachřestí a Martin počne klít? 127 Vy chcete robstvím stížit nás?... To ne, jen ten je rob, kdo čepely chce zaplašit nám úsvit nových dob!“ A zase velí dívčí zjev – snad je to anděl přec! a z tlumu vojsk se ozval hlas: „Kdos křesťan, s hory tec! Jí nezasáhá žádný šíp, jí nezasáhá prak, vždy mrtev padne jeden muž, kam svitne její zrak!“ Jat strachem prchá Němců sbor, však vůdce volá: „V před! Chce rek utéci před ženou dřív, než král bitvu sved’? Má úšklebná snad k Míšni zvěst nést onu hanbu zlou, že tisíců vás prchlo šest před jednou kacířkou? To že jest anděl? Jeden šíp v ráz zahanbí váš pluk!“ A Jindřich z Isenburka sám, vojsk hejtman, spouští luk. 128 V hruď outlé dívky vryl se šíp, i zavzněl polnic tón tak vítězně, že Zikmund výsk’: „Aj, padla; počne hon!“ A Míšňan, Sasík, Durinčan, hned v ručí má se skokskok, v tom Žižka s houfem Táborův jim náhle vráží v bok. Aj tepe, bije. Zle je, přec, jeť Němci obklopen... „Ó milý Žižko, otče náš, to poslední tvůj den!“ „Že poslední? To Pán Bůh chraň, jen sem, mé děti, sem, tu cizí vytepej nám sběř cep s pádným řemdichem! Jen sem, mé děti, rychle sem, Bůh věrným sílu dal...“ V tom Němcům s Uhry na pomoc král rychle přichvátal. A bojováno tu i tam; lid sténá, rudne stráň, hned Žižka v bitce vítězem, hned Zikmund rudá saň. 129 Meč schýlen, pozvednut je cep, cep padá, meč se vznes’, druh druhu stupněm položen, ač sotva na zem kles’. Jak v klubko svitý s Němcem Čech hruď celé hory kryl; jsou mrtvi, ale muže muž přec z křížku nepustil. Čech couvá! „Bijte,“ křehce král, „jen bijte, běda všem, ať žena jest, ať dítě jest, jeť všecko kacířem! A není-li, tož bijte přec, a chutě, k čemu strach? Bůh pozná, kdo je katolík v těch druhých mrtvolách! Jen bijte – Pán Bůh pomáhej, jsme vítězi, jen sem!...“ Leč vizte, nový Pražan sbor sem spěchá za knězem! Sbor lučníkův i cepníkův a sudličníků dav, žen hejna za nimi a děv a rusých dětských hlav. 130 Toť paní s Janem Želivským a děti českých žen; jich oči samé hvězdy jsou, jich čela slunný den. Jich líce jako červánek, jenž věští Vesnin zjev, a sboru heslem bojovným jest Žižkův zbožný zpěv. Kněz s tělem božím v čele všem, jdou v boj: sbor lvů a lvic, čím víc jim Němců spěchá vstříc, tím Němců padá víc. V hluk zbraně zpívá zvonků hlas, a hvízdá šípů svist, a s hory vrchu rozkacen zpět cválá Antikrist. Tam sudlice mu sekou v bok, tu v záda buší cep, a v předu řemdich s palcátem na vlčí buší leb. Zas Praha jedno s Táborem... Zda tobě, králi, vděk? Hleď, tisíců tvých padesát běs žene na útěk! 131 Po srázech hory tu i tam je tlačí boje vstrk: kůň nohy láme, stržen dráb, a jezdec láme krk. Vše v úprku, zbit králův lid, a druha stráží druh, zas vůdcem Čechů svornost jest a jejich králem Bůh! V tom na Špitálském poli též lid královský se zdvih’, hněv českých houfnic po řadách jej mýtí širokých. Těch po mýtinách běží vzdor a hrozí: „Králi, hleď! Víš, co jsi hodlal činit dřív? Ej, co učiníš teď? Jsou zbity tvoje zášť a hněv, v tvých polích zlíh’ se strach, chtěl’s Prahu na prach rozmetat, a nyní sám jsi prach! Hluk rabů tvých prch’ ustrašen jak před lvem prchá brav, svůj spasit-li chceš živůtek, spěš, svrhni zlatohlav!“ 132 Král zlícený se do rtů vkous’ a soptí hněv a vztek; lid jeho zbit; kdo posud živ, zbraň odhodil a klek’. A vedle krále volá kněz: „Pryč, pryč z těch českých měst, zda nezřel’s boje uprostřed, co já zřel? Zázrak jest! Ty kacíře sám chránil Bůh, z jich svatosti se vznes’vznes‘, tam – pohleď! – zlatým oblakem je nesen do nebes! On sílu v dívčí ňadra vlil, On jejich muže ved’!...“ Král Zikmund zuby zaskřípal a rudou hlavu zved’. „Jsi oslněn, viď, kryješ tvář?“ zas kněz dí, „neníť klam, výš nad zástupem husitským se vznáší Kristus sám. Zda nezříš? V rukou bělostných má jejich korouhev, kam sklání ji, náš padá lid jak v bouři polom dřev!“ 133 Král vyje; znova roste jas, i pláče vztekem král, a vlny českých chorálův se peří zvučně dál! Týn nebes jako v plamenech, vzduch sálá jako jih; jet tábor Němců podpálen od dětí husitských. Kouř s ohněm v ruchu zápolném se honí vpřed i vzad, hned smoudný balvan vítězem, hned plamenitý had. Zbit prchá černý vrahů mrak jak zmetešený prach, v něm šišáky se lesknou jen a kříže na mitrách. Vše v zmatku... Nohou zapleten kůň panských do zástav, a sotva že je roztrhal, prch’ splašen v kněží dav. V ráz, kdo co mohl, zahodil, by lehkým byl jak pýř: svůj rudý klobouk kardinál, mnich háv i škapulíř. 134 Zeť Zikmundův svůj burdykán, meč říšský vzteklý král, dráb pavezu, kat dvouručák a biskup pluviál. Pro těžký pancéř nemůž’ pán, pro těžký život kněz; ten bázliv do přikopu leh’, ten v žírná pole vlez’. Leč posud zjevem Kristovým se leskne horský říp, a posud každý paprsek se v zlatý mění šíp. Je potřen zpupných vrahů voj a voje dravý vztek, král Zikmund hrotem zasažen jak had se z pole vlek’. A soptil: „Kouzla páše Čech, buď proklet jeho svod!...“ Však nedomluvil, z oblak zas šíp v ňadra se mu vbod’. „Mně šípy? Proklínám ten zjev; vše mátožný je klam!“ Leč v okamihu jiný šíp mu vnik až k útrobám. 135 Král křik’ a do půl v loži vstal: „Kde, sluzi, kde to jsem?“ Před jeho duší doposud sen chvěl se obrazem. Nechť jak chtěl hlavu odvracel, přec osikou se třás’ a zvolal: „Nač těch světel jas?“ a sluha svíce shas’. Král obrátil se, zasténal a zvadlé tváře skryl, a v srdci – v hnízdě rujných snův zas běs se uhostil. 136