XXVI.
VE VRATISLAVI.
Král ve snu stkvostně ozdoben,
před králem lidstva dav;
nač čeká lid? Aj, řídký zjev
má spatřit Vratislav!
Z Vlach římský legát Ferdinand
na rychlo přibyl sem,
by těžké nudy zbaven byl
král slavným divadlem.
Jeť popravami unaven,
tož legát přišel vhod
a všemi zvony druhý den
zval lidstvo na průvod.
Šel Zikmund v čele dvorských stvůr
a za ním lidstva shon,
a v hlahol kněží se všech stran
zněl zvoneček i zvon.
105
Pan legát, oděn šarlatem,
v chrám hlavní vést se dal
a na kacíře kletbu zlou
až hrozno předčítal.
A na vše vrata přibíjet
dal od papeže list,
jímž navždy měl být zaplašen
z Čech zpupný Antikrist.
Však aby ukonejšil lid
a nepobouřil zem,
Řím hojně poslal kejklířův
a herců s legátem.
Z Vlach kejklíři, zda zná je lid?
ti umějí svou věc,
jích kouzly v orla přejde oř
a v oře krkavec.
Plž promění se v štiku hned
a ve člověka strom,
jenž chodí, mluví, stromem zas
by stal se napotom.
Lid divadla je žádostiv;
král s trůnu dolů kyv’:
„Nech vejde kejklíř, hotov jsem,
bych shlédl jeho div!“
106
A kejklíř pestře ošacen
již podál krále stál
a proutku svého dotknutím
věc různou vykonal.
Kůň z krkavce je překouzlen;
hle, jaký bujný tvor!
i frká, nohou tepe zem,
a jiskry srší zor.
Žár v žilách, upružen je sval;
zda silnější je lev?
A hlasatelem ptá se král:
„Kdo zkrotí oře hněv?...
Aj žádný?“ – ,Vyčkat, pane, rač,
však jezdce najdu sám,
tam z javoru zdí hradebních
jej slovem vyvolám!’
A kejklíř proutkem kmeni kýv’,
strom zašuměl a již
jak živý lidu na podiv
jde hbitě blíž a blíž.
„Stůj,“ velí kouzelník, „již stůj,
list, mech, i větve střes,
z mé vůle staň se člověkem
a pyšně hlavu nes’!“
107
A vykonáno. Strne lid,
a kejklíř znova: „Slyš,
tam nesedlaný divý kůň,
jej ať mi ukrotíš!“
Muž vsedl, kejklíř velel: „Jeď!
Jeď třikrát v skočný rej
a tam, kde český pán a král,
i s ořem poctu vzdej!“
Muž v trysk se dal, lid zajásal –
již objel po třikrát,
kůň zafrkal a zařehtal,
muž stanul hrdě vzpiat.
Leč nehýbe se; pohrdem
zří v krále sivý hled,
ten děl však: „Proč se neskloníš,
ty zpupný? Učiň hned!“
„Já uklánět se, ponížit?...
Ne! Hned ti bude zřít,
jak tobě a všem na podiv
se hodlám pokořit!“
„Co chceš?“ „Chci odměnit se jen
za hanebný tvůj čin,
bys zkusil, jak mře běsný král,
když káže Hospodin!“
108
„Ty mstít se chceš? Jsi kejklíř jen,
strom pouhý, stín jen, duch,
pan legát zažehná tě hned,
bys opět v kmeni tuh’!
Hned, legáte, ho zažehnej
a zadýmej a skrop!“
LečLeč, co vyvolá Hospodin,
to nezažehná pop.
Je marna vody svěcenost
i kadidlový dým,
pan legát chví se: „Zde jsem sláb,
a se mnou celý Řím!“
„Kdo jsi?“ „Jsem Krása, znej mě přec!“ –
Král Zikmund hlavu zved’
a plaše oči vyvalil
a jako stěna zbled’.
„Ty kupčík z Prahy, Krása Jan,
ten pikartský snad druh,
jenž ondy koněm usmýkán
zde svíjel se, až ztuh’?
Ó zaplašit ho, knězi, rač,
vklň do pekla ho, slyš!...“
„Vše marno! Z pekla nepřišel,
on patří v jinou říš!“
109
„Nuž, kejklíři, ty vykonej:
buď zase v javor vsut! –“
Leč běda, kejklíř katem jest
a širočinou prut!
„Ó hrůza, hrůza, kde to jsem?“
„Před soudem Páně, věz,
cos ondy na mně vykonal,
staň na tobě se dnes!“
A stojí král jak přimrazen –
i všechen lidstva sbor:
pan legát s rukou zdviženou,
kat opřen o topor! –
A Krása s koně seskočil,
až z hloubky vzdechla zem,
a vzdorným hněvem svírá pěst
a třese temenem.
Kůň sype z nozder jisker mrak
a z očí sterý blesk;
když nohou dupá, zní to kol
jak dálných hromů třesk.
A Krása velí: „Nuže, pojď,
můj oř má velký chvat;
sen s pravdou, se snem skutečnost
teď jdou se vystřídat.
110
Jsem posavade Husitou,
a Husity přec znáš,
ti sečtou každý vrub a řez,
jež na své duši máš.
Ten komoň, pohleď, pomsta jest,
v mých útrapách se zlíh’,
kam pomyslí, tam, letí v ráz,
a vždycky cíle stih’!
Jak tys mě ondy smýkat dal,
buď smýkán nyní sám,
i kleště, jimiž jsi mne rval
a týral, s sebou mám!
Hleď, ony řetězy jsou týž,
jež zvonily v můj skon,
a těmi rovněž upoutám
tě koni na ohon!“
Háv králi divě s těla strh’
a hnáty pevně spial
a koni dlouhý na ohon
jej pevně uvázal.
„Vše jako u mne, rabe,“ děl,
„Čech ctí svých otců mrav
a ví, že chlapem také král,
když ztratí zlatohlav!“
111
V tom komoň hněviv zadusal –
kol zlá se mračna strou –
kat na popravu uchystán
blýsk’ pádnou sekerou. –
Král vzkřikl... „Nekřič, směj se přec!“
děl rozkacený host...
„Kdys pro tvou bylo s legátem,
dnes mou je pro radost!
A teď haló!...“ Kůň zařičel
v skok divý pádě v ráz;
král tloukl lebkou o kámen,
zrak podlil se a has’.
Čím větší koně klopotnost,
tím větší králův kvil,
řval jako tur, až procit’, vzdech’ –
a oči vytřeštil.
„Kde jsem?“ „Jsi ve svých komnatách!“
Král zvolna v loži sed’.
„Nuž, dejte léku, hoří týl,
sen zlou mě cestou ved’!“
A dali. – Z hloubi Zikmund vzdech’;
leč sotva že si leh’,
hned jiný snění vzteklý kůň
jej vlekl s třemenech.
112