XXI.
RŮŽE CTNOSTI.
Laetare nedělní je den,
lid zvědavosti pln
se v těsných množí ulicích
jak v moři příboj vln.
Bylť před svým domem papež Jan
na lesklou brunu sed’,
a kněží sbor jej průvodem
v chrám světce Jana ved’.
V šat obléká jej kardinál
i biskup, kloně vaz,
a papež žehná nejdřív šat,
pak kardinála zaszas.
Hle, nad císaře papež Jan
ve slavný církve den
je kněžských šatů nádherou
a pýchou vyzdoben.
41
Skvost tiáry, jíž hlavu kryl,
kol čarnou vrhá zář,
a s berlou v ruce po stupních
Jan kráčí před oltář.
Zvon duní, zvučí hlahol trub,
a víří kotlů hřmot,
když světí Kristův náměstek
dnes zlatou růže ctnost. –
Chléb živý Krista v ruce vzal,
pak kalich vzhůru vznes’
a v posled s růží kouzelnou
je vzpínal do nebes.
Jeť růže tělem Kristovým,
a vonná uvnitř tresť,
to jeho ducha líbeznost,
znak jeho božství jest. –
Aj, komu darem podá as
Jan vzácný klenot ten?...
Jen tomu, z knížat světových
kdo nejvíc šlecheten.
Hle! V křeslo papežovi blíž
sed’ král jak stěna bled
a tupě před se upíral
svůj lstivý kočky hled.
42
Zda strádá žitím kostnický?mkostnickým?
či neduh v hruď mu pad’?
či Husův vzdech a Čechů žal
má na svědomí snad?
Kdož ví!... Hle, vyzdobený Jan
se stupňů kráčí níž,
má v pravé ruce růže skvost
a v levé zlatý kříž.
I dává králi ctnosti znak...
Lid žasne: „Jaká věc?
Zda smí se pyšnit darem tím
tak podlý zženilec?
Zda není rouháním ten dar?
Zlá, zlá to samopaš!
Což ďáblů není blížencem
ten Jan i Zikmund náš?
Vždyť král ten nejvíc klamal lid
a nejkrutěji vlád’
a nejvíc žluče v srdci měl,
kdy nejvíc ústy slád’.
A nejvíce nás zubožil
i hnětl, ďáblem štván;
vždyť zradil Boha v nebesích
a ctí jen Vatikán!“ –
43
Leč zlaté růže žádostiv
byl dávno Zikmund král;
tož klek’ a štolu políbil
i řasný pluviál.
Co míti žádal, dosáh’ dnes;
chtěl čest, ne zlatý květ,
a proto slavným obřadem
dá růži církvi zpět.
Tak pokoří se lidu vděk
a ctností skvost má přec,
což na tom, o třikrát-li víc
leb skloní zlotřilec.
A sklonil, bil se v prázdnou hruď
a tváří k zemi kles’,
když papež svátost velebnou
nad hlavy lidu vznes’.
Pak zkroušen kráčel z chrámu ven,
jak vzácný obřad chtěl;
sám papež, první světa kněz,
jej v slávě uváděl.
A dítky z květných košíčkův
a z květných ruček svých
jim v cestu metly s úsměvem
déšť poupat růžových. –
44
Tak kráčí městem Zikmund král,
by všem to přišlo v jev; –
i rozléhá se zvonů hlas
a hlahol trub i zpěv.
Kouř vonný dusí vpřed i vzad
svěc vonných matnou zář,
a věrolomný ješitník
jde chrámu před oltář.
A Matky Boží u nohou –
jak citem rozechvěn –
květ ctností klade s povzdechem:
„Ó přijmi klenot ten!“
A modlí se a bije v hrud’ –
lhář lestný skrz a skrz –
však běda! svaté Panny zrak
mu střely vrhá v prs.
Pryč odvrací a halí v šat
svou Matka Páně tvář
a s trůnu svého obláčkem
se snáší na oltář.
„Rci, čím jsem vinna před tebou –“
dí něhyplný ret –
„že dar, jejž lotr lotru dal,
mně spěcháš udílet?
45
Jsem rovna ti? Ty’s císař – král,
já dívka Páně jsem,
co lotru papež uchystal,
chceš mně dát údělem?
Jeť vrahem čistoty tvůj zrak,
a smilstvem plane ret,
mně pohaněním největším
tvůj rukotržný tret!
On pohaněním toho jest,
jenž pod srdcem mi zkvet,
by v nebes ráje smrtí svou
vznes’ oklamaný svět.
Jdi, stánku mého nehanob,
buď jiných síní host;
to zlato dvorným paním dej,
mně živé růže dost!
Z těch ruček dítka nevinných
ji sobě vezmu, viz,
toť andělé jsou před Bohem –
pryč, hrozný, ďábel tys!“
A k děvčátku se uklání,
jež červánkovou tvář
půl z nevinnosti, z žasu půl
výš zvedlo na oltář.
46
I hladí dítko lidu v žas
a líbá v rtíků žár,
leč skvoucím nožky sandálem
zpět králův metá dar.
A hrozíc odvrací svůj zrak. –
Král hlavu ukryl v šat;
bylť do čela mu odvrhem
skvost zlaté růže pad’.
Jak kdyby žhavý kámen byl,
křik Zikmund mrtev v pol,
a Matka Boží vznáší se
zpět zlatý na prestol.
Lid žene krále z chrámu ven:
„Hle, rouhač – rouhač jest!...“
I sténá, tiskne čelo král
jat hrůzou na pelest.
A probudil se: – „Kde to jsem?“
a ruku k hlavě vztáh’:
„Ó lékaři, mé čelo viz,
jak by je oheň zprah’!“
„Toť od pelesti skvrna jen,“
dí lékař; Zikmund ztich’
a zemdlen usnul. – V mozku zas
sen ďáblí hlavu zdvih’. –
47