XXIX.
U NĚMECKÉHO BRODU.
Král Zikmund vesel; proradou
ztek’ hradby Kuten Hor,
a vražděno v nich celou noc,
co vojsku na odpor.
Kdo s králem, všecko nájezdník
a dobrodruh a kat,
jim za Husity každou smrt
král Zikmund dává plat.
Pět bílých grošů – při sám Bůh
v těch strastech těžkých let,
pět bílých grošů! Pěkný plat,
a k tomu slibů pět!
Tož lapeno jich mnoho set
a uvrhnuto v dol;
i chechtá se král vetřelec:
„Teď bude čisto kol!“
137
A směje se, vždyť po stráních
zří mnohý vojska šik,
a statečně a napořád
zná plenit Kumánčík.
On matku dáví kojencům
a matkám útlou dceř;
král Zikmund nemá vojska již,
leč poběsilou sběř.
Jí násilí jest zákonem,
že studem stane krev;
vždyť do tábora v noc i den
sta nahých vleče děv.
Té luzy prvním vojvodou
je Pípa, loupežník,
dřív s králem v Uhřích lotroval
a nyní do Čech vnik’.
Král s pány pije v komnatách
a blažen hledí ven
na vojska nedohledný řad
a mluví zveselen:
„Jak mravenců jich tu i tam!
Čech pánem budu dnes,
kol nich mám Němcův plavou zeď
a černý Uhrů les.
138
Té české luzy záhubou
hned celý splatím dluh,
i v sněhu musí rudě zkvést
ten kutnohorský luh!
Než hle! Co se to leskne as
tam stranou Nebovid?
Či blesk to prostřed zimy jest,
či ohně klade lid?
Slyš, dálné hřmění, zase blesk!
Ne, ne, to houfnic pal!
Ó běda, zrakem hrozí nám
ten český Hannibal!
Znám jeho kvap a jeho voj,
znám smělý jeho zjev,
znám jeho vozů těžký sten
a jeho lidí zpěv.
Toť Žižka! Hrozno, jako bouř
v ty zdi a lesy vtrh’,
již v levo prch’ mi Kumánčík
a v pravo Němec prch’.
Ó Pípo, vůdce, zahynem’,
spěš, rychle radu dej,
náš tábor všechen poděšen!...“
Vlach dí však: „Utíkej!“
139
A rázem prchá, za ním král
a všechen vojska rej,
král vůdce za plášť chyt’ a děl:
„Ó Pípo, neprchej!
Jsi Temešvárským županem
a budeš více, věř,
jen jednou, Pípo, mužně stůj
a porubej tu sběř!“
Leč Pípa meče vydobyl
a králi v ruku ťal:
„Nač bráníš mi? Jdi, válči sám!“
a cvalem pádí dál.
Chci do Vlach! Stříbra Kuten Hor
mám na stu soumarech,
co jest mi dneškem život tvůj?
co meč? co trůn? mám spěch!“
„Ó Pípo, bratře, pomoz, slyš,
chci Moravu ti dát!“
„Nuž tedy pomohu, leč věz,
že jenom utíkat!“
Vše od Hor Kuten žene strach,
král zajíká se bled:
„Kde kůň můj?“ „Zde!“ zas Pípa naň,
krá hřívu chyt’ a vsed’.
140
Kůň bujný, hle, dva uhly zrak,
i řehce, hryže ret
a frká, dusá podkovou
a zvedá nohy v let.
A vzduchem unášen je král,
zda Tatoš komoň snad?
ej, milý, úslužný to druh
a švarný v před i v zad.
Snad Běloň je to Tatrančík?
Kdes zázračný se vzal?
Či hodný Matík Tálovec
tě králi darem dal?
Ten hodný Matík Tálovec
zná Uhry křížem v kříž
a Slunci koně vyloudit
mu není na potíž.
Snad Matík Popelvara zbil,
ač zázračná to věc –
ten věrný Matík služebník
ten hodný Tálovec!
Ba ne, vždyť křídlem ohyzdným
vznes’ kůň se v bouřný vír, –
to Psohlavec slét’ z Tater k nám,
zlý, děsný o něm chýr.
141
On Ježibabě úslužen;
jak ten as přišel sem,
jenž o půlnoci všemu v strach
se toulá nad Strečnem?
Ne, ne! Tenť o třech nohách jen
a řeřav jeho chvost,
leč tento o dvou – divný kůň –
ni hřívy nemá dost.
A neřehtá, jen letí dál,
ó těš se, králi, těš,
vždyť upíra – jsi ošálen –
si držíš za otěž!
Hleď, uši hnusnou velikost
a ježovitý hrb,
chrup ohyzdně je vyceněn
a nad ním blánosrp.
Jak divně kolísá se, hleď,
mdlá peruť: vetchý cár –
a krví podlitý je zrak,
a s křídlem srostl spár.
Viz, kterak suchý jest až strach
a nemotorný přec,
a nozdry sypou sirnatých
kol jisker lijavec!
142
Toť příšerný je pekla zjev,
jenž králi slouží dnes;
toť bezuzdného vojska pán,
sket vojvůdce to: běs!
Běs před králem, v bok Žižkův voj
a za ním lidu křik,
že Kutné Hory v plamenech
mu Pípa nechal v dík. –
Tak v záři ohně nad krajem
jak strašidlo se vznes’
a dole pod ním úprkem
vojsk jeho divá směs.
Hle, Němců zpupná nadutost,
hle, Uhrů vztek a hněv,
že Žižka na ně padne v zad,
jak na hroznejše lev! –
Král Zikmund v mraku nade vším
dál s nestvůrou se hnal,
kam vůdce Pípa uháněl,
tam zděšen též se bral.
A jede, pluje nad vojem
a za ním černý strach;
zří vojska hynout v závějích
a znikat v bařinách.
143
Hned nad vrcholem skal se nes’,
hned nad propasti vod,
až tam, kde chladnou Sázavou
jat Německý je Brod.
O stříbra vůz se Pípa, lek’
a vzkřik’: „Už Žižkův voj
nás dohonil, tož naposled
s ním svedu ostrý boj!“
I stane, k sboru řadí sbor:
„Ztad žeňte Žižku zpět;
co u Habrů nám zrobil on,
buď zde mu na odvet.
Zde město Němců, hradby kol,
kdo bojí se, je rab,
zde zděmi opřen, nanejmíň
sto Čechů každý zab’.
My zde, vy tam!... slyš, zda to hrom?
či bouře v tlumu dřev,
či Žižka? Věru, nadběh nám,
toť Táboritův zpěv!
Vnitř města, rychle!...“ Nelze vjít
pro těžkých vozů řad...
„Hrr, hrr!“ A Žižka u zdí bran
na šeré, vlky pad’!
144
A tepal, bil a poháněl
psí Zikmundovu směssměs,
až přes řeku a přes pole
ji zahnal třas a běs.
Zle Žižka na Maďary pad’:
jak vichor na ně vjel,
co krok je hrůzy víc a víc
i porubaných těl.
Směs Uhrů bije český lid,
toť hrozná zimní žeň!
Přes řeky tříšť se Maďar hnal,
leč padl v prohlubeň!
I hyne Kumán, Tatařín
i s koněm srostlý Čud,
lid vlastní bije ten i ten
a množí pláč a trud.
Vojsk množstvím vrahů sveřepých
je bílý poset luh,
aj, věru, poctivě vždy Čech
a řádně splácí dluh!
A král? Ten s koněm příšerným
výš nad vojskem se nes’,
by viděl padat jezdců řad
a drábů hustý les.
145
A stojí... škube uzdou král,
leč upír nechce dál,
jen v mračnech k vrcholení běd
sem tam se kolébal.
Pln zděšení zřel dolů král...
Jeť zničen. – Dal se v křik:
„Ó Pípo, dej mi vojska zpět,
bych hrozné hanby znik’!
Ej, Žižko, lotře, proklet buď,
tvá pobila nás lest!“
A Žižka k lidu: „Slyš, čí hlas?
toť Zikmund! Kde že jest?“
A vzhůru hledí: „Hle, zda mrak
či ďábelská je spřež?
Král lhářů nesen upírem!
Aj, tak ty bojuješ?
Má vůdce voje zanechat?
Hned, rychle dolů spěj,
a ne-li, s mraků šípem mým
v blat kal se potácej!“
A střelil plitkou kalenou
a střelil v ňader střed,
šíp doletěl, kam Žižka chtěl,
král kles’, kůň v mračnech břed’.
146
Lid smál se; k nohám Žižkovým
jak ostříž Zikmund pad’
i škube z hrudi ostrý hrot
a svíjí se jak had.
Zrak králův divý změněn jest
na vzteklé kočky zor,
toť tygra hled, jenž vystrašen
byl náhlou bouří hor.
Zbit, proklát, na prosbu se dal:
„Ó, Jene, vše co mám:
zbraň, oře, vozů přes pět set,
vše za svůj život dám!“
„Že dáš? Toť naším plenem, hleď,
tvůj hojný zlata měch
i na Moravě skradených
tři vozy vzácných kněh!
Zdi města ztečeny jsou, viz,
v něm zrádný lid i pán
na českých vlečen sudlicích
a cepy utepán.
Tak rozhněvaný konal lid,
a víš-li, proč a zač?
Že z Němce čert zde narozen,
tvůj Causis udavač!“
147
„Ach, smiluj se,“ lkal Zikmund zas:
„vším vyjdu tobě vstříc
a z Trenčína ti propustím
Viléma z Postupic!
A z Kamenice Hlavsu dám
i Jenštejna! Všem, všem
chci volnost dát, kdo umlouvat
se jali s Vitoldem!“
„Co dáváš, to si vezmu sám,
a první bude čin,
že pro zajatce z Brodu hned
si zjedu na Trenčín!
Tvé vozy pro ně upravím,
a jako náš je mrav,
dám podestřít jim kobercem
tvůj trůnu zlatohlav.
Hleď, dvanáct tisíc zbito vás,
vše vetřelec a vrah;
on naším mečem porubán,
leč tebe zabil strach!
Shnil tělem jsi, leč duši tvou,
tu všakých hříchů klec,
v žár pekel vezmi odměnou
běs komoň: Prohlavec!“
148
A Žižka krále nohou kop’,
král zděšen v lůžku sed’:
„Mě píchá v srdci! Zda to šíp?
Či had v něm hlavu zved’?
Zhoj, léč!...“ I dali zlatou číš
a v číši ždaný lék...
Spal zas, leč snění šerý vlk
v sluj pekel duši vlék’.
149