XXII.
V ZÁTIŠÍ RYCHNOVSKÉM.
Král Zikmund z hradeb kostnických
vést na Rychnov se dal,
by v ladných sadech ostrovních
měl klid a odpočal.
Je večer; v oblak nachový
mdlou hlavu chýlí den,
král kyprým kráčí pobřežím
v ruch Vesnin ponořen.
Hle, trojjezera modrý zrak
jak vábně stkví se dnes,
vždyť v době lásky, v jara čas
zři blažen do nebes. –
Kol do zálivů nesčetných
vln drobných prchá sbor,
by v orobince úkrytech
ztich’ dětský jejich spor.
48
Kam oko hledí, plno vnad,
vzduch vůní hor je syt,
a bílý oblak beránek
jde pást se na blankyt.
Zpěv pěnkav slyšet z křovin kol
a z plesa racků skřek
a z břehů hovor chladících
se švižných vlaštovek.
Vod leskle zjasněna je pláň
jak smaragdový štít,
jejž tisícerý paprsek
chce v zlatý zaměnit.
V nach skrytý Jasoň naposled
proud žhavých spustil střel,
jimž leknín, posud nerozvit,
běl ňader otevřel.
I skromný stulík poupě vznes’,
a okolitý smel
květ růžový si s přepychem
kol hlavy uvíjel.
A vláskovitý pryskyřník
i sličná úpleť řas,
vše pít chce touhy pohárem
zdroj světla zas a zas.
49
Jat sluncem veškerý ten květ,
i nízký břehů keř
pel sype z ňader rozvitých
vod v potměšilou šeř.
Kvést zdá se všecka voda kol;
vždyť pelu jemný prach
z hor vánek roznes’ na křídlech
všech vůkol po vlnách.
Tak čarodějně přizdobil,
hruď plesa žlutý pyl,
že leskne, stkví se v dál i v šíř,
jak by je pozlatil.
Čím brunátní, čím rdí se víc
ta slunce jasná skráň,
tím více zdá se ohněm plát
vod třesoucí se pláň.
Leč mění se: tu purpurem,
tam kmentem svitne pruh,
až kadeřavým zvlněním
se hloubka chystá v ruch.
Pel lesklý vznáší se vždy výš
jak zlatých mušek kmit,
jak jiskry v kouře kotoučích,
jak mladé zory svit.
50
A třpytí se a leskne se,
jak žár by Rýnem tek’ –
a v zlatohlav je proměněn
i břehu okřehek.
A řežavěti zdá se pláň,
až v posled tam a sem
od prostřed plesa k chobotům
to šlehá náhle všem.
Déšť jisker tryská do nebes –
snad žhavé símě řas...
Vše ticho, od Bosáků jen
zní temný zvonů hlas.
Hle, plamen roste úchvatem,
zář stoupá výš a výš,
až jezero vln plápolem
se v požár zdouvá již.
I roste; plamen s plamenem
se snoubí v žhavý tlum,
a tisícerým ramenem
žár sáhá ku břehům.
Král v strachu patří na přízrak...
Hle, hle! kde proudí Rýn,
v sloup zlatý oheň výš se vznes’
a trčí v nebes týn.
51
Vždy vyšším je ten zlatý sloup
a k němu připoután
kol třikrát zlatým řetězem
Hus, mstivě na smrt štván.
Leč nebyl na hranici Hus,
na stkvoucí duze stál
a nad temenem jeho z hvězd
zřel světců vínek král.
Blíž Husa – jaký že to zjev –
snad svatí z obou stran?
Viz, svědek pravdy, Poggio,
ten jasný Florenčan.
A Pasovský zde velkněz jest,
v němž zastance měl Hus,
a Benediktův důvěrník
Vincenc Ferrerius.
A z Mladenovic Petr zde,
s ním mistr Kardinál,
a vlídný Robert žalářník
jim družně poblíž stál.
A mnohý pán zde, mnohý kněz,
kdo Husovi jsou blíž,
a s jasnou tváře velebou
s ním vznášejí se výš.
52
Těm všem zář stkví se nad hlavou
a blahem svítí zrak,
leč pod nimi a pod duhou
dým roste v černý mrak.
A pod tím mrakem v plamenech
zlých soudců sbor se chvěl,
z nich každý mitru papírnou
a hábit s ďábly měl.
Toť peklo! Zubů skřípot v něm
a křik: „Jak hrozně mřem!“
De Brogni pekla předsedou
a satan písařem.
Haupt z Papenheimu zde, rek žen,
i Ludvík, falcký býk,
jenž Husa svými dráby jal,
než kat jej k sloupu vlík’.
I Jindřich Bavor s Fridrichem
zde z Hohenzollern stál,
jenž z Norimberských kupců tyl
a po koruně plál.
A Fridrich z Rakous k lišákům
se družil k dvěma těm,
jenž římské církve nejvyšším
zván vojska hejtmanem.
53
A prokurátor Pino zde,
pych tmářů, pyšných vzor,
a Poisier, chvástavý
ten sněmu promotor.
A Petr d’Ailly, chytrý vlk,
jímž na smrt vyštván Hus,
a šklebný opat Cisterský
a shrblý Didakus.
A Vilém Kordianský, chrt,
jenž po krk ve lžích břed’,
a Berchtold, Kossův auditor,
zlob nabubřelý vřed.
Byl Železný tu, rudý páv,
a černý kohout Náz,
i krtek Protiva tu byl
i z Brodu písmokaz.
A Štěpán z Kartouz Dolanských,
jenž soudce štval co den,
by Hus, jak převor Markvart chtěl,
byl jistě utracen.
A Fuldský opat, z Mello Jan,
jenž nad svět břicho měl,
a Greith, s ostatky obchodník,
jenž svaté vyráběl.
54
A kramáři zde Pác i Tiem,
již za veškerý hřích,
v klid duše, prodávali kdys
smír s Bohem po groších.
A velkněz Ryžský s Hnězdenským
i s Milánským zde byl,
jenž kleštěmi pleš Husi rval,
jejž s kletbou odsvětil.
A biskup Dolský s Lübeckým
i Brixenský, jenž znám,
že křičel: „Ať se peče Hus!“
a teď se pekl sám.
A Zabarella s Orsinim,
lsti římské dvojí slap,
a zakrsalý Monstrnberk
a dlouhý Warrentrapp.
A je tu Stokes, je tu Storch
a s nimi Münster byl,
jim v lebkách syčel záští had
a z úst vlk pomsty vyl.
A biskup z Cambray se tu pek
i Perron, s běsem běs,
i z Hnězdna biskup Mikuláš,
jenž pro tuk sotva lez.
55
A Ceislmeistr zde, lží směs,
a Homberk, prznič knih,
a Adam, licenciat práv,
jenž z peněz svědky líh’.
A Causis, nejčernější čert
a popské zloby kvas,
jenž vztekle Husa proklínal
i luze na úžas.
„Zkrot,“ křičel Causis: „kacíř Hus,
co do vězení vlez’,
ej, třináct zubů kousavých
už vytloukl mu běs!“
Jak Causis, stejně udavač
si Štěpán z Pálče ved’,
jenž z vyhnanství se na sněm vkrad
jak v stádo hlízný jed.
Byl v šatě mnichů toulavých
a děravý měl plášť
a na sto kroků krčmou pách
a pížmem bekyň zvlášť.
A Karkasonský s Konstantským
zřel biskup z ohně chmur,
dvé vyzlacených zevnějškem,
leč srdcem černých stvůr.
56
Zde z Konkordie biskup byl,
kmet všechen holohlav,
a biskup lodenský, dřív mnich,
jenž jitřil lidu dav.
I Tridentský zde s Kastelským:
v dvou tělech stejný lhář,
jichž duch tím více kostnatěl,
čím víc jim tloustla tvář.
A vysokých škol ze všech stran
zde doktorové jsou,
jim v čele Gerson s krvavým
zlob kruhem nad hlavou.
A mnoho inful vysokých
a mnoho nízkých čel
a mnoho duší hubených
a mnoho tučných těl.
A samý prelát, převor, mnich
a závistivý kněz,
jak k orgiím je ďábel sám,
ne Kristus k pravdě, snes’.
Však v nejlítějších plamenech
Jan ohavník se chvěl,
jenž místo Petrův k nebi klíč
ze zlata spěrák měl.
57
Ten hlavu k prsům ukláněl
a prsty k palci klad’
a jektal zuby; skandoval
své smilné verše snad.
A každý zúpěl, krvavý
výš pozvedaje zrak:
„Ó světče náš, svým pohledem
ten smoudný zaplaš mrak!
Vy, bratří, mistra po stranách,
nás ujmete se již,
než nad námi se zavře svět;
než padnem’ v pekel říš!“
Ti odvrátili hlavy však
a zakryli si tvář;
kde stáli dřív, plul oblak jen
a nad ním zlatá zář.
Leč z důli znova oheň šleh’
a množil pláč a kvil,
kouř hrdla lhářů ovíjel,
až křik v nich udusil. –
Ač blkotná je ohňů směs
a dravý plamen krut,
přec sterým žárů jazykem
stál mistr nedotknut.
58
Jen jasnějším byl napořád
a svaté písně pěl,
a k nohám s chvěním pokorným
se plamen ukláněl.
Kraj řízy mistru zlíbal jen
a zasyčel a spad’,
jak Kristem kdyby zašlápnut
byl ráje lstivý had. –
Až k ostrovu se plamen dral
a hlodal jeho břeh,
a Zikmund shléd’ se uprostřed
v těch dravých plamenech.
Je katem objat druhem druh,
je s katem jako slit,
a lid se směje kolem kol
a tleská katu lid!
Král v tváři je jak mouřenín
a černě přioděn,
kol něho rudí čerti jsou,
on čert je černý jen...
Čím úžil se kruh ohně víc,
tím víc se Zikmund chvěl,
zře výš, kde mistr nedotknut
při zlatém sloupu pěl.
59
Od mistra anděl perutný
v dál plašil pekel mrak,
Hus stál jak skála nepohnut,
jen k nebi hleděl zrak.
Jak skála stál, již upevnil
Bůh v spoustě mořských vln,
a kamo hleděl, tamo lid
byl zbožné hrůzy pln.
Kol rudé jiskry vrhal žár,
leč blíže Husa has’, –
zvon od Bosáků smutně lkal
jak umíráčku hlas. –
Vždy víc se úží ohňů kruh,
již nelze králi ven,
i těká v nich jak škorpion,
než hyne rozlícen.
A běhá jako zběsilec,
až klesá hrůzou jat;
žár krvavým jej ramenem
za řásný chytá šat.
Je marný každý spor a vzdor,
už hoří téměř v pás –
vous, vlasy vzešly plamenem
a žárem zrak mu zhas‘...
60
Běs ohnivák mu hryže hruď –
toť ukrutný je skon –
a k tomu výská stále víc
od bosých mnichů zvon.
I hoří králův sval i kost,
jen mozek dosud čil...
teď tělem kles’, leč duch jak sup
ven z ohně vybočil.
Výš pozvedá se bradák sup,
výš k sloupu na obzor;
a křídly v Husův pere zjev
a bodá veň svůj zor.
Leč Husův též se proměnil
duch nebes povelem:
a jako střela na podiv
vzlét’ bílým sokolem.
Ne mitru s ďábly potupnou,
skvost koruny má skráň,
a jejím slunným odleskem
Rýn zlacen je i stráň.
A nad korunou s vínkem hvězd
se vznáší skrze mrak,
a závistivě s výkřikem
sup hledí na zázrak.
61
Zří, jak se zvolna nad krajem
noc jasným stává dnem;
jak sokol světlo rozčeřil
svých křídel rozmachem.
Tím zjevem rozlícený sup
též odvážněj se vznes’
a mraky s křídel sesypal
a kroužil do koles.
A letěl k sokolovi blíž
a slídil okem zpod,
jak úskočně by v jeho hruď
svůj černý zobák vbod’.
Chce zlatý uloupit mu skvost –
už chyt’ jej v dravčí spár –
však z koruny, hle, pojednou
šleh’ blesku rudý žár.
I zajektal, vzkřik’ srpodráp,
jeť zžehnut zob i zor
a zmařen pružných křídel vzlet
a zničen zpupný vzdor.
Jak kámen v černou studně hloub
v ráz střelmo dolů kles’,
a bílý sokol s klenotem
lít přímo do nebes.
62
Sup vlnám bouří mrskaným
pad’ v rozlícený plen,
a rván a tepán napořád
z vod hněvně hnán je ven.
O skály zmítán skonával...
Král zúpěl, dal se v řev,
že všem, kdo v síních byli, děs
vnik’ do všech mozku cév.
„Ach, dejte léku!“ – Dali hned.
Leč dřív, než vzešel den,
vplul v moře činů králových
zas nový pirát, sen! –
63