XVIII.
NA VÝŠINÁCH VALHAUSENSKÝCH.
Lká nad Kostnicí černá noc,
bouř tepe v boky hor
a řídí hlasem divokým
vztek větrů, spor a vzdor.
Vstal s meluzinou severák,
a ze skal letly ven,
k nim soptě hněvem přikvapil
i vichor rozkácen.
Bylť vrchu dospěl prosinec,
a třeskutý byl mráz,
sníh pokryl cestu nehostnou
i strmých vrchů sráz.
Jen na Jezeře Bodamském
ztich’ děsný větrů kvěl;
to pukléřem si skrylo hruď,
leč nitrem strach mu chvěl.
5
Ztich’ na mžik vichor, oněměl,
leč zase křídla zdvih’ –
a na údolnou pláň a stráň
se hustý sypal sníh.
Vše v těsný skryla stříbrohlav
ta vločků skvoucí běl,
i křovin nejoutlejší prut
jí vrchovatě měl.
Mráz pálí, nebi tmí se tvář,
a supný větru smích
víc hrotů metá napořád
z vln vzduchu peřejných.
Tu ve chrám vysoký, tam v chýš
dech větrů sněhy svál,
a do strže, jak bystřeň hvězd
je se skal sesypal.
I vzlyká vichor stále víc
a vyje rozzuřen,
že blízký chví se v základech
hrad starý Gottlieben.
Mhla ruce má i nohy má,
a ze skal jde i mlak,
a měsíc okem ztrnulým
zří jako vlkodlak. –
6
Král v město horských svahů níž
na kněžský jede sněm,
na pleci královský má plášť,
leč lotřík skryt je v něm. –
S tři pídě pokryl cestu sníh
a koňům v cestu leh’,
i mrzli jezdci u vozův
a paní ve vozech.
Vše hněvá se. „Proč nutí nás
král v také noci mřít?
Zdaž o den-li se opozdí,
smí naň kdo zanevřít?
Smí pohněvat se kardinál,
či někdo jiný as?
Což mní, že v troubě zmrzne páv
a v džbánech vyschne kvas?“
„Ne,“ vece druh, „leč slovo dal...“
„Aj, toť od dávných let
jde slova svého ponejprv
lhář lhářům dodržet!“
„Pst! Ztiš se přec a nechvastej!“
„Ej, kdož by neměl zlost,
v té chumelici celou noc –
mám toho právě dost!
7
Viz, opět vázne kůň i vůz!...“
A věru, nelze vpřed.
Čím vozný namáhal se víc,
tím více sněhem břed’.
Skryt v kožišinách volá král:
„Žeň koně!“ Komoň trh’ –
a do závěje cesty blíž
i s králem vůz se zvrh’.
Král v hněvu z vozu leze ven:
„Eh, vem vás všecky čert,
zde, před Kostnicí zlomit vaz
byl hanebný by žert!
Chci koně!...“ Dali. Vsedl naň:
„Kdo můžeš, se mnou jeď,
ty, Talovče, však s paní buď
a družinu jí veď.
Já za plášť krzno zaměním
a zapiji svůj strach
tím zlatem, jež mi darem dal
můj věrný Bacharach.
Hej, sluzi, spravte cestu hned!“
A sluha běží zpět...
„Ať Rudolfcelští, kde kdo jest,
jdou cestu proházet!“
8
A koňmo Zikmund klusal dál,
s nim pán i chlap se zved’,
jen Kropidlo, ctný velekněz,
vždy vtipný hovor ved’.
Král dumá... Zítra ponejprv
v sněm kročí buď co buď –
a vínem plane obličej,
a pýchou hoří hruď.
A ňader plápolavý dech
i zápach jižních vín
mu vzrůstá jíním na vousech
i krajích kožišin. –
I kráčí průvod za králem. –
Již zniká strmost hor,
a městských věží temný rys
ční výše nad obzor.
Tu ještě jednou ze dvou stran
svůj skály šíří bok;
a nutí dráby úžlabím
vpřed po dvou jít co krok.
Půl čety vpřed, půl kráčí vzad –
v tom králův vzpial se oř,
i řehce, frká, nechce dál,
všem hněvům na příkoř.
9
„Sem,“ volá Zikmund, „na pomoc!...“
Kdož slyší povel ten?
Jak propad’ by se jeho lid,
král sám je, opuštěn!
Kůň kles’, však bodnut vzpial se zas,
leč chví se jako list,
ni povelem ni ostruhou
z těch o píď nechce míst.
Nechť uzdou škube zlostný král,
je marný každý hněv;
výš ze sobolin hlavu vznes’
a hle! ký divný zjev?
Zří obrovitou postať král,
jež před ním vzrostla v ráz,
až po pás temný splývá vous,
až po ramena vlas.
Viz, českých králů korunou
v půl skrývá čela vrášť,
a zvolna rozestírá v šíř
svůj zlatohlavý plášť.
To postať otce Karla jest!
Tak zřel ho v onen den,
když oželen a oplakán
byl v rakev uložen.
10
A Karel k Zikmundovi děl:
„Lest jsem v tvém srdci čet’,
vrať, vrať se, milý synu můj,
jdeš pravdu ubíjet!“
A zase v šířku šinul plášť
a zakryl soutěseň:
„Vrať, vrať se; z toho, co sít chceš,
běd hrozných vzejde žeň!
Vrať, vrať se, udus zárodek
těch nedozírných běd,
než z květů činů krvavých
ti v ňadra skane jed.
Jdeš, abys světu zjednal mír,
leč zjednáš svár a boj,
a bude v Čechách každá ves
včel podrážděných roj.
Jdeš, abys utkal ducha vzlet
a zničil myslí ruch
a potřel ty, jež k zřídlu ved’
pravd slunných věčný Bůh.
Jdeš Husa vraždit před světem,
bys velikým byl jmín,
leč trpaslíkem budeš jen,
až padneš hrobu v klín.
11
Chceš žoldákovi prodat zem,
by někdy jeho rod
jak had svým zubem jedovým
říš českou v srdce bod’.
Jdeš plýtvat zemí bohatstvím,
chtě v obdiv býti všem,
a budeš v lidstva památkách
jen směšným kejklířem!
Ó vrať se, hrdě k právu stoj,
než vzejde pomsty den –
je vlčno v Kostnici; či chceš
mít s vlky jeden plen?...
Buď spásy duše pamětliv!
Nač taký chvat a spěch?
Čest tvoje shoří plamenem
uprostřed vlků těch!
Ó vrať se, vrať a neváhej,
je blud, co vírou máš;
vždyť není božím vnuknutím,
co myslil satanáš!“
I strne Zikmund, chví se hlas:
„Nač ty zde, bys mě lek’,
zde pánem já jsem sám a sám,
proč konal bych ti vděk?
12
Jsem statečnější tebe, věz;
i dálná Uher říš
mým chvěje se dnes pod žezlem,
zda ty mi bránit smíš?
Ty’s cárství v jiné ruce dal,
mně podružnou jen zem,
já vlastní silou jsem se vznes’,
ty’s byl mi otčimem!
Oč v žití jsi mne oloupil,
chyt’ vůle mojí lev,
tvůj Václav jest! Či já snad mám
tvou míchu a tvou krev?
Mně papež požehnání dal;
proč ty zde o mne dbáš?...
Nač stařeckých mi planých rad?
Svou hlavu mám i páž!“
„Ty vzdoruješ mi? Běda, věz,
že vlastní sbíjíš kříž;
tím, na sněmu co vykonáš,
svou spásu utratíš! –“
„Pryč, nestarej se o můj vjezd!
Tys přežil se, jdi spat,
má budoucnost je plna hvězd,
tys v noc už věčnou pad’!
13
Chci žít! Co víc, to pouhý žert
a hlupců planý klam;
za jeden před úmrtím den
sto posmrtných ti dám!
A kněží? Nutno mi jich, věz,
tys také jimi stál,
líp světlu ukryje se hřích,
když naň dáš pluviál!
Tož, nech mě, z cesty se mi kliď,
a ne-li, mečem svým
tvou hrudí cestu nejkratší
si k cíli proklestím.
Pryč! můj než povalí tě kůň!“
a koně v ledví bod’,
však dvakrát výše vzrostl zjev:
„Mám zničit vlastní rod?“
„Znič, můžeš-li!“ – „Nuž, proklet buď!
Tvůj život v nic se zboř,
a posledním mým pohledem
v své duše hloubi hoř!
Hoř srdcem, tělem stydni v led,
z těch hor mi nesmíš ven,
než v peklo jen. Stůj!“ Zikmund vzkřik’
a stál jak přimrazen.
14
A Karel rozvil šedý plášť
i do výše ho zdvih’,
a rázem z jeho záhybův
se hustý sypal sníh.
A rozvinul jej zas a zas,
až jako hrozný drak
skal nad vrchy se kolébal
syt zhoubou děsný mrak.
A horstva vrchol, horstva důl
je sněhu pln a pln,
a nebe jest jak oceán,
leč olověných vln.
Vše zaváto; vždy hrůznějším
je sněžné bouře chvat,
snad chce ten přízrak v šíř i v dál
svět všechen zasypat.
Kol všude závěj, sníh a sníh,
a Zikmund nemůž dál;
meč nechtěl z pochvy... Karlův zjev
stál v cestě – stál a stál...
Až po pás zavát jezdcův oř,
král k bokům v sněhu znik’,
kol slyšet supot koňů jen
a sluhů teskný křik.
15
Vnitř hoří Zikmund plamenem,
leč zevně na led ztuh’,
a na hrob jeho výš a výš
sníh Karlův sype duch.
Sníh z pláště, z hněvných očí však
žár synu do útrob,
král cítí jen, že obemk’ jej
zde navždy těsný hrob!
Ven dobývá se – nelze ven,
jak balvan v sněhu tkvěl –
vzdech’ v loži, těžce hlavu vznes’
a divě zaúpěl.
„Ó děsný sen! Ten mráz, ten žár!
Sem plnou dejte čiš!...“
Půl číše pil, půl na zem lil,
a dřímal jako spíš.
Vším, co již dávno zapomněl,
zas po hrdlo až břed’
a jiný v hruď se provalil
snem činů jeho vřed. –
16