XXIV.
POSELSTVÍ.
V týchž král se vidí komnatách,
kde svatební měl hod,
na stolci sedí královském,
kol něho pánů svod.
V jich čele hrabě Celský jest
a Brunorius kněz;
proč Zikmund přenádherně tak
v plášť říšský oděn dnes?
Z Čech pány jest mu uvítat,
kde skonal jeho brat;
ne v Uhrách, v Polsce – také tam
má volně kralovat.
Blah usmívá se: „Šťasten jsem!“
a v lesklé stěny zřel,
by postať svou a vous a tvář
jak druhdy prohlížel!
80
„Jsem statný,“ mluvil k sobě sám,
„a zlatý je můj vlas,
ej, kolik králů sličnějších
a mocnějších je as?
A dnes – dnes vzrostu ještě výš,
dnes prvním budu všech;
za krátko, za okamžik jen
jsem mocným králem Čech.
Jsouť vyslancové v hradě již!“ –
A zas dí povelem:
„Kdo přišli, vítáni nám jsou;
nuž, uveďte je sem!“
I vešli; uklonili tvář,
by sdělili svůj vzkaz,
v tom zářný velmož před ně vstoup’
a volal: „Želím vás!
Jsem lidstva duch, jsem strážce všech,
pryč, hříšný je váš sděl,
pryč, vraťte se!“ – A král i dvůr
stál, jak by zkameněl.
Krev v údech stydla dvořanům,
když zazníval ten hlas,
a znova duněl jako hrom,
až vrch i hrad se třás’:
81
„Jak hříšná žádost! Králem vám
má tento býti běs,
jímž v Novém Hradě utýrán
král Václav bezduch kles’?
Jímž stíhán byl a zavírán
a tupen? Žel ho, žel!
Než s takým padouchem by žil,
radš navždy odešel!
Čas sňal mu s plece králův plášť
a skvostnou s hlavy tíž;
byl dobrý Čech! Bůh rač mu tam
dát věčnou vína číš!
Zde on, jenž otrávit ho dal:
král Zikmund, říšský lhář,
vně, zevně všude posedlým!
To že je boží tvář?
Toť schránka hlavních hříchů všech;
vy chcete králem jej,
by loupil, trýznil, hubil vás?
To Pánbůh uchovej!
Či chcete, aby vládl vám,
jak tady v Uhrách vlád’?
v čas bezhlavců z vás nadělá
jak dřevař z kmenů klád.
82
Zda víte, s Hedervárským jak
kdys Kontem učinil,
že nechtěl při královi stát,
jenž na odpor mu byl?
Jak s druhy jeho naložil
a s hoškem panošem?
Kat vzdorujícím magnátům
sťal hrdé hlavy všem!
Jak v bahně pusty štětináč
v jich krvi králův duch
se blažen válel; ten že vám
má vládcem být? Chraň Bůh!
Já, strážce váš, chci chránit zem
a vrhnu v národ spor,
by dřív, než na stolec by sed’,
shnil Zikmund, lhářů vzor!
By zhynul smilný vášnivec,
msta vtělená a zášť;
jen vizte, co je pod hávem!...“
A s ramen strh’ mu plášť.
Lid žasl, hrůzou vzkřikl král,
jeť nah a vředů pln,
i roste hněv a roste hluk
jak příboj vzdorných vln.
83
Kdo těsnali se v komnatách,
všem hlavy sklonil stud,
to že je Karlův sličný syn,
král Uhrův? Jaký blud!
„Ven ze země ho žeňte, ven,
či třísnit má ji? nač?...
Ne, ne, kam prchne, všude strach,
tož zabte cháma radš!
Zhyň tělo tvé i duše zhyň;
jeť obé plno lat,
buď popraven! Ať s toporem
již přijde mistr kat...
Ven s ohavníkem ryšavým,
ven! Či chtí Češi as,
by msty své žernov uvázal
jim na otrocký vaz?
Ven s běsem volný na prostor,
by zloby žár v něm zhas’!“
a na dvůr Zikmund vyveden,
a velmož volá zas:
„Já králem nechci tebe mít!ů
A blesk mu zžehá zrak,
a před zdiveným národem
rost’ jasně do oblak!
84
Král na tvář pad’: „Nech žít mě!“ „Dost!“
leč už se blýskl meč – –
král s lože skočil, zúpěl; křik’
a divnou vedl řeč.
Když lékař za ruku ho vzal,
mdlý vytřeštil naň zrak:
„Ach, pomoz! Na hrdle, ó viz,
jak děsný je to tlak!
Dej léku!“ Lékař ulevil,
a z hloubky vzdechl král;
strach přetrh’ pásmo snů, leč běs
je zlícen navázal. –
85