XXV.
NA ŠUMAVĚ.
Král Zikmund ve snu zveselen,
jest pánem celých Čech,
však neví, hrdý jeho trůn
že hnije v základech.
A vesel je a samý vtip
a samý žert a smích;
kdož ví, že půlnoc slétla v síň
na temných perutích?
Hle, zlatem protkán v líc i rub
je králův skvostný šat;
jak Maďar oděn, maďarsky
šel do Čech kralovat.
Pod přenádherným řetězem
se skloní králův znak,
a na řetězu zavěšen
řád drahý: „Zlatý drak“.
86
Dvé smaragdů, hle, oči jsou,
a šupin zlatý lem
kryt rubínem je krvavým
a luzným safírem.
A perlou čarodějných krás
je každý tlamy zub,
a z diamantů křídla jsou
i chvostu četný vrub. –
Po straně králi Orság jest,
a Matík Tálovec,
jím těžký není žádný čin
za Zikmundovu věc.
Z nich prvý řádu strážcem jest,
a kancléřem je druh,
či přišli drakem zastrašit
snad vzdorný český luh? –
Král rozjařen a zveselen
jak v Praze řídko jest,
vždyť nové berně dostal zas
z Čech pokořených měst.
Tož vesel pije s pány král,
až vína žárný pal
jim na lících a pod brvou
jak oheň zasálal. –
87
Vstal Zikmund z kruhu krásných žen
a lichotivých rad
a na pavlán se potácel,
by zpitou hlavou zchlad’.
A do síně se vrátil zas –
ó viz! tak hod je ctěn!
vše prázdno, králi soudruhem
je siný měsíc jen.
Stůl opuštěn je tu i tam,
pust síně střed i kout;
v ráz sevřel srdce plachý strach
do netušených pout.
Níž na krku, ký ruch to as
a divných hybů chřest?
což zlatý řetěz odvážnou
snad rukou stržen jest?
Chřest množí se vždy víc a víc,
král strachem zachvácen křik‘...
Hle, na řetězu náhle živ
je skvostný ještěřík!
A smaragdovým okem svým
v děs sinou vrže zář
na Zikmundovu vysmahlou –
a hříchem zvadlou tvář.
88
Tou řadou zubů perlových
vždy skřípá víc a víc
a z rubínových nozder v děs
žár sype králi vstříc.
Pod diamantů pancéřem
se svíjí vzpupná zlost,
spár topasový uvolněn
a rozvinut je chvost.
Šíř peruť roste, stále šíř,
a každý její kyv
v ráz činí ohon, spár i dřík
vždy větší na podiv.
Je pravda to, je skutečnost,
či choré mysli blud?
Král Zikmund jako přikovám
zří děsný na přelud.
Hle, z jeho dráčka, ký to div,
drak roste zas a zas,
až na řetězu připoután
je hrozný zeměplaz.
Chvost na zem klade v kotoučích
a křídla na obzor,
div královské že šíje už
ten neuškrtil tvor.
89
Král Zikmund z místa nikterak
jít nemůže ni krok...
Tu náhle chvostem ovinut
jest třikrát jeho bok.
A drápem ostrým pojednou
je spiata jeho hruď,
drak vstříc mu sálá plamenem:
„Jen tiše, králi, buď!
Já oživl! Tvé vášně vzruch
a ňader žhavých kyp
v mé údy vlily výstřelek
tvých sil mně na pohyb.
Ty’s každou číší zpěněnou,
již ret tvůj žízniv pil,
v mou zlatem plátovanou hruď
zdroj živých ohňů lil.
V řád zakletý jsem živý tvor,
tvém ve zlatě jsem spal,
než francký z něho klenotník
skvost skvostů utepal.
Že drahým jsi mi kamením
lem křídel přizdobil
a krásu krášlil všelikou,
rád bych ti vděčen byl.
90
Mě – draka – volil’s za symbol,
mě – draka – řádem máš,
tož ponesu tě v domov svůj,
ať sluj mou také znáš!
Svůj stkvostný ukážu ti sad,
v němž žije samý hřích
a roje hříšků rozmarných
si pějí na keřích.
Kde vodopádem s šedých hor
se tříští skála v prach,
a v temných slujích napořád
se líbá s hrůzou strach.
Kde sedátka mi přizdobil
vždy krásně černý blín
a kropenatý náprstek
jed dýše rozechvín.
Kde zpeřestěný bolehlav
jak neviňátko zkvet’,
a hrdý rulík rozžárlen
se vypial nad posed.
Kde durman s celou rodinou
se uvelebil v suť,
a střelovitým lupenem
plod skrývá potměchuť.
91
Z těch všech lze robit vzácný jed,
vždyť tvoje řídká ctnost
těch mír nesoucích léků všech
až posud nemá dost!“
A na Krále zas vycenil
drak děsných zubů škleb:
„Jen neboj se, vždyť křídel mých
ti neublíží tep!“
A ruče s králem ztrnulým
vznes’ s pavlanu se drak
a z Prahy k horám namířil
jak ruděžhoucí mrak.
A chyší, domů, chrámů výš
se vznášel noční mhou;
kam namířil, tam rudý pruh
vzplál temnou oblohou.
A přes Brd pásma polétal,
kde zavadil však chvost,
tam v žhavou metlu proměnil
hned každý letorost.
A zasmýkal-li ohonem
nad šíjí strmých hor,
v ráz vichor ze spánku se zved’
a jeho druhů sbor.
92
A nad řekou když rozmachem
svých křídel létla saň,
hned do žhavých se zvedla vln
dřív tichá vody pláň. –
I letěl s králem zlatý drak
až do šumavských skal
a pod Třístolcem v pustinách
jak balvan zapadal.
V skal stěny křídlem zabušil –
les kolem jeden žár –
a v kobách temně žulových
svůj a krále snímá spár.
V střed skalní síně staví jej
a v příčnou vede sluj:
„Zde cíl náš! Nuže, bratře můj,
ty krásy pozoruj!
Sem zalétám, když v spánku čas
jsem tebou odložen,
zde trávím noc – ty netušíš –
a na tvém krku den.
Zde, na tvých ňadrech vyhejčkán,
se skrývám mnohý rok,
tys král, leč já, tvůj kojenec,
král ještěrů jsem: zmok!
93
Já k srdci se ti přivinul
a trest tvé pýchy ssál
a krví tvou se ukájel
a zlostí tvou se hřál.
Zde pohleď, v skalní skryto kout
mé hnízdo, v ně jsem leh’,
v ně denně, mraky utajen,
jsem chvátal na nocleh.
Zde tvým jsem vztekem obtěžkán
se v rudý kotouč svil,
zde vzácný plod jsem v hnízdo snes’
a perutí ho kryl.
Zde posud přebývám co noc,
v těch smutných spoustách hor,
a snáším lidské lebky, viz,
jichž zárodkem je vzdor!
Jsouť hlavy mučenníků těch,
jež po Čechách jsi zbil,
já z dálných krajů tajně kdys
v tu sluj je uložil.
Z nich pomstu líhnu napořád,
a její věčný kvap
mrak zhoubou plní, hrom i blesk
i strže divý slap.
94
Ji bedliv pokrm přináším
z Čech luhů, sadů, niv;
tož pleň a kácej, nič a rub
a buď mne pamětliv!
Slyš, jak to hýká ve skalách,
až zachvívá se les,
za každým listem kapradin
je skryt můj služný běs!
A v každém kmeni sosnovém
je divé ženy skrýš
a kolem jezer v roklinách
zlých poledníků říš.
Ve sosnách tamo ztemnělých
můj strážce, hýkal, sed’,
je rozhněván; že Zikmund král
mu ondy ženu sved’.
Jak vidíš, krásná jest má říš,
jí vládne satanáš,
ty’s v světě jeho náměstkem
a zde své sluhy máš.
Sem, družino, sem, ruče sem
z těch skal a vod a drv,
král Zikmund, hříchů volenec,
jest u nás ponejprv!“ –
95
Vše sletuje se ze všech stran,
vždy příšer víc a víc:
muž ohnivý a večerník
a mračno polednic.
Jas světélek jich zdobí ples,
a k veselení všem
na píšťalu a lesní roh
hrá vodník s hýkalem. –
V hru úpěnlivý pojednou
se ozval v sosnách žal –
„Slyš, milý králi, dívek pláč,
jež jsi kdys oklamal!
A za nimi – vždyť uvidíš,
jak o přednost se prou –
sbor nemluvňátek maličkých
a každé s korunou.
Jim, králi, vzácným otcem tys –
ó pozři, jaký dav,
nuž druhu, bratře, pozírej
a směj se, těš a bav!
Viď, krásný je ten úkryt můj
a dračí moje říš?
K tvé oslavě můj přišel lid,
ej, divy uvidíš! –“
96
Kol dokola v ráz poskokem
ta pestrá plesá směs,
a meluzinin služný sbor
jim k tanci mýtí les.
Král chvěje se, chce prchnout, kam?
Kol kolem samý běs,
on sám pak – živý drakův řád –
je přikut na řetěz. –
Na skalní stolec sedl zmok:
„Viz, družino, náš pán!
Naň za dne já, on na mne zas
je v noci připoután!“
Na hrdle draka chví se král.
„Což věčně budeš růst?
Tvé oko jedový je hrot,
žár šlehá z hrozných úst!“
A škube sebou: „Pryč chci, pryč!“
„Ej, ještě není čas,
až s družinou svou ukončím
svůj noční hodokvas!“
A zase v nový děsný kvap,
zas u příšerný chvat,
vír s meluzínou s výskokem
rej počly kolovat
97
A s divou ženou večerník
a hýkal se slipkou
a se světlicí ohnivec
a vodník s rusalkou.
I na močálech rudnoucích
výš skáče drobná sběř,
až zvolna vše zas prchá v sluj
a zdroj a strom a keř.
Mhla níží se vždy víc a víc,
a hyne bouře sten;
i mumle mrak: „Nuž, půjdem zpět,
než rozbřeskne se den!“
A zase krále ovinul
a v rudé spáry vzal,
výš horských pouští peruť vznes’,
a strachem chvěl se král.
Vždyť žhavým drakem unášen
sám v žhavou postať vzplál,
a jeho vlasy, jeho vous
být kometou se zdál.
A létli letem příšerným
přes řeky proud a práh,
přes pestré květy na luzích
a kámen na drahách.
98
A když se nesli nad lesem,
smrk starý sklonil týl,
by temene mu lživý král
svým šatem neznectil.
A když se nesli nad skalou,
hned oděla se v mech,
by v divém letu žhavý drak
jí ňader neožeh’.
A když se nesli nad plesem,
v ráz trysklo pěnou zlou,
vždyť pekla kal mu na hruď pad
tou dračí šupinou.
Řval tuřím rykem Zikmund král:
„Ó hrozno, kde to jsem?„
a škubnuv sebou zařinčel
pout zlatým řetězem.
Hle, v Satana se mění drak –
ó hrozný, děsný zjev –
žár z očí tryská napořád
a z orlích spárů krev.
A jeho prsty děla jsou
a nehty ostří dýk,
a jeho hlas zní jako hrom
a běsný boje ryk.
99
A volá: „Satan svárů jsem,
ty’s druhem mým, ať král,
zda satan satana se kdys,
zda ďábel ďábla bál?
Já saní dřív, ty saní teď
a se mnou stejně drav,
leč já mám jednu hlavu jen,
ty sedm však máš hlav.
Hlav sedm, sedm korun! Ej,
zda víc má někdo zdob
v tom dálném světě? Každý král
je proti tobě rob! –“
Jat hrůzou Zikmund sebou škub’,
kraj jediný byl žár,
a v zachechtání příšerném
svůj volní satan spár.
Jak žhounek s výšin závratných
v tůň plesa král se mih’,
a za ním z křídel sataních
déšť šupin žeřavých. –
I zatajil se králi dech,
když letmo dolů tíh’ –
hle, černá pod ním plesa tůň
se mění na kalich.
100
Toť kalich hněvů husitských,
v němž vydouvá se zpod
a metá vlny samá krev
na místo šumných vod.
A vrchy kalichových stěn
tak mohutně se pnou,
že desetkrát jsou muže výš
nad rudou hladinou.
Král dopad’... Paží netvornou
jej vlny berou v plen,
a jejich vzruchem na dno až
je střelmo pohroužen.
Leč dole v ráz ho uchopil
vln rozkacený vztrh
a zlícen z útrob jezerních
pliv’ krále na povrch.
Sláb, v pokraj pluje Zikmund – saň,
leč z kalichových stěn
zří mračna mužů hněvivých
a mračna hněvných žen.
A všichni cepem hrotnatým
a břitkým ostřím kos
v tu hlavu draka sedmerou
se těší na úhoz.
101
A sedm korun padá s hlav
a s hlav se řine krev
a tlamou draka sedmerou
jak bouř se valí řev. –
Čím víc se děsí postav král,
tím větší lidstva smích,
a vůdcem hrozných davů těch
je velký bílý mnich.
Ten mohutný má dvouručák,
jímž s to jest, kam by máv’,
ne jednu draku hlavu jen,
leč tisíc srazit hlav.
Když mluví, plamen šlehá z úst,
kam zří, tam sjíždí blesk;
když na blízku jej zhlédne drak,
dá v zběsilý se vřesk.
Jak ven, jak břehu dosáhnout?
vždyť sedm hlav jak zved’,
vždy bílý s dvouručákem mnich
sťal rázem jednu hned.
A v rozvzteklení nezdolném
když z vod se vynést chtěl,
vždy poznal s hrozným výděsem,
že plazem bez křídel.
102
Šest bílý mnich už srazil hlav
a na sedmou meč zved’,
ťal... Zařval drak – a bezhlavák
prch plesa do prostřed.
Z hlav valem teče černá krev
a vln mstným odrazem
jest škubající sebou trup
dál zmítán tam a sem.
A nad ním peruť příšernou
v dál šinul pekla zmok
a střely metal jeho zrak
v hruď královu i v bok.
Půl nebe svými křídly skryl
a vždy, když jimi chvěl,
déšť žhavých šupin z nich se lil
a v krvi zasyčel. –
Vzplál, hořel v loži běsný král,
leb do podušek ryl
a jako šelma zakňučel
a jako šelma vyl.
„Kde lékař?“ vzkřik’ – „Zde, pane, vel!“
„Viz, vrahy se všech stran!
Jak odvážil se na můj hrad
ten ze Želiva Jan?
103
Proč není jat? V mou sekal leb;
viz, všude krev!...“ „To znoj!“
„Tož léč mou hlavu zjitřenou
a rány v boku hoj!“
Léč hlavu, mám-li jakou, viz,
léč plece mi, léč hruď,
co choro, všecko na mně léč,
co mrtvo, k žití vzbuď!
Když lékař v kalich léky lil,
děl král: „Tam neměls lít,
s tím pryč! dej benátskou mi číš,
proč z kalicha mám pít?“
A dáno do číše, jak chtěl;
král vypil, kles’ – a spal –
leč nový snění vlkodlak
krev z ňader ssát se jal. –
104