XIX.
V KOSTNICI.
Sen na novo v hruď královskou
vrh’ símě černých muk;
zvuk hlásný zvonů kostnických
zní v lidstva shon a hluk.
Je plno vlajek na věžích
i znaků na vratech
a hostí tolik odevšad,
že těsno v města zdech.
Kol oken domů zdobených
vřes s kyprou chvojí svit,
a s pochodňovým pomíšen
svěc vonných matný kmit.
Z všech ulic, z dveří veškerých
se déře pestrý dav,
a v šíř i dálku rozvlněn
je příboj lidských hlav.
17
Kam zaměří ten valný proud,
vše rázem béře v plen;
a smolnic rudým plamenem
chce noc se změnit v den.
A tisícerým plápolem
se vzmáhá jisker dešť,
leč s nebe kaboní se mrak
na bláznů hluk a třešť.
Co v Kostnici dnes, tu a tam
vše spěchá králi vstříc:
sto tisíc rabů úslužných,
sto tisíc záletnic.
V ten městský biřic volá lid:
„Chci volnost jezdcům třem:
prvním to dvěma konšelům
s Hans Hagnem, rychtářem.
Tu vystrojených kupců dav,
tam četný rolník tíh’
a tlupy snědých kejklířův
i žáků žebravých.
A hudebníků, kuchařů
a tanečníků řad,
i zlodějů a nevěstek
sem přišlých odevšad. –
18
V hluk zvonů, v trub a kotlů vír
i jezdců ryčný pych
žert drsných vojínů se dral
a kupných paní smích.
Za shlukem prostých měšťanův
jde šatem různý cech,
i šlechta s péry na čapkách
a zlatem na šatech.
I městský senát vyzdoben
na pyšné oře sed’,
s ním berlonoš i štítonoš
a konsul naposled. –
Tak rozmazlený Zikmund král
do města vjíždí dnes,
kol něho pestrá ústrojnost
a lesklých kopí les.
Hle, pavezníkův, panošův
i lukostřelcův sbor,
jak v město by jej pojednou
smet’ bouřný sever s hor.
Všech v posled říšských volencův
jel císař strachem bled,
leč ve svém šatě nádherném
jak pyšný páv si ved’.
19
V žas zevlujících zástupův
se všecek zlatem skvěl,
a rudé vlasy, rudý vous
se váním větru chvěl.
Byl v těsný oděn kabátec
a vyšší jezdců všech,
měl nohy v rudých střevících
a v zlatých střemenech.
Na hlavě baret s korunkou
měl s bílým pérem v před,
a vlnícím se národem
jak bouřným mořem břed’.
Kůň v nádherných byl čabrakách,
až k zemi byl jich schyl,
a zlatý povrch černým jen
vpřed orlem zdoben byl.
Před hlavní Zikmund jede chrám,
kde četný lidstva dav
vždy větším roste přívalem
na vzduté moře hlav.
V něm jako ostrov květnatý
tlum skvostný kněžstva vzrost,
že neví, kamo hledět dřív
má lidská zvědavost.
20
Viz kardinálův, opatův
říz dlouhých vlečný kraj;
nach na pláštích a na kápích
mdle žlutý hranostaj.
A prostřed kněží papež sám...
Klid na tváři a mír
– leč vylhaný – a kolem stráž
a dvorský kavalír.
Pod baldachýnem říšský skvost
vstříc králi nesen jest,
a kdo ho nesou, vznešených
je říšských hrabat šest.
Ursini vějíř mohutný
z per pštrosích shýbal níž,
Jan z Ulmu bílý klobouk nes’
a Monfort zlatý kříž.
A všude, v před i po stranách
se šíří ambry dech,
a jako sivý obláček
se snáší k hlavám všech.
Zří Zikmund ješitností zpit
ten pestrý na půvab –
a s koně stoupá překonán
ne král, leč Říma rab.
21
Svou hlavu nízko uklonil,
a schýlil se a klek’,
by líbal střevíc papežův
i pláště okrajek.
Hrd usmívá se papež Jan
a vážně ruku zdvih’,
by žehnal králi, panstvu, všem –
a hluk a chomol ztich’.
A k zemi klesá, s davem dav,
jak první klesl král,
jen jeden papežovi blíž
se nesklonil a stál.
Byl prostou řízou přioděn
a v krásné tváři bled
a na papeže upíral
svůj jasně zářný hled.
Přes prsa štíhlé ruce dal
a růst se zdál vždy výš,
a papež volá: „Proč as, mluv,
ty hlavy neskloníš?
Když všickni klekli, již zde jsou
chci, abys také klek’,
jsem hlava církve, zemí všech,
jsem Kristův náměstek.
22
Kdos ty?...“ „Syn člověka jsem, věz,
jenž přišel učit lid,
jak druh má druha milovat
a hledat duše klid.
Ty hněv a pomstu přinášíš
a zášť a svár a spor,
já věčný život jsem mu nes’,
ty neseš smrt a mor!
Já mrtvé z hrobu křísil jsem
a vězně prostil pout,
ty hranici však přicházíš
mým učňům podžehnout!“
Aj, Kristus jsi-li, zabloudils,
pryč, prchni, skryj se v hrob;
jsi věky zastíněn, teď já
jsem spásou nových dob!
Či mám, jak tys byl učinil,
snad usmrtit se dát?
Měl’s dřív, než křižoval tě lid,
ty jej dát křižovat!
Je nový světa běh a řád,
jdi, proroku, jdi spat,
tys tesař jen, můj nad krále
však vyšší majestát.
23
Skloň aspoň lidu příkladem
své hlavy, nedli, spěš,
a po druhé ať s důtkou již
mi v cestu nepřijdeš!“
Leč Kristus vážně ruku vznes
a hlásal: „Lide, věz,
ten není učeníkem mým,
leč Hus, ten chudý kněz!
Hleď pýchu papežskou, viz šat,
zrak smilný, zlostný škleb!
Ten víno v mou že mění krev
a v tělo mé tvůj chléb?
Pryč, kněže! satanem jsi spíš,
jímž lidské ctnosti mrou,
nechť pluviálem zdoben jsi
a trojí korunou!“
Pak na krále se obrátil:
„Ty s ním jsi stejný druh,
však někdy oba odsoudí
duch pravdy vás a Bůh!“
A zase rukou pokynul
a zmizel zrakům všech;
však země náhle potřikrát
se chvěla v základech.
24
Shluk koní plaše zavířil
a jezdce na zem svrh’,
a kde kdo mohl, skryl se včas,
a kde kdo mohl, prch’.
Spad’ papež z lektik, dozněl zvon,
lid na vše strany tíh’,
strach příšerný ho hnal a rval
po temných ulicích.
Král Zikmund zděšen v plášť se skryl
a na útěk se dal,
až u hradních zdí klášterních
blíž při jezeře stál.
Tma vůkol; z jedné cely jen
mdle svítá lampy jas,
tam jistě světec v modlitbách:
„Vpusť, světče, mě a spas!“
A klepe... Z koby volá kdos:
„Již, Zikmunde, se ztiš,
dům otevřen ti dokořán,
jen vejdi, odpočniž!“
Král vešel; vstříc mu kráčí Hus
a vece: „Poklid měj,
i vězeň můž’ tě pohostit, –
zde zla se nelekej!
25
A nelekej se těchto pout,
v nichž hynu ukován,
ni kámen tebe nepostraš,
jenž za lože mi dán.
A nelekej se koby mé!
I přes tu oken mříž,
přes hroznou kletbu papežskou
jest Hospodin mi blíž.
Pout tíhu v květný úvinek
mi proměnil těch dnův
a tvrdý kámen pod hlavou
v klín jemný andělův.
V klid bolest zmírnil velikou,
mír v úzkost ňader slal,
dar mnichů, chléb už plesnivý,
jím manou se mi stal.
On řeky vodu bahnitou
u vína změnil zdroj,
když děl: Buď v poutech vítězem
a za mne bojuj boj.
Jeť Jeho posel druhem mým
a lékařem ho mám,
on chodívá mě posilnit
k zlým soudu hodinám.
26
Vždy přicházívá návštěvou,
když hruď mi sevře žal
a v duši mdlé a sklíčené
stesk křídla rozepial.
Nuž odpočiň!“ I sedl král,
leč zachvěl se a žas...
Kdos velký náhle v kobě stál,
jímž přešlo šero v jas.
A náručí když rozevřel,
a k Husovi šel blíž,
byl jako plamenitý keř
a jako slunný kříž.
Tich mistra k srdci přivinul
a v čelo celoval,
leč nezřel zjevu toho Hus,
zřel pouze plachý král.
Zřel větším Krista noci té
než před tím v čárný den
i vznešenějším, jasnějším –
a v žalný dal se sten.
I chvěl se, na kolena pad’
a rukou zakryl tvář;
vždyť jako břitkých mečů proud
v prs vnikala mu zář.
27
A Kristus králi pohrozil
a jak se zjevil, znik’;
jak osyka se Zikmund chvěl
a dal se v pláč a vzlyk’.
„Ó pomoz, světče, zažehnej
žár prsou; braň mne, chraň!“
A mistr dí: „Bůh zkouší nás,
jsme lidé; králi vstaň!
Jen před Bohem kleč na nohou.“
„Ty z Boha sílu máš,
Jím lidstvu poslán jsi, o vím!...“
„A přec mě na smrt dáš!“
„Tě zradím-li, Bůh znič můj rod
a mě štvi tam a sem,
běs pekel hruď mi udusej
msty žhavým kopytem!
Ne, přisahám!...“ Bděl, schoulil se
jak vlk, když lapen v klec,
zrak vytřeštil a zaúpěl:
„A já ho zradil přec!“
Chyt’strážce svého za vousy;To rve mě, týrá stále víc
však ten se hrdě vzpiala za snem mučí sen,
a krále mečem tasenýmach, ve všech krve krůpějích
do vyschlé ruky ťal.jsem hrůzou otráven!
28
I vzkřikl Zikmund rozvzteklen...Chci pít, chci pít, chci zapomnět!“
Když sluha přišel v sál,A číši vzal a pil –
u dveří, jež byl vypáčil,a zas snů žralok v moře hrůz
jat mdlobou ležel král.jej tlamou potopil.
Skob těžkých tupým železem
je poraněna páž,
a do ložnice nesla zpět
jej polekaná stráž.
Z pod nehtů vytryskla mu krev,
v rty zaťal vetchý chrup –
spal obvázán; snů tygr zas
zpět v život nes’ svůj lup.
29