XX.
PŮLNOČNÍ.
Dóm kostnický je vyzdoben,
jak nikdy nebyl snad,
lid na půlnoční nádhernou
se sbíhá odevšad.
Sta kněží spěchá v chrámu loď,
jen jeden nesmí kněz,
by duší vděkem znícenou
vzlét’ zbožně do nebes.
Jen k vratům smí; jest pouty spiat
a po boku má stráž,
zrak k hvězdám hledí, chví se hlas:
„Ó pane, otče náš!
Mně bráněno v Tvou jíti síň,
nuž, zde mě slyšet rač,
nechť s kacíři mě zatratil
Tvé lásky prodavač.“
30
A na zeď chladnou tiskne leb,
v niž hárá krve svod –
v tom zazněl zvon, že započal
té chvíle boží hod.
Sty vonných světel rozjasněn
je chrámu hrdý týn,
trůn skvostný při oltáři jest
a nad ním baldachýn.
Pod řásným jeho prohybem
je perla krásných žen –
toť císařova vnadná druž
jak v podzim slunný den.
Kol trůnu dvořan uhoštěn
i panstva četný sbor
a lidstvu sotva stačí loď
a mnichům sotva chór. –
Na stupních celský s jablkem,
Sas s mečem opodál
a norimberský purkrabí
mu poblíž s žezlem stál.
Mši o půlnoční vánoční
sám papež slouží Jan
a proti trůnu nádherný
je stan mu zbudován.
31
Vše bílý hedbáv ven a ven
a zlato každý šev,
jen stupňů skvostný koberec
jak žhavá hoří krev.
Zpěv slavný zvučí... Před oltář
jde s Janem kněží shon
a s nimi v řadě poslední
král jako diakon.
Na hlavě císařský má skvost,
leč jinak kněžský šat,
vždy stupně, na něž papež stoup’,
jde v úctě zulíbat.
Leč vždy, když obrací se Jan,
zlá v očích plá mu zář;
vždyť vidí, že se usmívá
Jan v jeho paní tvář. –
Hrd Zikmund rozhlíží se kol
do všechněch dómu stran,
dnes bude zpívat, jako pěl
kdys v Římě Karloman. –
Sňal missál první kanovník,
jej druhý v ruce vzal,
a třetí listy obrátil
a čtvrtý ukázal.
32
I pozřel v knihu Zikmund král
a ruce vzhůru zved’,
chtěl zpívat, běda! vázne hlas –
i lekl se a zbled’.
„Čti,“ káže papež, „jak jsi chtěl,
čti z knihy svatých míst:
A vyšel od císaře hlas...“
leč král se chvěl jak list.
A znova papež rozkázal:
„Nuž čti!“ Král vzdech’ a pěl:
„I vyšel od císaře klam!...“
a v odvět smích mu zněl.
„Ne ne, ta slova jiná jsou!“
a znova čte jak zhlíd’:
„I vyšla od císaře lest...“
a v smích se dal zas lid.
Však nedbá smíchu Zikmund král
a nedbá smíchu Jan,
je přečteno a dočteno,
a stranou missál dán.
Dál obřad konán veškeren,
jak řádem zjednán byl:
meč říšský kladen na oltář,
by Jan ho posvětil.
33
I posvětil a vzhůru vznes’ –
však jaký strašný zjev,
hrot lesklý rudne pojednou
a s hrotu kane krev!
A zas dí k císařovi Jan:
„Zde vezmi říšský meč,
on světské moci symbolem
a svěcen v každou seč!“
„Ne, ne!“ křik Zikmund, „viz ten hrot!...“
„Což na tom, jenom beř,
všem, kdo by stíhat chtěli nás,
na zpupné lebky měř!“
A Zikmund do ruky vzal meč
a nad hlavou jím máv’:
„Zdráv papež Jan!“ a papež zas:
„I ty buď, králi, zdráv!
Haj církve – mne však především –
kahanu smrtí plať,
nechť zhyne vše, jen ty a já
když budem panovať!“
A zase kolem smích a hluk
všem zbožným na výděs:
„To že je císař s papežem?
Pryč, pryč; to s katem běs!
34
Což není, kdo by zbavil nás
těch hrozných přátel dvou,
již místo v nebe do pekel
svět k hrůze zavlekou?“
V tom vchází kněz, jenž venku stál;
i ztichl varhan tón
a jásal lid: „Pán slyšel nás,
to mistr náš, to on!“
A hle! Hus kráčí lidstvem vpřed,
kde kadidla je mrak,
hlas bolestí je rozechvěn,
leč hněvem hoří zrak.
„Pryč!“ volá na papeže, „pryč,
lid k modlitbě kde klek’!
Pryč!“ ke králi dí, „či zde trh
a hampeis nevěstek?
Snad vámi spoután řetězem
jsem proto venku stál,
bych nezřel, co chce vykonat
běs papež a běs král?
Pryč!...“ „Nepůjdem!“ děl Jan, leč král
meč v obě ruce vzal
a vzteklým skokem dolů sběh’
a zlícen v mistra ťal.
35
Hus kles’, leč sotva dopadem
se dlažby dotkla leb,
muž mračný z půdy vyskočil
a v rukou svíral cep.
A na Zikmunda útočil, –
král v ráz ho rozpoltil;
leč z každé půle tu i tam –
div! – nový cepař byl.
Král znova seče do obou
jat strachem, zlostí zpit,
leč čím víc poltí jich, tím víc
se množí s cepy lid.
Čím víc je králem poltěných,
tím cepníků víc v ráz,
jak v rozbouřeném moři vln,
jimž hříčkou skalná hráz.
A jest jich stále víc a víc
jak pohněvaných včel,
a z jejich očí srší blesk
a mračna jdou z jich čel.
I chábne, slábne s mečem král:
„Ký ďábel vás sem snes’?“
„Ne ďábel, věz, leč vzdor a hněv;
jen Husa mstíme, věz!
36
S tvým mečem zdárně napořád
cep dovede se bít...“
„Já srubám všecky!“ křičí král
a znova v lid chce bít.
„Hej, pomozte, vy věrní vzad!...“
Kdo za králem však stál?
Prch’ vyděšený diakon
i kněz i kardinál.
Prch komorník i koněvod
i sluha z chrámu prch,
a mnichům režné cingulum
lid kolem krku zdrh.
Tu pohozen je pluviál,
tam ornát, kalich, kříž;
kdo z kněží, z panstva v chrámě zbyl,
je cepem ztepán již. –
Vždy Husitů je víc a víc,
v jich středu král jak kat,
však v jeho plece, v jeho hruď
cep buší odevšad.
Pad’, svíjí se a vzpírá se,
leč vstát mu nedá hnát
a proudem krve rudých vln
kryt všechen majestát.
37
Skvost koruny je roztříštěn,
ran množstvím kryta leb;
půl diakona, cáře půl
sbil okovaný cep. –
„Ó pomozte mi!“ sténá král
a zohavená tvář
u víru boje divokém
zpět hledí na oltář
„Zbav, Jene, zbav mě příšer těch,
loď chrámu plna jich,
či zavřen v ní mám odplavat
na krve peřejích?
Kde jsi, kde jsi?“ „Aj, dobře skryt,“
dí Jan, „jen pohleď sem,
kde v krvi tone plná loď,
jsem posud pirátem!“
Král hlavu zved a vyděšen
zřel trůn svůj a svůj stan,
v něm ženu jeho s úsměvem
kol pasu béře Jan.
A přivíjí si k ňadrům blíž
květ bujných paní vnad
a líbá v ohnivou ji tvář,
jak Evu líbal had.
38
„Ó smilníku,“ křik král, „i zde
tě podjal pekla žár?
což nejsi k hříchu sešlý juž
a vysílen a stár?
Spěš, nevděčný, spěš na pomoc,
než zhynu utepán...!“
„Kdo prchl, vyhrál, já jsem zdráv,
mě chrání mocný pán.“
Když Zikmund znova hlavu zved’,
křik’, hrůzou jat; bylť zřel,
jak nad trůnem sám satanáš
noc křídel rozestřel.
A volal satan: „Jan je skryt,
dnes pro tebe jsem šel,
pak přijde on!...“ A ďáblův zrak
sty jisker zasršel.
„Jej chráním ještě, tys už můj!“
křik, rudě vzplál a zhas...
trůn sesul se a s trůnem chrám –
král Zikmund procit zas.
Vzdech’, na lékaře zavolal:
„Zde – utři mi tu krev!“
„To není krev, jen horký pot...!“
„Tož v neduhu mi lev!
39
Leč pod tou záclonou co jest?“
„Nic, prázdno, viz a suď!“
„Tak!... Divno!...“ Ztich’ a sfinga snův
zas spár mu vryla v hruď. –
40