SOKOLSKÉ SONETY
V PRAZE
Tiskem a nákladem knihtiskárny J. Stolaře
1895
[1]
Prolog.
V tu dobu rozvratu, kdy žijem ponížení,
v tu dobu, zvířenou předtuchou neurčitou,
v tu dobu, v potupy kdy žijem zvrcholení,
v tu dobu úpadku, již ku zhroucení spitou,
Jdajda hrdě, sonete můj – doufáš pochopení?...
Všem podej na pozdrav svou ruku mozolitou,
mluv tónem intimním, mluv tonem rozhořčení:
však nevnucuj se nikde....nikde... Cestu kamenitou
jsi zvolil – budiž; tu už musíš něco snést;
v ty naše bolné rány zcela otevřeně,
jen lancetu svou zaryj – nedbej, že zní pláč....pláč...
Haj, vysvětluj a úšklebkem se nedej splést;
své credo udej i tam hrdě, nezkráceně,
kde optají se ironicky: co jsi zač?
3
Sokolská myšlénka.
Ty, jež jsi dlouho doutnala a vřela
až na dně duší vůdců našich, smělá,
ty trpká v začátkuzačátku, však v konci sladká,
ty vždycky rozhodná a nikdy vratká,
Tyty, jež jsi Atlant bleskem přeletěla,
co vítěz,vítěz jež jsi přes Vogesy hřměla,
ty přísná a zas vlídná jako matka,
kéž hostí tebe palác, každá chatka!
Ty svižná v našich zápasech, ty hbitá,
když Tebou čepel jiskří se a kmitá,
jen tebou srdce naše bouří, jásá;
Tystys naše credo, ty jsi naše spása,
tys v rtech nám modlitbou a žulou v svale:
bdi při nás dnem i nocí neustále.
4
Pojď mezi nás!
Po chvílích boje, který všecky síly střebe,
kde záští šíp, lži jedná slina fičí,
kde zmozolená pěsť se k nebi týčí,
a hebká hoví si, les bodáku kol sebe –
Pojďpojď mezi nás a najdeš ztracený ráj, nebe!
Zmij rozdílů na tebe nezasyčí,
neb všechněm jedno zrno v srdcích klíčí,
jež rosou víry denně kropí lásky Hébe.
To zrno naděje ves v srdcích máme
a vnukům svým je k plodu dochováme:
že zvítězí Vlasť naše, třeba v zbraní zvuku.
Pojď mezi nás, my stejně stiskneme tvou ruku,
ať démant žhavý v prstenech ti hráníhrání,
ať křemen mozolu máš ve své dlani.
5
Sursum corda!
Ne pestré cáry, zlaté monogramy
a na praporech žhavé drahokamy,
ne jubilea, plechovité fráze
o našich cílech, ideách a snaze!
Radš všemu tomu záhy stavět hráze,
než ocitnem se na skalnatém sráze
a půjdem sokolskými ruinami;
než ukováme pouta sobě sami.
Jen vzhůru srdce junácké a volné,
páž napnutá zjev sílu, jež v ní dřímá,
a zhojí se nám staré rány bolné.
Ne oklikou snad k cíli svému – zpříma –
jak na Sokoly vždycky se to patří;
nuž: Vzhůru srdce, vzhůru srdce, bratří!
6
Jen k práci.
Nechť tu a tam blesk ryje žhavou kliku
a hrom nám nad hlavami burácí –
jen k předu, k předu ve sraženém šiku
a s paží napnutou vždy ku práci.
Jen práce, práce znak buď Sokolíků,
jíž tuhne sval a mozol krvácí,
jak naši dědové ji měli v zvyku,
tu velkou, tichou, jež ráj navrací.
Když svět nám křivdí, nekřivděme my si;
když neplní on egyptské nám mísy,
tož hleďme aspoň plnit si je sami;
když duha nechce vzplát nám nad hlavami,
tož sami kleňme její oblouk jasný:
ten dejme na práci, ne klamné na sny.
7
Příští generace
Těm pánům, zlatá zrnéčka již kladou
do srdcí mládeži své bledolící,
dnes každý zdravý pohyb je už vadou...
Své školáčky radš těsné ve lavici
den ze dne mořit, krmit je svou radou,
v ráz zdusit, kde to zaplá v zřítelnici
tou silou přec jen neskrotnou a mladou...,mladou...
pak divme se té mládi plešatící!
Jak žalostno pak zřít ty ploché hrudi
a chabý sval, tvář vpadlou, zhaslé zraky,
té, Vlasti, příští generace tvojí,
již oblékáme šmahem do orudí
a pasujeme k Blanickému voji,
a již chcem vehnat v nepřátelské mraky!
8
Kritice o nás.
Pár frází, na forum, jež veřejnosti
jde gaminovským krokem vyzývavě
a mluví s velkohubou nafouklostí –
to nezdá se nám kritikou být právě!
To také nechcem, aby v horlivosti
nám tleskal kdos k té skrovné naší slávě,
neb nazdaroval (nám jen k mrzutosti)mrzutosti),
kde košilí to kmitne červenavě!
Dřív každý k nám pojď, jakou chcešchceš, měj víru!
Až mozoly ti dlaně zakrvaví,
až poznáš boj náš nezištný a dravý:
pak teprv suď, kde jsme, kam chceme,
kdy k vzdálenému břehu přistaneme –
a přiložpřilož, jakou chcešchceš, pak na nás míru!
9
Čin
Ó, slovo prázdné dnes a bez významu,
ač blýskáš v každé vlastenecké notě,
na foru řečnišť, parlamentu, chrámu,
což ztratili jsme všechen smysl pro tě?
Ten instiktivný smysl, prostý klamu,
jejž zrovna tak zná potlučené kotě,kotě
jak lev, jenž skrčen v klece úzkém rámu
svůj pase zrak na krotitelů rotě?
Ten smysl pro tvou hrubou exklamaci,
když Národ, jako Kristus uplvaný,
skráň zrůměněnou studem k zemi níží?
A člověk zaslzí i při své resignaci,
když obratu už nezří s žádné strany,
a na všem jen tu dusnou, tupou tíži.
10
Mens sana in corpore sano!
Tak člověk nežil ještě nikdy efemerně
jak dnes... Po nakloněné ploše vědy
se řítí v hloub, a nechť mu to vstříc zívá černě,
přec nestane, by protřel svoje hledy.
Svůj celý jepičí věk hrbatí se perně
v svých pracovnách, jsa nervosní a bledý,
kde otec přestal, v jeho patách luští věrně
o Bohu, společnosti problém šedý.
Chce křídlo přepnout přes věčnosti dálné vlny
a celý kosmos sevřít dvou, tří do formulek,
pravd nevystihlé moře přelít v lebky důlek –
A zatím blázinec a kliniky jsou plny,
nerv chorý přepnut, tělo zanedbáno –
ký div? Mens sana in corpore sano!
11
V den 8. srpna.
Je ovlhlý den... Na všem zmlklá tíha,
na sceně titanských skal nahá čela,
a každá vráska jich a každá rýha
se mokvajícím sněhem smutně bělá.
A zdola, odkudž rubáš mlh se zdvíhá,
lká stlumeně bystřina roztesknělá –
a ozvěna, jež za balvanem číhá,
v té tišině jen odpovídá, bdělá.
Ten osmý srpen! Na všem tichá duma,
jak táhnula by z duší našich na ven –
v sluch šumot Aachy hučí jako stesk –
a člověk sedne – zamyslí se – znaven
dá v dlaně hlavu – a jak dumá, dumá,
mní chvilkou slyšet těla pád a třesk.
12
Dojem z venkova.
Síň ztemnělá – vzduch stuchlým vlhkem syt,
na všem se houpá šedé pavučí,
a z koutů všech vlá snivý jakýs klid,
jenž mělkou vlnou jest jen tehdy zryt,
když moucha po prasklém skle zabzučí...
Zde zvučný povel dávno přestal hřmít,
a čepel vzduchem svištět – vše tu v snách,
a v nářadí to lupe v dlouhých pomlčkách.
Jen někdy úzký pruh sem slunce schví,
jenž ztrnulé to přítmí osvětlí,
po stěně šlehna černý za rámec,
kde vkreslen sokol nad mrak povzlétlý...
Ten rám ti náhle připadá jak klec,
o niž ten pták si hlavu krvaví.
13
Jen pod náš prapor!
Ó kdybyste jen chtěli s zjasnělými čely
pod vlajku naši přivinout se úže,
a jak nám odkaz smělý našich vůdců velívelí,
v šik jeden srazit se do posledního muže –
hned pominuly by ty dlouhé české zimy,
a z chmur by zase šlehly červánkové růže.
Tož nechte předsudků svých! pryč už jednou s nimi!
pryč s šklebem na retu a pod náš prapor úže!
Jen pod náš prapor – hned jsme k cíli blíže;
a sobě věřme; kdo nám ruce líže,
ten do krve nás jistě škrabe stranou.
Na toho zdvihněm pěsť radš bojem zdranou,
v níž stajena je síla Zábojova – – –
a věřte, Svoboda nám vzejde nová.
14
První sonet
Když první sonet v jambu volném, kolébavém,
jde v čelo kolegům svým krůčkem nesmělým,
je ptáku podoben, jenž v olší nade splavem
se prvně rozezpívá tichým hláskem svým.
A není divu – dřív pár přátel v shovívavém
mu tlesklo úsměvu s autorem nadšeným –
teď náhle ocit se před veřejnosti davem,
jak k rýmu nesměle tu cinká nový rým!
Však brzy zvykne, bude pěkně deklamovat
a vyznačená pak místa slibně akcentovat,akcentovat
jak onen pták s tím zpěvem nesmělým,
hlas jemuž zvolna sílí, zvučí jasným kovem,
a peruť mohutní, že v moři červánkovém
svá křídla pozlacuje sluncem zapadlým.
15
Intermezzo.
Bratru Jos. Svobodovi.
Milý bratře! Pamatuješ se na onu opuštěnou tělocvičnu v šerém sklepení Zámeckého Dvora? Pamatuješ se, jak zarazila nás ta stojatost nasládle stuchlého vzduchu, ta sepiovost zdušeného přítmí, když jsme vstoupili? Pamatuješ se na ony neohrabané a jakby zakřiknuté sloupy, na tu jejíchjejich dojímavou resignaci, s jakou zdály se nésti těžké klenby, jež podávaly si ramena svá němou opuštěností v úzkostném stisknutí? Snad dodávaly si odvahy! A zda se ještě pamatuješ na smutek toho vetchého praporu, na ta vyrudlá zlata a zčernalá stříbra jeho ornamentik, na ty sleželé záhyby, bílorudého hedbávu, jež tak vyčítavě padaly s jeho žerdě ?...
Kdo asi opřel tu žerď v samotu temného kouta mezi rezité čepele šavlí, podle červotočivé skříně, jejímž rozbitým sklem vyčnívala zaprašená žluť jakýchsi papírů? Snad tlely v nich děje dávno zaniklé jednoty a
16
toho praporu......praporu... Něco tak bizarrně vážného tajily v sobě ty kypré vločky našedlého prachu... Kde jsou asi ti, kteří tolikráte spěli slavnostním chvílím vstříc za plesavými ševely té vlajky vesele do vzduchu bijící? Kde jsou a kde ta jejich zvučná a troufalá hesla? V zamlklosti kterého hřbitova asi odpočívají – či, běda, opustili to paladium z nízkých pohnůtek lidské existence?...
Kdy as vymizel všechen jejich čilý ruch a život z té síně? Kdy asi přestaly cvičitelovy povely bronzového zvuku burcovat vydoutnalým ohlasem černavou dálku toho sklepení, tichem tak vášnivého? Kdy asi dozněl poslední kyv nástěnných hodin, bijících cvičební čtvrti, pohlcen jsa tím ustydlým tichem, jež zalilo nejzazší kouty? Čí kročeje rozvířily naposled hustou vrstvu prachu? (Aspoň byly po nich slabě znatelné stopy!) Byl to snad starý kastelán, jenž prochází občas s rozžatou lucernou jako duch tichými kroky rozsáhlé to sklepení a celý opuštěný zámek až do nejvyšší věže?
17
Sokolu.
Ty, svatý ptáku, znaku naší síly,
v svůj ostrý zob a nepodajný spár,spár
chop těchto mojich chabých veršů pár
a zakruž s nimi k slunci nad mrak bílý.
Ač chabé jsou, přec mají tep mé žíly,
je štěstí v nich, však také v nich náš zmar;
ty kdybys dal jim síly, ohně dar,
tož možná, že by potom působily!
Ó působit! Být bratrům maják, stráž,
jim na rtech jásat, truchlit v jejich bídě,
jít první v boj, být slední v puklé přídě,
když vstává vrah, hřmít: Sta se paží vzpaž!
a za Vlast s Viktoria! v rtech mřít v boji –
viď, sonete, to touhou tvou i mojí.
18
Rovnost, volnost, bratrství.
Ó, heslo, promočené vřelou krví
těch tisíců, již pod nůž guillotiny
šij sklonili... to věk byl zcela jiný,
jenž zapálil tvůj smolný věnec prvýprvý,
než náš... ten stařec skepsí předrážděný.
Dnes umírá... věk nový, hrozný, stinný
pěsť pozdvihuje, zrak má zkrvavený
a tváři vzdornou, plnou trpké sliny.
Je obzor v mracích – jen ta pěst z nich čouhá,
a v rudých blescích, jichž spleť tu tam plouhá,
se vyzývavě svírá, touhou chví...
Jen v dáli slunce zlatý proužek kreslí,
viz, nad ním krouží Sokol nepokleslý
a volá: Rovnost, volnost, bratrství!
19
Jindřich Fügner.
Ó, bratří! Nechtějte ni zisk, ni slávu,
sic kroky vaše povedou vás k scestí –
radš v zápasišti tužte svoje pěsti,
krev línou měníce ve žhavou lávu.
Tak jenom jednou v azur zvednem hlavu,
tak nám jen budou z trní růže kvésti,
tak na slovanské lípě ratolesti
zas nové vyraší – ni zisk, ni slávu!
Tak, Jindřichu, Jsijsi volal na počátku,
když myšlénce Tvé zasvitalo ráno,
a hlas Tvůj neznikl ve prázdné hluši...
Však málo který dnes Tvou na památku
si vyryl ona slova ve svou duši;
i zisk, i slávu – kdybys řek’ – to ano;
20
Miroslav Tyrš.
Ran ze sterých,sterých když síla nám se ztrácí,
když skládáme v klín dlaně zkrvavělé
a nížíme skráň v tupé resignaci,
když s čela krůpěje nám kanou vřelé;
Tutu k Tobě zvednem svoje zraky stmělé,
a bleskem stará síla v sval se vrací;
šik srazíme, v boj řítíme se směle
Tvou pro myšlénku, pro sokolskou práci.
Buď stále při nás, rozdmychuj v nás plamen
jímž druhdy hárala Tvá duše celá,
však zvolna jenž v nás dneska uhasíná,
Aa pomoz tam, kde ještě paže líná
a hebká visí nečinně dle těla:
a brzy stihnem slední mety – amen.
21
Pozor!
Vy, bratří, na výspách, vy přední stráže,
ať u Krkonoš, Tater, u Šumavy,
ó, pozor bedlivý, u boků paže,
vždyť víte dobře! K hranicím zrak tmavý!
Vrah na dosah je! Líp než kdy a snáže,
by roztáh dráp svůj skrčený a dravý –
tož pozor bedlivý, na zbranízbrani paže,
a k hranicím svůj upřete zrak tmavý!
Co vichr od Voges, co od Uralu?
je právě vichr jen a pranic více –
radš šlehni zas břit zbraně rezovaté!
Tož pozor bedlivý, v před zřítelnice,
vždyť každá píď té země rovna graalu –
ba, věřte, schytala víc krve svaté.
22
Sonet našim trubačům.
Už od jakživa není pohár medu,
by nebylo v něm aspoň kapky žluči...
Z nás ovšem každý rád, když hřmění ledu
už v dáli usíná, když háje zvučí,
Kdyžkdyž štíty hor mlh ve modravém plédu,plédu
se v obzor choulí, fialky když pučí,
a ovlhlý kraj zamženému hledu,hledu
když s ostrou vůní padá do náručí...
Vždyť rudých košil červenavé vlny
se začnou zvedat v moři bílých květů:
čas přišel našich výletův a sletů.
Žel jenom, že dech Vesny kouzlaplný,
krom zpěvu ptactva, letě přes zahrady,
též vzbouzí vaše bájné serenády.
23
Za Františkem Hochmanem.
Lít bílý sokol přes Šumavské vazy,
jež choulily se do mlh haveloku,
na slávský jih, až k moři beze hrází,
sval ocelivý v spáru, blesky v oku.
A volal, hřímal ve skal hluché svazy,
té svaté písně o Sokolství sloku,
kde zotročilost po skalách se plazí
a podobna je stohlavému zmoku.
Kdo porval náhle křídel jeho veslo,
jež za sluncem se jenom vždycky chvělo,
že člověk podiví se, kam že chtělo,
a u jaké to mety na zem kleslo?
Ó, osude, bij v hruď se, kaj se, smělý,
tvé tetivy to jedovaté střely!
24
Politický sonet.
Jde vítr od Voges – a plášť náš spěchem
se po něm kroutí, třepotá a kotí,
a celý národ jedním kvapným dechem
si notí Marseille, – ba, že jenom notí!
V tom vítr obrátí se, zrovna proti;proti
(náš čich v něm zvětří ruskou juchtu) – spěchem
plášť po něm zas, a Marseille nepovolná
v „Ó, bože, cára chraň...“ se mění zvolna.
Co sympathií sklem tu dvojí slávu
tak zříme – ký div, vlastní impotenci
že snažíme se moudře zatušovat,
by nemohla po světě vytrubovat
tu naši zbídačelou existenci,
pro číhavý smích zlomyslných davů!
25
Našemu starému písmáku.
Br. Karlu Vaníčkovi.
Ó, nepochybuj! Tvoje paraboly,
v nichž perla pravdy,pravdy stajena vždy dřímá,
v nichž brzy Jan lká, brzy Matouš hřímá,
neb Lukáš s Markem moudrosti chléb drolí,
ty jistě vzrostou v srdcí našich poli,
jak na stéble když zlatitý klas klímá!
Ó, nepochybuj, mluv jen stále zpříma
a v Epištolách svých hoj, kde co bolí!
Že tu a tam tvá slova kárající,
jež zvykla mluvit s nepokrytou lící,
jsou uvítána šklebu černým křídlem –
nač výtky činit? je to prvý případ?
už v písmě psáno démantovým rydlem:
že neradno jest komus perly sypat.
26
Glossy k našemu životu.
Snad kdyby všecek národ tleskal práci naší,
laur uznání klad na spocené skráně –
co platno to, kdy Damoklův už meč se snáší
nám nad hlavami ku poslední ráně?...
A musí k nám jít každý odhodlaně,
když egoismus bují v každé straně,
a nedůvěra, rozkol ve všem všade,
nám v cestu, tak dost příkrou, balvan klade.
A je to tklivá Donquixotiada,
již hrajem politickém na jevišti –
o žabí chlup dnes všade zuří váda....váda...
A každý ve všem růžové zří Příští,
jen v práci ne, jež do ústraní padá,
kde bengal slávy hned tak neblyští.
27
Sonet sokolského dorostu.
Jen co vzrostem, zmohutníme,
z káňat v sokolíky –
však se také přiřadíme
mezi bojovníky.
Jen co síla, jež v nás dříme,
zpevní naše šiky –
věru, že se dovtípíme –
Co nám blesků kliky?
Poletíme, v pažích zbraně,
boj kde nejvíc víří,
a zas ranou každé ráně,
která na Vlast mířímíří,
odpovíme odhodlaně –
jako bohatýři!
28
Západ.
To bylo na vrcholu Řipu......Řipu... rudě kalné
se slunce řítilo do violeti par –
v jich horké ekstase, i jich majestátní zmar
jak chtělo by své stopit slávy triumfálné.
Jak tiše padlo v zapomění háje dálné!....dálné!...
Ni jeden výkřik protestu se neozval,
když černý obrys hrot svůj k jeho středu klál –
jen dole těkalo kdes mlhou Ave žalné.
Tak divná nálada, nás všecky provlnila:
to nebe bledě lhostejné, ten tklivý skon,
po svrchovaných slávách zoufalý ten sklon,
ta zamyšlená apathie, k smrti spilá...
Pak sstoupali jsme... v šero spěšně plakal zvon,
neb trubkou četa četu občas pozdravila...
29
Z výletu.
To zticha pršelo... Do kroku našich čet
bil jednotvárný rytmus kapek na listech,
a žita zhořkle voněla... v tmy tichý vzdech
se chvilkou zachvěl polhlasem náš zmlklý ret.
Tón modře sepiový na vše, na vše sed:
na tesknost zelení, na řeky chladný plech,
na vesnic zemdlenost, na ticha jejich střech...
vše zvolna zatopil... i obrys našich čet...
Už slabě mžilo jen (to z podvečerních mlh,
jež po všem zůstaly)... Hlas trubky chvílichvílí střík
v to splihlé ovzduší.ovzduší, by oživil náš chod...
A ticho... jen kdes v travách zněly strachy vlh,
vlh poplašených hlasným pleskem našich bot,
však v tichu velikém mdle vrávoral jich křik.
30
Reminiscence
To bývá zvykem zlotřilého davu,
že výkřik: Ukřižuj ho! – Na hranici! –
neb Vypij 1Vypij! – (třímaje číš bolehlavu)
má pro velduchy láskou zmírající.
Ó, vyčítavý šume v Rýnském splavu,
ó, svatý ohni, jenž’s šleh nad Kostnicí,
jejž rozdmychal děd strašnou ve záplavu –
dnes ještě stlumen, spíš nám v zřítelnici.
Žel jen, že spoutalo nás kolik věků
do pout, jež nesnadno v ráz roztrhnouti –
že někdy přec, to dodává nám síly.
Ó, mistře Jene, v času bouřném jeku,
ty nedej plamenům těm uhasnouti:
ať ženou nám blesk studu aspoň v žíly!
31
Epilog.
Když věsí se nám na paty zášť němá,
tím pevněj upřem zrak v to naše příští,
tím pevněj sevřem šik v tom zápasišti,
ať se všech stran nám hrozí anathema!
V tom boji úporném, jenž konce nemá,
v němž poctivá zbraň na nás nezablyští,
leč pomluva, lež, úškleb z každé strany –
v tom boji jenom kotví naše stany.
Jdem sice pomalu... ta chvilka v dáli,
kde celý národ s naší hrstkou spojenspojen,
je pevný řetěz ničím nerozdvojen....nerozdvojen...
Však přece jdem... A to je právě pálí,
to drásá jejich každým svalem, nervem,
to v černém svědomí jich hryže červem!
E: sf; 2004
[32]