První sonet
Když první sonet v jambu volném, kolébavém,
jde v čelo kolegům svým krůčkem nesmělým,
je ptáku podoben, jenž v olší nade splavem
se prvně rozezpívá tichým hláskem svým.
A není divu – dřív pár přátel v shovívavém
mu tlesklo úsměvu s autorem nadšeným –
teď náhle ocit se před veřejnosti davem,
jak k rýmu nesměle tu cinká nový rým!
Však brzy zvykne, bude pěkně deklamovat
a vyznačená pak místa slibně akcentovat,akcentovat
jak onen pták s tím zpěvem nesmělým,
hlas jemuž zvolna sílí, zvučí jasným kovem,
a peruť mohutní, že v moři červánkovém
svá křídla pozlacuje sluncem zapadlým.
15
Intermezzo.
Bratru Jos. Svobodovi.
Milý bratře! Pamatuješ se na onu opuštěnou tělocvičnu v šerém sklepení Zámeckého Dvora? Pamatuješ se, jak zarazila nás ta stojatost nasládle stuchlého vzduchu, ta sepiovost zdušeného přítmí, když jsme vstoupili? Pamatuješ se na ony neohrabané a jakby zakřiknuté sloupy, na tu jejíchjejich dojímavou resignaci, s jakou zdály se nésti těžké klenby, jež podávaly si ramena svá němou opuštěností v úzkostném stisknutí? Snad dodávaly si odvahy! A zda se ještě pamatuješ na smutek toho vetchého praporu, na ta vyrudlá zlata a zčernalá stříbra jeho ornamentik, na ty sleželé záhyby, bílorudého hedbávu, jež tak vyčítavě padaly s jeho žerdě ?...
Kdo asi opřel tu žerď v samotu temného kouta mezi rezité čepele šavlí, podle červotočivé skříně, jejímž rozbitým sklem vyčnívala zaprašená žluť jakýchsi papírů? Snad tlely v nich děje dávno zaniklé jednoty a
16
toho praporu......praporu... Něco tak bizarrně vážného tajily v sobě ty kypré vločky našedlého prachu... Kde jsou asi ti, kteří tolikráte spěli slavnostním chvílím vstříc za plesavými ševely té vlajky vesele do vzduchu bijící? Kde jsou a kde ta jejich zvučná a troufalá hesla? V zamlklosti kterého hřbitova asi odpočívají – či, běda, opustili to paladium z nízkých pohnůtek lidské existence?...
Kdy as vymizel všechen jejich čilý ruch a život z té síně? Kdy asi přestaly cvičitelovy povely bronzového zvuku burcovat vydoutnalým ohlasem černavou dálku toho sklepení, tichem tak vášnivého? Kdy asi dozněl poslední kyv nástěnných hodin, bijících cvičební čtvrti, pohlcen jsa tím ustydlým tichem, jež zalilo nejzazší kouty? Čí kročeje rozvířily naposled hustou vrstvu prachu? (Aspoň byly po nich slabě znatelné stopy!) Byl to snad starý kastelán, jenž prochází občas s rozžatou lucernou jako duch tichými kroky rozsáhlé to sklepení a celý opuštěný zámek až do nejvyšší věže?
17