VALAŠSKÉ ROMANCE
MORAVSKÁ OSTRAVA MCMXXXIV.
[3]
Motto:
PÍSEŇ O PÍSNI.
Moje píseň malá
dlouho v srdci zrála,
jako na dně řeky
dlouhé lidské věky
zraje perla malá;
dlouho v srdci zrála,
aby mohla s klidem
v klín padnouti lidem
jako třešně zralá.
5
HELEKAČKA.
Pastýři:
Žeňte s námi, kravarečky.kravarečky,
žeňte s námi do horečky,
je tam po kolena trávy:
hojně po ní dojí krávy.
Kravarečky:
Kravky se nám dobře pasou –
Nepoženem s bujnou chasou,
známe mnoho kravareček,
co tak přišly o věneček.
6
VŠAK BY TĚ NEUBYLO...
„Však by tě, děvečko, neubylo,
kdybys mne na rozchod políbilo,
huběnky milému každá dává:
jen ty jsi taková ostýchavá.“
„Poctivé děvečce, třeba chudé,
hubičkou nikdy cti nepřibude:
až si mne vyprosíš za ženičku,
nebude také zle o hubičku.“
7
ROMANCE.
Na nebi růžová záplava,
hle, jitro májové nastává,
dívčina otvírá okýnko.
Šohaj:
Dobrý den, má zlatá Nanynko!
Dívka:
Dobrý den, rozmilý šohaji:
slyšíš, jak skřivánci zpívají?
Šohaj:
Slyším jen tebe, můj skřivánku!
Dívka:
A vidíš zlatý nach červánků?
Šohaj:
Vidím jen líčko tvé zardělé!
Dívka:
A slunce nevidíš přeskvělé?
Šohaj:
Vidím jen tebe, má Haničko,
nejdražší zlaté mé sluníčko!
8
U PAJURKA.
Na dverečkách u Pajurka
místo zámku visí šnůrka,
Jan, potáhna za ni trochu
vstoupí, slyší: „Vítej, hochu!“
„Též tě vítám, Verunko má!
Slyším, žes prý sama doma?“
„Jsem, tatíček k lesu jeli
a maměnka plejí v zelí.
Já vyšívám na šátečku.
Sedni, synku, na lavečku,
a co nového je, pověz!“
„Dožali jsme právě oves.“
„My jsme ani nezačali:
ještě máme nedozrálý –
Co víc?“ – Ochromla nám kráva
a teď málo mléka dává.“
„U nás ochromla též loni.“
„Cosi pěkného tu voní!“ –
„Nepoznáváš?“ – „Rozmarina!“
„Slyšels už: Tkáč žení syna.“
„Mně se taky ženit třeba:
dostatek je u nás chleba –
Zda by mi tě vaši dali?“
„Naši tebe vždycky chválí.“
„Dostanu kus pole, chatu –“
„Pošli na domluvu tátu:
rodiče ať vyjednají,
jak to míní, co nám dají.“
Na dvorečku u Pajurka
není zámku, visí šňůrka,
Janek zapotáhna za ni
vyšel: „S Bohem!“ – „Na shledání!“
9
PŘISTUP, SYNKU...
Přistup, synku, ku okýnku,
pochval moji rozmarinku:
bude hnedle
jako jedle.
Kdo jde kolem, patří na ni:
ty jda nepohledneš ani,
jak je hezká
zvláště dneska.
Pomámila mnoho hochů –
Pohleď, hochu, na ni trochu:
z její vůně
mnohý stůně.
Přistup blíže ku okýnku:
utrhni si rozmarinku,
ať máš, synku,
upomínku!
10
TY NAŠE CHALOUPKY...
Ty naše chaloupky
s housátky, s holoubky,
tulí se pod doubky
blízko sebe,
s lukami polečka,
s lipami hnízdečka,
i naše srdečka:
viďviď, mé nebe?
Rty moje sletěly
jak motýl v jeteli
s vroucími pocely
na rty tobě,
ve zraku tone zrak,
jak hroužívá se pták
do záře, do oblak
v jitřní době.
Jsouť naše chaloupky
s bílými holoubky
stuleny pod doubky
blízko sebe,
s loukami polečka,
s lipami hnízdečka,
nejblíže srdečka:
viď, mé nebe?!
11
Ó, JAK JÍ TO SLUŠÍ!
Bujný jarní větříček
do Haniných tvářiček,
jak jde kolem s nůší,
hází květy s jabloní,
až to kolem zavoní –
Ó, jak jí to sluší!
Větřík zvlnil v poli klas,
zvlnil Hanin bujný vlas,
jak šla kolem s nůší,
bílou vonnou střemchou chvěl,
do vlasů jí střásal běl –
Ó, jak jí to sluší!
Na mne větřík prach jen zdvih
zvonky zbudiv – Hanin smích,
jak jde kolem s nůší:
spěchám žárlivostí jat,
smích s rtů sladkých vylíbat,
jenž jí tolik sluší!
12
ČERVENÁ RŮŽIČKA.
Ráda mám rodnou chyš,
sad náš i políčko,
však nejradš – ty to víš –
tebe, má růžičko!
Tvůj porosený květ
královnou květů je,
okouzlí vůní svět.
a krásou čaruje.
Když květ tvůj spanilý
do černých vlasů vtkám,
zavoní na míli,
přichvátá milý k nám.
Na stokrát celuje
na ústa, na líčko:
tvůj květ mu čaruje,
červená růžičko!
13
FALEŠNÁ MINCE.
Falešné mince nevezmu:
daruj ji, děvče, jinému.
Já žádám zlato v ryzosti,
já hledám perlu v celosti.
Panenkou jsi-li upřímnou,
ty neoklameš duši mou.
Skrývá-li zradu tvoje hruď:
falešná panno, s Bohem buď!
14
V PODOLANSKÉ DOLINĚ.
V podolanské dolině
přised ptáček k malině,
švarný šohaj k dívčině:
„Krásnější jsi bezmála
než malina dozrálá:
rci, zda by ses nevdala?“
„Ač mi nikdo nebrání,
mám dost času na vdání!“ –
„A mě mrzí čekání!“
„Čekej, však se dočekáš!“
„Pověz, co proti mně máš?“ –
„To: že piješ, v karty hráš.“
„Piju jenom ze zlosti,
v karty hraju z hořkosti:
že máš s jiným známosti.“
„To bych nevěděla s kým?“
„S myslivečkem Podhajským:
mluvíváš prý často s ním.“
„To je hrozné neštěstí!“
„Budeš, milá, v pověsti!“
„Ty s pijáckou neřestí!“
„Nedráždi mne, pro Boha!“
„Jsem já roba nebohá!“
V tom zní lesem: „Haloha!“
Šohaj stanul na smrt bled.
Podhajského krok tu ved:
čtveráctvím mu sršel hled:
15
„Hle, hle, panna s ruměnci
vine se tu k mládenci
jak nevěsta k snoubenci.
Budou svatby? – A kdy as?“ –
„Brzy: pozvem taky vás!“
„Přijdu!“ v lese zanik zas.
„Vezmeš si mě?“ šohaj řek.
„Vezmu, ale“ale,“ hlas jí změk,
nebudeš„nebudeš hrát?“ – „Hrál jen vztek!“
V podolanské dolině
hoch se tulí k dívčině,
ptáče k vonné malině.
16
VŮNĚ.
Táhne večer do dědiny
libá vůně z rozmariny.
Odkud že ji nese vánek?
Od horalek z Podolanek.
Záhon každá jí tam pěstí
šohájkovi ku neštěstí.
Vůně-li jen pookusí:
večer pod okénko musí.
Ať mu brání otec, matka:
přiláká ho vůně sladká.
Přivábí ho přes bodláčí
vůně sladká, ústa sladší.
17
ODVEDLI MI...
Odvedli mi hocha –
Bože, to byl hoch,
v lásce bez vrtocha,
sloužil mi, kde moh!
Úzký, černý knírek,
štíhlý, trochu bled,
hleděl jako výrek
a dušil se hned.
Kučery měl černé
jako kolomaz,
a srdečko věrné
jako nikdo z vás.
Chůzi jako panna,
jako ocel páž,
klobouk večer, zrána
vždycky na kuráž.
Na mne do okýnka
vždycky mile kýv,
o pouti dal vínka,
perníku a sliv.
Ale, když se zlobil:
oči měl jak plam,
s chasníky se pobil
a tancoval sám.
Odvedli mi hocha –
Bože, to byl hoch,
v lásce bez vrtocha:
vzorem by být moh!
18
PÍSEŇ.
„Nevystávej pod okýnkem,
nečastuj mne rudým vínkem,
pohněváš mi galána:
až se jednou z vojny vrátí,
bude s tebou účtovati,
žes mi šlapal po trávníčku,
žes tu stával při měsíčku
do rána.“
„Nespoléhej na vojáka:
na vojně on mámí, láká
každou pěknou děvečku:
až se jednou z vojny vrátí,
též s ním musíš účtovati,
s kým vysedal při sklenici,
kterou vinul tanečnici
k srdečku?“
19
ČELADENSKÁ KOLIBA.
Hoj, mohla by vykládat
čeladenská koliba,
jak mne má můj báča rád,
a co se mne nalíbá,
vykládat by mohla dost,
ale ona nepoví,
že jsem denní její host,
že chodívám k báčovi.
Báča ke mně nemůže
(někdo by mu ovce skrad)
do zahrádky na růže –
a chtěl by tak přijít rád:
sama k němu přicházím,
prosedíme ku ránu,
večeřívám chleba s ním
a připíjím smetanu.
Stádo bílých oveček
po horách s ním vodívám,
najdu-li kde kvíteček,
širák mu jím zdobívám,
ruku v ruce chodíme,chodíme
jak s beránkem ovečka,
do zraku si hledíme,
a nedíme slovečka.
Lidé zlí nás viděli –
Nechť: vždyť má mě v pravdě rád,
proč bychom se styděli?
V zimě budeme se brát.
Až se se mnou ožení,
ztichnou lidské klevety:
věrností pak odmění
dívčí moje zálety.
20
ZEZULKA.
Kuká z lesa zezulenka
švarné dívce do okénka:
„Kuku, kuku, kuku!
Nezadávej srdce vdovci,
byť měl salaš na Rakovci,
kuku!
Milý šohaj ani ovci,
leda ptáčka na jalovci –
kuku!“
Kuká z lesa zezulenka
šohajkovi do okénka:
„Kuku, kuku, kuku!
Nepomýšlej na vdovičku,
byť dům měla, s koňmi bryčku,
kuku!
milá jenom jalovičku
a po růži v bílém líčku,
kuku!“
21
JANÍČEK A BARKA.
K Barce přised Janíček,
ústa plna písniček
jako živý zpěvníček.
Kol nich voní kvítím mez,
šumí ženců radost, ples:
dožínaná bude dnes.
Janek, širák na kuráž,
kolem dívky vine paž:
„Rci, slíbenou kdy mi dáš?“
„Tu slíbenou voničku?“
„Tu slíbenou hubičku.“
„Sama nevím, Janíčku.“
„Nu tak si ji vezmu sám.“
„Ustaň: tatíček jdou k nám“ –
„Nechť: k slíbené právo mám!“
22
VDEJ SE...
„Vdej se, dcerko, vdej,
déle nečekej:
už ti krásy nepřibude,
mladších, hezčích plno všude –
Vdej se, dcerko, vdej!“
„Vdám se, matko, vdám,
déle nečekám:
starý vdovec už se hlásí,
slibuje mi zlaté časy –
Vdám se, matko, vdám!“
„Vdej se, dcerko, vdej,
déle nečekej,
od starostí neusínám:
tvůj bývalý chodí jinam –
Vdej se, dcerko, vdej!“
„Vdám se, matko, vdám,
naň už nečekám:
nezůstanu starou pannou,
než on ženat, budu vdanou –
Vdám se, matko, vdám!“
23
IGNÁCEK.
Ignácek se zajíká,
rád by něco říci,
slovo těžce navlíká
jazyk koktající,
lásku se mi vyznat chystá,
už to trvá dýl než rok,
chudák nemůže však z místa,
na rtech vázne řeči tok,
jak když potok sepnou mrazy –
při tom roztodivně hází
na vše strany rukama,
koktaje jen: „Ma – ma – ma...“
Darmo slovo navlíká,
slovo nechce dále
s koktavého jazyka:
vázne neustále –
Už mu napovídám sama,
aby trochu přišel vpřed,
vykoktá však pouze: „Ma – ma“ma,“ –
všechen upachtěn a bled –
Darmo touží srdce lačné,
až vyznávat lásku začne:
vrtě divně nohama,
vykoktá jen: „Ma – ma – ma“ma.“ –
Víc a víc se zajíká,
nevím, co si počít,
sám nad sebou naříká,
do vody chce skočit,
třikrát jsem ho zadržela:
strach mám, že se utopí,
koho pak bych potom měla?
Děvčat je tu na kopy:
nechť Ignácek koktá třeba,
při něm budu míti chleba,
až vykoktá jedenkrát:
„Ma – ma – ma – ma – mám tě rád!“
24
ŽENIŠI.
„Pošlete, sousedku,
pro Tonku, pro Bětku,
ať s pole přispíší:
jedou k vám ženiši!
Jeden je z Hutiska:
hospodský Pavliska,
druhý je z Příbora:
obuvník Krákora.
Třetí je z Těšína:
muzikant Peřina,
čtvrtý je od Brna:
kominík Kudrna.
První je hrbatý,
druhý je plešatý,
třetí je kulhavý,
čtvrtý je koktavý.
Však tuze bohatí:
je si v čem vybrati“vybrati.“ –
Dcerušky nechtěly:
ženiši odjeli.
25
PASTÝŘ.
Už ten pastýř dohalekal,
jenž na milou v lese čekal.
Čekal, čekal, na rozcestí,
kudy měla trávu nésti.
Čekal, čekal, až se tmělo –
V lese cosi zapraštělo:
Suchá haluz pod nohama –
Milá jde, však nejde sama.
K myslivci se vine k boku,
rty tkví na rtech, oko v oku.
Pastýř sotva očím věří:
jak vlk přikrčil se v keři.
Obuškem se ohnal po ní:
klesla, s čela krev se roní.
Šel se udat helekaje:
v žaláři se z viny kaje.
26
NETRHEJ...
Netrhej, Vojtíšku,
zelených oříšků
nezralých,
sladkosti nemají:
čekej, až dozrají
po hájích.
Zrát musí malina,
jablíčko, dívčina,
kosby, žeň:
dozralý trhej plod,
s panenkou, jež ti vhod,
hned se žeň!
27
ROMANCE.
Hvězda mrká po hvězdičce
„Janíčeka Janíček po Haničce,
mrká po ní, kde ji potká,
mrká po něm Hana krotká,
jak hvězdičky mrkají,
jak holoubci vrkají:
„Ach, ty Haničko má zlatá,
jaká jsi dnes růžovatá!“
„Jak pak nemám zrůžověti,
když mě bereš do objetí?
I růžička rozpučí
v slunka teplé náručí.
A ty, Janíčku můj zlatý,
pohled plamenem máš vzňatý.“ –
„Jak pak nebýt plamen samý,
když mě krmíš hubičkami?
Objat tvojím ramenem,
led by se stal plamenem.“
Hvězda mrká po hvězdičce
a Janíček po Haničce,
mrká po ní, kde ji potká,
mrká po něm Hana krotká
veřejně i potají –
Staří svatbu chystají.
28
JANEK.
„Jiný, Janku,
namlouvá si tvoji Marijanku:
braň se, nestůj jako snop,
nepij!“ – „Dost je jiných rob!“
„Není, Janku,
dívky hezčí nad tvou Marijanku:
hni se, nestůj jako snop,
nepij!“ – „Ještě dost je rob!“
V tanci„V tanci, Janku,
jiný objímá tvou Marijanku:
dupni, vzkřikni, rvačku strop!“
Zpit pad pod stůl jako snop.
29
NOVINY.
Přinesly noviny
článek chlubný,
že duchny Bařiny
jsou jak bubny:
má prý jich nastláno
do povala,
že by se s duchnami
ráda vdala.
Přinesly noviny
nový článek:
na duchny Bařiny
chyt se Janek,
dal prý si udělat
novou káru,
aby moh s duchnami
odvézt Báru.
30
ROMANCE O KILIÁNOVI.
Neznali jste Kiliána?
Dostal z pouti marcipána
od Tony:
bubnoval to po dědině,
až poplašil ovce, svině –
vyzváněl to na zvony.
Stavěla se slavobrána:
vítali v ní Kiliána
mládenci,
v rukou kytky, slavověnce,
hudba dojela až z Bzence,
panny došly pod věnci.
Obstoupili Kiliána,
každý by rád marcipána
okusil:
on však sám si pochutnává,
v tom se, jak chtěl vzřiknoutvzkřiknout: „Sláva!“
marcipánem udusil.
S věže znějí smutná hrana:
v rakvi nesou Kiliána
mládenci,
v rukou kytky, slavověnce,
pochod hraje hudba z Bzence,
panenky jdou pod věnci.
31
NEDĚLNÍ ODPOLEDNE.
Usedly dvě kamarádky
pod jabloňku do zahrádky,
fěrtoch z krajekkrajek, hedvábí,
usedly si do trávy.
Sotva že se posadily,
přišel známý šohaj milý,
za ním v patách jiný hned:
každý ke své milé sed.
Hladili jim kadeř, čela –
Na jabloňce pěnka pěla,
v lípě bzučí včeličky:
hoši berou hubičky.
U noh věrný pes jim seděl,
na tu krádež klidně hleděl,
na zloděje neštěkal –
V tom „haf!“, hochy polekal.
Domácí to přišla kočka,
k dívkám sedá, mhouříc očka,
a počítá pocely,
na ústa jež pršely.
Nedělní klid na dědině.
Hoši, krásné dívky v klíně
tisknou, vinou, líbají –
a pěnkavy zpívají.
32
MALINÁRKA.
„Švarní chlapci, kam jdete?“
„Do dáli,
celý rok kde růže kvete.“
„A mne byste nevzali?
Růže bych vám zalívala,
pěla, prala, vařívala.“
„Zaber honem, děvče s námi,
kvapí čas,
vezmi košík s malinami,
hladovíme, nakrm nás!
Vyber si z nás šohajíčka,
sedni k němu na koníčka!“
„Dávno mám už vybraného
šohaje,
sednu sobě na klín jeho –
Povězte mi, kde pak je?
Černé, plamenné má zraky –
Nejel! Nepojedu taky!“
33
ROMANCE.
Jozefek – jedle vzrůst –
Hanu pozdravuje,
svit blaha kolem úst,
Hana děkuje:
vzplanou jí tvářičky
jako dvě růžičky,
v ňadrech se srdečko
jak mlýnské kolečko
roztancuje.
„Jozefku, kudy jdeš?“
„Kácet ku hajíčku.“
„Máš na spěch?“ „Mám!“ – „Tak spěš!“
„Počkám na voničku,
jest-li mi ňákou dáš“dáš.“ –
„Dám, ale večer až.“
„Na trávu dojdeš?“ – „Snad.“
„Budu se ohlídat
po tvém líčku.“
„Vždyť nevím, přijdu-li.“
„Přijdi dozajista:
učiň mi po vůli!“
„Na bouři se chystá“chystá.“ –
„Bouře-li zahučí,
skryju tě v náručí.“
„Máš upřímně mne rád?“
„Jak se tak můžeš ptát?
Mám, buď jista!“
„Tak přijdu!“ Vzrušená
vběhne do chaloupky
a volá blažená
na psa, na holoubky,
sobjímá matičku,
zulíbá sestřičku,
pak na trávu jde v les,
kde milý šohaj dnes
kácí doubky.
34
PÍSEŇ.
Za horou vychází
měsíc na nebesa,
milý nepřichází
od panského lesa.
Skoupý na slovečko
láskyplné bývá,
přijde, na srdečko
už mne netulívá.
Pořád víc a více
se mi opožďuje,
usoužené líce
sotva poceluje.
Přijde bez vroucnosti,
odcházívá chladně:
Bože, na výsosti,
snad nesmýšlí zrádně?
35
ROMANCE O ZOUBKÁCH.
Bílé zoubky jako sníh,
liliová zář jde z nich:
v ústech Haně svítí
jako perly v kvítí,
jak sasanky z jarních lích.
Kdo ty bílé zoubky zřel
zlato, perly nabízel,
s kupci jeneráli
přízně dobývalidobývali,
domů s prázdnou každý šel.
Zoubkům běle slonové
kořili se králové,
uzardělé panně
hrad dávají za ně:
nechce děvče bláhové.
Přišel šohaj chudičký,
v rukou zpěvné housličky,
sotva zazpívaly,
zoubky se mu vzdaly,
i se srdcem Haničky.
36
HANČINA VÝBAVA.
Kdo by chtěl mít s Hankou vdavky,
kozu dostal by, dvě kravky,
pytel hrachu k živobytí,
dvě peřiny na přikrytí,
velkou truhlu malovanou,
hrnců, hrotků na vybranou,
na mák stupu, na chléb dížku,
přídavkem šest jejich křížků. –
37
CHYSTEJTE VŮZ.
Chystejte vůz žebřinový,
pojedeme k Bražinovi:
poslal mně dnes vzkázání,
že má dceru na vdání.
Jmenuje se Filomena,
dá jí deset tisíc věna,
ale – až je naškrtí:
někdy za rok po smrti.
38
VYHNI KRČMĚ...
Vyhni krčmě, mládenečku,
červenému vínu,
radš vyhledej studánečku
v lesa stínu:
sotva vstoupíš do hospody,
dojdeš na cti leda škody.
Vyhni krčmě, mládenečku,
poseď na zahrádce:
v krčmě kdos tě při vínečku
strhne k hádce,
bodneš, zavíráček v pěsti –
a máš po klidu a štěstí.
39
ZLODĚJ.
Zloděj byl dnes v komoře,
ukrad věnec Barboře,
byla noc:
Barbora proň plakala,
otce, matku volala
na pomoc.
Oba běží s polínkem:
„Kde je?“ – „Utek okýnkem.“
„Zamknout máš!
jaká jsi to děvečka,
že líp svého věnečka
nehlídáš?!“
40
ROZMLUVA.
„Co je ti, dceruško?“
„Střevíček mne tlačí.“
„Zuj se, jdi na lůžko.“
„Tančila bych radši.“
„Snad nechceš k muzice?“
„Kdekterá tam bude.“
„Bohatých nejvíce.“
„Budou tam i chudé.“
„Jsme z chudých nejchudší.“
„To mne málo tlačí:
jak cimbál zazvučí,
milého v náručí
jsem tou nejbohatší!“
41
NÁMLUVY.
„Skáčou koně po záhoně,
v hřivách modré pentličky,
nikdo nestará se o ně –
Čí pak jsou ty koníčky?“
„Čí by jako moje byli?
Má je také kolíska:
jsem-li ti jen trochu milý,
nasypej jim ovíska!“
42
ODMÍTNUTÍ.
„Nejde to, Janíčku,
ne, ne, ne:
nic naši Haničku
do vdavek, Janíčku,
nežene,
je tuze mladá,
tancuje ráda:
sotva že provdá se,
má děvče po kráse,
v koutečku strádá.“
„Bráníte, pantáto?
Co, co, co?
Mám hojně nažáto,
a nejsem, pantáto,
ledaco:
mám dům, les, lada.
Květ s růže padá
a krása s děvčete:
vdá-li se, rozkvete
jak lipka mladá.“
„Už jsem řek, Janíčku:
ne, ne, ne,
nic naši Haničku,
do vdavek, Janíčku,
nežene –
Jedinou máme,
nějak ji vdáme,
ty se jí nelíbíš:
vem jinou, nechybíš,
my nespěcháme.“
43
VÝPOVĚĎ.
Já u vás nebudu,
schody vám vrzají,
vystoupit na půdu
nemohu potají,
později z hospody
přicházím rád,
jak šlápnu na schody,
počnou mi hrát:
„Vrz, vrz, vrzy“vrzy.“ –
To mě mrzí!
Od hezké Andulky
někdy až ku ránu
vracím se z potulky,
klobouček na stranu,
rád bych se jako duch
na půdu vkrad,
však schody – pomoz Bůh!
počnou hned hrát:
„Vrz, vrz, vrzy“vrzy.“ –
To mě mrzí!
Hospodář naříká
vyrušen ze spaní:
„Jaká to muzika,
jaké to vrzání?
Neví náš čeledín,
kdy má jít spát?“
Zalezu do peřin,
v snách slyším hrát:
„Vrz, vrz, vrzy“vrzy.“ –
To mě mrzí!
Ty schody vrzavý
co vedou na půdu,
ať Pánbů napraví –
Já u vás nebudu:
rozkoše, svobody
nedám si brát,
nevstoupím na schody,
jež chtějí hrát:
„Vrz, vrz, vrzy“vrzy,“ –
což mě mrzí!
44
TAK JSEM RÁD...
Tak jsem rád, tak jsem rád,
že zas slyším hudbu hrát,
dudy, cimbál, klarinet:
tancoval bych s někým hned!
Tak jsem rád, tak jsem rád,
že zas slyším hudce hrát,
dívají se v partesy –
„Pojď, má milámilá, skočme si!
Tak jsem rád, tak jsem rád,
že tě mohu k tanci brát:
budem tančit do rána
s obročákem hulána.
Tak jsem rád, tak jsem rád,
že zas slyším hrát!“
45
OBILÍČKO.
Letos-li se obilíčko,
udaří,
a budou-li hojné stohy:
roztancujem v krčmě nohy,
půjde mladý párek mnohý
k oltáři.
Běda, pakli obilíčko
spálí mráz:
hlavu pochýlenou k pleci,
zarmouceni budou všeci,
horké slzy budou téci
z dívčích řas.
Chmury slétnou šohajovi
v jasnou skráň:
nenazve svou Anduličku,
nebude klást líčko k líčku –
Proto, Bože, obilíčku
žehnej, chraň je, chraň!
46
ROMANCE O ANDULCE.
Mysliveček s Anduličkou
našel hříbek pod jedličkou.
Chce jej zvednout, ona taky:
setkaly se jejich zraky.
Setkaly se jejich ruce,
přivinul ji k ňadrům prudce.
„Nech si hříbek, Anduličko,
jen mi zulíbat dej líčko“líčko.“ –
„Jak bych mohla, za polibek
vzít byť třeba zlatý hříbek?
Dnes dáš hříbek do zástavy,
zítra sejmeš věnec s hlavy!“
Hříbek nechala mu v dlani:
prchla z lesa plachou laní.
Utíkala ku domovu –
Myslivec šel s prázdnou z lovu.
47
ROMANCE.
Po večerním nebi tichém
měsíc pluje,
na okýnko šohaj klepá:
„Kdo u tebe, dívko lepá,
noclehuje?“
„Kdo by u mne noclehoval?
leda Pánbů!
Kdyby noclehoval synek,
s hlavy by mi sejmul vínek,
uvrh v hanbu.“
48
VIOLKA.
V lesním zátiší
kvete violka,
kráčí okolo
starý Homolka.
Honem ukryje
líčko do trávy,
by jí neviděl,
dědek belhavý.
Kráčí okolo
mladý Homolka,
vypne hlavičku
vonná violka.
V slunci rozloží
něhyplný květ:
„Hezký šohájku,
pojď si přivonět!
Pojď si přivonět!
pojď mne zulíbat:
budeš do smrti
na mne vzpomínat.“
49
ROMANCE O CHORÉM.
„Rozmilá Haničko,
podej mi jablíčko
s police!“
Jabko mu podalapodala,
nežli se nadála,
zlíbal ji na líce.
„Ustaň hned: stropím křik!“
„Věř, kouzelný je lík
hubička:
okřál jsem velice“velice.“ –
„Raději s police
pojídej jablíčka!“
„Líčka tvá přesladká
nad všechna jablátka
chutnější,
nad trnky smažené,
nad hrozny sušené,
i nad chléb vezdejší.“
„Bůh ti buď pomocen!
Tys těžce nemocen,
Martínku:
léku bys užít měl.“
„Tebou jsem ozdravěl:
zavolej maminku.“
Maměnka vstoupily:
„Synáčku rozmilý,
chceš snad pít?
Či protřást podušku?“
„Za věrnou ženušku
Andulku chci si vzít!“
50
HONZÍČEK.
Rozběh se Honzíček
z vojny k rodné chatce,
pomýlil chodníček
kdes na křižovatce:
místo rovnou k městu,
měří k horám cestu.
Zabloudil Honzíček
k podolanské stráni,
uslyšel z políček
dívčí helekání:
helekala Hanka
liběj nad skřivánka.
Naslouchá Honzíček,
hlava se mu točí:
do sličných tvářiček,
do čarovných očí
hledí Haně zmámen –
Pak si ji vzal. – Amen.
51
VDOVEC.
„Hojně mám na poli
prosa i fazolí,
hráchu a zelí
i petrželí,
bramborů, mrkvičky,
zlatý lán pšeničky,
v zahradě včely.
Drůbež mám, dobytek,
a ve všem nadbytek –
U mne vždy sklínka
dobrého vínka,
klobásy, šunka, křen –
Schází mi jedno jen“jen.“ –
„A copak?“ – „Žínka!“
52
ROMANCE.
Zahrála hudba veselá,
Madlenka k tanci běžela.
Sukničku měla růžovou,
košilku jemnou kmentovou.
Jen přišla: byla na uchytuchyt,
do tance vzal ji starý Vít. –
Točila se jak vřetenko.
„Rci, chtěla bys mnemne, Madlenko?“
„Jste vdovec!“ – „Mám však pole, dům –
Nu, chceš mě?“ – „Vždyť z vás mluví rum.“
„Jen láska!“ – „Milý strýče, dost
těch žertů: budu míti zlost.“
„Řeč má je vážná, žádný šprým“šprým.“ –
„Vždyť můžete být dědem mým!“
„Nevadí, děvče, že jsem stár:
zas ty máš sotva dvacet jar.
Dám tobě připsat pole, dům –
Chceš?“ – „Nechci!“ – Přišel o rozum.
53
ODKUD JSTE?
„Odkud jste, šohaji? Z Rožnova?
Jsou prý tam děvčátka růžová,
veselá, svižná jak srny v lese:
každá se na vdavky jenom třese.“
„My nejsme z Rožnova: z Myslíku,
ženění není tam ve zvyku,
mládenci bývají zamračeni,
nikde tam upřímné panny není.“
„To se hned stěhujte raději k nám:
je u nás děvčátek celičký krám,
všechny jsou líbezné jako kvítí,
každá vám osladí živobytí!“
54
ROMANCE.
Po slunečka západu
k chaloupce se přikradu
a zaťukám na dveře:
má milá hned otevře.
Bez dlouhého výkladu
hubičku jí ukradu,
a když požádá ji zpět,
za jedinou vrátím pět.
Do ranního svítání
není konce líbání,
ptáček pěje probuzen
a já pořád líbám jen.
„Na sta bylo polibků:
jdi už domůdomů, Filípku,
moh by vejít otec snad“snad.“ –
„Však též líbal, když byl mlád“mlád.“ –
„Koho?“ – „No tvou matičku“matičku.“ –
„Mlč, mlč: vezmi hubičku
na rozchodnou poslední –
Spěchej, než se rozední!“
„Nechť se dozví celý svět,
že miluji z růže květ,
nechť zví celá dědina,
ty žes moje jediná.
Hvězdy ví i měsíček,
nechť zví i tvůj tatíček,
že tě plnou duši mám:
půjdu mu to říci sám.“
55
VOJTÍŠEK.
Vojtíšek jel z Myslíka,
spadl dolů s kozlíka,
nespadl však do kaluže:
spadl mezi vonné růže.
Na klín švarným dívkám pad –
Vojtíšek byl velmi rád,
dívky ještě radši byly:
z náruče ho nepustily.
Vojtíšek spad s kozlíka,
vyhrává mu muzika,
koně domů jedou samy,
on tancuje s panenkami.
56
NA ČEKANÉ.
V husté směsi buku
žežulinka skryta
svým líbezným „kuku!“
myslivečka vítá.
„Pánbů ti dej zdraví,
kukulenko milá,
rci, zdas u doubravy
srny nespatřila?“
„Srna-neposeda
prchla mezi lesy,
dívka tě však hledá:
miláčku můj, kde jsi?!“
„Rci jíjí, žežuličko,
že jsem na čekané,
že vyhlídám líčko
dívky milované.
V rychlosti a chvatu
ať sem kvapí lesem,
pověz mému zlatu,
žežuličkožežuličko, kde jsem.“
57
ROMANCE.
V noci vrzla vrátka –
Kdo to? – Zloděj snad?
Má chuť na jablátka,
přišelpřišel, aby krad?
Okousí-li jedno pouze,
neodolá více touze:
denně, jak se zešeří,
do zahrádky zaměří.
Ráno vrzla vrátka,
zloděj odchází –
Nebylť na jablátka,
byl on u Stázi:
zrůžověla od hubičekhubiček,
provází ho na chodníček,
k patám rozpuštěný vlas,
šeptá: „Zítra přijdi zas!“
58
NÁNA.
Odskočil hospodář
od oběda,
zlověstnou v oku zář,
od hněvu rudou tvář,
Jana hledá:
Janek běda!
nekrmí koníčků,
trhá si růžičku
u souseda.
Sedí s ním v seníku
Nána snědá,
nedbajíc povyku –
„Nehni sese, Jeníku,
pán tě hledá“hledá.“ –
„Náno, běda:
koně jak krmit mám,
když líbám, objímám
líčka snědá?“
Ať„Ať koně řehtají
bez oběda,
ať všichni hledají,
tebe přec utají
Nána snědá:
Jana nedá!
Do vzchodu deničky
smíš trhat růžičky
u souseda.“
59
MICHÁLEK.
Hrají housle, cimbálek,
tančí v kole Michálek.
Proč by netancoval?
Sklidil hojně s pole,
seno suché schoval,
složil ve stodole
nejkrásnější pšenku,
nejbujnější oves,
pije pátou sklenku –
Kdo štastnějšíšťastnější, pověz?!
Hrají housle, cimbálek,
tančí v kole Michálek.
Tančí s nejmilejší –
Není mu dnes rady:
celý svět ho těší,
pije s kamarády,
muzikantům platí,
prodá pšenku, oves –
„Pijte, lidé zlatí!“
Bujnější kdo, pověz!
Hrají housle, cimbálek,
tančí, výská Michálek.
„Hoří!“ kdosi volá.
„Co?“ – „Michálkův statek.“
Michal letí z kola,
po vsi křik a zmatek,
vidí: plamen žhavý
seno, pšenku, oves
hubí mu a tráví –
Kdo bědnější, pověz?!
60
U MYSLIVNY.
U myslivny lesík blízký,
v lese samé bílé břízky.
Bílé břízky, kaple bílá,
kol ní bloudí lesní víla.
Není to však víla lesnílesní,
po milém tak milá teskní.
Bloudí kol jak plaché ptáče,
lomí rukama a pláče.
Pláče pro panenský vínek
z bílých růží, konvalinek:
„Ach, ty vínku, bílý vínku,
ach, ty synku, zlatý synku.
Co jsme to jen učinili?
Pojď mě těšit, hochu milý!
Pojď mě těšit, málo doufám,
přijď mě těšit nebo zoufám!“
61
ROMANCE.
„Chudá, nepatrná
jsem jak polní křeček“křeček.“ –
„Krásná jsi jak srna!“
šeptá mysliveček.
„Nevidím tvé nouze,
vidím jen tvou krásu,
postavu tvou pouze,
něhu v útlém pasu.
Tvářičku tvou jemnou,
bílé čelo čisté“čisté.“ –
„Budeš šťasten se mnou?“
„Budu, to je jisté!“
62
JEDE ŠVARNÝ SYNEK.
Jede švarný synek
s párem bujných koní:
jako rozmarinek
zdaleka mi voní.
Klobouček mu stíní
kučeravou hlavu,
přijel k naší síni,
smeká ku pozdravu:
Pojeď„Pojeď se mnou, milá!“
a já v blahém zmatku
jsem se otočila
třikrát na podpatku.
Píseň nejkrásnější
jsem si zanotila –
„Počkej, nejmilejší,
strojí se tvá milá.“
Matička tři křížky
na cestu mi dělá,
a už běžím z chýšky,
jedu do kostela.
Hlavu ke mně kloní
nejmilejší synek:
celý svět mi voní
jako rozmarinek.
63
SNIVÝ JANÍČEK.
Janíček snivý tichou vodou
v kocábce pluje za náhodou.
Myslí si: „Dneska spatřit musím
panenku vodní s vlasem rusým.
Lilie vodní kolem čela
z vln vynoří se uzardělá.
Dlaň vztáhne ke mně usmívavá,
v náruč mi klesne její hlava.
Poplujem spolu mnohou mílí“mílí.“ –
Skráň zamyšlenou k vlnám chýlí.
Vír uchvátil loďku u zátoky:
utonul Janek modrooký.
64
DOSLOV:
ROMANCE O PÍSNI.
Ne, k tomu nebyla
má píseň zrozena,
aby se hrbila,
shýbala kolena,
prosila o milost,
o přístup do domu:
kde není milý host,
nevejde k nikomu.
Radš v divé vichřici
pod širým nebem stát,
než v síni zářící
pokorný úsměv lhát,
líp zajít ku chatce,
kde bývá chudina,
nežli v síň bohatce,
kde ples a hostina.
Neprodá prostoty
královský za úsměv,
za drahé klenoty
nezapře vlast, rod, krev,
služebnou, prodejnou
nebyla, nebude;
čím se jí ňadra dmou,
poctivě zahude.
65
OBSAH:
Str.
Motto: Píseň o písni5
Helekačka6
Však by tě neubylo7
Romance8
U Pajurka9
Přistup, synku10
Ty naše chaloupky11
Ó jak jí to sluší12
Červená růžička13
Falešná mince14
V podolanské dolině15
Vůně17
Odvedli mi hocha18
Píseň19
Čeladenská koliba20
Zezulka21
Janíček a Barka22
Vdej se23
Ignácek24
Ženiši25
Pastýř26
Netrhej27
Romance28
Janek29
Noviny30
Romance o Kiliánovi31
Nedělní odpoledne32
Malinárka33
Romance34
Píseň35
Romance o zoubkách36
Hančina výbava37
Chystejte vůz38
Vyhni krčmě39
Zloděj40
Rozmluva41
Námluvy42
67
Str.
Odmítnutí43
Výpověď44
Tak jsem rád45
Obilíčko46
Romance o Andulce47
Romance48
Violka49
Romance o chorém50
Honzíček51
Vdovec52
Romance53
Odkud jste?54
Romance55
Vojtíšek56
Na čekané57
Romance58
Nána59
Michálek60
U myslivny61
Romance62
Jede švarný synek63
Snivý Janíček64
Doslov: Romance o písni65
68
VALAŠSKÉ ROMANCE, Kniha básní, kterou napsal JOSEF KALUS. Vyšla jako desátý svazek KNIHOVNY LITERÁRNÍHO KRUHU v Moravské Ostravě-Vítkovicích, Chodská ul. č. 58, kterou řídí redaktor R. F. ŠIMEK, v typografické úpravě a výzdobě malíře a grafika L. A. RIEDLA. Tiskem knihtiskárny L. A. Riedla v Nové Pace, Komenského 591, v prosinci MCMXXXIV, na papíře „F“, typy Garamond. Z nákladu jedno sto výtisků autor podepsal.
E: dp + jj; 2002
69