Z VÝSTAVNÍCH TÁČEK.
SONETY
FRANTIŠKA KVAPILA.
V PRAZE.
NAKLADATELÉ F. ŠIMÁČEK KNIHTISKÁRNA.
1891.
[3]
Autorská práva vyhrazena.
[4]
Jen k sobě lásky víc a shovívání
a místo krve budou padat růže
z těch zmozolených, uhnětených dlaní...
Jar. Vrchlický.
[5]
SURSUM CORDA!
Již vzhůru srdce! Dějin duch zve k práci,
kde věků příštích buší kladiva.
Kdo stanul teď, již zpátky ten se vrací,
vždy v před, kde kyne meta zářivá!
Čas bleskem valí kolesa a ztrácí
jen mdlé a slabé, zpět se nedívá –
ruch nové doby staré modly kácí
a nad lidstvem se jitro zardívá.
[7]
Můj národe! Zde lidstva v závodišti
jdi v čele, jak jsi chodil po věky
a stvoř si paží svou zas velké příští.
Jen to zde platí: silná ruka k výhni
a vůle – sblíží se cíl daleký,
a třeba-li zas trpět – kříž svůj zdvihni!
8
ČESKÁ CHALUPA.
Své ženě.
Tak je tu: prostá, s usměvavým vzhledem,
s doškovou střechou, na níž netřesk zraje,
jdi přes práh, dávno vše jsi viděl předem,
a přec vše zdá se ti jak odlesk ráje.
Ta kolébka, stůl, obraz v rámci hnědém,
ta přeslice, ten džbán, jenž květy hraje,
vše, jak to vnuku dáno v odkaz dědem,
zde před tebou, kus domácího kraje.
Vždy skromně, v koutku... A přec, jako matka
když na statné se jaré syny dívá,
tak zdá se, k tobě hovoří ta chatka:
– „Ty paláce, ten lesk, ten přepych, jemné
ty skvosty zde, ta všecka krása živá,
ten ruch, ta skvělosť – vše to vzrostlo ze mne!“
9
PŘED PRŮMYSLOVÝM PALÁCEM.
Zní hudba, kol se pestří steré davy,
zde vše, co v Praze „chic“ a „high life“ jest,
hled každý jiskra a kde krok se staví,
smích zvoní, žert a jásot se všech cest.
Tu švihák dívce do ouška cos praví,
lev Příkopů, co slovo, každé lest,
tam dělník jde, jej ruch ten neunaví,
ví, patří mu jak díla znoj, i čest.
10
Směs nádherná se vlní v bujné pýše,
vždy rychlej bije srdce, plane hruď...
A na vše Jiří král zří dolů s výše.
Co myslí si? Ó, jist jsem, že mu s retů
ten plyne vzdech: „Vždy slovo skutkem buď
a že jsme, bohdá dokážeme světu!“
11
VÝSTAVA RŮŽÍ.
Květušce Krejčové.
Jen růže, růže! Vzduch pln sladké vůně
a barev plno, až zrak přechází!
Zde krásu zříš, duch jestli po ní stůně,
chceš zpíti se, zde vášeň bez hrází.
Vše volá: – Miluj, vnoř se lásky v tůně,
dnes v ráj tě strhnem, zítra do zkázy!
Vím, duše žen jsou zaklety v jich lůně,
jich vášnivý šept krok můj provází.
Zde nach, tu ruměnec, tam cudnosť živá
jak pod závojem pohled nevěsty –
zde chtíč, tu rozkoš, tam jen touha snivá...
Dvě volím vždy: tu planou růži zdejší,
již utrhnu kdes maně u cesty,
a tmavě rudou, srdci nejmilejší.
12
KRÁSNÁ HOLANĎANKA.
Cos z moří severních jí tane v zraku,
kde zeleň tmí se stíněna brv sítí.
Mníš, u rybárny sedíš za soumraku,
ten zlatý písek ve vlasech jí svítí.
Hluk moře slyšíš a skřek divých ptáků,
a náhle stesk tvou duši ve spár chytí –
půl žena z lidu, Loreley půl s vraku
tě láká v klín a dal bys zaň půl žití.
13
Sníš o kraji, kde s průplavů se zdvihá
les stožárů, kde mizí slunce v dálku
a nyvě sladký přelud zrak tvůj stihá...
Ó, probuď se! Zde na jiném jsi místě:
Ta Loreley mdlý mok ti nese v šálku
a – ne krev, v žilách kakao má jistě.
14
GUSLAR A DÍVKA.
– Pod obraz Jaroslava Čermáka. –
Adolfu Heydukovi.
Oba píseň – jedna jak dech jara,
v luh když hází zlaté pršky květů,
druhá výkřik, melodie stará
zvadlých tužeb, stroskotaných světů.
Jedna mládím, věčnou láskou hárá,
v ráj tě strhnout rázem touží v letu,
druhá srdce z marných vznětů kárá,
a: „Mír!“ v posled zašeptne jen s retů.
Ale oba hymnus hřmící divě,
jha když vzpomní, pod nímž národ stená,
skutý v pouta na krvavé nivě.
K nebi úpí, zde když srdce ledná,
jest jak střela jedem zakalená –
v obou zplodila jej bolest jedna!
15
DĚTI NA VÝSTAVĚ.
Své malé Bože.
Jak roj se vysypaly. Očka září
a se rtů zvoní píseň veselá.
Jde kantor s nimi, úsměv hraje v tváři,
a jestli z řady kdo, nic nedělá.
Ten kantor, jak by četl v slabikáři,
vše vysvětluje moudře docela
a za ním na ty krásy, co zrak daří,
s tajemnou úctou zří druž nesmělá.
16
A zatím skrytě pokukují, v reji
kde kyne hraček pestrá záplava
a každý zrak hned vzplane jiskřivěji.
A kantor? Zří to – a též děckem v mžiku
jde tam, kde zve ta pravá zábava –
v les draků, pušek, panen, kominíků.
17
VE VINÁRNĚ GALLYHO.
Václavu Hladíkovi.
Třesk číší, z nichž se víno perlí zlaté,
kouř z cigaret a hlasů ryčná směs,
co zříš, vše pouty rozkoše je spjaté,
v to hudby rumunské zní divý ples.
Ten zvuk tak divně duši tobě mate,
hned slyšíš rajský zpěv, hned pekla děs,
mníš, na cigánské čárdě rozsochaté,
ďas ví jen kterak, octl jsi se kdes.
A mhouříš oči, vína tok je sladký
a smědá dívka – zrak div nespálí –
dnes zabloudil jsi věru do pohádky!
Pojď, černooká! Touha v srdci vzrůstá
a bláhový, kdo štěstím otálí –
kol hrdla rámě, líbej v samá ústa!
18
RŮŽE.
– Do památníku matiční slavnosti. –
Paní Kláře Baušové.
Dí pověsť: Kristus v muce, věnčen hložím
když bral se, na bedrách kříž, k Hoře němý,
tu z krve krůpěje, jež stekla k zemi,
rozkvetla cestou růže divem božím.
A děs jal ty, kdož vládli mocí, zbožím
a vzkřikli: „Ukřižuj!“ dřív ústy všemi –
však radosť k těm šla srdce veřejemi,
jimž děl kdys: „Ve vás království své zmnožím!“
19
– Můj národ, v duši strasť a muku mnohou
jde stejnou cestou utrpení, hoře
a krve sled tam, kde mdlou stanul nohou.
– Leč kdy, ó, Kriste! zas tmu světlo zmůže,
kdy divem božím, předsvit nové zoře,
ty krve krůpěje zas zkvetou v růže?
20
TURECKÁ KAVÁRNA.
Kus Orientu: s půlměsícem stany,
dvě hurisky, jimž Iblis šlehá z oka,
koberce perské pnou se na vše strany,
z tureckých číšek kouří horká mokka.
Než muezzin se ozve rozhněvaný,
tu chtivě stéblem věřících dav loká –
vkroč, synu šejka, směle v tyto brány,
zde bubínek zní, Saadiho lká sloka.
A jestli toužíš, štvaný palnou mukou,
zde spočinout, tlum tanečnic tě prosí
a džaur již chvějnou do strun sahá rukou.
Dej znamení, hned zvuk se ozve guslí!
– „Ty koberce? Ah, zřely Kosmonosy,
a hurisky? Jsou z Vršovic a z Nuslí.“
21
KANCIONÁLY.
– Z výstavy retrospektivní. –
Aloisu Jiráskovi.
Těch divných Madon rysy, mučedníků,
kde zlatem svítí velké aureoly,
co krásy vrhají v ten život holý,
co v duši probudí snů v okamžiku!
Dým kadidla v šeř ztápí basiliku,
lid klesá na zem svaté před idoly,
a v středu katů na hranici v poli
mře kacíř, k nebi pěje hymnus díků.
22
A náhle v svět ten skočí bouře dravá
a s kříže, který planul nad kopulí,
hle, rudý kalich zvolna k nebi vstává.
Šeř v světlo přešla, vidíš meče skvící
a v rachot vozů válečných tam z důli
hřmí chorál: „Kdož jste boží bojovníci!“
23
NEZNÁMÉ S RŮŽEMI.
– Z přítelova denníku. –
Již tmělo se. Bouř táhla, z mraků k zemi
se spouštěly již deště krůpěje...
Váš parasol a klobouček – ach s těmi
kam v přívalu se člověk poděje!
Ta úzkosť vaše a ten pohled němý,
– můj deštník snadně oba zakreje –
již spolu šli jsme, opuštěni všemi,
však jaké v duši sny a naděje!
Dvě růže měla jste, z nich žlutá svadla,
leč rudá byla svěží, jeden lesk –
ta růže na vždy v moje srdce padla...
Byl okamžik to – leč co já v něj skládal!
Pak zmizela jste – a v mé duši stesk,
že jsem vás o tu růži nepožádal...
24
JEŠTĚ NEZNÁMÉ S RŮŽEMI.
– Z přítelova denníku. –
Jen jednou jsme se zřeli, a přec duše
jak znaly by se dávno, před lety...
Snad někde v ráji, sladké ve předtuše,
v strom jeden rajský byly zaklety!
A přec zas jsme se rozešli tak suše,
a kdož ví, vzdech-li zbloudil na rety –
však, Bože můj, ten život naděj kruše
jest pouze písek v moře rozsetý.
25
Teď zjev váš hledám jako matku děcko –
leč k lidem zpět již ráj se nevrací
a mně se zdá, že ztratil jsem už všecko.
Vy odešla jste – s vámi radosť, štěstí...
Mně srdce zůstalo, jež krvácí,
a diví se, že vše to může snésti...
26
ČESKÉ GRANÁTY.
Své sestře Antonii.
Když zemí šlehl sopečný blesk žhavý,
tu ztvrdly, krůpěj krve, rovněž v skálu.
Však žár v nich zbyl, ten plane ohněm lávy
a ven chce trysknout ze rmutu a kalu.
– Můj národ, výhní osudů jda lkavý
a mrskán bičem, hyna od úpalu
skryl v slzy vzpomínku své moci, slávy
a den kdy přijde spásy, čeká v žalu.
Ten oheň granátu své pouto zkruší,
zas tryskne, živá jiskra, k nebi směle,
jak fénix s novou obrodí se duší.
– A národ můj? Ty slzy jeho vřelé
nechť v čin se změní, bude vše, co tuší,
a z rabů vstanou lidstvu Spasitelé!
27
NEBEZPEČNÁ.
– Pod obraz Karla Pavlíka. –
Na perském koberci tu leží nahá,
jak vyšla, krásy zázrak, z koupele;
spí serajl, ó co v duši cítí blaha,
jak proudí krev v ní jaře, vesele!
Žert nebo choutka, ručkou chtivou sahá
po dýce z damascénské ocele –
však vytáhnout ji z pochvy ještě váhá,
a v ozdob směs jen zří teď nesměle.
28
Zde žena a zde dýka – obě zrádné,
dřív, nežli tušíš, do srdce vjel hrot –
však horší žena, jí nic neovládne.
Jen chtíč jí vůdcem, když tě chytne v sítě –
však náruč tu bys rád vzal za život
a mroucím rtem jen šeptl: „Miluji tě!“
29
SVATÁ NOC.
– Před obrazem Františka Ženíška. –
Józe Hofmannové.
V„V Betlémě v chlévě“ – jak zní báj ta sladká –
„všem dobrým lidem narodil se k spáse“
Tak dětem, v loktech nejmladší, dí matka,
– ty zrak div nenechají na té kráse.
Vystouply sobě na špičky: „Hle, chatka,
tam volek s oslíčkem, tu pastýř v žase.“
– „A hvězda, planouc jak líc Jezulátka,
třem svatým králům v cestu svítí zase.“
Všem v očích zář a radosť jásá s retů,
k nim prvním anděl volal s nebes hvězdna:
„Mír lidem dobré vůle buď i světu!“
Ó, svaté mythy, lásko boží bez dna!
Kdo z lidí vaše tajemství zná všecka,
kdo pochopil vás víc, než srdce dětská?
30
ZASE NEZNÁMÉ S RŮŽEMI.
– Z přítelova denníku. –
I.
Já spatřil vás! Již tramway přeplněná
se hnula, v tom se zamihl váš zjev –
zde ruka, a již, jaká pro mne cena,
vás měl jsem v loktech, nejkrásnější z děv.
Tak luzná byla jste, jak první žena,
ne slovo plynulo s rtů, ale zpěv,
když: „Díky!“ zašeptla jste rozechvěna
a pozdrav náhle roztál na úsměv.
31
„Nuž, zde mne máte!“ vesele jste řekla,
„můj rytíři, zde vytoužený květ!“
A v moji dlaň se vonná růže smekla.
Já chyt ji, zlíbal v touze nezakryté,
tak šťasten, že bych zlíbal celý svět...
Zde cíl však. „Smím vás doprovodit?“ – „Smíte!“
32
II.
Vše jsme si řekli. První sen ten sladký,
co duši prochvěl žhavým plamenem,
i stesk, zdaž přijde ve skutečnosť zpátky,
co rozpučelo v srdci zmámeném.
„Chci prožít román,“ děla jste, „byť krátký,
mně v žití bude útěch pramenem...“
Ó, co ten život, co ten osud vratký
v té chvíli vášně, v štěstí bezjmenném!
Ret na rtu, srdce na srdci a v duši
ta nekonečná rozkoš zářivá – –
Proč čas tak chtivě zlaté sny nám kruší!
Vše okamžik... leč do srdce je vryté
a vzpomínka hruď stydlou zahřívá...
„Nuž s bohem již!“ – „Smím přijíti zas?“ – „Smíte!“
33
III.
Ta rendez-vous, ty procházky, kdy sami
tam v aleji jsme bloudili jak v snách,
vždy kouzlo jich žít bude mezi námi,
vždy duši hvězdou zářit budou v tmach.
Vše bylo květ, vše zázrak pod hvězdami,
a v srdci sladko tak, až jímá strach –
jen vím, že mladá láska rozkvetla mi,
že líbal jsem váš ret a líčka nach.
34
A když jsme zašli, větví tlum kde splítal
nad hlavou klenbu v neprostupnou šeř,
kdo tehdy všecky polibky by sčítal!
Všech prosta pout, má lvice roztoužená
– sníh ňader kdy jsem celoval – dí: „Věř,
jen vášní bezmeznou je šťastna žena!“
35
IV.
„Můj román skončen,“ tak to stálo v listě,
„jsem provdána. Dík za vše. S bohem buď!“
Jak hnízdo prázdné při podzimním svistě,
tak řádky tyto zmrazily mou hruď.
Což sen to byl jen? Mám tě ztratit jistě?
Proč hru tak děsnou hraješ se mnou? Suď:
vším byl jsem ti, a nikdo na mém místě
k tvé duši neřek’: – Již se k lásce zbuď
„Povinnosť zas mne v pouta všední volá,“
ty píšeš dál, „jdu za tím rozkazem
a život můj zas bude skála holá...“
A neptáš se, co mně z těch dnů všech zbude,
v té hrozné poušti, jíž mi všecka zem,
kde vzpomínky jen pučí kvítko chudé...
36
VENUŠE MILOSKÁ.
– Pod kopii ve školské výstavě. –
Josefu Kryšpínovi.
Co kouzla dřímá v božském tvojím těle,
jež do pola jen mramor kryje řízy!
Před tebou v prach již každá krása mizí,
tys z bohů nejvyšší, tys božství celé!
Ó, Kypris, která žití plodíš vřelé,
jak zdroj jsi čista, jak žár lásky ryzí –
v tvém zraku plno vůně, poupat, mízy,
svět plesá tebou, k nohám květ ti stele!
37
Jak nahá z mořské vyvstala jsi pěny,
tak posud kráčíš vesmírem a věky –
spust Olymp, tvůj však svět je neskončený!
Nechť jas tvé krásy hlupec tupí vždycky,
v něm nadšení plá, úsměv jara měkký,
jest věčným lad tvých údů harmonický!
38
DUDÁK.
Dru. Sigmundu Wintrovi.
Hej, dudáku! vem notu od podlahy,
ať radosť jará duši zveselí!
Zde skočit lze si, dupnout bez rozvahy,
jsme doma zde a ve svém, příteli!
Hraj, čin již velké korunován snahy,
hraj, záštím nechť vře cizák vetřelý –
co zasil děd, vnuk sklízí z parné dráhy,
teď proč bychom si výsknout nesměli!
Spusť dudáckou a světu vmetni v líce:
– My byli, jsme a budem do třetice!...
Však co tvé zvuky značí nepravé?
Proč, dudáku, tvá nota teskně kvílí?
– „Těch pláče, kteří, než jste zvítězili,
v dnech těžkých klesli v nivě krvavé...“
39
VÝSTAVA V NOCI.
Dru. Jaroslavu Haaszovi.
Pohádek město! Modrým svitem hoří
lamp elektrických zářné kaskady,
však alej lip již celá v tmu se noří,
ó, kouzlo šera, zlaté západy!
Než zvíš, už toneš v upomínek moři,
sníš, že’s v kraj zbloudil Šeherazady,
kde zvoní slavík, báj kde divy tvoří
a zpěvem fontan šumí zahrady.
40
Jak město duchů strmí před tebou
těch domů, arkad fantastické rysy
a k srdci mluví divnou velebou.
Vše spí. – Jen žhavé oči vináren
zří z tmy, a mezi polibky se mísí
smích bujné krásky z ochutnáváren.
41
PAPYRUS.
– Psáno v egyptském pavilloně. –
Edvardu Jelínkovi.
Dům egyptský tak z fantasie dosti,
hieroglyfy, sfingy, faraoni –
vše nepravé, leč v ruchu přítomnosti
co starých bájí z něho k duši zvoní!
Mníš, kněžku Isidy ten chrám zde hostí,
jak lotos bílá která slzy roní
nad obětí kdys Tyfonovy zlosti,
co sladkým slovem Ftho se nad ni kloní.
Leč marně sníš. Ne bledá Isis v pláči,
ne Moth ni Horus krok tvůj vítají –
zde papyrus jen, nic víc. A to stačí.
Toť obelisk, jenž ční až nad nebesa –
co zkvetlo v myšlének kdy turnaji,
v něm z duše lidstva do tmy věků plesá.
42
VLAŠTOVČÍ HNÍZDO.
Ladislavu Dolanskému.
Tam mezi vikýři a trámci kdesi
– když máj byl a vše bylo třpyt a květ –
vlaštovčí párek sobě hnízdo věsí,
rád zřel jsem jeho čilý shon a let.
A přišel jsem, když úpal zažeh’ v lesy
– však zde byl stín, já rád tam zůstal zpět –
zřím žluté krčky, jásavé jich plesy
vstříc kynou mi, jen starých nevidět.
43
Leč přilétli: a každý kořisť v šeru
v ten drobný krček vkládá hltavý...
Hle, na výstavě idylka to věru!
Kol ruch a šum. V ten kout co je sem loudí?
Viz, česká kniha zde tě pozdraví –
zde ticho vždy! Sem noha nezabloudí!
44
STÁLE NEZNÁMÉ S RŮŽEMI.
– Z přítelova denníku. –
Ne – zapomenout nelze! Sladké oči
jak hvězdy dvě mi věčně z temna svítí,
tvůj vidím zjev, kam noha moje vkročí,
vždy, všude musím jemnou líc tvou zříti.
Tvých černých vlasů proud se v sny mé řítí,
tvé nahé bílé tělo odkud skočí
jak zázrak, jímž se duše krásou sytí,
a musím jít, byť nechtěl jsem, kam zbočí.
Ne – zapomenout nelze! Zpitá vůně
tvých božských údů provází mne stále
a srdce láskou šílí vždy a stůně.
Tys odešla a mně noc zbyla dlouhá,
tma bez konce, v níž kmitá duši v žale
jen trýzeň věčná, věčně bdící touha...
45
ČÍŠE.
– Z výstavy retrospektivní. –
Do sloni řezána, co divů skrývá
ta skvostná číš! Hle, v bujném letí trysku
roj bakchantek, že sotva tkne se písku,
a v jásot jich skal echo hymny zpívá.
S křídlatých koles, smečka tigrů divá
jež táhne, vína bůh svou zvedá misku –
v ní réva hoří, pne se po křovisku,
vše plní žárem, v šílený let zrývá.
46
Tak hřmi a jásej, písni, v kruhy světa!
Vše strhni v rej, s čím tvůj se hlahol setká,
ať žehnána, ať zhrzena neb kleta.
Myšlénky vínem duše má je zpita –
v ni Krása všecky své nechť hvězdy vetká,
jež laurem nesmrtelným tebe vítá!
47
FONTAINE LUMINEUSE.
Tříšť paprsků jak duha obrovitá
se zdvihla k výši, plamen vše a jas,
zde v křišťálový zvon své proudy splítá,
tam chrlí jaspisy, tu zlato zas.
–Tříšť nadějí, jež víra lidu skytá,
zas vzletla k nebi, slyším jejich hlas,
vím, každý úzkostně jak chvíle sčítá,
a s chvěním ptá se ret: „Kdy přijde čas?“
Tříšť paprsků se drtí, láme, zdírá,
než tušíš, ztaje v tisíc krůpějí
a světla pohasla, zas tma kol čirá.
– A naděje?... Ne! Víme vždy, co chceme,
kde vůle jest, čin roste z nadějí –
nám patří budoucnosť, my nezhyneme!
48
UTOPENCI.
– Obraz Hanuše Schwaigra. –
K. M. Čapkovi.
Noc hrůzy stihla loď. Jak míč ji chytil
zuřivý orkán, marně spásy hledá...
„Již plachty dolů!“ – „Stožár ve dví!“ – „Běda!“
A koráb v tom se na dno moře sřítil.
Tam zapadlé svit luny v cestu svítil:
šli, pyšný grand, cíp pláště jemuž zvedá
kluk černoch nesa čibuk, paní bledá
a děcko, plavci, jichž se každý štítil.
49
Šli, hudců sbor jim hrál. Pláň nekonečná
tu před nimi, blíž skalisko se kmitá
a divná tiš kol nehnutá a věčná.
Nechť výš to šílí, řve a hřmí až k nebi,
tu dole klid – jen medus tlum je vítá
a s utopencem gnom se na ně šklebí.
50
ŠPAČCI.
– Dle známého motivu. –
Dřív byli němi. Snad je úžas schvátil
z té krásy, jež kol náhle rozpučela,
leč z večera, když západ hory zlatil,
drozd přiletěl, s ním písniček druž celá.
A vše tím zpěvem jak by obohatil,
jenž rozvlnil vzduch jako zlatá střela –
co les měl zvonků, všecky v život vrátil,
co květů stráň, v něm jejich zář se chvěla.
To bylo plesu, touhy, všecky zraky
tou sladkou písní jara zvlhly v mžiku...
A špačci: „To my dovedeme taky!“
A hlahol jich se náhle ozval hvozdem,
kde zpíval drozd, teď vřavy plno, křiku...
– A špačkové jsou špačky, drozd je drozdem.
51
MINOTAUROS.
– Ze školských výstav. –
Jak svíjí se, jak vzpíná, třese hřivou,
jak ježí hřbet! Hle, z nozder oheň trýská,
ó prchni, Thésee, tvá zhouba blízka,
když netvor schvátí tě svou tlapou divou!
Leč za hrdlo již šelmu chyt on lstivou
a zdechlou mrštil tvrdá o skaliska –
proud černé krve pod stopou mu blýská
a dál zas kráčí s myslí tichou, snivou.
52
Tak sám se cení skutek bohatýra,
jenž k předu jde a zpět se neohlíží –
nechť Ariadna za ním pláče, zmírá.
To jiných věc, by nesli jemu díky,
jen trpaslík vždy slávu svou si klíží –
rek zhrdá tlampači i pochlebníky.
53
V ČERVÁNCÍCH.
– Glossy k allegorii Vojtěcha Hynaisa: „Mír”. –
Jaroslavu Vrchlickému.
I.
Je opět čas, kdy obzor náš se mračí,
co dnes, co zítra? marně ptá se dav.
Já zřím, jak z půdy roste símě dračí
a zvedá k nebi zhouby sedm hlav.
Jak vichry dva boj vášeň s vášní stáčí
a v krvavý se halí rudý háv.
Hle, gladiator, v jásotu i v pláči vždy
lidstvo volá: „Césare, buď zdráv!“
Nechť snilo sen kdys blahý o svobodě,
znak otroctví mu tkví teď na čele
a při něm zločin prostopášní v shodě.
Ó snílkové, ó blázni, kteří díte:
„Věk humanity září přeskvěle!“
– Ne! Lidstvo, divoch, vždy je krví zpité.
54
II.
Co proroků ti hymny, podlá změti,
jež vkládáš pouto na vlastní svou šíj!
Zda věčně chceš být v hříčku a smích dětí,
zda budeš k šlehům všem jen volat: „Bij?“
Kdy obří rukou, jež se nezná chvěti,
svůj hromný vezmeš, nepoddajný kyj?
Ó pochop již, že spásy zvěsť kol letí,
že v hruď ti bijíc hřímá: „Vstaň a žij!“
55
Ó vstaň a rozdrť Heraklovou paží,
co poutá krok tvůj k světlu, v ideál,
a s volností buď osvěta tvou stráží.
Ať trůny klesnou v prach a purpur zbledne,
tvá budoucnosť, ty vždy přec půjdeš dál
a v troskách nový chrám si lidstvo zvedne.
56
III.
Ó věřím, lidstvo že jho střese sluhů,
jež v porobu mu vězní mužnou dlaň!
Jak gigant vzpřímí se a v očích duhu
laur vítězný si připne v zrytou skráň!
Kněz ku kříži a rolník sáhne k pluhu,
ne meč, jen kniha reků bude zbraň,
zas přímo v oči pohlédne druh druhu,
a heslem všech: „Jdi k předu, neustaň!“
Ó přijde čas, kdy vědět bude každý,
co značí velký člověčenstva cíl,
a válka bude slout jen dílem vraždy.
Nechť obětí dnes žertva k nebi tryská,
já tuším v červáncích tu chvíli chvil,
já křičím: – Doba vítězství je blízka!
57
IV.
„Mír!“ – slyším z dáli jitřní hlahol zvonů –
„Mír!“ – volá s nebe anděl, v oku žár.
„Mír!“ – odpovídá mu vzdech milionů,
„buď klet, kdo sije v lidstvo zášť a zmar!“
Den člověka když nachýlil se v sklonu,
nač jemu pravěký ten, mrzký svár?
Dost pila země krve, žalných stonů,
měj radosť teď a píseň, tisíc jar!
58
Jen v plodné práci skryt čin hodný muže –
třesk meče trofej tvoř jen barbarů,
než také na jich hrobech zkvetou růže!
Ó lidstvo! Tvá nechť hvězda, ruka dělná
ti podá pít vždy z míru pohárů
– a velká pouť tvá bude nesmrtelná!
59
OTČE NÁŠ!
Otče náš, který sídlíš nad hvězdami
a s nebesy máš zemi za podnoží,
tvé jméno slaveno buď mezi námi
a s pravdou k nám přijď království tvé boží!
Tvá vůle staň se přes zlosti a klamy,
jež odvěčný vrah lidstva v světě množí,
a chléb nám vezdejší přej, neb jsme sami
a osud náš byl jenom strasť a hloží.
60
Co zhřešili jsme, odpusť, neboť viny
těm, co nás vbili na kříž, odpouštíme
a spravedlnosť chcem jen za své činy.
A v pokušení neuveď nás, plamen
by nezhas naděje, teď co v nás dříme,
leč zbaviž od zlého nás všecky! Amen.
61
OBSAH:
Sursum corda7
Česká chalupa9
Před průmyslovým palácem10
Výstava růží12
Krásná Holanďanka13
Guslar a dívka15
Děti na výstavě16
Ve vinárně Gallyho18
Růže19
Turecká kavárna21
Kancionály22
Neznámé s růžemi24
Ještě neznámé s růžemi25
České granáty27
Nebezpečná28
Svatá noc30
Zase neznámé s růžemi I.- IV31-36
Venuše Miloská37
Dudák39
Výstava v noci40
Papyrus42
Vlaštovčí hnízdo43
Stále neznámé s růžemi45
Číše46
Fontaine lumineuse48
Utopenci49
Špačci51
Minotaurus52
V červáncích. I.-IV.54-59
Otče náš!60
Pozn. Sonety „Svatá noc“ k obrazu Ženíškovu a v „V červáncích“ k obrazu Hynaisovu byly napsány před výstavou, první r. 1883, tyto r. 1887.
E: až; 2002
62