STÁLE NEZNÁMÉ S RŮŽEMI.

František Kvapil

STÁLE NEZNÁMÉ S RŮŽEMI. – Z přítelova denníku. –
Ne – zapomenout nelze! Sladké oči jak hvězdy dvě mi věčně z temna svítí, tvůj vidím zjev, kam noha moje vkročí, vždy, všude musím jemnou líc tvou zříti. Tvých černých vlasů proud se v sny mé řítí, tvé nahé bílé tělo odkud skočí jak zázrak, jímž se duše krásou sytí, a musím jít, byť nechtěl jsem, kam zbočí. Ne – zapomenout nelze! Zpitá vůně tvých božských údů provází mne stále a srdce láskou šílí vždy a stůně. Tys odešla a mně noc zbyla dlouhá, tma bez konce, v níž kmitá duši v žale jen trýzeň věčná, věčně bdící touha... 45