ZASE NEZNÁMÉ S RŮŽEMI.

František Kvapil

ZASE NEZNÁMÉ S RŮŽEMI. – Z přítelova denníku. –
I. Já spatřil vás! Již tramway přeplněná se hnula, v tom se zamihl váš zjev – zde ruka, a již, jaká pro mne cena, vás měl jsem v loktech, nejkrásnější z děv. Tak luzná byla jste, jak první žena, ne slovo plynulo s rtů, ale zpěv, když: „Díky!“ zašeptla jste rozechvěna a pozdrav náhle roztál na úsměv. 31 „Nuž, zde mne máte!“ vesele jste řekla, „můj rytíři, zde vytoužený květ!“ A v moji dlaň se vonná růže smekla. Já chyt ji, zlíbal v touze nezakryté, tak šťasten, že bych zlíbal celý svět... Zde cíl však. „Smím vás doprovodit?“ – „Smíte!“ 32 II. Vše jsme si řekli. První sen ten sladký, co duši prochvěl žhavým plamenem, i stesk, zdaž přijde ve skutečnosť zpátky, co rozpučelo v srdci zmámeném. „Chci prožít román,“ děla jste, „byť krátký, mně v žití bude útěch pramenem...“ Ó, co ten život, co ten osud vratký v té chvíli vášně, v štěstí bezjmenném! Ret na rtu, srdce na srdci a v duši ta nekonečná rozkoš zářivá – – Proč čas tak chtivě zlaté sny nám kruší! Vše okamžik... leč do srdce je vryté a vzpomínka hruď stydlou zahřívá... „Nuž s bohem již!“ – „Smím přijíti zas?“ – „Smíte!“ 33 III. Ta rendez-vous, ty procházky, kdy sami tam v aleji jsme bloudili jak v snách, vždy kouzlo jich žít bude mezi námi, vždy duši hvězdou zářit budou v tmach. Vše bylo květ, vše zázrak pod hvězdami, a v srdci sladko tak, až jímá strach – jen vím, že mladá láska rozkvetla mi, že líbal jsem váš ret a líčka nach. 34 A když jsme zašli, větví tlum kde splítal nad hlavou klenbu v neprostupnou šeř, kdo tehdy všecky polibky by sčítal! Všech prosta pout, má lvice roztoužená – sníh ňader kdy jsem celoval – dí: „Věř, jen vášní bezmeznou je šťastna žena!“ 35 IV. „Můj román skončen,“ tak to stálo v listě, „jsem provdána. Dík za vše. S bohem buď!“ Jak hnízdo prázdné při podzimním svistě, tak řádky tyto zmrazily mou hruď. Což sen to byl jen? Mám tě ztratit jistě? Proč hru tak děsnou hraješ se mnou? Suď: vším byl jsem ti, a nikdo na mém místě k tvé duši neřek’: – Již se k lásce zbuď „Povinnosť zas mne v pouta všední volá,“ ty píšeš dál, „jdu za tím rozkazem a život můj zas bude skála holá...“ A neptáš se, co mně z těch dnů všech zbude, v té hrozné poušti, jíž mi všecka zem, kde vzpomínky jen pučí kvítko chudé... 36