ZASE NEZNÁMÉ S RŮŽEMI.– Z přítelova denníku. – I.Já spatřil vás! Již tramway přeplněnáse hnula, v tom se zamihl váš zjev –zde ruka, a již, jaká pro mne cena,vás měl jsem v loktech, nejkrásnější z děv.Tak luzná byla jste, jak první žena,ne slovo plynulo s rtů, ale zpěv,když: „Díky!“ zašeptla jste rozechvěnaa pozdrav náhle roztál na úsměv.31„Nuž, zde mne máte!“ vesele jste řekla,„můj rytíři, zde vytoužený květ!“A v moji dlaň se vonná růže smekla.Já chyt ji, zlíbal v touze nezakryté,tak šťasten, že bych zlíbal celý svět...Zde cíl však. „Smím vás doprovodit?“ – „Smíte!“32II.Vše jsme si řekli. První sen ten sladký,co duši prochvěl žhavým plamenem,i stesk, zdaž přijde ve skutečnosť zpátky,co rozpučelo v srdci zmámeném.„Chci prožít román,“ děla jste, „byť krátký,mně v žití bude útěch pramenem...“Ó, co ten život, co ten osud vratkýv té chvíli vášně, v štěstí bezjmenném!Ret na rtu, srdce na srdci a v dušita nekonečná rozkoš zářivá – –Proč čas tak chtivě zlaté sny nám kruší!Vše okamžik... leč do srdce je vrytéa vzpomínka hruď stydlou zahřívá...„Nuž s bohem již!“ – „Smím přijíti zas?“ – „Smíte!“33III.Ta rendez-vous, ty procházky, kdy samitam v aleji jsme bloudili jak v snách,vždy kouzlo jich žít bude mezi námi,vždy duši hvězdou zářit budou v tmach.Vše bylo květ, vše zázrak pod hvězdami,a v srdci sladko tak, až jímá strach –jen vím, že mladá láska rozkvetla mi,že líbal jsem váš ret a líčka nach.34A když jsme zašli, větví tlum kde splítalnad hlavou klenbu v neprostupnou šeř,kdo tehdy všecky polibky by sčítal!Všech prosta pout, má lvice roztoužená– sníh ňader kdy jsem celoval – dí: „Věř,jen vášní bezmeznou je šťastna žena!“35IV.„Můj román skončen,“ tak to stálo v listě,„jsem provdána. Dík za vše. S bohem buď!“Jak hnízdo prázdné při podzimním svistě,tak řádky tyto zmrazily mou hruď.Což sen to byl jen? Mám tě ztratit jistě?Proč hru tak děsnou hraješ se mnou? Suď:vším byl jsem ti, a nikdo na mém místěk tvé duši neřek’: – Již se k lásce zbuď„Povinnosť zas mne v pouta všední volá,“ty píšeš dál, „jdu za tím rozkazema život můj zas bude skála holá...“A neptáš se, co mně z těch dnů všech zbude,v té hrozné poušti, jíž mi všecka zem,kde vzpomínky jen pučí kvítko chudé...36