NEZNÁMÉ S RŮŽEMI.

František Kvapil

NEZNÁMÉ S RŮŽEMI. – Z přítelova denníku. –
Již tmělo se. Bouř táhla, z mraků k zemi se spouštěly již deště krůpěje... Váš parasol a klobouček – ach s těmi kam v přívalu se člověk poděje! Ta úzkosť vaše a ten pohled němý, – můj deštník snadně oba zakreje – již spolu šli jsme, opuštěni všemi, však jaké v duši sny a naděje! Dvě růže měla jste, z nich žlutá svadla, leč rudá byla svěží, jeden lesk – ta růže na vždy v moje srdce padla... Byl okamžik to – leč co já v něj skládal! Pak zmizela jste – a v mé duši stesk, že jsem vás o tu růži nepožádal... 24