Polární sopka (in Básnické dílo Emanuela z Lešehradu, svazek 12) (1937)

Báseň, Emanuel Lešehrad

POLÁRNÍ SOPKA
[1] EMANUEL Z LEŠEHRADU
POLÁRNÍ SOPKA
BÁSEŇ
1937
[3] – ÚRYVEK ŽIVOTOPISU –
Z období „Mezi měsícem a zemí“zemí“.
[4] ZASTŘENÁ TVÁŘ
[5]
ÚTULEK
Praménky opojné révy obetkávají okno, nad nímž si vykouzlil hnízdo modrý pták snění. Prchl jsem před skutečností, abych si vytvořil novou, žiji zde záhadným zjevům, naslouchám osudu ústům
MRÁKOTA
Ticho dlí v síni, moucha jen bzučí, slunce se loučí, hladí mi tvář. Nervy jsou klidné, pamět se taví, ticho mží v síni, uvadá den. Oči mne bolí, spánek mi klíží mrzutá víčka. Rodí se sen 7
TMÁŇ
Odlét den. Jsem samoten. V mé hrudi svítí srdce, ohnivý terč. Oko nitra. Jinak je vše temné
SÍŤ ÚNAVY
Záclonou vkrádá se vánek. Ospalé myšlenky zdřímly. Tiše, pokradmo rozžíhám žárovku-měsíc, jdu spat
NÁVŠTĚVOU
V šeru předpokoje na podnožce sedí hošík. Zamlžené tváře v světelné hře lampy. Přistoupil jsem k hochu, tázal se jak v transu: „Pročpak truchlíš, dítě?“ 8 Pozved hlavu, zavzlyk: „Dnes mi zemřel otec“.otec.“ Stál jsem, rozjímal a snil: Čí je ten hoch a proč sem přišel. Posléz’ zablesklo mi, že snad sám jsem oním chlapcem
DNY TRUCHLENÍ
Teď přišli dnové trudu. Jsem osiřelý hoch, jenž ztratil otce. U Iůžka zasněn v konejšivém přítmí – matko, neplač! – zírám na mrtvého důstojníka. Matka v myšlenkách bloudí v jarech, kdy jsem se ještě nenarodil
ZA SOUMRAKŮ
Když nasněží soumrak v mou pracovnu: soukají se ze všech koutů 9 kočky, pitvorní opi, vztahují po mně tlapy, prskají, vřeští..vřeští... Poté se tiší – Plíží se, lísají ke mně, předou a vrčí, ba jsou i milí ti divní hosté
DEŠTIVÁ BALADA
Poprchávalo v nevlídné noci. Haluze slzí, mraky se bortí. Po oknech tápou dešťové prsty. Zvenčí teď vešli osmahlí muži v lodnických pláštích, nasáklých slání, zastavili se u dveří jizby. Musili přijít. Vždyť jsem je čekal. Naznačil jsem jim, aby si sedli. Snili jsme spolu, myslili sborem. Náhle jsem cítil mysl jak chabne, propadá vlivu hypnotickému..hypnotickému... Napětím vůle vymanil jsem se, pronesl: „Vari, jděte mi s očí!“ Povstali..Povstali... Kroky usnuly venku..venku... Když pak jsem zhasl lampu, tu zděšen zřel jsem, že měsíc zbarvil vše modře 10
MEMENTO
Spal jsem. Pojednou dotyk mne vzrušil: vážný cizinec v neznámém kroji. A jak zrak vyhlédl oknem: půlnoční slunce kroužilo nad obzorem
KŘIČÍCÍ TICHO
Vzácní cestovatelé, kteří mne navštívili z východních končin, vyprávěli o ostrově slunce. Och, mládí sny jsou šalebné báje. Jízlivé hlasy řičí do stínu klidu: „Šílenče, doufáš, že dojdeš k slunci?“
HALUCINACE
Dnešní noc přišla strašidla s paklíči, s pačidly, aby spáchala loupež. Smrtelně bledý na lůžku tuším umlouvající se hlasy 11
VETŘELEC
V nitru síně pramení stříbrný vzdech. Hladí a vnadí jak žena. Někdo teď vešel (což nebylo zamčeno?)zamčeno?), volá mne jménem: To je luna. Je mi chladno. Jako by sychravý průvan zafičel zvenčí
PLUJÍCÍ KVĚTY
Nespal jsem, přemítal dlouho o raných plánech, o tužbách mládí. Něco jsem cítil pod svými prsty..prsty... Hebounké květy rozmarných tvarů. Stulíky, kosatce, astry. Ano, vůně minulých zahrad připluly ke mně na vlnách noci. 12 Jsem udivený – vždyť se mi zdálo, že již snad zvadly..zvadly... Přeludné oči na vlnách noci
OPIOVÝ DÝM
Zase mne přepadla noc, zase vlá mlživé jasno. Stoupám na střechu domu. Mohl bych zaclonit okno, přes tvář stáhnout pokrývku temna. Nechci. Jak blankyt lahodí srdci, když kráčím po kraji střechy
OBJEV
Ve sklepním výklenku našel jsem kostru, dřímala zpola opřena o sloup. Vyhaslé důlky civěly na mne, jistě že kdysi vášněmi žhnuly. 13 S kahanem vědomí nad kostru schýlen, vyňal jsem, žasna, z dutiny prsou živoucí srdce
KRVAVÉ ZNAMENÍ
Obvinili mne z ohavných činů. Všednosti stěny mne vězní. Inkvisice. Katané vstupují do chmurné kobky, mučí mne na skřipci, pálí mne vařící smolou, jehlami drásají nitro. Mé srdce vzkvetlo jak krvavá pelargonie: trpím a doufám
SPASENÍ
Tma. Němé zdi. Ruce zvídají vůkol. Běda! Sklep. A nikde východ – Před zrakem se zjevuje smrt hladem. Buším zběsile do zdí. Marné. Zdrcen hroutím se k zemi. 14 Dole, otvorem v dlažbě slyším nadějně hučeti Punkvu. Nuže: spasím se tudy
ŽEBRÁK
Kdykoli vyjdu z domu u dveří skuhrá chuďas o almužnu. Dojat sahám si do srdce. Přes okap mhourá sousedsky měsíc. Srdce je prázdné
ZÁLUDNÁ SKÁLA
Teplé ticho v jizbě. Přepadá mne spánek – Noc – jsem na lučině smavých květin – míle vzdálen Prahy. Nad mou hlavou roste skála, jež se chvěje. Ochromený hrůzou jsem jak přibit k zemi. Někdo prchá; ječí vyděšeně – Zasažený střelou řítící se skály 15
TRUCHLOHRA
V objetí křesla hřížím se v dumy jak člověk, jenž o smrti hloubá..hloubá... Zívají dveře: Vcházejí mniši, přinesli máry: V rubáš oděný mladík spočívá na nich – Postaví, odejdou; na márách mrtvý se zvedne, dívá se cize na mne
V HROBCE
V klášterní hrobce před snů rakví. U nohou vzpomínek věnec. Vyrudlé stuhy. Mrtev. Mladistvá touha propadla zásvětné moci, dopělo srdce; nicota objala tělo. V klášterní kobce před tmavou rakví vzpomínek věnec vadne
ODKAZ
Na starý dům si vzpomínám, v něm obýval jsem mansardu, již dávno tomu, trosky let. 16 Tam se mnou strádal kamarád. Kdys náhle klesl na chodbě a skonal – raněn mrtvicí – Já tehdy nemoh pochopit, proč spěšně tak mne opustil, jak by se na mne rozhněval. Však příští noci jsem ho zřel, jak vešel do mé světnice a na srdce mi položil trs bleděmodrých kopretin
HOŘÍCÍ SRDCE
V polosnu u krbu sedím: na klíně nudí se korán. Vidím, jak zestárlý sluha dřívím jde nakrmit oheň. Mimoděk zachytím slova: „Kdopak si schoval sem srdce? To je přec srdce; nu ano; rosalinově hoří.“ Vyhodil plamenné srdce. U krbu uzavřel mříži, odbelhal šouravou chůzí v sousední pokoj. 17 Srdce pak doutnalo zvolna na chladně kamenné dlažbě..dlažbě... Procit jsem, překvapen shledal, že jsem vzplál růžovým ohněm
KREMACE
Po schodech plíží se plamenná hydra. Svíjí se, útočí, kouše. Praskají trámy. Po římse střechy pobíhám; hlava mi hoří. Křičím. Ale mne neslyší nikdo. Šílím. Ale mne nevidí nikdo. Ztracen v plamenném víru
NOČNÍ
Svět je plující poušť. Širá tma hourá se, vlní do nekonečna. Běda! Mé tělo zetlelo. Na skále trčím, neznámý trosečník 18
MIMO SVĚT
[19]
NA POSTRACH
Jsem zámek v Karpatech, z něhož k půlnoci šlehají ohně v podobách přízraků na postrach kraje, jako by chtěly vyvolat pověru v bázlivých srdcích, aby se slídil nepřiblížil, aby mne zvědavec nerušil z dum
ZÁŠTITA
Kouzelnice mne chrání. Pečuje o mne. Přináší léčivé byliny, které sklidila zářnými prsty v čarovné džungli jiného světa. Těší mne, zpívá mi o jižních krajích tisíci tichými barvami, tisíci tichými vůněmi. Jak by byla mému žití luzným snem 21
VZTAHY
Schoulen v loži bloudím po malbě stěny s mřížkovým vzorem. Myslím na odalisku s gazelím zrakem v lese řas, s pažemi ambrovými, s boky plachetní loďky, v sultánském harému za zlatou mříží Yildiz-Kiosku. Schoulen v lůžku toužím do modré dálky
VRACEJÍCÍ SE NÁMĚT
Do sídla představ vlá šlář luny, v jeho třásních sní jinoch: o vzducholodích, o zřídle krásy, o chrámu slunce. Přemýšlivě čeří se kadeř kol jeho čela, v jeho ruce zní lyra 22
BÁJ
Bylo to v přímořském kraji. U Baltu. Seděl jsem na městském valu, opřený o rámě sestry, hleděl jsem na sbory hvězd, tančících v propasti věků. Když se zrak navrátil k zemi, šeptem jsem optal se družky: „Víš snad, kde kvete mé blaho, v které as zahradě světa?“ Tesklivě odpověděla: „Proč se ptáš, cizinče, ženy, když ti to řeknou spíš hvězdy?“
RŮŽOVÁ DUŠE
Chtěl bych tě uchránit zklamání, duše – vejdi do tajné síně – ústa tvá dosud se rosí sladkými slovy. Usni. Zakleta. Růžemi zaroste brána, 23 ruměncem obroste zámek, špeh tě nebude hledat v růžovém vrchu. Snad až se navrátím jednou, přijdu zas k tobě, vzkřísím tě polibkem na rty, bude jak bývalo kdysi
U ZAPOVĚZENÝCH DVEŘÍ
Bludný maják zaplál. V skráních buší. Před tajnými dveřmi. Klíčovou dírkou: Obzor drahokamy je poset. Nymfy se koupají v duze. Pávové rudí a bílí rozvíjejí své chvosty. Na rajském stromě září jablko věčného mládí. Zahrada Hesperidek..Hesperidek... Ale domek z karet se boří. Střízlivá vichřice skučí: „Utec, utec, jinak se proměníš v balvan“
ÚNOS
Vzletu orel uniká v blankyt, unáší rozkošné děcko, zahalené v prosvítavý šlojíř. 24 Dosud není ztracena stopa, duch můj zří je v oblačné poušti. S ochozu věže zvedám paže roztouženě k výši. Jako povětroň svítí má píseň vysoce v modru
NA OBLAKU
Někdy za noci rostou mi křídla. Z věznice hmoty v záchvatu nadšení vzlétám. Spočinu na světlém oblaku, naslouchám hvězdám, básním
NA MOŘSKÉM DNĚ
Pod mocným blankytem bují zahrada světa. Na strmém hřbetu pohoří křičí orel. Já však jsem v hlubině mořské, v paláci z chaluh, zakuklen v sebe. Parník! Tajfun mne polekal. 25 Ve větvích mořského hvozdu blýskají myšlenky-ryby
ROZPIATÁ KŘÍDLA
Rozevři křídla, vzleť, duchu. Na skalní věži plesám do tmy v ústrety novému světu. Dálka se vlní a pasát proudí nad smělou hlavou. Rozpínám křídla. Vzhůru! v nadzemské touze. Moře se vzdouvá, vysílá za mnou Tritonův pozdrav
OTEVŘENÝ VÝHLED
Zprostiv se chapadel spánku letím kolem bdícího vodstva v bouřlivé rozkoši vířícím vzduchem, jen záře, přes čela pravěkých horstev, v nichž je vryt původ země, k souhvězdí, která se rodí v temnu. Letím kolem obřího fjordu 26
A PŘECE
[27]
BODRÝ PIJAN
Noc již chroptí. Svítá. Hýřím v krčmě „U tekuté kotvy“. Přede mnou se množí prázdné láhve. Střepy chřestí o zem. S perlící se číší vítám nové jitro, jež se klube z kukly temna jako bájný motýl: „Na tvé zdraví, světe!“
PŘÍŠERA
Vesnicí v horách ubíral jsem se podél zamlklých domků. Jejich obyvatelé opustili je asi v strachu před nebezpečím. Míjeje poslední barák zřel jsem, jak z něho se belhá postava raněná leprou. Byl jsem ochromen hnusem, vzkřikl: „Ušetř mé mládí, vždyť přec chci žíti!“ Došla až ke mně. Viděl jsem nestvůrný pahýl mířící po mně, zasípal prosebným hlasem: „Vždyť přec chci žíti..“žíti...“ 29
ZŘÍCENINA
Přišel jsem domů po drahné době, přišel jsem s toužebným zrakem..zrakem... Rozpadlé zdi a ožehlé trámy našel jsem na místě domýšlivého dvorce. Požár stavení požřelpozřel, zatím co v cizině dlel jsem. Zastavím muže; jenž s kosou šel mimo: „Kde je má matka? Či není už živa? Pocházím z tohoto dvorce.“ Přišel jsem domů s toužebným zrakem, s radostnou myslí – Na místě dvorce shledal jsem mohylu ssutin
TULÁCKÁ
Teď, kdy jsem domov opustil, se potuluji světem. Mé stopy hynou ve větru, mé oči tonou v mlze. 30 Ó osude! Sen o slunci mne pudí k dlouhé pouti. Jak hrůzně krásné náručí se obzor otvírá
PARSIFAL
Podle slastného sadu vede mne stezka. Divoženky kynou mi z křovin; brání mi v pouti, slibují, vábí. Ale svědomí nutí, abych byl odolný, nepodleh’ svodům. Trpně se vzdaluji, rdousím sten srdce. Stoupám stezkou, jež cílí k temeni vrchu. Odtud již nevidím sadu, neslyším hlasů..hlasů... Přede mnou vyrůstá chrám s posvátným grálem
VÍRA
Opět najdu tě, víro. Vím, osvítíš mne. 31 V zoufalství chvílích můj duch číhá na křižovatce. Vzplaň, má hvězdo, jež mi ukážeš směr k lidem
EVOKACE
Dlím v chmurné roklině, kde zaklínám svou touhu. Před magickým kruhem zřím démonické masky. Však, když jsem dlouho zaklínal, se z ticha prodral hlas; kříž do temna jsem nakreslil a přivolával dál. Zem’ chvěla se. Meč z mraku šleh..šleh... „Kde jsi, má touho? Zaklínám tě, přijď!“ Tma zjasněla a soutěskou se blíží Kalliopé. Klekám; šeptám si: „Můj sne..sne... 32
HLAS BEZ OBLIČEJE
Je zjihlá noc a hory bdí. Hlas věčně mladý blouzní: V mé říši sídlí obrové a draví ptáci hnízdí. Z lích souvrati mé vyrůstá žeň odvahy a síly. Z mých slov se line útěcha, z níž úsměv jara vane, a kdo mne na tvář políbí, ten k zemi láskou vzplane
DĚTSKÝ ZPĚV
Dnes mne navštívila mého dětství víla. Nyní slyším v šeři z modrých dveří smavě zněti hlasy dětí. Této chvíle je to milé 33
PIETA
V mladosti háji kaple: v girlandě svlačců Svatá Panna s Jezuletem v klíně. Před ní mé hořící srdce pokorou svítí. Na stupni oltáře klečím
SNĚHOVÝ POLIBEK
Soucitně sníh se sype s šeříkového nebe: na duši, jež se moří, na tělo, které zebe, na ústa, která choří. Hvězdnatý pel se snáší s šeříkového nebe
JIŽNÍ SEN
Vane sníh. Již sady jsou lysé a luhy jsou siré. Nesměj se a vzpomínej: Na slunném ostrově slasti zlátnou pomerančové míče, 34 aloe vztyčuje vlajku, vavřín modeluje své listy, světlý zjev jako paprsek jarní se stupňovitého pobřeží hovoří k rackům: „Snad někde mrazí sníh a zde je teplo.“ Větře. Vědět, že jinde zář’ uzrává v plody, barevná míza tryská a hřeje, a zkomírat zimou: to je veliký smutek
POHÁDKA ZIMY
Venku víří sníh. U vrat úpí vítr..vítr... Chvílí sáně tonou v závějích. Pustá jsou pole, nebe je choré, stromy ční holé. – Trudí se srdce, po slunci vzdychá? Na lůžku z bílých lilií klímám, bělásci laškují s větrem, beránci po nebi pílí..pílí... Oslňuje sníh 35
SNAD
Možná, že jednou dočkám se chvíle zjevení lásky a míru. Dosud však z hlubin po kráse stenám, pátrám po stezce světla. Duše si buduje salaš na osamělé sněžce, odkud je v budoucno výhled. Tam se chci soustředit, čekat
VNUKNUTÍ
Za noci, kdy hvězdy prokvítají mohutnou kštici temna, meškám v sadě, rozjímám, proč vlastně jsem na zemi. Proč zde žiji – pro co – Náhle zableskne poznání mozkem, že jsem nástrojem vyššího světa. Medium. Jako by slepce se ujala přátelská ruka a vedla jej k Světlu 36
PŘEKÁŽKA
Východ otevřel se jako zlatá kniha. Jedu květnatou stepí, rozptýlen v jitru. Ale mé srdce nessaje záře, nelaská barev, teskní. Utkal jsem líbezné nivy jak vzácné krajky, vyšperkoval blankyt – jedno však dosud jsem nedoved změnit, unylé srdce, citeru stesku. Žertuji, nutím se k smíchu, však ozvěna kletá vrací mi stále tajené steny 37
JEJÍ TŘPYT
[39]
VIDINA Z MLÁDÍ
Za mříží zahradní tryská vřídlo nadějí v ilusí sprchu. Rozmarné ženy loupí růže, krášlí se jimi, zahazují je v nicotu pěšin. Ale před mříží zahradní Werther myslí na osud květin, jež zmámeně hasnou jak krůpěje krve pod zvučným krokem krásek
ŠÁLENÍ
V jarním soumraku zjevil se mi tázavě na mne upřený, něžný jak měsíční pel, milý jak zátoka vůní, slibný jak úroda medu, hebký jak chmýří ticha, libý jak slavičí smích, ženský obličej. Vzpomínka. Či je to jen zefyr dychtící po mně z usínajících fial? 41
MRTVÁ ŽENA
V alpské chatě: V červáncích pochodně trpí zamlklý muž. Zasněn v tvář mrtvé. Jak je sličná: s očima prchlýma k hvězdám, s ústy jak zmražený plamen, s vlasy jak umrzlá ručej. Zkrásněla smrtí. Stkví se jak démant. V siré chatě vzplál den
V TAJEMNÉM BORU
Kdys vyšel jsem si zvečera, šel opuštěnou stezkou a zatoulal se přes půlnoc; přec jsem se neuklidnil. Tu ve snění jsem zbloudil v bor (byl zorou prozářený) a rudovláska seděla tam na lavičce z větví; i zaslech jsem ji mysliti: „Kam, prochazeči, jdete?“ 42 „K vám“vám,“ zašept jsem..jsem... Pak procitl. Sen zapomněl jsem v jitru. Jar sedm zvadlo..zvadlo... U krbu sním po boku své ženy. Tu, jak ji líbám na čelo, zřím rudý magnet očí a slyším povědomý hlas: „Kam, prochazeči, jdete?“
BELLA DONNA
Četl jsem v besídce knihu o jisté paní: milenci jehlicí proklála srdce. Krutá neznámá Eva. Vtom stín zasmál se za mnou: „To je podivný román. Ty jsi hrdinou děje, jemuž zabila srdce. Naivní muži.“
OSIŘENÍ
Odpočíváme na fialkovém břehu: v pohledech plynou dny-vlny. Neboj se, dívko, potop se mnou do řeky ruce. Jak to blaží. 43 Opodál, podle proudu, táboří mládež, koupá se, směje, laškuje, hlučí, po sobě stříká..stříká... Vymykáš ruku z mé dlaně. Slyším prchati krůčky. Za nimi zhasíná zeleň. Srdce čís’ vzlyká. Samotář na zpustlém břehu: před ním tekou dny-vlny
PROCHÁZKA
Noční ulicí landám. Žárovky rozkvetly cudným svitem. Krok můj vzdychá na tvrdé dlažbě, usíná v náručí budov. Znenáhla: vzpomínka rozžehuje se: Olšový háj a oblačné nebe, jež se shlíží v úsměvů řece. U splavu sešli se jinoch s dívkou, vinou se k sobě v planoucím políbení 44
POCHYBUJÍCÍ
Jdu po vlnách moře. Má ruka chápe tvou bojácnou paži, když vrávoráš za mnou. Proč nechtělas věřit, když jsem ti slíbil, že neutoneš..neutoneš... Teď věříš? Pojď, půjdem’ k polární sopce
VULKÁN
Osudná hora nad mořem. Soptí! Láva. Pohřbené město, touhy, které v něm žily. Mrtvé. Ženo. Jen my přečkali zkázu. Já a ty! Teď chceme se toulat světem 45
PRŮBOJ
[47]
SCESTÍ
V prsou habru rezaví palaš, jejž do něho vetknul bratr, když loučil se se mnou. Myslím, zahynul někde neblahým losem. Teď já se vypravím na pout. Snad uslyším o něm
PROTIVNÍK
Zapad jsem v prales s úzkostnou tváří, s horečným zrakem..zrakem... Zaslech jsem v temnu, jak se kdos blíží olbřímí chůzí, vyvrací kmeny, supá. Teď ryje do kovu noci ohnivým kopím: „Před branou Smrti“
POCIT ZAKLETÍ
Cítím vůkol šalvěj, když vědomí mé dřímá. Teď se rozsvítilo. Nad korunou skalisek poletuje sokol. Trpně skláním hlavu: Kdy má chvíle přijde? 49
SKLÍČENÍ
Šedým gázem vidím na křesle z oblaků bezvládné tělo. Svírá zlomené žezlo v malátné ruce, tiskne je na svá prsa. Z očí pramení slzy: Teď je konec mé moci
OSPALOST
Prodlévám v hustém hvozdě, kam málokdo snad zbloudí, tu zakotvím. Zřím jen hvězdné moře nad kšticemi sosen. Chci spáti – spáti. Nechci nic již slyšet, nechci nic již vidět, chci teď spáti – Ztlumte jas, ó hvězdy
PYTLÁK
Podle bystřiny kráčeje jednou, potkal jsem střelce. 50 Šli jsme pasekou spolu; pojednou zašilhal po mně: „Chcete poznat, jak střílím?“ Za skalou vyběhla laňka. Tu s rámě strh pušku, střelil po ní. Pak zmizel v měsíčné závěji
RANĚNA LAŇ
Po svízelné pouti divokým krajem postřeh jsem zásvit jízvou v skále. Tu jsem se vytrh z lian snění – Vnikl jsem do nitra sluje. Našel v ní poustevníka na lůžku z mechu, jak se v němé bolesti loučí s umírající laní
PODIVNÝ SEN
U jícnu lomu. Závisti sup bdí u mé hlavy, střeží každý můj pohyb. 51 V mrákotách slyším z křoví syčeti zmije. Mrazí mne. Oči se zavřely v strachu. Spása! Sup odlétá již. Pohled se vrací. Hadi se skryli
V TRYSKU
Na ohnivém hřebci prérií pádím..pádím... Pod ním tráva barevně žíří. V nejprudším cvalu uzdím. Proč jsem se lekl? Co kůň zvětřil? Byl to upír ticha. Srdce mé tluče na temný tympan
ŘEČIŠTĚ
Pod prsem hory. Myšlenky stékají se. Oči mi září. Ústa písněmi kvetou. Přede mnou prchá let řeka. Z jejích vln lovím kalený meč 52
ZAMYŠLENÍ
Na poušti zahloubán před spárem sfingy. U pyramidy. Zátoka písku se čeří. Měsíc, jak světelný pavouk, krade se na lup. Třpytnatá pavučina vlaje mi s čela
OPUŠTĚNOST
V moři vesmírném se klene obloha jak potápěcí zvon. Ani křídla lodi nikde na obzoru pohlceném vodstvem. A má hvězda nevychází. Z tlamy sopky kmitá žhavý jazyk. Kolem ledovci však mlčí mrazivě
FANTOMY
Pláň stíny zkropena. Jen v stuze úplňku se kreslí křoviny a blýskne jezero jak gigantický disk, jenž vržen v tmu. 53 Mne objal děs, dech se mi zatajil ve strašné úzkosti, jež srdce sevřela – a oči civěly na ono jezero, jež bdělo hrozivě. Vtom spatřil jsem, ve mžení měsíčném, svou trudnou minulost, jak s němé hladiny se vážně zvedala, jarjak zhořklé iluse a ztroskotané sny. A nocí nevlídnou zněl jejich přísný soud: nad vším, co zmeškal jsem, co v květu zlomeno, ač v nitru vyrostlo ve chvíli nadšení, kdy duše zpívala..zpívala... Tu žalost bezcitná mi lebku proťala – Pak svítal den
STISK RUKY
Mnozí, jež potkal jsem někdy, v jejichž očích jsem četl trpkost z poznání pravdy, strach ze života, zemřeli hladem a žízní na toulce světem. Na hrobě každého hlídá šípková růže. 54 Spěte klidně, ó bratří. Smiřte se s matkou zemí. Musím jít dále určenou cestou
TEMNÉ MYŠLENKY
Jdu k churavějící mezi, rozhlížím se krajem. V létě svítaly zde květy. Nyní lká podzim. Příliš jsem toužil v žití. Proto snad vůkol je chladno. A mně je hořko. Raději bych se vrátil ke dnům, jež zašly do snění zahrad, pokusil bych se rozjařiti je smavými světly. Pak snad by prohřál zpěv pažit, nově by rašily větve. Pak zas by blažilo slunce jak v dětství
DOBRODRUZI
Plujem’ v úzkém člunu dravčím proudem. Kaňonem v horách. 55 Je vzrušující noc a mléčná dráha jiskří. Na žulové stěně hnízdí studená záře. Vztyčuji se v loďce s vlajkou odvahy. Soudruh schoulen trne. Vodopád vstříc letí, vlasy sirén. Bleskem sjedem’ v propast. Vlny! Srdce mé vás zdraví!
HLEDAČ STŘÍBRA
Každé noci fárám do štoly nitra, hledati stříbro. Dneska snad našel jsem stopu. S pocitem zvídavým zkoumám ji v světle: ruda naděje. Plesám. Mezi životem a smrtí 56
V HLUBINĚ
Vidím hlubokou šachtu. V ní lidi. Dolují rudu, kutají pilně – V šachtě to hučí, v dole to duní. Děs! vybuchly třaskavé plyny. Horníci klesají mrtví, chodby se řítí, z hlubin plazí se dýmy. Hledím do jícnu šachty. Stále z ní hučí a hřímá, živly trhají vetché klenby
VĚŘITELÉ
Přec minulé smutky se vracejí zase. Velí mi státi: „Kdy splatíš nám dluh svůj?“ Mlčím a nevím, co říci, je mi to trapné, výmluva zbaběle prchá. I počnou se chechtat, hrozí mi tresty. Vědí, že marně brání mi v cestě, ale jsou drzé. 57 Hledí mne zdržet za každou cenu. Obviňují mne, že jsem je podved, spílají zlostně: „Proč jsi nás klamal, šejdíři?“ Rozťal jsem prsa, vyrval si srdce, vrhl je před ně: „Zde máte můj dluh!“ Pak uvolnily mně cestu
V OČEKÁVÁNÍ
Rmoutí se chlumy. Na slepém obzoru stkví se pás tesklivé modři. Umlkli drozdi před nyvou nocí, klonící temnou svou kštici v podušky sadu. Tu vzlétla má touha – Dlouho se nevracela. Jen s vůní stráně jsem chvílí zaslech slavičí zpověď
PIERROT
Procházím světlem. Chytám pohledy slunce. Kdo se mi vysmívá v stínu? 58 V zeleném chvojí šašek v zkrváceném šatě. A jak zamyšlen hledím, přes cestu šílené kozelce metá
VÝČITKY
Ach, proč jsem jen neposlech bodrého starce? Domov jsem opustil. Nemožno teď již se vrátit. Minulost zavrh jsem. Nyní mne svědomí mučí. Trpce mi vyčítá. Radost se uhýbá s cesty. Nuž vzdorovat budu a srdce podrobím vůli. Však v záchvatu hněvu cos bledého žaluje v nitru. Vím. Lítost chvil zrazených. Kdy se jen zbavím té tíže? Ve snech či v životě? Budu mít odvahu k tomu? Ach, proč jsem neposlech. Nyní již nelze se vrátit
ZPĚVÁKOVA POMSTA
Z tábora spiklenců vyšel potulný minstrel. Šel s pohledem vzdoru jak ten, 59 koho štve knutou zlý Osud. Chvílemi loutnu budil: Teď budu bouřit města. Teď zkusím svádět k vzpouře
VZBOUŘENÍ
Noci neklidu, ó plodné noci. Staré chrámy hoří. Neboť má ústa nemohou se již v nich modlit. Mysl má rozjímá o novém bohu v novém nebi. Kdybych moh zničit, co dosud jsem stvořil. Pak bych byl volný a tvořil vše jinak
VZDÁNÍ SE?
Odevzdat zbraně těm, jež jsem proklel? Nikdy. Nesložím zbraní – Nemohu uznati přemoc, doznati slabost, že nemám síly..síly... Dlouho jsem trpěl zimou a neumím zoufat, dlouho jsem strádal bídou a zamítám soucit. Je dosud síla v mých pažích! 60
ZLATOROH
[61]
VÝZVA
Rozsvítíš zeleň, všemocné slunce? Rozkvetou tváře, skřivánčí dnové, zdroje? Pod pěstí vůle hynou nemocné haluze, sněhulka taje..taje... Zhyň v podsvětí noci, shoř, zármutků světe, abych z tvých plamenů vytrysk jak nově zrozený fénix
PŘÁNÍ
Po mrazných nocích přišly teplé dny, flétnová jitra, jaká kouzlí vesna, kterou mráz a sněhy věznily. A za nimi šly roztoužené zjevy, jež jsem přivolával v chvílích trudů. V slunných vlasech pestřily se květy, z kalichů rouch pramenilo pižmo. Nejluznější přitočil se ke mně, snítkou lehce tknul se lyry srdce: „Tvé nitro chladné – zasvěť je jaru.“ I vznítil jsem své doutnající oči, a nadějí jsem ozdobil si prsa: „Přijď, jaro, kráso“ 63
PROZÁŘENÍ
Lidé jdou z jitra podél vily, prozpěvují, má duše, podobna dívce, dlí před prahem. Má v klíně příliv luční. Spřádá si kytici z barev. Příroda stkví se jako výspa ráje
NEDĚLNÍ ODPOLEDNE
Na mých polích obilí se daří. S větví hude ptactvo, země kypí mízou. Duše skrytě plesá. Neboť všechno, co si přeji, krásné jest a dobré. Nyní chci si odpočinout. Vánek laská omládlé mé vlasy. V trávě si hoví zlatý oř – slunce
VRÁSKY
Nad vrchem v zářivém tichu plují obludy mračen. To jsou chmury s mého čela. 64 Vítr je zahnal – mizejí s očí. Vztyčen v sluneční přílbě roním radostné slzy
VTEŘINY ŠTĚSTÍ
Na palouku dovádějí faunky, rozžíhají oči pampelišek. Polétaví sylfové zří do mé jizby, na okna mi klepou: Jaro! Tančím. Rozhazuji pampelišky v slunci
NESOUZVUK
Radostný statek. Vůkol hoří klasy. Někdy vzlétne s pole chorál ženců. A mladý stařec maří letní den vzpomínkami na hřbitově
PŘEROD
Jak krásné byly to chvíle. V topasové pršce slunce. 65 Vidím čar nebe, zřím dary země, poklady niter, zřím vesmír. Má duše mrákotám prchla. Zkusila svatební roucho. Záře, ó záře! Bez trudu šláře, úrodná záře..záře... Srdce otvírám lásce
NA VRCHU
Vidím své háje. Však jiné než kdysi; jak zelenou řeku. I nebe je hlubší; jak zrcadlo světla. Na stráni milenců sešly se stromy. Opřen o borovici naslouchám besedě pěnic – *
Slunce putuje k moři. Země s nebem se snoubí. Západ tvář políbil nachem 66
VYSOKÝ LETNÍ OBZOR
Na slunné mezi. Vzduch je zářící vůně. Všechno bdí průzračně jasné. Je mi, jak bych se poznovu zrodil. V pohledech čeří se žito ve zlatém příboji světla. Vášní se rozplameňují kalichy máků. Šveholí hrdlo zřídla. Teď je mi blaze..blaze... po zdravém spánku. Oči mi žíří zásnubní slastí; mysl má těká za pavím okem
SVÁTEČNÍ CHVÍLE
Z blankytu vykvétá slunce. K pastvině u bříz vede růžový hošík beránky bílé. Moji líbezní snové, v modře hřejivou chvíli paste se na mé nivě, beránci milí 67
DOBRÝ PASTÝŘ
(Kresba Ch. Doudeleta)
Pasu beránky v rajské dolině. Občas slyším doupňáky volati z hvozdu. Milostně hladí slunce; dlaně se modlí. Ve vzduchu krouží jestřáb, po lupu slídí. Beránci tulí se k sobě úzkostně, plaše
SIESTA
Plavé pivoňky nyjí pod mými okny. Na snění pohovce přemítám. Z modřínového loubí vychází nahá, ztepilá žena s pohledem bázlivé rajky, s vlasy jak sluneční hedváb, s šíjí jak potok mléka, s prsy z živého stříbra. Pousmívám se. Chýlí se ke mně, trhá s rtů mých stydlivě zardělé lístky 68
SLAVNOST SRDCE
Před vilou stojí na stráži topoly-obři. Nad námi v hamaku jerlínu houpá se luna. Tlumeně činely bzučí v pozadí sadu, džin, džin..džin... Průvod se blíží. Vpředu vykračují si pištci. Z jezerní pěny tvoří se loďka..loďka... Škeble – královny štěstí
ZÁCHVĚJ BLAHA
Je svátek vůní. Procházím zahradou, zpovídám se stromům. Venuše dráždí jak démant v prstenu nebes. Je jasno. V očích nítí se hvězdy. Slavík sládne mi na rtech. Noc mne objala, v které všechno krystaluje v píseň 69
VEČERNÍ ZVON
Měsíc jak meloun zraje. Svěží vánek přilét. Srdce zvoní kolébáno blahem. Na šumavské návsi se otevřelo okno. Naslouchá mi někdo?
DOJEM Z JINOŠSTVÍ
Večer poklekl u božích muk. Ze vsi sem zaskočil valčík. Klarinet, housle. Srdce se šíří. Jsem dojat
STRÁŽKYNĚ
Má drahá. V dětství jsem hýčkal tě v klíně, byla jsi slabá jak snítka, i snil jsem, co z tebe bude. Má duše. Často jsme probděli noci a mnoho jsme řekli si sobě a mnohé jsme poznali v žití. 70 Teď jsi zkušená, silná, vládneš oštěpem, kuší a štítem, můj strážce
TĚŠITELKA
Zas loví noc. Myšlenky líhnou se v hlavě pod kápí temna. Dosud měsíčný sníh stříbří ramena dubů – Vinu si ostnatý věnec. Však mne předchází duše a sype na cestu myrty
BOUŘKA
Blesky slídí v nočním hvozdě. Rychle, nežli bude pozdě, pojďme, běsi děsí nyní, je přec bezpečněji v síni – Uzříme, jak k hudbě hromu vichr křepčí kolem domu 71
VYJASNĚNÍ
Nepohoda kalí mysl. Dešť. Jen dešť. Zchudlo nebe. Zšedl damašek luhů. Však náhle, když jsem vyhléd’ z okna, bylo jasno. Zachytil jsem úsměv slunce, vyběh’ z šera – Metlicí se brouzdám, obdivuji kvítka – Obloha je čirá jako studánka
SOCHA MÍRU
U moře trůním jak socha. Pravicí zvedám pochodeň lásky..lásky... Všichni, jež leptá touha, bolestní bratří, vizte: prsa mi září, pohled můj k vám se sklání v slitování
SVĚTLÉ PŘEDSEVZETÍ
Vidět chci možnosti dálav. Myšlení vrchy! 72 Dosud jsem nezkusil štěstí na vašich závratných štítech. Obrodná mračna. Odvážně roztrhnu závoj kalný a přísný, který spouští se k zemi. Bude to zápas. Vichr zocelil svaly. Odvážně roztrhnu clonu od nebe k zemi
OCEÁN
Netvor – moře. Stíhám čluny v svitu luny – V hávu noci se ztrácejí čluny, v hávu noci zanikají ptáci, v hávu noci hasne luna. Všechno mizí – Vyjma moře
NA PALUBĚ ALBATROSU
Na přídi trojstěžníku se starým mořeplavcem. Jeho stín těká po tváři vodstva. 73 Moře se vzpíná. Vítr se odpoutal, nadouvá plachty – Řídím kormidlo. Z kotouče provazce harpuna číhá. Plujeme o závod s mraky
MEZI ŽIVLY
Hněvivý Atlantik. StežeňStěžeň křičí v ničivých blescích. Z mlhavé výše posílá rozumu maják výstražný signál do vřavy noci. Světlárno, zřiť se! netřeba mi tvé soucitné ruky, nehybný vůdče. Tonout! V bouři, smršti a vírech, v propasti světa [74] BÁSNICKÉ DÍLO EMANUELA Z LEŠEHRADU XII. Dodatků sv. I. Rapsodie POLÁRNÍ SOPKA vznikla v letech 1900–1903 a byla definitivně upravena pro souborné vydání
Vytiskla knihtiskárna „Orbis“ v Praze 1937 V komisi nakladatele Aloise Srdce v Praze
E: jf; 2004 [75]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Orbis; Srdce, Alois; Lešehrad, Emanuel
(Básnické dílo Emanuela z Lešehradu - XII. - Dodatků sv. I. - Rapsodie Polární sopka vznikla v letech 1900-1903 a byla definitivně upravena pro souborné vydání - Vytiskla knihtiskárna „Orbis“ v Praze 1937 - V komisi nakladatele Aloise Srdce v Praze)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 75