ZVUČÍCÍ SPIRÁLA
[9]
CHVALOZPĚV SRDCI
Srdce!
Nejrůznotvárnější radiový vysilači s hlásnicí úst,
stroji s neviditelnými převody, pákami a písty,
má bytost pohybuje se na hřídeli kolotoče.
Jako řeka z neznámých hloubek či výšin
přinášíš a odnášíš,
zaléváš i ničíš, jak štěpnice nebo úrodu polní
neb chaty na nízkém břehu,
radosti, bolesti, touhy i skutky, ba také sny.
Tryskej!
Nemůžeš odpočinout si v sterých hrách, v pokusech,
v činech,
jsi jako korouhvička na věži chrámu
a kdybys na chvíli pouze ustalo křepčit,
rozpadl bych se jak domeček z karet
v zavytí samumu na širé poušti,
neb jako skleněná slza,
jíž někdo hrot ulomil v žertu,
v kosmický poprašek země.
Ústřední těleso topné,
spojené s rozvětvených žil sítí,
kterými rozvádíš teplo v budově těla,
měníš nás v duchovní skleník,
růže neb kopřivy kvetou z očí a ze rtů,
jaro a léto a podzim vzněcují mozek,
11
člověk je vlastně jen zvláštní zahradou boží,
která též dychtí po slunci, vláze;
proto se podobá život každého tvora
hoření ustavičnému od zrodu k skonu,
jednou-li přestaneš hřáti, golfový proude,
potom se z člověka stane vychladlý ostrov,
na kterém palmy kdys kvetly,
zvířena bujná žila,
a jenž byl postižen posléz
mlčením bílým,
polární zimou.
Srdce,
nejstarší kříži,
je tělo tvým mileným děckem, jež musíš však zkoušet
a mučit,
abys je vykoupit mohlo bolestmi jeho
z předpeklí zemského žití
pro jiný očistec možná,
ve věčném kruhu na všechněch hvězdách,
kde tvorové rodí se, hynou
v obměnném přerodu hmoty,
žijí jak zajatci slepí ve Všeho míru
na různých stanicích Věčna,
kterými řítí se vlaky Nekonečnosti,
aby je dovezly posléz
v Pravšeho lůno,
pod srdce Boha
12
NEKONEČNÁ PLAVBA
Poznal jsem četné tvářnosti země,
bylo to nejvelkolepější museum divů a tajů;
na tvých lukách, světe, chytal jsem motýly smíchu,
ve tvých roklích stíral jsem slzy s pohledů skal.
Na lodi plul jsem, jež vezla zvídavé oči,
byla tam skryta ústa, jež uměla zpívat,
zvučící drahé kovy,
pak dětská havěť, již rodiče v cizinu vlekli
a které lhostejno bylo, kam jede.
Tak pluli jsme po moři, souši
i občasně ve vzduchu také,
okolo Země,
jež se vším se točila zase
okolo tančících sluncí.
Pluli jsme oblastí chrámů,
tvořily skvoucí pásma a byly v nich oltáře bohů,
kteří se rodili, mřeli stejně jak lidé,
neb všechno tu smrtelně křehké, co vymyslí člověk!
Pluli jsme podle blázinců oken,
z kterých se šklebily na nás šílené hlavy,
jedny básnily, druhé klnuly světu,
některé mlčely tvrdě, zatím co jiné
lstivými posunky prahly nás lapit,
připoutat k mříži.
13
Pluli jsme v doupata lidská,
přes jejich truchlohry, frašky, které se v jejich tmě choulí,
projeli srdci všech lidí, pouštěmi, horami, lesy,
cestou jsme sbírali masky, stopy a otisky rukou,
nakládali je na loď,
až pod tíhou kořisti vzácné
zrádně se potopit chtěla.
Pak jevišti hampejzů, barů a heren
loď spěla jak ostrůvků sítí,
byly to oasy stínů, které tam hledaly asyl,
vyhnanci ztracených rájů,
již perversí, karbanem, chlastem ohlušovali děs nitra;
pak vklouzla loď na širé moře,
kde bloudily bezbranné vraky,
jiné kdes v hlubinách tlely hlodány věky,
skafandry sestupovaly do mořských hvozdů,
ponorky jako houf velryb zíraly z vodstva,
nad nimi básníci letadly brázdili modro
od točen k tropům.
Do cesty skočil nám maják
(nebo snad byl to jen klášter?)
přejeli jsme jej jak džonku,
přeťat byl ve dvě půlky,
z nich vyhřezly do vln,
tonouce bez zachránění,
zářící oči mnichů,
14
jak ze škeble, kterou otevřel Osud,
by vyběhly perly
a vsákly se v bezdno.
Loď směle jela dílnami státníků, umělců, vědců,
mozky jak krabi v nich lezly,
některé rodily knihy, jiné jen stroje,
některé jedy, mnohé zas léky,
neb vymýšlely si války, revoluce a míry,
vyjadřovaly se štětci neb dlátem neb perem,
pitvorné skladiště křídel,
nástrojů, křivulí, zbraní
k spáse i pro zkázu lidstva.
Vjeli jsme na tělo ženy,
úskalí světa,
v zpěněných vlnách skrývá andělské spáry,
objímá Zemi,
nad hroty jeho ňader červánky rdí se
a lůno je propastí mořskou,
v které se v pradávnu rodil
první živočich země,
trilobit slepý,
praotec tvorstva.
Úchvatné zoo:
Všechna zvířata světa
v tobě se rojí jak včely v nesmírném úlu,
15
každé v své kleci, ať zve se voda, vzduch, země,
spásají přírodu boží,
která vždy poznovu roste, by novou jim potravu skytla,
vypila všechna již vodstva,
jež věrně se obnovovala, aby jim hasila žízeň.
Žebříku, po kterém šplhal
v pravěku nestvůrných dravců
a.přesliček obřích,
v mytickém období Země,
prapředek člověka,
prvotní ssavec,
jenž vnuknutím nadpřirozeným,
osvícen bytostí vyšší,
byl vyvolen, probuzen, určen
k lidskému jsoucnu.
Na sklo kajuty lodní přissál se Morany přízrak,
hrůznými chapadly vyzbrojen od věků loví
v oblasti zemské,
protivník Ženy,
zatím co ona rodí a rodí a rodí,
on všechno požírá, stravuje, ničí,
aby to zpracoval v sobě v beztvárnou hmotu,
již vyvrhne poté
do žumpy vesmírového moře,
kde z výkalů vyklíčí opět
novotvar žití.
16
Ó, záhadná lodi,
plující vším, mnou stejně jak prostorem věčným,
neviditelná a přece nejskutečnější,
neboť Vše Vesmírem vezeš,
Praboha archo,
který tě vypustil kdysi z Chaosu prvopočátku
na plavbu nekonečností stvoření Všeho,
abys od světa k světu
hlásala
života zázrak
17
OKAMŽIK
Člověk vyjde si na svět jako na denní výlet,
klopýtá přes množství cestujících,
pořád ženou se vlaky a lodi na neviditelný peron,
dítě si prohlíží město a okolí,
snad i vesničku,
učí se čísti a psáti
a přemnohým jiným trikům,
opičí se dle knih a návodů řečí,
pak dostane práci, jež vede k pomníku nebo na šibenici,
mění pobyt, okouní
buď v tropech neb v severních krajích,
sleduje ciferník hodin a kalendář
stejně jak počasí,
vyčkává štěstí, jež zpravidla přichází pozdě,
a starostmi šediví od narození,
zálibně pěstuje květinu
v přírodě anebo v srdci,
musí, žel, zraditi všechno, odjeti jinam,
vlaky však mohou se srazit,
parníky ztroskotávají,
letadla zřítí se často,
nikdo nechce přijít včas k vlaku, k parníku, k aeroplánu,
ještě chce navštívit museum nebo taneční mumraj,
avšak znamení k odjezdu ječí do smíchu jazzu,
je nutno jeti, ač člověk neví kam jede,
přece krása karafiátů ještě omamně voní,
18
v ruce ucítíš jízdní lístek,
marno vše, musíš odjet,
kéž by se vlak neb loď chtěly zpozdit!
Mnozí dlejí již ve spacích vozech
nebo na lodní přídi
anebo v letadel kobkách,
se strachem, smířeni se vším nebo netrpěliví,
na nástupišti, s přístavu, s letiště poslední sbohem,
(lékaři nazývají to smrtí)
pak jízda, jež trvá věky
krystaly, květy, září neb temnem,
člověk zapomene a civí jen před sebe,
budoucnost prášku,
projíždí vodou a ohněm,
uprchne posléz i sobě,
vybuchne v nesčetně atomů,
v protony, v elektrony a v prvky,
mizí pak všemi směry..směry...
Snad jednou vrátí se odněkud na svět
19
TOVÁRNA
Stroje,
kovoví roboti s člověkem zápasící,
hladově řičí.
Pára
jak zloděj prchající
vesele syčí.
Dělnice
myslí na dítě svoje,
snad právě jde ze školy,
přejel je povoz,
nebo na muže, který našel si u běhny hnízdo,
nebo na exekuce,
bloumá u boku stroje,
její ruce,
zdá se, že nejsou její,
jsou to ruce všech dělnic světa,
jež píseň práce pějí,
náhle uštknuté zmijí
děsem se chvějí.
Tam v těch strašných roztančených kolech
na řemenech strojů,
hovořících temně,
zjevují se lebky
20
jako hrůzný růženec,
jenž se plazí němě
kolem břicha Země.
*
A přec z krve této dělnické ženy,
ó, nový Betleme!
vzejde člověk osvobozený
21
HUDBA ATOMU
Láska žije jako strom ve všech ročních dobách,
na prášku stejně jak na hvězdě vzkvétá,
neboť každý jednou očima načmárá milostné psaní,
jež vyšle na pout za ní,
nebo na marnou cestu okolo světa..světa...
Alkohole, který opíjíš jako slunce,
a po němž každý skomírá žízní,
zdá se, že slavík básní v poledne na báni chrámu,
a já se snoubím radostně se vším všady,
ať je to sen nebo píseň, nebe neb uliční lampa,
ze všech očí hvězdy hledí zvídavě na svět,
chodníky jsou jak větrné růže,
kdo chce, může otevřít dvířka kobky nitra,
jistě zachytí touhu nebo vzpomínku sličného jitra.
Milenci směřují k sobě po různých stezkách,
musí proplouti slzou nebo úsměvem spolu,
mnohý šíp je smrtelný, který zasáhne srdce,
nejhůř však těm je, kteří neznají bolu.
Někteří lepí si domky z pěny a z písku,
naděje smutná odletí na okno, za nímž tvář hoří,
lodi Odvážných dychtí objevit pevninu v moři,
na níž by vztyčili kříž svůj,
falus neb thyrsos, jemuž se věřící koří.
22
Nezazdívejte to ticho!
Otevřte hráze příbojům smíchu a pláče!
Praprvku, ztajený v čarovnou stupnici prvků.
Neviditelné ptáče.
Barevná fontáno snění. Pod sněhem sopko žhavá.
Poušti tmavá.
Jinoch čte děvčeti osud z obrazců dlaní,
každý chce někde mít domov,
v cirkuse šašek
v pošklebku ukrývá lkání,
a přece vždy z jara srdce nadějí na květy raší.
Láska je zázračná raketa,
která nás z všednosti k Olympu vznáší
23
SVATEBNÍ KYTICE
Smějte se, smích vás vykoupí,
jasmín kvete každé léto,
člověk tisíckrát za život,
každý sen ústí v probuzení,
avšak víra v krásu zachrání svět,
jak je to milé, když srdce tančí
se smíchem v kruhu pozemských běd.
*
Nebe šáteček modravý
jako svatebčanů smích
nás na křižovatkách pozdraví
24
KOUZELNÍKOVA NÁVŠTĚVA
Jel jsem k příteli průplavy světa,
sídlí na mysu Dobré Naděje,
cesta měla, jako klín ženy, dary překvapení,
když jsem vyjel dověděl jsem se, že mířím jinam,
místo k severu jel jsem na jih,
srdci bylo to lhostejné, neboť všude mám bratry,
a přistál jsem navečer u břehu náměstí šera,
na kterém hrála vojenská hudba
a poslouchali ji lidé snad celého světa.
Však v přítmí při ryčné polce
mne záludně přepadl netvor,
jenž místo křídel má kola
(dostavník místní),
mne spolkl s mým andělem strážcem
a unášel do svého hnízda..hnízda...
Na souši noci
mne vyklopil čtyřkolý koráb,
přítel rozesel hlídky,
plul jsem mezi domy, jak medusa soutěskou skalisk,
jistě jsem svítil,
byl jsem objeven v temnu světlárnou očí,
přiveden k příteli, lovci perel
a k jeho choti,
v jejíchž stříbrných knoflíkách bluzy
jsem viděl svou tvář.
25
Pokoj mi nabídl stůl a židli,
úsměvy tváří;
vešel jsem v nový kruh jak kočovný Faust.
Pak při jídle,
které bylo stupnicí chuti,
rozpřádám hovor jak pavučin vlákna,
líčím svou Odysseu,
skáči do auta s jachty,
z auta na aeroplán,
pojednou cítím,
že ztratil jsem z prstenu kamej,
patrně jsem jí zaplatil jízdné,
nebo snad postava v onyxu vrytá
směle se vydala na pout
za novým pánem.
Humor mi na pomoc přiběh,
přece je jedno, co člověk ztratí,
za jeden drahokam vrátí se jiný,
třeba snad souhvězdí Lyry
anebo blatouch,
připíjím na zdraví světu,
jdu spat,
v domě, kde v přízemí skonal generál Moreau,
kterému u Drážďan dělový výstřel uloupil nohy,
uléhám v ložnici,
je jak zahrada rajská indických končin,
kde snil můj hostitel
o tajích džungle
26
a šílenstvích tropů,
o něžných rukou tanečnic snědých,
o kolibříku,
na zdi zívá krajina v rámu,
již klavír, tesknící pod ní,
zrcadlí v černé své desce,
dobrou noc dává,
zhasínám měsíc,
vrhám se v temna a podušek vlny,
unášen duchem ve sny,
na modrou hvězdu,
nábytek mluví tajemnou řečí,
průhledný stín teď listuje v knize,
zápraží vrzlo,
dveře se pootvírají:
Moreau! –
Procítám na louce zrosené květy,
v síni les nábytku roste,
přítel přivanul motýly nejnádhernější
ze svých zámořských sbírek,
sedají na moje prsa,
snad tuší tam
rozkvétat vstavač,
rybáři dne mne lapili v sítě
utkané z paprsků slunce,
křídlatou rybu..rybu...
27
Služebný anděl
stoupá po schodech k nebi,
kde básním pozdrav svůj jitru,
obětuje mi v konvici nektar,
na misce k němu
zbloudilou kamej, jež věrně
se vrátila ke mně,
když v noci obešla cizí město
a nenašla lepšího druha
než já jsem.
Jásám modlitbu zemi
a vpouštím do cely blankyt,
pod kterým nad střech mořem
pnou se od mého srdce
telefon, telegraf, vlny radia
k naslouchajícím srdcím
našeho světa.
Neb člověk tak rád otvírá nitro
novému životu, novým lidem
28
KRAJINA V ČLOVĚKU
Krajina vítá s rozpiatou náručí slunce,
záře hladí lidi a domy,
oblak jak ze zlaté vaty
se na chlumu pase,
vánek šeptá klepy o háji poli,
jež se obráží v chodcových očích,
stromy jsou jako lodi,
bzukot včel rozkvétá v květech,
skála dýše sálavým teplem,
lidé nesou si do práce ruce,
v prachu hmyz putuje za lučním divem,
ptačí zpěv tančí na zmládlých větvích,
jež se smějí
a pějí.
*
A ty klečíš na prahu světa
pozorný v rozptýlenosti,
plnost tě obklopuje,
slyšíš jásat i plakat procitlá nitra,
toužíš obejmout dálku,
přeješ si, abys místo srdce měl housle,
tak jsi dojat,
všude zříš výstavu krásy,
sluneční koupel,
tělo křičí,
29
potí se radostí,
všechno jde k tobě:
vrchy se blíží,
bory se blíží,
nivy se blíží,
řeka se blíží,
kostel se blíží,
srdce se blíží,
ó, jak jsi šťasten,
příroda proniká tebe,
rozumíš každému tvoru,
a hovoříš se vším
pokornou mluvou lásky
30
ŽEŇ
Ženci na polích
nad zlatem klasů
jsou sluncem prozářeni.
Jsou jak stromy nachýlené
nad vlny řeky,
v níž zhlížejí sílu svou,
laskají,
kosí
úrodu země
chtivýma rukama,
jasným paprskem očí.
Cítí,
že je to poklad roku,
který země schraňuje lidem.
Proto zpívají
ženci,
když žnou,
a podťaté klasy
jim odpovídají,
jako jívám na břehu
vlny řeky prchající
31
PODZIMNÍ KRATOCHVÍLE
Čas udeřil na cymbál jeseně
Vrata stodoly
hlídají sklizeň; sirý den,
smutný harlekýn,
jeho šat vínem potřísněn.
Vítr, uličník,
hraje si s listím, zdříml les;
rybník vyloupen,
za sluncem běží nahá mez.
Ves jdou navštívit
oblaka, přes vrch pílí k ní;
cepy na mlatě spustily
skočnou podzimní
32
CESTOVNÍ VÁŠEŇ
Zvláštní domácí pán,
nikdy nedřepím doma,
šel jsem po stopách slunce,
a duchovní vůdce mne vedl,
doma je k smrti mi těsno,
pták v kleci zpitomí přec,
mám srdce jak studentský herbář,
v něm ratolest od mé dívky,
ach, uschlou,
jerišská růže kvete však uschlá,
když vnoří se do vody,
snad v mých slzách
rozkvete ratolest od mé milé.
Rád cestuji s oblaky,
to je hra pro dospělé i děti,
svítím jak reflektor
do niter lidem,
vidím, co nehledá každý,
pravdivost žití,
povaluji se v Gobi
a ryji do písku věštby,
vzpomínám na Kolumba, když větřil po Novém Světě,
kde za staletí
vyrostly mrakodrapy a socha Svobody vzplála,
a po moři zabrousím domů
33
na chvíli jenom,
abych posnídal skývu úsměvu,
zjistil, zda žije starý máj pejsek,
a dá-li letos reneta koše jablek,
potom zas vstoupím do vlaku očí
zjevů, jež potkal jsem
na cestě k nádraží,
každému na upomínku dám hvězdu,
mám jich vždy plné kapsy,
a rozjíždím se
do všech stran světa současně
34
EVROPAN
Jsem Evropan.
Hudba měst v sluch mi zvučí.
Ulice září mně v očích.
Má krev je hluboká, prudká jak řeka.
Bujím mezi budovami
jako kapraď mezi buky,
koupám se v moři
mezí kotvícím loďstvem,
stavím chrámy ve všech evropských městech,
mířím letadlem k balkánským vrchům
a slyším zpívat bulharské ženy
při sklizni růží.
Jsem skvělý jak Pantheon.
Řečnil jsem k vzbouřencům v Bessarabii.
Byl jsem popraven v Rusku,
ožil jsem ve vynálezech vědců a bláznů.
Z Gronska jsem rozběh’ se do Barcelony
a cesta má byla vítěznou poutí.
Skandinavie ověnčila mne fjordy,
Švýcary překvapily mne ledovců věncem,
Francie Eifelku uštědřila mi,
Italie mi nabídla museí skvosty.
35
Však Španělsko mne uctilo vášní svých žen
a plamenným vínem.
Jsem Evropan:
Přišel jsem s Evropou v báječné době,
kdy vynořila se na božském býku z pramoře světa
a octla se na žírné, plovoucí souši.
Ssál jsem mléko jejího prsu,
jedl ovoce jejích úrodných rukou,
mohutněl jejími stavbami,
trpěl a dozrával v jejích převratech, bojích,
oženil jsem se s jejím duchem,
zplodil s ní nadějný národ;
s všemi Evropany jsem pokrevně spřízněn.
Umírám a znova se rodím
v možnostech, které skýtá,
zářím jejím uměním, průmyslem, vědou,
zpívám o její osvětě, moci,
čekaje, až se naplní osud
a Evropa zmizí zas v moři,
z něhož v pradávnu vzešla.
Jsem její mytus
36
BÁSNÍKŮV STŮL
Na desce z těla dubu, jenž šuměl v pralese Tater,
mezi papíry, perem, inkoustem, tužkou,
nad psacím strojem,
červánky vzplály jak na nebi z jitra,
slunce za nimi kluše, je zvědavé na svět,
na všechny nerosty, rostliny, tvory,
které objevují se v kruzích let dřeva,
pak, zdá se mi, divoká řeka či moře
hučí mi pod prsty, valí se
Suezským průplavem
odněkud kamsi (jsou ve vlnách ryby a škeble)
a v dálce jeví se zaoceánský parník,
plovoucí město,
houká a čoudí, až dýmem mi zasmuší pokoj.
Teď na stole vyrůstá džungle:
v ní plíží se číhavé šelmy,
Ind zápasí s tygrem, pak blíží se sloni,
je slyšeti dunivý pochod mohutných nohou,
a kobra pozvedá hlavu ze zrádných travin;
v pozadí mračí se horstvo, které až do nebes vede,
ledovce Gaurisankaru,
na sirém hrotu
vlá vítězný prapor.
37
Ó, nebe, co zahléd jsem právě:
ohromné město (zajisté New York),
bohaté na mrakodrapy a hemžení lidstva,
křičící vozidly, letadly obletované,
trčí zde v očekávání dramat a frašek,
a po hlavní třídě jdou verše mé, próza,
jak křížovou cestou,
jak by šly po svahu sopky,
která již za chvíli začne chrliti oheň a lávu
a pohřbí mne i rušné to město
do hlubin mamutí sluje.
Však stůl můj je kouzelná mapa,
svítilna Aladinova,
bleskem se vyhoupne krásná Francouzka
přes okraj desky,
přitančí na papír, svléká se, svádí mne v náruč,
Malajec jako stín za ní, metá kris po mně,
amok!
zasahuje mé srdce, z nějž proudem krev stříká,
marně se snažím ji zahradit rukou,
jsem všecek již zatopen krví –
klesám, jsem mrtev.
Bubny pohřebně víří, polnice vřeští!
Na stolní desce rozběsnila se válka:
lidí mrak zákopy kopá, děla hřmí, duní,
38
vojska jsou donucována co nejvíc vraždit a ničit,
plynové masky jdou proti příšerným jedům,
granáty, bomby rvou domy,
nebe je plamenná výheň (možná že peklo),
neboť se zjevil teď satan,
který se v draka však mění,
přehlíží pomník zkázy,
odlétá k chmurnému horstvu, v pařátech svírá
plačící děcko.
Ach, dive, já myslil, že dumám u stolu v síni
a zatím dlím v rakety nitru, která v dál vesmírem prchá,
mil tisíce polyká dravě,
razí si cestu
k bratrské hvězdě.
Avion přejel v noční tmě Lunu.
Srážka!
Skákací můstek.
Pod ním se vlní oceán ticha.
Červeně oděný básník
(nebo jen pilot)
vrhá se v prázdno,
teď z blankytu padá,
padák se rozevřel,
dopadl
do víru Věčna neb na zem’,
alespoň vyšplíchla vlna
39
nadšeně vzhůru
až k Marsu.
To snil jsem snad v podmořském člunu,
neb tísní mne zelené šero
a pocit, jak sjížděl bych střelou
v temnotu zhušťující se,
jen zářící ryby se blesknou
u mého okna,
vidím i trupy antických veslic,
spí s nákladem zlata a tajů
staletí ve hrobce mořské,
jak Atlantis s dávnými městy,
kde neznámí králové vládli,
jak pravěk spí ve vrstvách zemských
a starověk v hrdinných bájích
a středověk v zetlelých knihách.
Teď slyším, jak vězněný skřivan se rozpomněl na zpěv,
dva psi se vztekle rvou o kost,
a s pouti vedu chlapečka k matce,
ztratil se, chudák, na desce stolu
v bludišti filmů, jež přes něj se hnaly,
(mohl se utopit v slzách)
na cestě došli jsme právě
k cirkusu, přijel prý z končin,
v kterých je tuleňů domov
a Eskymák harpunou loví.
40
Smíchy, zní smíchy!
Kdos vhodil mi na stůl teď pohled,
stůl změnil se v poštovní schránku,
píše mi učitel ze vsi,
a rázem stůl vlní se klasy,
šumějí, zrají a voní,
(i stůl chce kvésti, mít plody, je přece součástí stromu)
za humny pasou se husy,
s pole se žebřiňák vrací,
těhotný sklizní,
dědina v údolí čeká na posvícení..posvícení...
Jeptišky ruka
mi nalévá růžový likér,
radio, vzduchová reportáž,
vysílá zprávy, že uprchl vězeň,
povstání vzplanulo v Číně,
v Anglii dostihy koní,
v Peru byl president zabit,
v Berlíně sněmovna hoří.
Rychlík mi vyjíždí z očí, unáší milence k moři..moři...
Nádražní barevné krystaly kmitají nocí.
Hangár snů rozevírá se,
z něj vyplouvá zeppelin k letu
za uprchlíky.
41
Varhany na moři,
harfy na alpských ledovcích, basy v kráteru Etny!
Hoboj zní s ostrova v řece, zvečera zkropené světly,
s odlesky na vlnách zdá se připoután řetězy k břehu.
Cowboyů hádky; dětská ukolébavka.
Tamtamy temně pláčí
z Afriky srdce.
Orchestr živlů!
Budoucí virtuos blouzní
na houslích krásy..krásy...
A stále se střídají snímky,
můj stůl je kapesní kino
a přece v něm celý náš vesmír,
nalézám na něm, co hledám,
o čem sním, rozjímám, badám,
všechno, co žiji,
cestuji hranolem světa,
od země k slunci
42
BAREVNÁ VÝSPA
[43]
PŘÍMOŘSKÉ ROMANETTO
Na křídlech chiméry přilét jsem
přes hory, města, pole a vody
k modrému moři.
Ravennské přímoří čekalo na mne
s pestrostí škeblí, chvil pískem, bórou a hovorem vln,
jež nesly mi s druhého břehu
pozdravy dalmatských dívek,
které na plátně všedních dnů
vyšívají své písně,
neb splétají oka sítí,
do kterých rybáři chytí
jim srdce, s ním celý svět.
Z blankytu vykvétá slunce
jak milostný květ,
je každý člověk přec rybář,
na horách, na moři, v poušti
polapí rybu neb člověka,
třeba jen oblak,
musí loviti očima, ústy i mozkem,
a některým stačí, když najdou na lkavé pláži
mrtvé škeble neb úlomky vraku,
jež vyvrhlo moře světa
a které unesou do svého hnízda
jak vzpomínku na prchlé mládí.
45
Tak plyne život na výspě touhy,
jež vrství se před každým domem
a tvoří hráz každého nitra
a na kterou útočí vlny
myšlenek, citů, slov, ticha,
na nichž oči vždy vyslídí
osudnou loď neb jen bárku,
jež vyslána z neznámých krajů
neb z domova anebo z nebes
a která nás poveze okolo světa,
k ptačímu hnízdu,
k žaláři anebo k herně,
k tančírně, k boji neb k hrobu..hrobu...
Prozatím hovím si v písku,
laškuji s nevrlým krabem
při hudbě varhan, jež pravěk zbudoval na vlnách moře,
v přílivu chladí se bronzová těla,
a duch můj se zatoulal v dálku
jak dítě, jež nestřeh’ jsem dobře,
octl se v sousedním městě,
kde před hrobkou Danteho stanul,
pobožně otvírá dveře,
zaslech, jak pěvcův stín ze spánku šeptá:
Beatrice.
Opětně v ulicích města;
v zajetí mosaik chrámů
46
chmuří se byzantská troska,
dávného paláce zdivo.
Vandalské mraky se valí nad mocnou bání.
Blesk..Blesk... hromová rána
rozráží kvádry,
hledá si oběť,
krále Theodoricha!
Zděšeně prchá duch z města
před starověkou zlou bouří,
s auty se žene do srdce země
podél polí a zahrad a osad
až k Apenin prahu.
Tam v úzkosti kvapí točitou cestou
k městu, jež uteklo také
z údolí v záštitu obřího horstva.
San Marino.
Tady je posvátné ticho,
nebe zde úsměvně svítí,
všechno tu blaženě žije,
tady by mohla snad býti srdce též šťastna,
svěží vzduch políbil ducha,
který se s hradeb v údolí dívá,
kde voda se sluní, stavení kvetou,
úbočí ovečky hostí,
pinie, cypřiše pějí,
země zní sonátou slunce.
47
Ducha však pudí to dále.
Odpočinul si v kráse,
v klidu se rozjařil vínem radosti lidské,
sjíždí zas v nížinu zpátky, závodí s vlakem,
spatří vrch jiný, jenž před ním hrdě se tyčí,
na něm hrad slavný:
Gradara.
Vybíhá svahem
jako dvacetiletý junák,
potkává školní děti,
učitel vpředu,
dusají vojenským krokem,
míjí je, probíhá nádvorní branou,
po schodech do síně,
v které kamenná ozvěna hlásí,
že Francesca z Rimini zhynula tady
s věrným Paolem
zákeřnou rukou,
že v chodbách tu bloudila Lucrezia Borgia,
zatím co z podzemí plíží se
mučírny vzdechy a nářky,
ó, hrůza!
duch prchá až k nejvyšší věži,
s cimbuří skáče v bolném zoufalství v propast,
nemůže se však zabít,
vzkřísil se v náručí lázeňských vil a hotelů Viserby,
kde se hraje na pláži volleyball, tennis
48
a z oken foxtrot kvičí,
po římském mostě běží,
přeskakuje trampy a dvoukolky vlečené osly,
přistihne cestou mladého vědce
semitských rysů,
v zelených brýlích a v žlutých botkách,
jenž snaží se zapálit vodu,
ze zdroje sirného prýští,
pokus se nedaří,
konečně úspěch — plyn vzplanul,
snad teď nastane sopečný výbuch;
duch nečeká, pospíchá dále,
opět se ocítá u mne,
jenž lenoším v plavkách na písku břehu
Mariny di Ravenna,
nořím se z mrákot
a vracím kraba zas moři,
vstávám a loudám se k hotelu Pineta v šeru,
v sousedství háje, v němž Byron tesknil,
kde sejdou se k večeři hosté
se všech stran světa,
črtají pozdravy někomu v dáli,
ochutnávají vína,
nebo se smějí ničemu, klepaří,
někteří dumají, jiní jiskří vtipy,
na lásku čekají ženy, na spánek děti,
je to pestré lidské klubko,
jež zručně navíjí život,
49
ale všichni jsou pozemšťané jak já
i splývám s nimi,
přestávám býti jedincem
a jsem vším, co bylo, jest a bude.
Jsem prášek,
asteroida,
jež vzdává chválu veškerenstvu.
Marino di Ravenna!
Nejsem jen na tvém břehu, jsem všude
50
SLUNCE
Zlomek eposu „Svatba se sluncem“
V dalekohledech nesčetných očí se zračí,
myšlenkou září,
prolíná tvorstvo,
se Vším se snoubí,
z křtitelnic moře pije,
pomáhá každé rostlině na svět,
rozkvétá v barvách kamenů stejně jak sadů neb duhy,
uzrává v plodech,
ohřívá Zemi životním teplem
jako matka své mládě,
promlouvá v sopkách,
učilo člověka vznítit prvotní jiskru,
by posléze k žárovce dospěl,
zalidnil zemi,
zbudoval města a ovládl vodstvo,
mocí i věděním vzrůstal
na pána světa,
zatím co v ohromné dálce
sluneční obr
hoří jak strašlivá výheň,
oceán žáru,
dynamo kosmu
plamenné výbuchy metá
v bezmezný prostor,
51
s věrnou mu soustavou planet
jako se sborem chrámových bajadér krouží
okolo ještě většího, vyššího Slunce
52
V ZAJETÍ JIHU
Zelenomodrá růže mořské zátoky kvete,
v pohledech plují lodi,
lodníci zakotvili v janovské krčmě,
kouří z lulek jak křižník,
s pevniny po mně lasem hodila vinná réva,
přitáhla mne až k Pise,
do šikmé věže,
na její vrchol,
ale chci odtud,
každý vězeň má úniku právo,
Florencie zpíjí mne obrazárnami,
v sienském dómu se zpovídám z budoucích hříchů,
kajícně putuji k Assisi,
zaniklé stopy svatého Františka líbám,
jsem vyhladovělý postem,
pomerančové hájky zvou mne k obědu v Římě,
poznávám trosky caesarů sídla,
jistě zde za starověku prožil jsem velikou lásku,
neboť nezřím dnešního Říma,
vidím zdi Kolossea,
v něm křesťanů jatky,
také jdu umřít
do Neapole,
všude však nový život mne vítá,
záliv se rozvírá slunci jako kouzelná kniha,
v pozadí Vesuv dýmá z podsvětné dílny,
53
parníkem jedem’ na Sicilii
k Syrakus dávným hradbám,
před nimi zuří námořní bitva,
řecké galéry hoří,
vzníceny rukou Archimedovou,
moře se vzdouvá,
řítí se na mne,
z něho se chtivá chapadla vlní,
chobotnic útok,
Scyla,
tuším svůj konec, žehnám se křížem,
jsou to však pouze závity lasa,
které zas za mnou vyslala vinná réva
a přitahuje mne,
blahého vězně,
k srdci země, jež věnčí se žhavými zpěvy,
sladkými plody a díly uměleckými,
nad jejímž horstvem se klene blankytné nebe
jak román latinské rasy
54
MÁ PODOBIZNA
ZAVĚŠENÁ NA ÚBOČÍ APENIN
V zrcadlech zeleně, moře
zkoumám svůj obličej,
v kterém Život rýsoval mapu,
na níž vyznačil bitvy, plavby a pouti,
jež dokončil jsem neb začal,
pleť hnědá jak zemská hrouda,
líbaná múzami věrně,
oči jak studnice v poušti,
karavany snů, zjevů tiší z nich žízeň,
fata morgana,
v sluchových slujích hnízdí zvuky jak ptáci
zpěvem Zem’ oslavující,
chřípě mé ssají pasáty vzduchu
nitro zúrodňující,
čelo mé strmí jak hora,
zasněná nad hlubinami,
rozkvetlá ve výši sněhem,
k nížině vybíhající v obočí háje,
pod ním vře duchovní oheň,
v kterém se myšlenky, dojmy, pocity taví,
obrazy vytvářejíce,
poklad slov, tónů,
které z úst přístavu plují
na lodích řeči
na moře vnějšího světa.
55
Nejníže brada jak skála,
možná i pevnost,
Gibraltar,
k činu moc prozrazující,
nejzazší hlídka tváří.
Pod obličejem jsou ruce,
bezperá křídla,
dumají v posvátném jasu hlavy a srdce
(ó, jak člověk je chrámem!)
rozpiaty k nebesům někdy
v očekávání krásy,
akordu básnické lyry,
nejvíc však sepiaté vroucně
v modlitbě k Prazdroji Všeho, z nějž tryská vesmírná síla,
za milost tvůrčího ducha,
zdar mého díla
[56]
– MOŘE TLUMENĚ ZPÍVÁ –
[57]
BÁSNICKÉ DÍLO
EMANUELA Z LEŠEHRADU
SVAZEK VIII
Symfonie nového života
ŠKEBLE OCEÁNU
vznikla v letech 1932–33
v Praze a v Ravenně
a byla
přiřaděna k soubornému vydání
Vytiskla
knihtiskárna „Orbis“
v Praze
pro nakladatele
Aloise Srdce
v Praze
1934
E: jf; 2004
[59]