OKAMŽIK
Člověk vyjde si na svět jako na denní výlet,
klopýtá přes množství cestujících,
pořád ženou se vlaky a lodi na neviditelný peron,
dítě si prohlíží město a okolí,
snad i vesničku,
učí se čísti a psáti
a přemnohým jiným trikům,
opičí se dle knih a návodů řečí,
pak dostane práci, jež vede k pomníku nebo na šibenici,
mění pobyt, okouní
buď v tropech neb v severních krajích,
sleduje ciferník hodin a kalendář
stejně jak počasí,
vyčkává štěstí, jež zpravidla přichází pozdě,
a starostmi šediví od narození,
zálibně pěstuje květinu
v přírodě anebo v srdci,
musí, žel, zraditi všechno, odjeti jinam,
vlaky však mohou se srazit,
parníky ztroskotávají,
letadla zřítí se často,
nikdo nechce přijít včas k vlaku, k parníku, k aeroplánu,
ještě chce navštívit museum nebo taneční mumraj,
avšak znamení k odjezdu ječí do smíchu jazzu,
je nutno jeti, ač člověk neví kam jede,
přece krása karafiátů ještě omamně voní,
18
v ruce ucítíš jízdní lístek,
marno vše, musíš odjet,
kéž by se vlak neb loď chtěly zpozdit!
Mnozí dlejí již ve spacích vozech
nebo na lodní přídi
anebo v letadel kobkách,
se strachem, smířeni se vším nebo netrpěliví,
na nástupišti, s přístavu, s letiště poslední sbohem,
(lékaři nazývají to smrtí)
pak jízda, jež trvá věky
krystaly, květy, září neb temnem,
člověk zapomene a civí jen před sebe,
budoucnost prášku,
projíždí vodou a ohněm,
uprchne posléz i sobě,
vybuchne v nesčetně atomů,
v protony, v elektrony a v prvky,
mizí pak všemi směry..směry...
Snad jednou vrátí se odněkud na svět
19