NEKONEČNÁ PLAVBA
Poznal jsem četné tvářnosti země,
bylo to nejvelkolepější museum divů a tajů;
na tvých lukách, světe, chytal jsem motýly smíchu,
ve tvých roklích stíral jsem slzy s pohledů skal.
Na lodi plul jsem, jež vezla zvídavé oči,
byla tam skryta ústa, jež uměla zpívat,
zvučící drahé kovy,
pak dětská havěť, již rodiče v cizinu vlekli
a které lhostejno bylo, kam jede.
Tak pluli jsme po moři, souši
i občasně ve vzduchu také,
okolo Země,
jež se vším se točila zase
okolo tančících sluncí.
Pluli jsme oblastí chrámů,
tvořily skvoucí pásma a byly v nich oltáře bohů,
kteří se rodili, mřeli stejně jak lidé,
neb všechno tu smrtelně křehké, co vymyslí člověk!
Pluli jsme podle blázinců oken,
z kterých se šklebily na nás šílené hlavy,
jedny básnily, druhé klnuly světu,
některé mlčely tvrdě, zatím co jiné
lstivými posunky prahly nás lapit,
připoutat k mříži.
13
Pluli jsme v doupata lidská,
přes jejich truchlohry, frašky, které se v jejich tmě choulí,
projeli srdci všech lidí, pouštěmi, horami, lesy,
cestou jsme sbírali masky, stopy a otisky rukou,
nakládali je na loď,
až pod tíhou kořisti vzácné
zrádně se potopit chtěla.
Pak jevišti hampejzů, barů a heren
loď spěla jak ostrůvků sítí,
byly to oasy stínů, které tam hledaly asyl,
vyhnanci ztracených rájů,
již perversí, karbanem, chlastem ohlušovali děs nitra;
pak vklouzla loď na širé moře,
kde bloudily bezbranné vraky,
jiné kdes v hlubinách tlely hlodány věky,
skafandry sestupovaly do mořských hvozdů,
ponorky jako houf velryb zíraly z vodstva,
nad nimi básníci letadly brázdili modro
od točen k tropům.
Do cesty skočil nám maják
(nebo snad byl to jen klášter?)
přejeli jsme jej jak džonku,
přeťat byl ve dvě půlky,
z nich vyhřezly do vln,
tonouce bez zachránění,
zářící oči mnichů,
14
jak ze škeble, kterou otevřel Osud,
by vyběhly perly
a vsákly se v bezdno.
Loď směle jela dílnami státníků, umělců, vědců,
mozky jak krabi v nich lezly,
některé rodily knihy, jiné jen stroje,
některé jedy, mnohé zas léky,
neb vymýšlely si války, revoluce a míry,
vyjadřovaly se štětci neb dlátem neb perem,
pitvorné skladiště křídel,
nástrojů, křivulí, zbraní
k spáse i pro zkázu lidstva.
Vjeli jsme na tělo ženy,
úskalí světa,
v zpěněných vlnách skrývá andělské spáry,
objímá Zemi,
nad hroty jeho ňader červánky rdí se
a lůno je propastí mořskou,
v které se v pradávnu rodil
první živočich země,
trilobit slepý,
praotec tvorstva.
Úchvatné zoo:
Všechna zvířata světa
v tobě se rojí jak včely v nesmírném úlu,
15
každé v své kleci, ať zve se voda, vzduch, země,
spásají přírodu boží,
která vždy poznovu roste, by novou jim potravu skytla,
vypila všechna již vodstva,
jež věrně se obnovovala, aby jim hasila žízeň.
Žebříku, po kterém šplhal
v pravěku nestvůrných dravců
a.přesliček obřích,
v mytickém období Země,
prapředek člověka,
prvotní ssavec,
jenž vnuknutím nadpřirozeným,
osvícen bytostí vyšší,
byl vyvolen, probuzen, určen
k lidskému jsoucnu.
Na sklo kajuty lodní přissál se Morany přízrak,
hrůznými chapadly vyzbrojen od věků loví
v oblasti zemské,
protivník Ženy,
zatím co ona rodí a rodí a rodí,
on všechno požírá, stravuje, ničí,
aby to zpracoval v sobě v beztvárnou hmotu,
již vyvrhne poté
do žumpy vesmírového moře,
kde z výkalů vyklíčí opět
novotvar žití.
16
Ó, záhadná lodi,
plující vším, mnou stejně jak prostorem věčným,
neviditelná a přece nejskutečnější,
neboť Vše Vesmírem vezeš,
Praboha archo,
který tě vypustil kdysi z Chaosu prvopočátku
na plavbu nekonečností stvoření Všeho,
abys od světa k světu
hlásala
života zázrak
17