TOVÁRNA
Stroje,
kovoví roboti s člověkem zápasící,
hladově řičí.
Pára
jak zloděj prchající
vesele syčí.
Dělnice
myslí na dítě svoje,
snad právě jde ze školy,
přejel je povoz,
nebo na muže, který našel si u běhny hnízdo,
nebo na exekuce,
bloumá u boku stroje,
její ruce,
zdá se, že nejsou její,
jsou to ruce všech dělnic světa,
jež píseň práce pějí,
náhle uštknuté zmijí
děsem se chvějí.
Tam v těch strašných roztančených kolech
na řemenech strojů,
hovořících temně,
zjevují se lebky
20
jako hrůzný růženec,
jenž se plazí němě
kolem břicha Země.
*
A přec z krve této dělnické ženy,
ó, nový Betleme!
vzejde člověk osvobozený
21