CHVALOZPĚV SRDCI
Srdce!
Nejrůznotvárnější radiový vysilači s hlásnicí úst,
stroji s neviditelnými převody, pákami a písty,
má bytost pohybuje se na hřídeli kolotoče.
Jako řeka z neznámých hloubek či výšin
přinášíš a odnášíš,
zaléváš i ničíš, jak štěpnice nebo úrodu polní
neb chaty na nízkém břehu,
radosti, bolesti, touhy i skutky, ba také sny.
Tryskej!
Nemůžeš odpočinout si v sterých hrách, v pokusech,
v činech,
jsi jako korouhvička na věži chrámu
a kdybys na chvíli pouze ustalo křepčit,
rozpadl bych se jak domeček z karet
v zavytí samumu na širé poušti,
neb jako skleněná slza,
jíž někdo hrot ulomil v žertu,
v kosmický poprašek země.
Ústřední těleso topné,
spojené s rozvětvených žil sítí,
kterými rozvádíš teplo v budově těla,
měníš nás v duchovní skleník,
růže neb kopřivy kvetou z očí a ze rtů,
jaro a léto a podzim vzněcují mozek,
11
člověk je vlastně jen zvláštní zahradou boží,
která též dychtí po slunci, vláze;
proto se podobá život každého tvora
hoření ustavičnému od zrodu k skonu,
jednou-li přestaneš hřáti, golfový proude,
potom se z člověka stane vychladlý ostrov,
na kterém palmy kdys kvetly,
zvířena bujná žila,
a jenž byl postižen posléz
mlčením bílým,
polární zimou.
Srdce,
nejstarší kříži,
je tělo tvým mileným děckem, jež musíš však zkoušet
a mučit,
abys je vykoupit mohlo bolestmi jeho
z předpeklí zemského žití
pro jiný očistec možná,
ve věčném kruhu na všechněch hvězdách,
kde tvorové rodí se, hynou
v obměnném přerodu hmoty,
žijí jak zajatci slepí ve Všeho míru
na různých stanicích Věčna,
kterými řítí se vlaky Nekonečnosti,
aby je dovezly posléz
v Pravšeho lůno,
pod srdce Boha
12