BÁSNÍKŮV STŮL
Na desce z těla dubu, jenž šuměl v pralese Tater,
mezi papíry, perem, inkoustem, tužkou,
nad psacím strojem,
červánky vzplály jak na nebi z jitra,
slunce za nimi kluše, je zvědavé na svět,
na všechny nerosty, rostliny, tvory,
které objevují se v kruzích let dřeva,
pak, zdá se mi, divoká řeka či moře
hučí mi pod prsty, valí se
Suezským průplavem
odněkud kamsi (jsou ve vlnách ryby a škeble)
a v dálce jeví se zaoceánský parník,
plovoucí město,
houká a čoudí, až dýmem mi zasmuší pokoj.
Teď na stole vyrůstá džungle:
v ní plíží se číhavé šelmy,
Ind zápasí s tygrem, pak blíží se sloni,
je slyšeti dunivý pochod mohutných nohou,
a kobra pozvedá hlavu ze zrádných travin;
v pozadí mračí se horstvo, které až do nebes vede,
ledovce Gaurisankaru,
na sirém hrotu
vlá vítězný prapor.
37
Ó, nebe, co zahléd jsem právě:
ohromné město (zajisté New York),
bohaté na mrakodrapy a hemžení lidstva,
křičící vozidly, letadly obletované,
trčí zde v očekávání dramat a frašek,
a po hlavní třídě jdou verše mé, próza,
jak křížovou cestou,
jak by šly po svahu sopky,
která již za chvíli začne chrliti oheň a lávu
a pohřbí mne i rušné to město
do hlubin mamutí sluje.
Však stůl můj je kouzelná mapa,
svítilna Aladinova,
bleskem se vyhoupne krásná Francouzka
přes okraj desky,
přitančí na papír, svléká se, svádí mne v náruč,
Malajec jako stín za ní, metá kris po mně,
amok!
zasahuje mé srdce, z nějž proudem krev stříká,
marně se snažím ji zahradit rukou,
jsem všecek již zatopen krví –
klesám, jsem mrtev.
Bubny pohřebně víří, polnice vřeští!
Na stolní desce rozběsnila se válka:
lidí mrak zákopy kopá, děla hřmí, duní,
38
vojska jsou donucována co nejvíc vraždit a ničit,
plynové masky jdou proti příšerným jedům,
granáty, bomby rvou domy,
nebe je plamenná výheň (možná že peklo),
neboť se zjevil teď satan,
který se v draka však mění,
přehlíží pomník zkázy,
odlétá k chmurnému horstvu, v pařátech svírá
plačící děcko.
Ach, dive, já myslil, že dumám u stolu v síni
a zatím dlím v rakety nitru, která v dál vesmírem prchá,
mil tisíce polyká dravě,
razí si cestu
k bratrské hvězdě.
Avion přejel v noční tmě Lunu.
Srážka!
Skákací můstek.
Pod ním se vlní oceán ticha.
Červeně oděný básník
(nebo jen pilot)
vrhá se v prázdno,
teď z blankytu padá,
padák se rozevřel,
dopadl
do víru Věčna neb na zem’,
alespoň vyšplíchla vlna
39
nadšeně vzhůru
až k Marsu.
To snil jsem snad v podmořském člunu,
neb tísní mne zelené šero
a pocit, jak sjížděl bych střelou
v temnotu zhušťující se,
jen zářící ryby se blesknou
u mého okna,
vidím i trupy antických veslic,
spí s nákladem zlata a tajů
staletí ve hrobce mořské,
jak Atlantis s dávnými městy,
kde neznámí králové vládli,
jak pravěk spí ve vrstvách zemských
a starověk v hrdinných bájích
a středověk v zetlelých knihách.
Teď slyším, jak vězněný skřivan se rozpomněl na zpěv,
dva psi se vztekle rvou o kost,
a s pouti vedu chlapečka k matce,
ztratil se, chudák, na desce stolu
v bludišti filmů, jež přes něj se hnaly,
(mohl se utopit v slzách)
na cestě došli jsme právě
k cirkusu, přijel prý z končin,
v kterých je tuleňů domov
a Eskymák harpunou loví.
40
Smíchy, zní smíchy!
Kdos vhodil mi na stůl teď pohled,
stůl změnil se v poštovní schránku,
píše mi učitel ze vsi,
a rázem stůl vlní se klasy,
šumějí, zrají a voní,
(i stůl chce kvésti, mít plody, je přece součástí stromu)
za humny pasou se husy,
s pole se žebřiňák vrací,
těhotný sklizní,
dědina v údolí čeká na posvícení..posvícení...
Jeptišky ruka
mi nalévá růžový likér,
radio, vzduchová reportáž,
vysílá zprávy, že uprchl vězeň,
povstání vzplanulo v Číně,
v Anglii dostihy koní,
v Peru byl president zabit,
v Berlíně sněmovna hoří.
Rychlík mi vyjíždí z očí, unáší milence k moři..moři...
Nádražní barevné krystaly kmitají nocí.
Hangár snů rozevírá se,
z něj vyplouvá zeppelin k letu
za uprchlíky.
41
Varhany na moři,
harfy na alpských ledovcích, basy v kráteru Etny!
Hoboj zní s ostrova v řece, zvečera zkropené světly,
s odlesky na vlnách zdá se připoután řetězy k břehu.
Cowboyů hádky; dětská ukolébavka.
Tamtamy temně pláčí
z Afriky srdce.
Orchestr živlů!
Budoucí virtuos blouzní
na houslích krásy..krásy...
A stále se střídají snímky,
můj stůl je kapesní kino
a přece v něm celý náš vesmír,
nalézám na něm, co hledám,
o čem sním, rozjímám, badám,
všechno, co žiji,
cestuji hranolem světa,
od země k slunci
42